Masarykova interpretace díla Lva Tolstého

Autor: Antonín Měšťan - Číslo: 2008/3 (Studie)

Studie, 107/1986.

Je známo, že k velkému zástupu návštěvníků v Jasné Poljaně patřil také Masaryk. Ve svém díle — v četných článcích a několika knihách — se T. G. Masaryk zabýval jak učením Tolstého, tak i jeho literárním dílem. Po několik desetiletí se čeští i jiní odborníci — historikové, filosofové, slavisté aj. — zabývají Masarykovým vztahem k ruskému spisovateli.¹ Všichni tito badatelé si jsou vědomi skutečnosti, že Masaryk interpretoval před první světovou válkou Rusko nikoli prostřednictvím díla L. N. Tolstého, nýbrž prostřednictvím díla F. M. Dostojevského. Masaryk o tom v úvodu ke knize Rußland und Europa (Jena 1913) říká (sv. I, str. 2): „Tato práce dokáže, že analýza Dostojevského byla jako základ studia Ruska volena správně (...).“ Masaryk neuvádí, proč za základ knihy o Rusku nevzal dílo Tolstého, kterého osobně znal a kterého si vážil. Je to tím podivnější, víme-li, že Masaryk Dostojevského naprosto zavrhoval jako myslitele (tamtéž, str. 2): „(...) sám naprosto odmítám světový názor Dostojevského a jeho životní názory.“²

Ačkoli máme řadu studií o Masarykových názorech jak na Tolstého, tak i na Dostojevského, dosud nám chybí uspokojivá odpověď na otázku, proč Masaryk vzal za základ svých úvah v knize Rußland und Europa dílo Dostojevského a proč dílo Tolstého vyšlo v práci vydané 1913 tak zkrátka. Ještě důležitější než zodpovězení této otázky by bylo zjistit, jaké důsledky měla volba Dostojevského jako typického představitele Ruska pro Masarykovy závěry v knize Rußland und Europa. Je ostatně známo, že Masarykova kniha ovlivnila přinejmenším v letech 1913—1920 myšlení četných evropských a amerických politiků, takže měla i určitý důsledek pro světovou politiku tohoto období. Bylo by lákavé představit si, k jakým závěrům by Masaryk došel, kdyby za základ své knihy vzal dílo L. N. Tolstého (a dále by bylo možné ptát se, jaký vliv by to mělo na čtenáře Masarykovy knihy Rußland und Europa mezi směrodatnými politiky). Na vyřešení tohoto složitého problému je zřejmě ještě brzy; dá se však už dnes vyslovit hypotéza, že Masaryk potřeboval ke svým tezím o Rusku a jeho dějinách vhodnou argumentaci přímo z ruských děl, a proto si zvolil právě dílo Dostojevského — otázka ovšem je, zda Dostojevského ve všem správně interpretoval.

Je-li Masarykovi Dostojevský tak typický pro Rusko, že prizmatem jeho díla může vyložit nejen ruské dějiny, ale i ruskou přítomnost krátce před první světovou válkou, pak se musíme domnívat, že Tolstoj podle Masaryka nebyl pro tehdejší Rusko ve stejné míře typický jako Dostojevský. Přitom Masaryk dobře věděl, že značná část ruské inteligence — stejně jako mnozí intelektuálové v západní Evropě — byla začátkem 20. století přesvědčena, že Tolstoj představuje skutečnou „duši Ruska“. Myšlenky Tolstého ovlivňovaly četné Čechy, ba dokonce Masaryka samého (například pod vlivem Tolstého se Masaryk definitivně stal přísným abstinentem). Stará otázka „Dostojevský nebo Tolstoj“, kladená dodnes v Rusku i mimo ně, byla u Masaryka rozhodnuta tak, že Masaryk odpověděl jinými slovy: v žádném případě Dostojevský, i když je bohužel typický pro Rusko minulé i soudobé (tj. pro Rusko roku 1913).

Masaryk byl nucen vykládat Tolstého a jeho dílo jako ne zcela typické pro Rusko proto, že prohlásil Dostojevského za kvintesenci Ruska. Přitom si Masaryk byl vědom, že věc není tak jednoduchá — jinak by nenapsal: „Není-li Tolstoj nejvíc ruský člověk, pak zcela určitě patří k nejcharakterističtějším ruským osobnostem.“ Uvedený citát je — v mém překladu — z knihy The Spirit of Russia (III. díl, Londýn 1967, str. 196); v této knize věnoval Masaryk Tolstému XIII. kapitolu, skoro padesát stran (tj. asi šestinu knihy).

