Naděžda Špatenková, PORADENSTVÍ PRO POZŮSTALÉ

Autor: Tomáš Kotrlý - Číslo: 2008/2 (Recenze)

Naděžda Špatenková, PORADENSTVÍ PRO POZŮSTALÉ. Nakladatelství Grada (edice Psyché), Praha 2008, 144 str., ISBN 978-80-247-1740-1.¹

Útlá kniha učebnicového charakteru se zaměřuje na negativní vliv zármutku na fyzické i duševní zdraví truchlících a hledá vhodné intervence, jež by pomohly těmto dopadům předcházet. Tento malý manuál step-by-step poradenstvím pro pozůstalé potvrzuje narůstající trend, že smrti a truchlení se dostává mnohem větší pozornosti odborníků než před deseti lety. Už název práce dává tušit, že půjde o interdisciplinární téma — z psychologie a ze sociologie. K obojímu je Špatenková (doktorka sociologie ve studijním programu andragogika a absolventka oboru psychologie) plně kompetentní, a celá její práce tuto kompetentnost jen potvrzuje. Její starší monografie² je teoretickým úvodem ke zde prezentované praktické aplikaci poradenství pro pozůstalé, především v jejich nejkritičtějším období prvních třinácti měsíců po ztrátě.

Autorka pracovala v rodinné poradně při Centru pro rodinný život olomouckého arcibiskupství a zakládala poradnu pro pozůstalé Heřmánek v Ostravě. Je supervizorem Hospicového hnutí — Vysočina a odborným garantem bezplatné poradny pro pozůstalé Alej v Novém Městě na Moravě, jejíž vznik v roce 2003 inicioval nemocniční kaplan P. Vojtěch Hrouda. Podívejme se podrobně, jak se autorce podařilo při posunu za hranice teoretických popisů povahy zármutku do bezprostředního kontextu praxe poskytnout čtenářům v devíti kapitolách teoretickou bázi, na jejímž základě mohou určovat potřebu terapeutické intervence, tzv. koncept „rizika“ v situaci zármutku.

V úvodu stanovuje autorka jasné hranice na samém počátku naší pomoci. Průvodce pro pozůstalé doprovází klienty při jejich výstupu na „horu hoře“, aby ve svém zármutku nezůstali osamoceni. Doprovázení je klíčové slovo celé knihy. Na jiném místě autorka demonstruje, že zármutek pozůstalých není jen problém, nýbrž také projev přirozené lásky, a proto během jejich doprovázení nesmíme nikdy sejít z velmi intimní cesty hledání a tázání (s. 102). Jde o poskytování bezpečného prostoru, kde lze vyjadřovat pocity, jež zde budou akceptovány, a ujišťovat klienta, že tyto pocity jsou normální a nejsou projevem duševní nemoci. Mění otázku, kterou si klademe při pohledu na bolest truchlících — měli bychom se ptát, co je v jejich situaci v pořádku, za co jsou odpovědné pouze okolnosti, a ne na to, co v pořádku není, co je špatně.

První kapitola je věnována otázce „Proč poradenství pro pozůstalé?“. Autorka komentuje selhávání přirozených zdrojů pomoci pozůstalým a vybízí jejich nejbližší, aby nepodceňovali zdroje formalizované péče dobrovolníků a svépomocných skupin. Tam, kde se daří kultu krásy, mládí, zdraví a úspěšnosti, se netruchlí snadno. Ale i v církevní komunitě — ti, kteří nemají zkušenost s bolestí zármutku, říkají často fráze typu: „Bůh to tak chtěl.“ „Pán si ho vzal k sobě.“ „Byla to vůle Boží.“ „Blahoslavení, kteří truchlí, neboť budou utěšeni…“ „Raduj se, Tvoje matka stanula tváří v tvář svému Pánu!“

Třetí kapitola rozebírá průběh poradenského procesu podle Klimentovy struktury (1999) a jeho základní principy zformulované W. J. Wordenem (1997). Nezbytným předpokladem efektivity poradenského procesu je podle autorky porozumění problému poradcem i klientem. V českém prostředí tomuto porozumění brání především nedostatek uznání reality ztráty. Pozůstalí zpravidla zemřelého nevidí, nedotknou se ho, nerozloučí se s ním. Zde může být vakuum — už jen pokud jde o hledání způsobu, jak správně zaopatřit mrtvé tělo. Čtvrtá kapitola se zabývá povinnými kompetencemi laického poradce, jeho péčí o sebe sama a prevencí syndromu vyhoření. Autorka upozorňuje na dlouhodobé zahraniční výcvikové programy, zvláště australský „Certifikovaný (diplomovaný) kurz poradenství pro pozůstalé“. Tuto kapitolu lze využít i jako východisko pro tvorbu standardů služeb pro pozůstalé dle českého zákona č. 179/2006 Sb., o dalším vzdělávání. Je třeba dávat velký pozor na to, aby se poradny a svépomocné skupiny nestaly ghetty pro pozůstalé, zaplněnými lidmi, kteří se „zabydlí“ ve své nové identitě „pozůstalého“.

