Učit se moudrosti

Autor: Nicholas Lash - Překlad: Radim Beránek - Číslo: 2008/2 (Články)

The Pastoral Review, October 2001.

Před několika měsíci náš univerzitní kaplan v kázání o blahoslavenstvích u Lukáše zajímavým způsobem rozebral některé detaily, ve kterých se Lukášova verze liší od toho, co nacházíme v Matoušově evangeliu. Jeho homilie hluboce znepokojila jednu mladou ženu, která pracuje na doktorátu ze středověké němčiny. „Pokud máte pravdu,“ zeptala se po mši kaplana, „jak potom můžeme vědět, co Ježíš řekl?“

Setkáváme se zde se zbožnou a oddanou katolickou věřící, která je sice vysoce inteligentní a vzdělaná v překládání starých textů — ale nemá ani nejmenší ponětí o tom, jak číst Nový zákon. Mám dojem, že mezi katolíky vzdělanými v různých oborech — od politiky a ekonomie přes kosmologii a medicínu až po Shakespeareovy hry a evropské dějiny — je něco takového spíše pravidlem než výjimkou. Tento fakt nutně přidělává vrásky na čele každému, komu záleží na pravdě křesťanství, a zároveň to ukazuje, k čemu dochází, když si lidé začnou myslet, že teologie není důležitá.

Zcela určitě by něco takového znepokojilo svatého Augustina. Augustin napsal krátkou knihu „O křesťanském učení“ (De doctrina christiana), která pak zůstala přibližně tisíc let standardní příručkou na toto téma pro celé západní křesťanství. Pokud bychom dnes v knihkupectví hledali nějakou knihu o křesťanské nauce, pak bychom pravděpodobně očekávali komentář k vyznání víry anebo nějaký souhrn „učení církve“. Jinými slovy bychom očekávali výklad obsahu křesťanského učení. Ale Augustinova knížečka je takřka úplně zaměřena na proces: na interpretaci Písma a sdělování našich poznatků druhým. Tedy proces, který normálně označujeme jako dělání teologie.

Umění porozumět

Neexistuje žádný text, jenž by čtenáři přikazoval způsob, jakým by ho měl správně číst. Texty jsou samy o sobě pouze černá znaménka na bílém papíru. A jsme to my čtenáři, kdo musí rozhodovat o významu těchto znamének, o druhu textu a o souvislostech, ve kterých máme ten který text číst. To platí pro návody, básně, romány a telefonní seznamy — i pro Písmo svaté. Čtenář nese odpovědnost za rozhodování o typu textu a o tom, jak bychom ho měli číst.

Většinou si ani neuvědomujeme, že o těchto věcech rozhodujeme, neboť umět porozumět textům a symbolům patří k tomu, že „jsme doma“ v určité kultuře. Jinak řečeno, každá kultura funguje svým způsobem jako škola, ve které se lidé učí číst texty, symboly a společenská pravidla, jež tuto kulturu vytvářejí.

„V hlubokou temnotu upadnou ti, kdo jdou cestou jednání. V ještě hlubší temnotu upadnou ti, kdo jdou cestou poznání.“ Co má tohle znamenat? Jde snad o nějakou cynickou radu udělat co nejméně a zůstat co nejhloupější? Možná. V rozhodování by nám mohl pomoci kontext. V tomto případě zde máme něco, co je možné nazývat výsadním kontextem. A to proto, že tato černá znaménka, která rozpoznáváme jako česky psaný text, jsou překladem přibližně 2500 let starého sanskrtského textu, jenž je součástí sbírky známé jako „instrukce“ nebo „sedění u nohou učitele“ — upanišady.

Jinými slovy — pokud se chceme naučit číst tento text, pak by bylo dobré začít navštěvovat školu, která je dnes známa jako védský hinduismus.

Podobnou školou je judaismus, a samozřejmě i křesťanství. A přesto si mnoho lidí v naší kultuře myslí, že nemusejí chodit do školy, aby porozuměli židovským anebo křesťanským textům, že „to, co říká Bible“ je úplně jasné a že texty nám vyjevují svůj smysl, aniž bychom se museli zaobírat souvislostmi jejich vzniku a užívání.