Vykládal-li Masaryk Dostojevského jako nástupce Gogolova a zároveň jako nejtypičtějšího ruského autora, nemůžeme očekávat, že Tolstého bude odvozovat ze stejné literární tradice. To se také děje (tamtéž, str. 16): „O něm (tj. o Tolstém — A. M.) se opravdu nedá tvrdit, že by navázal na nějakého určitého předchůdce (...) Tolstoj stál vždy stranou literárního proudu.“ Masaryk dovozuje, že Tolstoj četl ruské, francouzské a německé autory, že však na jeho dílo neměli podstatnější vliv. Podle Masaryka Tolstoj našel shodné prvky v díle Matthew Arnolda a Henryho Jamese (str. 162—163). Na tomto místě je třeba připomenout, že Masaryk sám byl obdivovatelem anglosaského světa a kultury.

Ještě jedno místo v Masarykově kapitole o Tolstém je příznačné (str. 165): „Smrt nebo život, sebevražda nebo Bůh — to byl výsledek pochyb a zoufalství mnohých let. I v jeho nejranějších dílech je sebevražda výsledkem tohoto zoufalství.“ Také pro Masaryka byl problém sebevraždy neobyčejně důležitý — vždyť jeho habilitační spis má název Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der modernen Zivilisation (tiskem 1881).

Masaryk se zjevným zadostiučiněním shledává skutečné či domnělé shody mezi svými názory a názory Tolstého. Tak na str. 171 píše: „Teologie Tolstého vyvěrá z radikální, protestantské teologie a z její kritiky tradičních zásad.“ Jak známo, přešel Masaryk 1880 k protestantství a byl pod silným vlivem své americké manželky, která se hlásila k unitářství; Masaryk byl také kritik „tradičních zásad“. A na str. 172 čteme: „Tolstoj se obírá ve své filosofii a ve svém náboženském myšlení stejným ideálem jako ve svém umění: hledá pravdu.“ Není snad třeba připomínat, že slova veritas vincit, která se Masarykovým přičiněním dostala jako „pravda vítězí“ na československou prezidentskou vlajku, odpovídala Masarykovi stejně jako Tolstému.

V době, kdy Masaryk psal svou knihu (tj. krátce před první světovou válkou), byl jeho vliv v kruzích české, slovenské i jihoslovanské inteligence značně silný. Dá se soudit, že Masaryk při vysvětlování velkého vlivu Tolstého na ruskou (i cizí) inteligenci zároveň mínil také vysvětlení vlastního vlivu (str. 175): „Příčinu velkého vlivu Tolstého (...) je možné vysvětlit jen tím, že se celou svou osobností zasazoval o život (...), který by byl založen na jeho zásadách.“ A dál (tamtéž): „Tolstoj naprosto zamítá morálku oddělenou od náboženství.“

V jednom bodě se Masaryk a Tolstoj rozhodně rozcházejí: Masaryk odmítá tezi „neprotivit se zlu“ ruského spisovatele. Pro Masaryka to znamená především, že Tolstoj je proti revoluci. A Masaryk píše (str. 177—178): „Dějiny nás učí, že ozbrojený odpor, války a revoluce někdy přinesly kladné výsledky. Tak bez revoluce by carismus nikdy nesouhlasil se zřízením dumy.“ (Přitom Masaryk nepřipomíná, že rozhodným odpůrcem revoluce byl rovněž Dostojevský.) Masaryk se domníval, že po nezdaru ruské revoluce z roku 1905 přijde brzy další revoluce, která s konečnou platností změní Rusko v demokratický stát — revoluce, tj. násilí, v tomto případě tedy je pro Masaryka nutné zlo vedoucí k dobru.

Dále Masaryk vytýká Tolstému jeho postoj v ženské otázce (str. 182—183): „V takovéto důležité otázce, jako je vztah obou pohlaví, se však Tolstoj nedostal v podstatě dál než ke stanovisku oficiální církve. Nesouhlasí s rovnoprávností žen s muži, a píše-li proti emancipaci žen, je vidět, že se nestaví pouze proti charakteru tohoto hnutí, nýbrž že zásadně vidí v ženách nižší bytosti.“

Největší chválu, jakou o Tolstém můžeme z pera T. G. Masaryka číst, najdeme na str. 198: „(...) Tolstoj zůstal důsledným racionalistou, který nikdy nepodlehl vlivu pravoslaví, nýbrž daleko spíš souhlasil s učením protestantů a s jeho důsledky; to vedlo k tomu, že začal boj proti pravoslaví. Tolstoj kladl důraz především na morálku a na zdravý smysl v náboženství. Směřoval k tomu, aby odmítl katolické autoritářství a přijal protestantský individualismus a subjektivismus.“³

