Donum vitae

Autor: Libor Ovečka - Číslo: 2008/2 (Téma)

Je třeba velmi uvítat skutečnost, že v roce 2006 vydala Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci v publikaci Donum vitae kromě úvodních studií též český překlad významného dokumentu katolické církve, instrukce Kongregace pro nauku víry s názvem "Donum vitae", tzn. "Dar života".¹ Tentýž překlad byl pak ještě znovu vydán v časopise Bioetika v r. 2007.²

Cesta tohoto dokumentu k českému čtenáři byla křivolaká a zdlouhavá. Kongregací pro nauku víry byl dokument vydán v roce 1987, tedy, vzhledem k rychlosti vývoje medicíny a biologie, v dobách už dosti dávných. Krátce po vydání vznikl první český překlad, který byl čten na pokračování ve vysílání České sekce vatikánského rozhlasu. V krátké době následoval překlad prof. Skalického, otištěný v exilovém časopise Studie, stále ještě v r. 1987.³ Snad zcela nezávisle nebo snad v závislosti na rozhlasovém překladu z Vatikánu se objevil samizdatový strojopisný překlad, který podle Květoslava Šipra pořídili litoměřičtí bohoslovci a který v r. 1990 vydalo brněnské Kolegium katolických lékařů jako druhé číslo nově vytvářeného časopisu Scripta bioethica.⁴ Tentýž text pak v r. 1996 vydalo Sdružení pro ochranu života nenarozených ve Šlapanicích.⁵ Tento překlad byl ovšem neúplný, scházely v něm poznámky pod čarou a obsahoval mnoho jazykových nedostatků. V rámci své bakalářské práce jej proto podrobila jazykové revizi, resp. vypracovala nový překlad jako přílohu své bakalářské práce, Martina Pavelková na Teologické fakultě v Českých Budějovicích.⁶

O všech těchto existujících textech musíme bohužel konstatovat, že se jim nedostalo většího rozšíření a jsou obtížně dostupné. Pro zajímavost např. Centrální katolická knihovna v Praze nemá ve svém katalogu žádné české vydání tohoto dokumentu. Snad je to vlastnost nás Čechů, že tentýž dokument překládáme několikrát, a to často nezávisle na sobě. Když předmluva vydání z r. 2006 uvádí, že je to první vydání, znamená to samozřejmě první vydání tohoto překladu, jinak je to česká verze možná pátá. A to ještě může existovat i nějaká další, o které nevíme. K tomu je třeba poznamenat, že je pozoruhodné, že dokument nebyl vydán Českou biskupskou konferencí, která jinak církevní dokumenty oficiálně vydává.

Pokud jde o obsah dokumentu, je třeba jeho význam označit jako stěžejní. Církev v něm zaujímá jasné etické stanovisko k celé řadě medicínských a biologických otázek spojených s počátkem života lidského jedince, které v době jeho vydání byly vysoce naléhavé a které jsou vysoce naléhavé dodnes. Poukažme alespoň na některá základní tvrzení dokumentu, jež byla tehdy a jsou i v současném světě předmětem kontroverzí. Některá z nich můžeme bohužel označit za „volání na poušti“, neboť svět medicíny a biologie na ně z velké části nedbá. Z toho, že nejsou obecně přijímána, ovšem neplyne, že nejsou oprávněná, nýbrž to, že je třeba si znovu klást otázku, proč jsou odmítána.