„Neboť tak Bůh miloval svět“

„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna“ (Jan 3,16). Tato slova jsou nám tak důvěrně známa, že se až příliš snadno můžeme domnívat, že víme, jak jim rozumět. Ale co znamená „svět“, o kterém se v tomto úryvku mluví? Je to planeta Země? Nebo jen lidstvo? Anebo celý vesmír se všemi hvězdami a galaxiemi? Co by to znamenalo „milovat“ lidstvo? Jsme toho schopni? Je toho vůbec někdo schopen? A pokud nemáme ponětí, proč potom předpokládat, že víme, co to znamená, že Bůh miluje svět? A jak se to má s některými jinými úryvky Písma, které naznačují, že „svět“ je zkažený, odsouzený k záhubě, že ze světa je třeba uniknout?

Pokud navíc svět označuje všechno, co existuje, co potom s nemocemi a hladomory, s krutostí a útlakem, s cynickým egoismem bohatství a moci? Jak bychom měli „milovat“ tyto stránky světa? A pokud nevíme, jak potom máme vědět, co to znamená, že „Bůh miluje svět“? A co vlastně znamená „Bůh“? Jak toto slovo funguje a jak to zjistíme? Je Boží láska podobná té naší, anebo je odlišná? A v čem? Co znamená mluvit o „jednorozeném Synu“ Boha? (Nemá Bůh jiné děti? Má vůbec Bůh nějaké děti?) A kdo by tímto Synem měl být? Mluví Ježíš s Nikodémem o sobě, anebo o někom jiném? A v neposlední řadě — o jaký druh příběhu se zde jedná: jde o očité svědectví, biografii, román, anebo o teologickou meditaci ve formě rozhovoru? A znovu — do jakých souvislostí máme tento text zasadit, abychom o tom mohli rozhodnout?

Toto je pouze náhodný výběr nejrůznějších otázek, kterými bychom se museli zabývat dříve, než si uděláme názor na to, co znamená výrok, že „Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna“. Možná ale tento výrok vůbec není důležitý — vždyť spousta našich současníků si určitě myslí, že lámat si kvůli němu hlavu s nějakými otázkami a učením nestojí za to. Ale jestli na tom, co tento výrok znamená a jestli je pravdivý, skutečně záleží, pak má smysl dělat teologii, neboť právě teologie se těmito otázkami zabývá.

Utváření myšlení

„Není to rozum, který je proti nám,“ prohlásil před jeden a půl stoletím kardinál Newman, „ale způsob myšlení“. Způsob, jakým „vidíme“ svět, jeho příběh a osud; způsob, jakým „vidíme“, co je člověk, jaké je jeho určení, jaký je vztah lidí ke světu kolem nich a mezi nimi navzájem. Na utváření těchto věcí mají vliv příběhy, které si vyprávíme, města, která obýváme, budovy, ve kterých žijeme, pracujeme a hrajeme si, a to, jak zacházíme — v divadelním dramatu, umění a písních — s věcmi, jež nám dělají radost a naplňují nás bolestí. Není jednoduché myslet křesťansky v kultuře, jejíž způsoby myšlení, způsoby „vidění“ světa, jsou v stále menší míře poučeny křesťanstvím a do určité míry jsou vůči němu dokonce nepřátelské.

Udržování pravdy evangelia v takové situaci na nás klade mnohem těžší a nebezpečnější nároky než pouhé přitakávání nezpracované informaci. Pokud si pravdu evangelia neosvojíme skrze myšlení, bolest a argumentaci, skrze modlitbu, studium a neustálé hledání porozumění, pak bude tato pravda osekána, přetvořena a rozmělněna za pomoci způsobů myšlení, jež vyvěrají z jiných zdrojů a jsou formovány jinými příběhy. A tato stálá, úporná a nelehká snaha dobrat se nějakého křesťanského smyslu věcí — ne pouze v našem mluvení, ale skrze způsoby, jakými „vidíme“ svět — je to, čemu se říká dělat teologii.