Masaryk se vyjádřil o tom, kde vidí největší rozdíl mezi Dostojevským a Tolstým, kteří přece oba chtěli obrodit lidstvo na křesťanském základě. Masaryk píše (str. 202): „Tento rozdíl není o nic menší než rozdíl mezi racionalismem a mysticismem.“ Tolstoj je podle Masaryka náboženský racionalista, Dostojevský náboženský mystik. (Masaryk se sám považoval za náboženského racionalistu; tzv. náboženským racionalismem proslulo zejména unitářství.) Kromě toho je Tolstoj hledač pravdy, kdežto (str. 204) Dostojevský „doufá, že se prolže k pravdě“. Neudivuje nás proto, když Masaryk konstatuje (str. 206): „Sám si velmi vážím Tolstého a mé etické a náboženské přesvědčení se vykrystalizovalo tím, že jsem často přemýšlel o jeho životě a učení.“

Není rozhodující, zda Masaryk správně interpretuje názory Tolstého. Důležité je, že v Dostojevském viděl hlasatele autokratismu a vyznavače neupřímnosti, vpravdě jezuitu (v Masarykově chápání) — a jezuité byli pro Masaryka (stejně ovšem i pro Dostojevského) to nejhorší z nejhoršího. Tolstoj byl naproti tomu pro Masaryka hlasatel etického racionalismu a individualismu, byl málem přívrženec anglosaského protestantismu. Dostojevský byl pro Masaryka představitelem starého despotického Ruska, které musí zmizet — Tolstoj byl předzvěstí nového, demokratického Ruska, které brzy zvítězí.

Je jisté, že Masaryk si vytvořil do jisté míry ze spisovatelů Dostojevského a Tolstého dva modely, které měly se skutečnými osobami jen částečnou podobnost. Na základě těchto zjednodušených modelů chtěl čtenářům knihy Rußland und Europa ukázat problematiku soudobého Ruska — Ruska prvních desetiletí našeho století. Čtenáři však dostali 1913 do rukou jen první dva díly Masarykovy knihy a mohli se tudíž seznámit pouze s modelem Dostojevského. Osobou a dílem Tolstého se Masaryk chtěl zabývat ve třetím díle knihy, ten však vyšel až 1967. Masarykův Tolstoj jako protipól Dostojevského tedy nemohl působit na tehdejší politicky činné čtenáře jeho knihy.

V pamětech Světová revoluce (Praha 1925) se Masaryk několikrát zmínil o Tolstém. Významná jsou zejména jeho slova v pasáži, kde ospravedlňuje rozhodnutí organizovat ozbrojený odboj proti Rakousko-Uhersku (str. 75): „Rozhodnutí proti Rakousku a pro odboj nebylo mi pouze problémem politickým, nýbrž také mravním (...) A je to problém český (...) Byl jsem u Tolstého několikrát. Nedovedl jsem s učením o neodpírání zlu souhlasit, držel jsem proti němu, že se zlu musíme protivit každý stále a ve všem, a postavil jsem proti Tolstému jako pravý humanitní cíl: být stále na stráži, překonat staré ideály násilí a ideály rekovnictví a mučednictví, energicky a s láskou se oddat práci, práci drobné, pracovat a žít! V nejkrajnějším případě odpírat násilí a útoku i železem — bránit sebe i jiných proti násilnosti.“

Masaryk uvádí (III. díl The Spirit of Russia, str. 307) Gorkého výrok o Tolstém: „Je tak trochu jako Finsko: není to úplně vlast ani naprostá cizina, je jen dost chladné.“ Je známo, že Masaryk si Gorkého velmi vážil⁴ — otázka by byla, zda Masarykův postoj k Tolstému v Rußland und Europa nevznikl zčásti pod vlivem Gorkého.

S Masarykovou interpretací Ruska pomocí díla Dostojevského v prvních dvou svazcích Rußland und Europa nesouhlasil ruský emigrační filosof Boris Jakovenko, který jinak Masaryka obdivoval. Jakovenko napsal: „Má-li se po grandiózní katastrofě nějaký myslitel mezi ruskými literáty a náboženskými autory považovat za jediného duchovního představitele Ruska, pak to zcela určitě bude Tolstoj (...).“⁵ Mezi Masarykovou knihou z roku 1913 a Jakovenkovým výrokem z roku 1930 došlo ovšem ke „grandiózní katastrofě“, tj. k ruské revoluci z roku 1917, takže Jakovenko posuzoval ruský vývoj z naprosto jiné historické perspektivy. Kromě toho by ovšem bylo nutné, aby Jakovenko dokázal, proč by měl jako jediný „duchovní představitel Ruska“ být právě „zcela určitě“ Tolstoj.

Z různých náznaků i přímých zmínek o Tolstém v Masarykově díle (zejména v jeho nedokončeném III. dílu Rußland und Europa) je vidět, že Masaryk dlouho váhal,⁶ než prohlásil Dostojevského za jedině typického představitele Ruska. Zdá se, že Masaryk se klonil k názoru, že jak Dostojevský, tak i Tolstoj jsou v určitém smyslu pro Rusko typičtí, přičemž Tolstoj ukazuje do budoucna. Je škoda, že se na tuto věc zapomíná.⁷