Hlavní teze dokumentu

Technický pokrok sice umožňuje oplození in vitro, avšak je-li něco technicky možné, nemusí to zároveň být mravně přípustné (14).⁷ — Život každé lidské bytosti je nutno absolutně respektovat již od okamžiku početí, protože člověka Bůh chtěl pro něho samého a duchovní duše každého člověka je bezprostředně stvořena Bohem (14). — Již v zygotě, vzniklé splynutím dvou pohlavních buněk, je určena biologická identita nového lidského jednotlivce. Lidský plod od začátku své existence vyžaduje bezpodmínečnou úctu. Lidskou bytost je nutno od počátku respektovat jako osobu (17). — Prenatální diagnostika je morálně přípustná jen tehdy, když je zaměřena na ochranu nebo léčení konkrétního jedince (17), ne když by mohla vést k rozhodnutí pro potrat. — Léčebné zákroky na lidském embryu jsou dovolené jen tehdy, když respektují jeho život a neporušitelnost, když jsou zaměřeny na zlepšení jeho zdravotního stavu či zachování života (19), výzkum a pokusy na lidských embryích a plodech jsou dovolené jen tehdy, když mají přímý terapeutický účel (20). — Lidská embrya získaná po oplodnění in vitro jsou lidské bytosti a nositelé práv (21). — Pouze v manželství a v jeho nerozlučitelném spojení je důstojné místo pro odpovědné předávání života. Ani heterologní umělé oplodnění (spojení gamet muže a ženy, kteří nejsou manžely), ani náhradní mateřství není proto přípustné (25—28). — Zplození lidské osoby má být plodem i završením manželské lásky, ani homologní umělé oplodnění (v rámci manželství) není dovoleno (28—32). — Každé dítě přicházející na svět musí být přijato jako živý dar Boží dobroty, bez ohledu na to, jakým způsobem bylo počato (32). — Přes utrpení plynoucí z neplodnosti manželé nemají právo mít dítě. Na dítě nelze mít nárok, není předmětem vlastnictví. Dítě má právo, aby bylo plodem specifického úkonu manželské lásky svých rodičů a aby bylo respektováno jako lidská osoba již od okamžiku svého početí (35).

Vývoj jde stále dál

Od doby, kdy byl dokument vydán, se ovšem mnohé změnilo či posunulo. Například: V r. 1978 se narodilo první dítě počaté mimo tělo matky, do roku 1989 se celosvětově počet dětí počatých in vitro odhadoval na 10 000, dnes je to velmi častá praxe, v České republice se v současnosti takto rodí kolem 3 % dětí. — Počet zbylých přebytečných lidských embryí uložených v mrazicích boxech v různých zemích světa dosahuje v současné době stovek tisíc. Otázka, zda mají být ničena či využita pro vědecký výzkum, zůstává otevřená. — V r. 1997 se narodila světově proslulá ovce Dolly, která přišla na svět klonováním dospělého jedince, a vyvstala otázka, kdy přijde na řadu člověk. Genetické inženýrství je na postupu a je otázkou, zda zákony zabrání pokusu naklonovat lidského jedince, když v některých zemích dovolují klonovat lidská embrya za účelem výzkumu. Např. od r. 2007 je ve Velké Británii dovoleno vložit jádro lidské buňky do zvířecího vajíčka zbaveného jádra, a tím vlastně klonováním kombinovat dva živočišné druhy, z nichž jeden je člověk. — Náhradní mateřství se sice zatím nestalo běžnou praxí, ale vývoj možná jde tímto směrem.

Tyto postupy jsou umožňovány přesvědčením, že lidský život nevzniká v okamžiku početí, jak učí církev, nýbrž někdy později. Rovněž vycházejí z předpokladu, že všechno, co je technicky možné, je také dovolené. Neuznávají žádné závazné mravní limity toho, co vědec smí zkoumat a činit. Člověk jako by se stále víc přibližoval ke kořeni toho, co je samotný biologický život člověka, a jako by jej stále více bral do vlastních rukou. V tomto smyslu bojuje katolická církev v tomto dokumentu a v dalších dokumentech, které vydala, marný boj, neboť nakonec všechno, co lze učinit, dříve nebo později s největší pravděpodobností také učiněno bude. Přesto má hlas církve důležitý smysl, neboť je třeba některé biologické a lékařské postupy jasně označit za nemravné, i když to třeba dotyční vědci odmítají. Církev vychází z jasného přesvědčení, že počátkem lidského života, počátkem existence lidské osoby, je okamžik zplození, tedy spojení vajíčka a spermie. Nemůže sice odpůrce tohoto tvrzení přesvědčit, že nemají pravdu, avšak patří k jejím úkolům, aby svou nauku jasně vyslovila. Škoda, že toto vydání českého překladu uvedeného dokumentu přichází až teď.