Jak se šíří samizdat

Autor: Jurij Malcev - Číslo: 2008/3 (Lexikon)

Studie, 64/1979.

Fenomén zakázané literatury a pronásledování za nedovolené slovo (perzekuce svobody projevu) vznikly ihned po říjnovém bolševickém převratu v roce 1917. Bohužel již jen nemnozí si dnes ještě pamatují, jak začal ten první den nové vlády: Ještě dříve než paprsky vycházejícího Slunce byl Petrohrad ozářen jiným světlem, světlem vycházejícím z ohromných hranic, na kterých – ve dvorech tiskáren – pálili rudí gardisté kompletní vydání všech, podle bolševiků nevhodných, novin a časopisů, ve kterých byly informace o státním převratu.

Tato záře sama o sobě osvěcuje celé období sovětské vlády: ničení „nebezpečných“ knih bylo a zůstává dodnes soustavnou praxí, přetvořenou v systém. Izák Babel, autor Konarmiji, který prožil občanskou válku, v níž viděl krev a smrt, se jednou, jak dosvědčují jeho přátelé, už ve 30. letech vrátil domů celý bledý a rozechvělý: byl v Lubjance a spatřil tu nejstrašnější podívanou ve svém životě – viděl, jak pálí knihy. Dnes v každé sovětské knihovně, ať už univerzitní, městské, oblastní nebo vědecké atd., existuje speciální oddělení, které dostává pravidelně příkazy od KGB, které knihy se mají stáhnout z oběhu a zničit a které se mají převést do tzv. speciálních fondů „Spec-Chran“, kam mají přístup pouze ti nemnozí, kteří mají zvláštní povolení. Horlivost cenzorů vede až ad absurdum: např. byl vydán příkaz stáhnout knihy o fyzice, které nemají žádný vztah k politice a ideologii, a to jenom proto, že v bibliografických poznámkách a odkazech je uváděno také jméno akademika Sacharova.

Prvním velkým dílem ilegální literatury sovětského období byl bezesporu sborník De profundis z r. 1918, ve kterém největší ruští filosofové té doby, jako Berďajev, Frank, S. Bulgakov, P. Struve, V. Ivanov a další, shrnují výsledky prvního roku komunistické diktatury a podávají své hodnocení bolševické revoluce. Sborník byl zakázán a dostal se do oběhu až v r. 1921, v době dělnických bouří, kdy byl ilegálně vytištěn a dán do oběhu samotnými dělníky z tiskárny Kušnarjev.

Bolševické obnovení cenzury vrátilo Rusko do nejhorších dob carské autokracie, na něž začínala ruská veřejnost zapomínat již v posledních předrevolučních letech (stačí si jenom připomenout, že bolševický časopis – noviny Pravda, založené Leninem – začaly svobodně vycházet v Petrohradě již v r. 1912!). Lenin sliboval, že znovuzavedení cenzury je pouze dočasným opatřením, které je vyvoláno mimořádnou situací; ale přesto ještě dnes, šedesát let po revoluci, cenzura stále existuje.

Každá nemarxistická filosofie i sociologická myšlenka byla s okamžitou platností přísně zakázána. V oblasti umělecké literatury, kde se politická a filosofická pozice autora neprojevuje tak jasně, většinou spíše mezi řádky (v zamaskované formě), probíhal během celých 20. let pomalý, ale neustále sílící boj proti spisovatelům, kterým byl cizí duch nového režimu a kteří naprosto odmítali vychvalovat novou vládu. Nakonec začátkem 30. let (zvláště po prvním Sjezdu sovětských spisovatelů v r. 1934) byl učiněn konec veškerému odlišnému smýšlení dokonce i v oblasti umělecké literatury.

