Horlivost pravdy a tolerance

Autor: Jan Milíč Lochman - Číslo: 2008/3 (Ekumena)

Studie, 83/1982. Výňatky z rektorské řeči (1981).

Je to námět s bohatým napětím. Malá spojka „a“ se v naší formulaci vždy znovu stává velkým problémem. Dějinná zkušenost to osvětluje s deprimující názorností, a to jak ve velkém, v dějinách národů, tak i v malém, v našem osobním životě.

Z obou stran hrozí zjevné nebezpečí: Existuje horlení o pravdu, které je v rozporu se snášenlivostí, které ji poškozuje a narušuje. V Novém zákoně se řecké slovo zélos překládá německým výrazem Eifer – horlivost, horlení. A přitom si všichni připomeneme: kolik přemrštěně horlivých, zásadně nesmiřitelných horlitelů o pravdu znají naše dějiny – i současná doba. Jsou to někdy i vražedné směry v doslovném či přeneseném smyslu – fiat veritas pereat mundus. Může to být horlení, jež vylučuje a vyobcovává vše odlišné, „ajatolská mentalita“, kterou se tak často vyznačují i křesťanští teologové (stejně jako i vědomě nekřesťanští ideologové).

Na druhé straně však existuje i snášenlivost, která se bojí každého odvolání na pravdu, postoj lidí, kterým připadá snášenlivost velmi snadná, poněvadž sami už na nic nevěří. Naše dějiny a současnost znají i takovéto zjevy; vyskytují se v táboře skeptiků a zásadních relativistů či dokonce nihilistů. Zde se odpírá sloužit pravdě a jejímu hledání, zde se předem odklízí z cesty každé závazné rozhodnutí a zaujetí stanoviska, zde se klade současným horlitelům o pravdu jen s unavenou sklíčeností – anebo ještě hůře: s unaveným úsměškem – pouze věčná protiotázka: Co je pravda?

Na obou stranách tedy nechybějí hlasy uvádějící v pochybnost ono „a“ v našem námětu a jsou spíše ochotny nahradit je výrazem „nebo“: horlivost pravdy, nebo snášenlivost. Buď horlení o pravdu – ale pak důsledné, skutečně horlivé, v postoji „zostřeného třídního boje“; anebo snášenlivost – ale pak rovněž důsledná, odmítající jakoukoli horlivost, bezbřeze smířlivá. Beru vážně takové hlasy anebo, lépe řečeno, obtíže, které k nim dávají podnět. Přesto však bych se stavěl proti závěru, podle něhož je lépe rozpojit horlení o pravdu a snášenlivost. Vzájemné napětí jest radno vydržet, je třeba je usměrňovat a, jak jen možné, zvládat. Nejde totiž o nějaké zásadně ochromující napětí, nýbrž o napětí potenciálně i aktuálně tvůrčí.

I této pozitivní složce učí dějiny. Napětí mezi oběma póly naší problematiky je hluboce zakořeněno v základech naší civilizace. Patří k základní struktuře Západu. Byl jím velmi jasně vyznačen ráz evropských kulturních dějin. Je takřka nemožné představit si je bez misionářského a svět přeměňujícího úsilí o pravdu, ale ani bez boje o větší snášenlivost a sdílnost s těmi, kdo smýšlejí jinak. Nemůžeme se z těchto dějin vymanit a nebylo by to ani záhodno. Je ve hře i naše duchovněhistorická totožnost. Jistě, dnes se nám kladou kritické protiotázky se zřetelem na historický a současný vývoj této západní totožnosti. Kladou se nám z jiných kultur, ale i ze středu naší kultury samé. Plným právem. Výše zmíněná nebezpečí – především snad hrozba útočného horlení o pravdu, zaměřeného proti jiným lidem a kulturám – nesmějí být podceňována anebo snad dokonce vynášena. V tomto ohledu nejsou na našem „křesťanském Západě“ dosud vyrovnány tísnivé nedoplatky. Úkol jako takový však zůstává. Bylo by nesprávné vyhýbat se mu útěkem do horlení o pravdu bez snášenlivosti, anebo do snášenlivosti bez horlivosti pravdy.

Snad právě v této oblasti napětí krystalizuje pro církev, kulturu a společnost jedna z nejkritičtějších duchovních výzev této doby. Příslušné odpovědi mají význam jak pro vnitřní stav civilizace, tak i pro náš odpovědný poměr k lidem z jiných civilizací a kultur. Dotýká se to každého uvědomělého člověka dnešní doby a zcela jistě každého člena tzv. universitas litterarum.