Pokud se to zdá být příliš abstraktní, pak je možné to ilustrovat na příkladu slova „duch/spiritus“ a jemu příbuzných: „duchovní/spirituální“, „duchovost/spiritualita“, atd. Co se vám vybaví, když se řekne, že „Bůh je duch/spiritus“? Asi nic, přinejmenším doufám, že něco mezi poltergeistem a kořalkou. Ale možná něco, co je v určitém smyslu neupřesněné, neuchopitelné, neurčité, beztvaré, a přitom nějakým způsobem velké? (Ale je Bůh neviditelný proto, že nemá žádný tvar, anebo proto, že přesahuje naše chápání?)

Jeden můj přítel, známý americký profesor práva, mi kdysi vyprávěl o následující diskusi během výuky. Jeden student se ptal, jestli to, co činí zvířata zvláštním předmětem práva, není spíše povahy duchovní než biologické, na což jiný student zareagoval tím, že nechápe, jaký je rozdíl mezi duchovním a biologickým. A na to ještě jiný student odpověděl: „Duchovní je to, co zaujímá dočasné mezery v biologickém vysvětlení.“ „Duch“ jako kočka Šklíba lidského porozumění — potichu se vytrácí a zanechává za sebou auru neškodnosti.

Přetváření myšlení

To, co nám slovo „duch“ říká, když jdeme po ulici, bude to, co nám říká, když se, vstupujíce do kostela, žehnáme křížem ve jménu Otce, Syna a Ducha. V Písmu a v křesťanském chápání formovaném Písmem „duch“ neznamená „ne-hmotu“, ale „ne-smrt“ — vitalitu, tvůrčí energii, opak netečnosti. V hebrejštině a řečtině jsou jeho ústředními metaforami dech a vítr. Dýchání jako to, co odlišuje živé od mrtvého. Svěžest a občas nebezpečná nepředvídatelnost větru a bouře — Boží moc, jež vdechuje život a přetváří svět, nemáme nikdy pod kontrolou. Není jednoduché myslet křesťansky nekřesťanským způsobem myšlení. A dělat teologii znamená nejen prostě logicky myslet, ale i zároveň se neustále snažit přetvářet naše způsoby myšlení.

Teologie, jak jí rozuměl Augustin, spočívá v interpretaci Písma a sdělování našich poznatků druhým. Ale jaká slova, obrazy a příběhy bychom měli užívat ve snaze sdílet křesťanskou pravdu srozumitelným způsobem, v úkolu, za jehož vyplnění nejsou v žádném případě zodpovědni pouze biskupové nebo profesoři teologie? (Sdílení křesťanské pravdy je úkolem každého křesťana, a proto dělat teologii musíme všichni.)

Dělat teologii dobře není snadné

Jsem přesvědčen, že nesmíme podceňovat obtížnost tohoto úkolu. Říkat nesmysly je totiž strašně snadné. Nedávno jsem byl svědkem toho, jak se významný církevní činovník (byl to anglikán, ale to s tím málo souvisí) pokoušel přiblížit své chápání nauky o vtělení. Ježíš podle něho „nebyl ani doslovně, ani biologicky božský“. Jestliže někdo říká, že něco „není“ tím či oním, pak přirozeně očekáváme, že zaprvé ona odmítnutá možnost je něčím smysluplným, a zadruhé, že má v rukávu nějaký lepší popis toho, jak se věci mají. Výrok „Nicholas Lash není modrou druhou odmocninou“ nesplňuje první z těchto podmínek — zrovna tak jako „Ježíš nebyl biologicky božský“. Druhý výrok, že „Ježíš nebyl doslovně božský“, se může zdát smysluplný. Ale jakou jinou alternativu mohl mít onen přednášející na mysli? Možná něco podobného, jako když někdo řekne „Moje drahá, vypadáš božsky“ a asi to nemyslí doslovně? Myslím, že chápu, co onoho přednášejícího trápilo: mnoho lidí dnešní doby (včetně mnoha křesťanů) si pravděpodobně představuje, že pravověrné křesťanství hlásá, že Ježíš byl jakýmsi způsobem zčásti člověkem a zčásti Bohem (asi tak, jako kdyby jeho tělo bylo lidské a duše božská). Jak bychom měli druhým účinně sdělovat pravdu, že je plně člověkem a zároveň plně Bohem? To je skutečně zásadní otázka a správné odpovědi na ni se budou odlišovat podle kontextu, ve kterém je tato otázka kladena a zodpovídána. Ale nemohu si vybavit žádné okolnosti, za kterých by věta „Ježíš nebyl doslovně božský“ nebyla přinejmenším zavádějící anebo prostě chybná. Dělat teologii je povinností nás všech. Ale dělat ji dobře není nikdy snadné.