Zakázaná literatura a ilegální časopisy se šířily v sovětském Rusku i ve 20., 30. a 40. letech, ale přesto i tak to všechno ještě nebyl samizdat. Samizdat je kvalitativně úplně nový jev. Samizdat není pouhé vyhotovování a rozšiřování zakázané literatury, je to celé společenské hnutí, je to masová spoluúčast čtenáře při výrobě i při rozšiřování ilegální literatury, je to masová účast v dialogu, výměně názorů, které nenacházejí místa v běžných formách veřejných sdělovacích prostředků (rádio, tisk, televize – ty jsou zcela v rukách totalitní vlády); proto byly nalezeny nové, naprosto nebývalé formy šíření informací, dokonce bych řekl, nové formy mezilidských vztahů. Čtenář samizdatu je nejen čtenářem, je zároveň také distributorem, souhlasí s názory, myšlenkami autora, nebo je jeho kritikem; díla samizdatu jdou z ruky do ruky, od člověka k člověku s ústními komentáři, tato díla se čtou společně a společně se také posuzují. Samizdat tedy předpokládá existenci specifické společenské atmosféry, existenci široce rozšířeného společenského názoru protikladného a nepřátelského oficiální ideologii a oficiální kultuře. A tak, jakmile se vytvořila tato atmosféra a toto veřejné mínění, vznikl i samizdat jako konkrétní vyjádření této situace. Samizdat nemohl vzniknout ve 20. a 30. letech, kdy docházelo k systematickému a hromadnému ničení celé staré nemarxistické inteligence (historie nezná žádný jiný příklad tak systematického a tak masového ničení – likvidace – myslící části společnosti, její inteligence) a kdy nová, mladá inteligence, zcela odříznutá od tradic, zbavená jakéhokoliv přístupu k jiným, nemarxistickým ideám a vydaná napospas úplnému ideologickému zpracovávání ve školách i na univerzitách, byla ještě ve svém celku loajální vůči režimu. Naivně věřila v blízké vítězství jeho myšlenek a v brzkou realizaci slibovaného pozemského ráje – komunismu, tj. beztřídní společnosti, bez rozporů, bez protikladů, bez násilí, bez vlády a vládních institucí atd. Dokonce i takový spisovatel jako Solženicyn se nám vyznává, že se ani on neubránil tomuto totálnímu vymývání mozků a tomuto totálnímu balamucení iluzemi.

Samizdat nemohl vzniknout ani ve 40. letech – i když koncem 40. a začátkem 50. let jak praxe režimu, tak i oficiální ideologie už utrpěly úplnou porážku a ztratily veškerou podporu u mas obyvatelstva. Já sám náležím k pokolení, které uzrávalo hlavně kolem konce 40. a začátkem 50. let, a velmi dobře se pamatuji na atmosféru těch let: všeobecné rozčarování a únava, uvědomění si ztroskotání iluzí, bezmocnost, strach a roztříštěnost. Samizdat nemohl vzniknout v tomto období, protože pro vznik samizdatu nestačí pouze negace: pro vznik nové společenské myšlenky byl nutný objev nebo alespoň předtucha alternativy, nezbytný byl i tlak k novému. Takový moment nastal na konci 50. let současně s nejdůležitější událostí intelektuálního života dnešního Ruska, znovuobjevením největších ruských filosofů naší doby: Berďajeva, Franka, Bulgakova, Florenského, Struveho, Solovjova, Leonťjeva, Šestova, bratří Trubeckých, Karsavina, Rozanova, Fedotova, Fjodorova, Losského. Tyto knihy jsou dnes v Rusku nejzakázanější, ale také nejčtenější, dávají podnět k vytváření nového pohledu na svět, protichůdnému oficiální kultuře, a k novým sociálním modelům, odlišným od společensko-politických struktur stávajícího režimu. Takový je pohled z ideového hlediska. Z politického hlediska samizdat vzniká zároveň se začínající destabilizací režimu po Stalinově smrti, s destabilizací, která dává naději na možnost radikálních změn. Chruščovova kritika Stalina umožnila ruské inteligenci pod záminkou „kritiky stalinismu“ vyjádřit své revoluční myšlenky. A i když tento oficiální „otvor“ byl velmi rychle ucpán polekanou vládou (dnes samotný termín „stalinismus“ je jedním z nejzakázanějších), zastavit toto společenské hnutí se vládě nepodařilo. Ani represe a zatýkání, ani koncentrační tábory a psychiatrické „léčebny“, ani nucené vystěhovávání těch nejnebezpečnějších a „nejzatvrzelejších“ hlav do zahraničí, nic už nemůže zastavit historický proces vzniku nových ideálů, které by nahradily zbankrotovanou a rozpadávající se oficiální ideologii.

Samizdat dnes – to jsou filosofické, historické, sociologické a ekonomické studie, které shrnují šedesát let režimu a analyzují důvody krachu marxistického modelu společnosti.

Samizdat dnes – to je to nejlepší, co existuje v oblasti umělecké literatury: romány Solženicyna, Vojnoviče, Siňavského, Maximova, Sokolova, Bitova, Aksenova, Vladimova, Maramizina, Čukovské, Zinovjeva.

Samizdat dnes – to jsou všechny ty nové a nové ilegální časopisy, které dnes vznikají v Sovětském svazu. Stačí si připomenout alespoň dva poslední: časopis Paměť, který vychází tajně v Moskvě, a 37, vydávaný v Leningradě.

Samizdat dnes – to jsou fotokopie nebo na psacím stroji přepsané knihy těch ruských nemarxistických filosofů, o kterých jsem se už výše zmínil, fotokopie nebo na psacím stroji přepisované knihy zakázaných západních filosofů a spisovatelů: od Camuse až po Heideggera, od Joyce po Deweyho, od Musila po Jasperse a Jamese.

