Vina a pocity viny -- psychologicko-teologické aspekty

Autor: Heribert Wahl - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2008/2 (Praxe)

Diakonia, 2/2006. Mírně zkráceno.

Rigidní požadavky superega často vedou ke zničujícím pocitům viny. Společný pohled hlubinné psychologie a evangelia vidí jako alternativu k tomu Ježíšovo pozvání postavit se ke své vině ze síly ega.

Nevyhnutelná, tragická, existenční vina?

Nejprve je třeba ukázat, jak do dobrého Božího stvoření přichází vina a hřích.

V příběhu o „pádu do hříchu“ (Gn 3) spočívá vina přednostně v tom, že je překročen jasný Boží zákaz jíst ze „stromu poznání dobra a zla“. Je tedy vina překročením Bohem stanovené normy? Byla by to „definice“ se žádoucí jasností. Starý mýtus jde však hlouběji. Když interpretujeme mytický háv pomocí hlubinné psychologie a vztáhneme ho k našemu individuálnímu vývoji, otevírá se frapantní paralela: „pád“, provinění se jeví jako nezbytná cena za poznání dobra a zla. A následující trest, vyhnání z ráje prvotní blaženosti, dokonalého zabezpečení a úkrytu v mateřském těle, imponuje na první pohled jako obraz toho, že každý člověk, má-li se stát osobností, se musí bolestně vytrhnout ze symbiózy, z tohoto „mimo dobro a zlo“, a musí se „individualizovat“.

Ve skutečnosti v nás všech tkví hluboká touha, regresivní pohyb „zpět“ do fantastického ráje, který ovšem nikdy nebyl takový. Hledání štěstí čerpá za všech dob odtud svou dynamiku: zkušenost mystického splynutí i romantické zamilování; rozplynutí se v drogovém opojení. Zralost osoby se naopak vyznačuje střízlivou nadějí na vykoupení a návrat k Bohu; na zaslíbení nové země a nového nebe.

„Vina“ skrze oddělení?

Protože ani nejlepší rodiče nemohou být tak dokonalí, jak by to odpovídalo absolutnímu požadavku dítěte, připravují mu nevyhnutelně též utrpení. Zcela odděleně od dobré, přející matky tu existuje selhávající, „agresivní“ matka, před níž má dítě smrtelný strach; její omezení jsou prožívána jako hrozící zničení. Primitivní touha po pomstě a zároveň strach z trestu tvoří první jádra našeho budoucího „superega“.

Na tomto stupni neexistuje ještě ani vnitřní vědomí viny, ani lítost, ani svědomí. Pole ovládají obavy ze ztráty lásky a z potrestání: „vina“ skrze oddělení a osamostatnění se prostě popírá. Jsou to však často rodiče, kdo nedovolí, neumožní dítěti žádné oddělení.

Opětovná touha po všemohoucnosti?

Vyprávění o Adamovi a Evě nebo o Kainovi a Ábelovi odhalují exemplárně dva podstatné motivy a zdroje, z nichž pochází prvotní hřích. Had svede Evu slibem „Budete jako Bůh“: stejně dokonalí, moudří, všemohoucí, nesmrtelní. Je to původní přání nás všech po grandiózní bezhraničnosti, přání, kterého se nedokážeme zcela vzdát až do konce života. Iluze „narcistick铹 dokonalosti a všemohoucnosti nemůže uznat relativitu našich možností a cílů a chce je přeskočit. Duševně fixováno je právě to, co nikdy nedošlo uznání; nemůže to být přijato a proměněno v uvědomělejší formy.

Vina ze zklamané lásky

Druhým zdrojem, z něhož pramení vina, je v mýtu hořká zkušenost odmítnuté lásky a bezmocné zlosti. Není Kain zlý proto, že je žárlivý, takže bratrovražda je jen hříšný následek jeho zloby? Vyprávění je však i zde hlubší než plochý moralismus. Kain se stává zlým a zabíjí svého rivala kvůli Boží přízni teprve poté, co byla veškerá jeho námaha marná: „Člověk se stává zlým skrze utrpení.“² Kain stojí na stupni „primární, pasivní“, pouze vyžadující lásky: její počáteční, primitivní formy, která si žádá okamžité uspokojení, bez ohledu na potřeby druhých: „Mne je třeba milovat, vždy a všude, každým způsobem, celé mé tělo, celé mé já, bez jakékoli kritiky.“³

Tento požadavek lásky je pro malé dítě stejně legitimní jako jeho přání všemohoucnosti, musí však být stejně tak rozvíjen — směrem k lásce, která bere ohled na zájmy partnera a je schopna oddanosti, nebo se o to alespoň snaží.

