Naši nejmenší bratři

Autor: Jolana Poláková - Číslo: 2008/2 (Punctum saliens)

„Rozdíl mezi bytím a jsoucnem vidím v tom, že když nás někdo bije, cítíme, že jsme, a když jsme, očekáváme bití.“ — To je jeden ze stovek aforismů Stanislava Minaříka, který zemřel v roce 1992 ve věku 43 let „nesmyslným a záhadným způsobem“ (jak bylo uvedeno ve smutečním oznámení) v pražské psychiatrické léčebně. Jeho příspěvky do časopisu Mosty, který vycházel polosamizdatovou formou v nákladu 200 výtisků na přelomu 80. a 90. let 20. století, je možno od nedávné doby číst také na internetu (www.casopis-mosty.cz), a to mezi mnoha texty dalších lidí, kteří si v životě sáhli vskutku až na dno — vlivem sociální izolace (počínaje prostředím vlastní rodiny), zbavení základní lidské důstojnosti (o vlastnických právech nemluvě) a omezení nejen vnější, ale i vnitřní svobody (nedobrovolným užíváním vysokých dávek psychofarmak). — Co z člověka v takovéto situaci zbude? To, co zazáří v opravdových lidských setkáních nebo v tvorbě, která dostala šanci se projevit.

Na stránkách Mostů lze číst (mimo jiné) popisy hlubokého utrpení. Způsob, jakým jsou tyto zážitky podávány, je však ukázkou toho, že právě ony se pro mnohé autory postupně staly branou k hlubšímu sebepoznání a zralejším vztahům. Pathei mathos — toto starořecké rčení vysvětluje nezvyklou moudrost, s níž si mladí přispěvatelé (protože vyššího věku se zpravidla nedožívali) navzájem v Mostech radili, jak přežít, jak opravdu žít, jak dobře žít.

Samotný vznik časopisu svědčí ovšem o tom, že v té době nebyli sami: v „Klubu v Polské ulici“ v Praze na Vinohradech — a pak i v dalších klubech po celé republice — se s nimi scházeli lidé, kteří nikdy psychiatrickým onemocněním neprošli, a ve svém volném čase také terapeuti (od „obyčejných“ lékařů až po renomované vědce), kteří často nevěřili, že členové klubu jsou tytéž osoby, které v jiných, méně přirozených situacích vystupují jako typicky rezignovaní pacienti. Programy těchto kulturně bohatých setkání jsou rovněž k nahlédnutí v Mostech.

Nosnou myšlenku společné průkopnické činnosti nakonec v roce 1991 vyjádřila speciální „Charta“, jež formulovala: právo člověka na „přirozené lidské společenství (...) i v jakékoli fázi duševní nemoci a jejího léčení“, právo na zásadní respektování lidské důstojnosti, neboť „lidská identita se nevyčerpává rolí pacienta, klienta, invalidy, rehabilitovaného“, a právo každého na „autonomní společenskou a kulturní aktivitu“; z druhé strany pak právo občanů „považovat oblast duševního zdraví za veřejnou záležitost“, „navazovat přirozené vztahy k osobám podrobeným psychiatrické péči“ a kontrolovat „dodržování právních a etických norem“ ve zdravotnických, sociálních a rehabilitačních zařízeních; přitom i pracovníci těchto zařízení mají právo „spolupracovat mimo svůj zaměstnanecký poměr s nezávislými občanskými aktivitami na poli duševního zdraví“. Princip „společné odpovědnosti“ této tripartity pacientů, zdravotníků a zástupců zainteresované veřejnosti nebyl tehdy pouhou proklamací, ale několik let společně žitou zkušeností.

Tento náběh k širší než jen soukromě praktikované změně vztahů k dodnes ze společnosti nejvíc vylučované menšině byl rozbit náhlou (a nikdy řádně nedošetřenou) smrtí jedné z vůdčích osobností těchto kultivujících snah — Stanislava Minaříka.

Od té doby stojí u nás za významnějšími „občanskými sdruženími“ v dané oblasti opět jen státem placení poskytovatelé péče o duševní zdraví, zatímco jejich klienti jsou od občanské společnosti touto profesionální, umělou péčí o jejich „integraci“ (která nikdy nemůže nahradit normální lidské vztahy) spíše oddělováni – se všemi negativními důsledky pro plné respektování jejich lidských práv a přirozených potřeb. Citelně tu chybí spojující a pozitivně dynamizující vliv zdravé veřejnosti: ono tvořivé a kultivující působení nezávislé kritiky a odpovědné solidarity.

I v tomto směru je časopis Mosty důležitým zdrojem orientujících informací.

Je možná zajímavé, že Klub v Polské ulici svého času navštívil i pražský kardinál. Bylo to také místo, kde se mezi pomáhajícími křesťany různých vyznání praktikovala samozřejmá „ekumena života“. To je ovšem jen něco, co bylo „přidáno“. Jednou se nás možná Někdo zeptá, co jsme v životě udělali pro své nejmenší bratry. A to nejsou ti, v péči o něž se s využitím našich prostředků předstihuje dnes už množství nejrůznějších nadací a humanitárních organizací. Jsou to ti, na které se nejvíc zapomíná – možná právě proto, že jim pouhé peníze nejsou k ničemu.