Technika samizdatu prodělala během let závažné změny. Na počátku byl jediným rozmnožovacím aparátem obyčejný psací stroj. Odtud pochází i samo slovo „samizdat“, tj. „samonakladatelství“, spontánní samovýroba kopií na psacím stroji samotnými čtenáři. Zejména proto, mimochodem řečeno, zkrachoval časopis Roje Medveděva XX. století. K vydávání samizdatového časopisu nestačil samotný Medveděv a hlouček jeho přátel; bylo zapotřebí masy spolucítících čtenářů-rozšiřovatelů. A to se nestalo, protože neomarxistické ideje nenacházejí dnes v ruské společnosti žádný ohlas.

Kromě psacího stroje nebyly dostupné žádné jiné prostředky, jelikož v SSSR nejen tiskařské stroje, nýbrž dokonce i nejjednodušší fotokopírovací zařízení mohou být pouze ve státním vlastnictví, a ne v soukromém držení, jsou umístěny ve zvláštních místnostech a odpovědnost za jejich používání mají speciální úředníci. Ale i tak, s narůstajícím hnutím se postupně podařilo samizdatu zmocnit se i jiných prostředků. Zpočátku to byly primitivní cyklostyly, používané hlavně k rozmnožování krátkých textů: letáků, výzev ke stávkám pracujících atd. Zatímco se bedlivě hlídala zařízení na fotokopie, disidenti, kteří dnes pronikají doslova do všech vědeckých a výzkumných zařízení v SSSR, začali ilegálně používat služebních kopírovacích zařízení pro rozmnožování zakázané literatury. A kromě toho vznikly i tajné tiskárny. KGB nedávno odhalila v usedlosti Ligukalis jedno z největších oddělení ilegální tiskárny „Christjanin“ (Křesťan), a tam ve chvíli zatčení zaměstnanců tiskárny bylo zabaveno 30 000 kopií Evangelia, které také patří mezi buřičskou literaturu. V tajných tiskárnách v SSSR byly vydány tiskem knihy Solženicyna – Souostroví Gulag, kniha akademika Sacharova O zemi a světě/míru, sborník filosofických statí Pod hroudami země, navazující na tradici sborníku z r. 1918 De profundis.

S růstem nové ruské emigrace vznikl tzv. „tamizdat“. To jsou za prvé díla samizdatu tajně vyvezená za hranice, tam vydaná tiskem ruskými emigranty a opět tajnou cestou dovezená zpět do SSSR. Za druhé to jsou knihy a časopisy publikované samotnými novými ruskými emigranty v zahraničí. Zvláště oblíben je dnes v SSSR časopis Kontinent, který vychází v Paříži pod redakcí Vladimíra Maximova.

Je třeba říci, že současně se spontánním a nevýdělečným, tj. bezplatným, rozšiřováním literatury samizdatu (neboť tyto knihy nebo na psacím stroji opsané kopie nemají majitele, přecházejí z ruky do ruky a neustále kolují) existuje také černý trh se zakázanou literaturou. Tak jako všechny druhy nedostatkového zboží v SSSR (jako např. šaty, léky, některé potraviny apod.) stala se i kniha předmětem tajného nákupu a prodeje. Kanály knižního trhu jsou přitom tytéž, jimiž jde kontraband, a je jasné, že nemají nic společného s disidentským hnutím a samizdatem, protože jejich cílem je pouze obchod. Svědčí však přesto o ohromném intelektuálním hladu v zemi a o touze po nových myšlenkách.

Jaký je náklad děl samizdatu? Na tuto otázku není možno odpovědět, dokonce ani přibližně, neboť proces spontánního rozšiřování zakázané literatury nepodléhá žádné evidenci. Tato otázka vlastně ani nemá význam, jelikož není důležité to, jaké množství exemplářů toho kterého díla se vydá, nýbrž to, jaký počet lidí čte jeden a týž exemplář, který koluje z ruky do ruky. S určitostí je možno říci pouze jedno: dnes v Rusku není možné najít vzdělaného člověka, který by nečetl zakázanou literaturu, celá ruská vzdělaná společnost je obeznámena se samizdatem. Monotónní opakování rozpadávajících se mrtvých a lživých hesel oficiální ideologie vyvolává dnes už u všech odpor. Při hledání živých myšlenek a živé řeči se dnes sovětský člověk obrací k samizdatu.

Samizdat je neobyčejným historickým úkazem, svědectvím nezničitelnosti přirozenosti člověka, který instinktivně hledá pravdu a nepoddá se zničující deformaci dokonce ani tehdy, když je proti němu namířena ta nejmocnější propaganda. Nejtotalitnější stát na světě si dal za cíl přeměnit nejen sociální strukturu, ale i samotného člověka a jeho myšlení, ale ukázalo se, že nemá dost síly postavit se proti růstu myšlenek jemu cizích a proti zrodu nové, alternativní kultury uvnitř samotné totalitní společnosti.