Kain se mstí agresivním činem, který promění ve skutek přání smrti pro rivala v lásce. Ani zde však není vše tak jednoznačné, jak to vypadá: Kain se provinil, zároveň však chápeme původ jeho destruktivního činu z jeho utrpení. Tím však není zproštěn viny. Bůh se s ním setkává — ne však podle vzoru našeho krutého archaického superega, které volá dodnes mezi lidmi po trestu smrti a odplatě. Bůh nechává Kaina žít s vinou, která teď k němu patří, a chrání ho; dává mu čas a prostor a neuzavírá definitivně jeho osud trestem.

Strach z viny a trestu

Mnohé, co dítě míní jako bojovnou aktivitu, považujeme za zlé a destruktivní, ačkoli jde o dosud neumělý, neproměněný projev jeho primárních požadavků lásky, jeho zklamání a bezmocného vzteku. Je pro nás obtížné vyjít s touto formou agresivity, kterou jsme sami nemohli beztrestně prožívat, a proto ji nesnášíme ani u druhých. Proto je nasnadě její „mytické“ odsouzení jako zlé, jako viny. Snadno se při takových nepochopených útocích cítíme napadeni a uraženi, a dokážeme odplácet stejně destruktivně.

Takové hluboce usazené pocity sahají i do náboženství a do církve.⁴ Jestliže je hřích teologicky těžkou „urážkou Boha“, považujeme jej bez rozlišování za agresi. Tím přenášíme své bolestné zkušenosti z dětství — kdy rodiče reagovali uraženě a trestali — „ďábelsky“ na obraz Boha, jehož lásku považujeme za tak křehkou, že se uraženě stáhne, nebo musí hříšníka bez milosti potrestat za jeho zlou agresi. Strach před ztrátou lásky a před trestem se stávají nejdůležitějším prostředkem i náboženské výchovy; vlastní obviňování se stává ústředním ohniskem, takže můžeme narazit na úděsný výrok: „Křesťan je bytost, která se obviňuje“ (Mounier).

Abychom mohli sledovat takové nepochopení naší víry, musíme znovu pohlédnout na dějiny vývoje svědomí: strachy raného období se stále více zvnitřňují. To, co se dříve skutečně odehrálo mezi dítětem a jeho okolím, se ukládá — s břemenem silných citů a fantazií — do vnitřní scény a je to tam protrpěno v podobě duševních konfliktů. Toto zvnitřnění je rozhodujícím krokem tvorby svědomí: zakazující či pochvalný hlas rodičů se stává vnitřním hlasem, „superegem“ a „ideálem já“, z něhož teď vychází chvála a pokárání, kritika a zákaz, ale též pocity viny, když ten hlas neposlechneme. Tato vnitřní instance, vybudovaná z nejranějších strachů, agresí a představ velikosti, však ještě nepředstavuje vyvinuté svědomí. Právě proto je nebezpečné vydávat superego za Boží hlas.

U duševně nemocných musí přísné, křečovitě skrupulózní svědomí superega tolik zuřit a trestat — až po sebevraždu hluboce depresivních —, protože nestrávená zlost dítěte, jíž se nesmělo zbavit, se zvnitřnila, a nyní se s plnou silou obrací zcela nevědomě proti vlastní osobě dítěte. Tam, kde vztahy k rodičům nebyly přátelské a láskyplné, ale zahrnovaly jen strach a zážitky trestu a agrese, dominuje nakonec vnitřní potřeba viny a trestu, před jejímiž projevy často stojíme ohromeni. Tato potřeba může být tak silná, že se lidé dopouštějí trestných činů jen proto, aby svůj nesnesitelný nevědomý pocit viny ukojili očekávaným trestem (Freudův „zločinec z pocitu viny“). Strašné superego může takovým sebetrestáním zničit terapii nebo duchovní doprovázení, jakmile se objeví první úspěchy; nebo vede k tomu, že člověk nesmí v životě nic dokázat, ale vždy znovu musí vše zničit.