Pátá kapitola má za předmět klienty poradenství, kterými bývají obvykle lidé, kterým zemřel blízký člověk. Zármutek není nevyhnutelným důsledkem ztráty a změny při úmrtí blízkého člověka. K lidem je možné přistupovat jako k mrtvým ještě dříve, než skutečně zemřou, k čemuž často dochází na základě sociálních charakteristik, jako je stáří, nízký ekonomický status, mentální postižení nebo demence. Šestá kapitola, nazvaná „Kdy probíhá poradenství pro pozůstalé?“, nepředkládá časové limity, jak by se mohlo na první pohled zdát, naopak prezentuje názor, že smutek neskončí nikdy, pouze vzpomínky na zemřelého už nepůsobí takovou bolest. Máme-li jít s autorkou do krajnosti, pak můžeme konstatovat, že úkoly truchlení jsou s naprostou jistotou splněny až přirozenou smrtí pozůstalého (s. 127). Tím, co může představovat největší zátěž pro pozůstalé, není jen sama smrt, ale také události, které jí předcházejí. Modlitby a rituály před smrtí, obzvláště ty, které pomáhají umírajícímu soustředit se na Boha, poskytují obrovské uspokojení tím, že napomáhají pozůstalým k vědomí, že naplnili své posvátné závazky. Autorka naznačuje, ale nepojmenovává, existenci mnohem závažnějšího duchovního smutku, jenž sám o sobě není afektem smutku, ale je jím nutně doprovázen a vzniká z mínění o přítomnosti určitého zla či nedokonalosti.³ Podle Kierkegaardova názoru nejhlubší zármutek našeho života nesouvisí se smrtí, ale s neschopností mnoha lidí si uvědomit vše, co je odvádí od pravdy, uvědomit si neschopnost být sám sebou.⁴ Zármutek, který po způsobu světa působí smrt (2Kor 7,10), označuje sv. Jan Zlatoústý za „zlý smutek, který truchlící pozůstalé přivádí do beznaděje anebo chorobného rouhačství“.⁵

Špatenková sice není řeholní osobou, z její následující argumentace však vysvítá specifické mnišské charizma, útěcha a posila zarmoucených, kteří navštěvují její bezplatnou poradnu. „Smrt v kontextu víry nabývá poněkud jiného významu — je bránou do nebeského království. Není to zánik, konec všeho — naopak, je to začátek. Smrt představuje návrat k Otci, Bohu všemohoucímu a svým blízkým, kteří již zemřeli,“ píše na s. 56. V učení církevních otců nalézáme jedno z prvních svědectví, které zdůrazňuje toto křesťanské východisko pro rozhovor s pozůstalým.⁶

Marně jsem v knize Poradenství pro pozůstalé pátral po křesťanských sdruženích v ČR, jejichž cílem by bylo nejen „přinášet Bohu přímluvnou modlitbu za zemřelé a projevovat účinnou solidaritu příbuzným zesnulého“,⁷ ale i pohřbívat v souladu s křesťanským pohledem na smrt. Úcta a láska, kterou vyjadřujeme zemřelému během pohřbení do země, ztrácejí při kremaci svůj význam.⁸ Velmi důležitou součást křesťanských pohřebních obřadů — vigilii za zemřelého⁹ — autorka taktéž nezmiňuje, pravděpodobně proto, že tato církevní tradice z českých farností vymizela zcela.¹⁰ Problematika poradenství pro pozůstalé je pro nesvátostnou duchovní péči mimořádně aktuální. Z pochopitelných důvodů se v knize Špatenkové jedná pouze o krátké nástiny dané problematiky nebo shrnutí základních informací. Autorčin pastorační zájem vystupuje do popředí zvláště v diskusích o konečnosti života, o oddělení těla a duše (s. 110—118), nebo když zdůrazňuje význam účasti poradce na vzácné lidské solidaritě ve chvílích smutku a podtrhuje význam modlitby a meditativního čtení s pozůstalými (s. 81—82).