Z teologického hlediska je nutno v každém případě přesně stanovit: V křesťanském ohledu nesmí být snášenlivost ztotožňována s lhostejností. Nejen ze zorného úhlu horlení o pravdu víry v Krista, jež nutí k rozhodnutí v otázce pravdy; také s ohledem na snášenlivost jako odpovědný postoj: přikázání lásky k Bohu a bližnímu vylučuje vztahy založené na lhostejnosti. Láska se uchází o člověka, vyrovnává se s ním, staví se na jeho stranu, to znamená: usiluje spolu s ním o pravdu.

Tolerance v křesťanském chápání není tedy snášenlivostí ve smyslu lassez-faire, ani žádná indifferentia, naopak, projevuje se spíše „in differentia“, ve snášení a vzájemném pochopení rozdílů. „Tolerance v nejširším smyslu znamená snášet druhého člověka v jeho odlišnosti.“¹ V takto chápaném snášenlivém postoji nejde o to, aby se relativisticky otupovalo a zakrývalo napětí, aby se podceňovala otázka pravdy. „Snášenlivost je vlastně bojiště, na kterém je nutno svést bitvu o pravdu.“²

Snášenlivost vůči bližnímu nevylučuje závazné rozhodnutí o víře a jejím vyznávání (a v tomto smyslu „nesnášenlivost“ v otázce pravdy, lépe řečeno horlení o pravdu) a naopak. Obojí je třeba rozlišovat. Kde toto rozlišování chybí, čili kde buď snášenlivost vůči bližnímu vede k rozředění otázky pravdy, anebo kde horlení o závazné vyznávání pravdy vyúsťuje do nesnášenlivosti vůči bližnímu, tam dochází ke zkreslení biblického pojetí pravdy a snášenlivosti. Svědectví o Kristu plně odpovídá jen napětí mezi bezvýhradně závazným postojem vůči poznané a vyznané pravdě a mezi porozuměním a solidární otevřeností vůči jinak smýšlejícím, kteří přece „stojí a padají (...) jen podle rozhodnutí svého Pána“, nikoliv našeho (Řím 14,4).

Není potměšile se plížící inflace netečnosti v náboženském, mravním a politickém smyslu velkým pokušením v našich poměrech? Pluralismus, který se chápe nejen jako uznávání oprávněné plurality mínění v otevřené společnosti, nýbrž i jako světový názor, jenž odmítá zaujmout stanovisko a angažovat se. Přílišná shovívavost, tzv. permisivnost, která nejenže se přimlouvá za větší porozumění pro nekonformní stanoviska a lidi, což je konečně oprávněné, nýbrž uvádí v pochybnost i každou normu a závaznou povinnost, a která nechá kvést všechny květy morálních dějin i současnosti (a někdy, se zvláštní chutí i ty, jež rostou v bahně). Svoboda, která má zájem hlavně na odbourávání svazků a hranic, na tom, co je negativní, která zanedbává pozitivní náplň svazků s ostatními lidmi a úsilí o dodržování práv druhých, takže hrozí, že utone v prázdnotě bez pevné půdy a břehů. Nejsou snad právě tyto příznaky úpadku v životě naší společnosti a církve tím, co dráždí lidi hledající smysl, hlavně pak mladou generaci, k vášnivému protestu a křečovitému dodávání smyslu jevům, jež toho politicky či nábožensky nezasluhují?

Opravdu: je-li svoboda v křesťanském pojetí svobodou otevřenou na cestě Kristově, pak se v ní mají obrážet i její charakteristické znaky. K tomu patří – protože, pokud jde o Ježíše, jde jen o svobodu založenou na lásce bez násilí – i nenásilná, trpělivá snášenlivost a ochota zavést dialog i s „rozzlobenými“ současníky; zároveň však k ní náleží i horlivost pravdy, spočívající v úsilí zavést do postojů a poměrů naší doby hlavní podněty Radostné zvěsti. Podle mého názoru není nic zbytečnějšího a nudnějšího než teologie a teologové, kázání a kazatelé, kteří se již neodvažují zastávat svěřené jim pravdy a – v souhlase s hlasy doby – ji kladou „pod kbelec“ relativistického pološera. Ježíš měl pro takový postoj výstižný výraz, když mluvil o „soli bez solivosti“ (Mt 5,13).