Tyto extrémní poruchy superega ukazují, jak osudné je zasazovat do této struktury Ježíšova Boha, jako by se snažil prosadit dodržování svých příkazů odnětím lásky — tak, jak to dřív dělali rodiče.

Vědomá zkušenost viny

Jak se může stát z archaického mechanismu vědomé rozhodnutí svědomí a schopnost viny? Jak se podaří místo setrvání v otroctví superega dojít k svobodné osobní poslušnosti „Božího dítěte“, které by bylo schopno odpovědné zkušenosti viny a osobní lítosti? Nebylo to až u Freuda a jeho následovníků: už v Ježíšově poselství a jednání nám byl představen jiný model. Ježíš nechtěl odstranit Tóru, ale spíš prohlédl tehdy provozovanou praxi zákona a morálky jako smrtelnou „nemoc superega“ a vztahem důvěry ke svému dobrotivému „Otci“ zákon paradoxně relativizoval. Na jedné straně radikálně vyostřuje Boží vůli (Kázání na hoře), zároveň však vtahuje vnější poslušnost dovnitř, jako pravou poslušnost srdce ve svobodě. Jako Boží zákon, sloužící životu, je „sobota pro člověka a ne člověk pro sobotu“.

Tím se však už neztotožňuje plnění zákona s nevinností; za to musel Ježíš kritizovat samospravedlivé zbožné současníky. A zároveň hřích už není identický s porušením normy. Ježíšovo zvnitřnění směřuje k „personalizaci“ zkušenosti viny, v níž musíme stále znovu kriticky koordinovat svůj poměr k zákonu se svým životem — před Bohem a s lidmi.

Naše provinění a Ježíšova radostná zvěst

Jako příklad uveďme obtížný Ježíšův výrok z Kázání na hoře (Mt 5,25n): „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Nezcizoložíš. Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci.“ Pak následují radikální rady: raději se zbavit oka nebo ruky, které svádějí ke hříchu, než s celým tělem skončit v pekle. Není tu Ježíš až příliš přísný? Nedošli jsme tímto hrozným vyostřením právě tam, odkud jsme chtěli pryč: k strašnému trestajícímu superegu, které volá k odpovědnosti za myšlenky a úmysly stejně jako za skutky, protože myšlení a konání staví na roveň (Freud)?

Potom bychom museli tonout v trvalých pocitech viny. Text říká ovšem: „(…) kdo hledí na ženu chtivě“. Ježíš neodsuzuje pouhou myšlenku jako hřích, ale distancuje se od neupřímného dělení mezi objektivní skutkovou podstatou a vnitřním smýšlením: O našem osobním svědomí platí, že máme všechno zkoumat a zaujímat stanovisko k pudovým impulzům, fantaziím a přáním, která se v nás objevují. Teprve tam se ukazuje naše svobodné rozhodnutí — podle toho, jak dozraje moje stanovisko, což může dlouho trvat a vyžádá si boj. Vnitřní souhlas se pak může stát „vinou v myšlenkách“; nejde o každé vzniklé hnutí, nýbrž o jeho vědomé schválení vůlí; takže toto hnutí pak nebude proměněno v čin, ale nikoli z pouhého strachu, zbabělosti a vnějších důvodů.

Cítit vinu na osobní rovině předpokládá značnou sílu ega: na místo archaicky rané nevědomé viny a úzkosti ze zničení na stupni malého dítěte nastupuje schopnost viny osoby, která získala tolik nezávislosti, autonomie ve vztazích a vlastní identity, že její upevněné ego může vnímat a vydržet bolestné napětí vůči výroku svého sebekritického svědomí. Neboť bolestný rozpor mezi egem a superegem, mezi vnímáním sebe a kritickou instancí v nás, prožíváme jako pocit viny sloužící životu — který varuje a napomíná jako signál. Pochopitelně je to ideál, snad utopie, když uvážíme, podle jakých iracionálních vzorců a na jak rozmanitých rovinách je vina prožívána. Tyto stupně si v sobě a kolem sebe neseme ze svého rodinného a náboženského vývoje („dědičný hřích“) a určují nás — bohužel — často daleko silněji než „zralá“, zvládnutá forma, k níž jsme evangeliem pozváni a k níž eschatologicky společně stále putujeme.