Učit se katolicitě

Leckterý čtenář by se mohl cítit zaskočen tím, že jsem doposud kladl velký důraz na teologii jako interpretaci Bible. A co „tradice“? Ale tradice, tedy proces „předávání“, proces, kterým je katolické křesťanství, je prostě dva tisíce let trvající interpretací Bible. Když se dnes snažíme číst Písmo a interpretovat náš život v jeho světle, pak tak činíme ve společenství s onou rozsáhlou a rozmanitou zásobárnou svědectví, kterou je katolická církev.

Myslet katolicky není možné v izolaci. Dělat teologii tedy znamená i neustále prohlubovat naše povědomí a pochopení bohatství a různosti společenství, jehož jsme součástí — jak v souřadnicích prostorových, tak i časových. V časových souřadnicích dvou tisíců let svatosti a hříchu, namáhavého a nikdy nekončícího úsilí následovat Krista v neustále se měnících okolnostech. V souřadnicích prostoru, kde se přibližně jedna šestina lidstva — různého postavení a rasy, z různých kontinentů a kultur — hlásí ke katolické církvi. Jak bychom mohli pracovat, modlit se a studovat, aniž bychom se soustavně zajímali o to, co se dělo a děje v tomto velkém společenství?

Tak ohromná a neuspořádaná různost v nás samozřejmě může působit zmatek nebo dokonce chaos. Ti, kdo vykonávají takzvaný „učitelský úřad“ nebo „magisterium“, nám mají pomáhat při hledání směru. Papež a biskupové zde nejsou od toho, aby mysleli za nás nebo nás od myšlení odrazovali, ale aby nám pomáhali myslet správným způsobem. Neznalost a nezájem o pravdu ohrožují pravověrnost mnohem víc než nesouhlas.

Myšlení ve škole moudrosti

Často se setkáváme s tvrzením, že se naše společnost sekularizovala. Může to být pravda v tom smyslu, že takzvané „náboženské“ instituce mají dnes mnohem menší vliv než před několika desítkami let. Ale pokud dnes vejdeme do jakéhokoliv knihkupectví, pak zjistíme, že naše kultura je zaplavena něčím, co by se dalo nazvat „divokým“ náboženstvím — od astrologie po úplně nové verze „starodávného“ pohanství, od aromaterapie po okultismus, od jógy po stovky škol meditace a psychického sebezdokonalování. Tuto nepřebernou nabídku posedlosti privátní pravdou niternosti a terapií vnitřního života je možno ze sociologického hlediska asi nejlépe chápat jako reakci na obrazoborectví utilitárního racionalismu veřejné sféry. Důsledkem je posilování starých forem dualismu mezi srdcem a hlavou, city a rozumem, osobním a veřejným. Všechny tyto dualismy ohrožují samotné základy starobylých škol moudrosti.

Vezměme si kupříkladu velmi rozšířený názor, že „spiritualita“ a „teologie“ jsou dvě naprosto rozdílné záležitosti, a proto nemají spolu nic společného. Bezpochyby je možné mezi nimi rozlišovat, neboť čistota srdce a kvalita argumentu nejsou totéž. (Můžeme samozřejmě rozlišovat mezi „tvarem“ a „barvou“, ale ve skutečnosti všechny tvary mají i nějakou barvu a všechny barevné věci mají nějaký tvar!) Ale v křesťanství platí, že „teologie“, která nevyvěrá z modlitby a upamatovávání se, ze solidarity a utrpení, a která nás nevede zpět — skrze namáhavou účast na složitých záležitostech a konfliktech našeho světa — do temnoty Getseman a ticha prázdného hrobu, bude vždycky teologií zredukovanou, ochuzenou a ochablou.