Z hlediska limitů perspektivy, dané místem a dobou, společností a kulturou, v níž poradci žijí a pracují, je bezpochyby nejdůležitější sedmá kapitola, nazvaná „Kde by mělo poradenství pro pozůstalé probíhat?“. Je třeba konstatovat, že zvláště v této kapitole autorka na oblast poradenství pro pozůstalé neaplikuje pouze obecné poradenské principy, ale především své vlastní zkušenosti. Služby pro pozůstalé však v ČR prakticky absentují. Prvním náznakem snahy o strategické plánování podpory pozůstalých je závazek české vlády, která na začátku roku 2008 svým usnesením č. 8/2008 uložila Ministerstvu pro místní rozvoj do roku 2012 zpracovat koncepci péče o pozůstalé.¹¹ V kompetenci tohoto ministerstva je totiž pohřebnictví, tedy oblast, kterou Špatenková považuje za primární stupeň každého modelu poradenského systému pro pozůstalé. Proč by provozovatel pohřební služby nebo krematoria nemohl provozovat, případně sponzorovat či jiným způsobem podporovat poradenství pro pozůstalé? Pohřební službě křesťanského typu nemůže být jedno, koho pohřbívá. Nemůže vystačit pouze se zájmem pohřbít co nejvíce těl. Zajímat se musí o lidi, nikoli o těla.

Otázka, jak vypadá poradenství pro pozůstalé v praxi, je tématem rozsáhlé předposlední, osmé kapitoly. Autorka přesouvá svou pozornost od rizikových faktorů směrem k faktorům protektivním. Z řady modelů poradenství pro pozůstalé, ze kterých autorka použila celkem šest, lze pro pastorační péči v méně obvyklých situacích využít nejlépe model duálního procesu, který identifikuje dvě dimenze prožívání ztráty: orientaci na ztrátu se zaměřením na minulost a orientaci na obnovu se zaměřením na přítomnost a budoucnost. Za reprezentanta duálního modelu zvolila autorka americkou pastorku Lindu Van Dyke (2003). Aplikace jejích kreativních technik do českého sociokulturního prostředí prozrazuje autorčinu vysokou erudici nejen v oblasti psychologie, nýbrž i v oblasti pastoračního doprovázení. Konečně v deváté kapitole („Závěrečné poznámky“) autorka potvrzuje v Česku přetrvávající kulturu odmítání veřejného smutku, kdy truchlení bývá i v katolickém prostředí něčím nepřijatelným a vyvolávajícím rozpaky. P. Aleš Opatrný to vyjádřil slovy: „Je omylem si myslet, že řádný křesťan nemá právo být smutný při ztrátě milované osoby (srovnej Ježíš u Lazarova hrobu — Jan 11,33-36!). Křesťan nemá být zoufalý nad věčnou ztrátou člověka, ale právem je smutný ze ztráty pozemské blízkosti druhého. Tento zármutek má právo si křesťan odžít.“¹²

Vlastní práci, která je opatřena poznámkovým aparátem a pěti velmi zajímavými přílohami, autorka prokládá osmi černobílými fotografiemi Dagmar Tisovské.¹³ Osobní zainteresovanost na pojednávaném tématu, která neznamená subjektivitu a neodbornou předpojatost, by měla být příznačná pro každou praktickou příručku. Autorka s ní k dané problematice důsledně přistupovala, což prosvítá i posledním odstavcem její práce (s. 130): „Doslova při psaní každého řádku jsem myslela na pracovníky Poradny Alej. To oni mi byli vzorem kompetentních poradců pro pozůstalé, protože je důvěrně znám a znám jejich práci i poradenské postupy.“ Pokud by se dalo něco vylepšit, pak je to číslování kapitol. Nebývá totiž zvykem označovat úvod číslem 1, protože pak je první kapitola ne zcela logicky označena číslem 2.

Věřící pozůstalí si zvykají hledat odpovědi na podstatné otázky života jinde než u hrobu. Pohřební a zádušní obřady jsou v krizi a do uvolněného prostoru vstupuje poradenství pro pozůstalé. Platí však, že pokud jsou služby zřízeny a propagovány, jsou i využívány. Na téma poradenství bylo z různých aspektů popsáno, a to i u nás, někdy až příliš mnoho papíru. Z hlediska pozůstalých a jejich poradců je práce Špatenkové první toho druhu v Česku; a k tomu rád blahopřeji.