Podobným způsobem „spiritualita“, jež se zabývá především vnitřními stavy individua a jeho niternými pocity a ignoruje otázky pravdy a služby ve veřejné sféře, bude spiritualitou zbavenou Ducha — pohřebištěm nepoznamenaným Božím dechem. To, čím se křesťanská spiritualita od počátku do konce vyznačuje, je pozornost — oči otevřené v temnotě a uši nastražené v tichu. A tato pozornost je trpělivá, plná zájmu a přemýšlivá, a proto i teologická — je hledáním moudrosti.

Nezneklidňovat

V době nedávno minulé měli biskupové ve zvyku nabádat teology, aby nezneklidňovali „prosté věřící“. Kromě povýšené blahosklonnosti jejich postoj prozrazoval i mylnou domněnku, že „prostá jednoduchost“ je to, kde začínáme. Život každého z nás je ale neskutečně složitý — nepřehledný, zmatený, bombardovaný nejrůznějšími podněty a požadavky, vystavený protikladným touhám a motivům, změnám nálad a nestálosti věrnosti, hnaný pocity nebezpečí a nezvládnutého strachu. Můžeme si romantizovat nevinnost dětství, můžeme si představovat, že někde existuje jednoduchost, kterou jsme ztratili. Ale ve skutečnosti nás život učí, že pokud vůbec lze nějaké jednoduchosti dosáhnout, pak tato jednoduchost bude řešením a výsledkem složitosti, ne tím, co jí předchází.

Pouze Bůh je jednoduchý. A jako jednoduchý i moudrý. Na samotném začátku Summy theologiae, zabývajícím se otázkou, čím vlastně sacra doctrina (posvátná nauka) je, se Tomáš Akvinský v šestém článku ptá, zdali posvátná nauka je či není „moudrostí“.

Moudrost je pro Tomáše ctnost zdravého úsudku. Mohli bychom říci, že ten, kdo je moudrý, dokáže rozlišit les od stromů, vidí věci v souvislostech a z širší perspektivy. Moudrost má navíc dvě stránky, které odpovídají způsobům, jimiž se dobíráme úsudku. Na jedné straně je to instinktivní nebo intuitivní jistota někoho, kdo má srdce i hlavu na pravém místě. Toto je moudrost ctnostného člověka a být moudrý tímto způsobem je dar Ducha. Moudrost v tomto smyslu, moudrost jako svatost, nemá nic společného s učeností — měří se totiž jinými měřítky.

Na pravdě záleží

Na druhé straně máme moudrost, umění správného úsudku, jež je ovocem uvažování a myšlení, vzdělanosti a argumentace. Navíc pokud jde o hledání moudrosti ve škole moudrosti, jíž je křesťanství, pak moudrost v tomto druhém smyslu je závislá na moudrosti v prvním smyslu, jelikož naše veškeré usilovné myšlení a učení se prostě snaží zachytit něco z oné věčné moudrosti, Boží tichosti, na jejímž sebedarování máme účast.

Nicméně moudrosti v tom prvním a hlubším smyslu nemohou nikdy dosáhnout ti, kteří se systematicky vyhýbají odpovědnosti osvojovat si do určité míry — podle svého nadání a okolností — i moudrost ve druhém smyslu, moudrost, jež je ovocem studia. Řečeno poněkud tvrdě: těm, kdo odmítají dělat teologii — tedy číst, usilovně přemýšlet, diskutovat — prostě ve skutečnosti nezáleží na pravdě křesťanství, anebo se přinejmenším nedostatečně snaží hledat porozumění onomu Slovu, skrze něž všechno povstalo, do jehož světla jsme byli povoláni a jež nás osvobodí.