Měnící se obraz jáhna

Autor: Petra Skálová - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2008/2 (Panoráma)

Důrazy a tendence v teologii a praxi diakonátu

Diaconia Christi, 39/2004.

Úvod

Tato průzkumná práce není zaměřena na úplnost; chce jen ukázat na důrazy a tendence aktuálního bádání ve věci diakonátu. Pracuji převážně s německým časopisem Diaconia Christi, který uskutečňuje na ekumenické půdě otevřenou diskusi o teologii a praxi diakonátu. Z toho plyne, že tento příspěvek odráží především diskusi kolem diakonátu v římskokatolické církvi v evropském kontextu. Je mým cílem nabídnout ilustrativní přehled hlavních aktuálních témat v oblasti výzkumu diakonátu, který by čtenáři umožnil další cílenou práci s příslušnými oblastmi zájmu.

Měnící se obraz jáhna v teologii a pastorální praxi

Krátce po Druhém vatikánském koncilu byla zkušenost se stálým diakonátem ještě příliš čerstvá, což bylo hlavním důvodem velice řídkého výskytu tehdy vydávaných publikací. Od té doby však vzplanula diskuse s novým žárem. Většina zpráv kolísá mezi pastorální zkušeností a obrazem jáhna, jak se pozvolna konstituuje v teologii. Dialektika tohoto procesu se rozvíjí napříč kulturními okruhy a místními církvemi jednotlivých vyznání. Pohled do novější výzkumné literatury, k níž patří i články v časopise Diaconia Christi, ukazuje, že jde o široké pole problémů. Chtěla bych poukázat na důrazy a tendence dominující vývoji posledních deseti let.

Jak v četných zprávách z praxe, tak i v teologii diakonátu se stal klíčovým slovem diskuse výraz „obraz jáhna“. Vylíčením příslušných problémů z pastorační praxe bych chtěla vstoupit do debaty o teologickém základu diakonátu a ukázat vzájemný vztah teologie a praxe diakonátu.

Problémové oblasti

Katolický jáhen G. König jasně formuloval ústřední problém, k němuž se vztahuje většina dnešních zpráv z praxe: „Koncil umožnil obnovu tohoto úřadu, zároveň však ponechal mnohé v tomto úřadu otevřené. (...) Negativně řečeno: diakonátu dosud chybí kontury.“¹ Odpovídalo to situaci v polovině devadesátých let, kdy diakonát kladl stále důrazněji otázku o svém profilu. Než pojednám o problému mužského diakonátu, chtěla bych se v samostatném odstavci zabývat souvisejícím tématem, dnes velmi aktuálním — požadavkem jáhenského svěcení žen. Vychází především od jáhnů, kteří pracují v sociálně charitativní oblasti.

1. Diakonát jen pro muže?

Jsou to sami jáhni, kdo zpochybňuje vyloučení žen z jáhenského úřadu. Východiskem jejich argumentace je většinou vlastní pastorační zkušenost. Shora citovaný G. König upozorňuje na paradoxní situaci, že „úřad jáhna smějí vykonávat jen muži, ačkoli v této oblasti pracují převážně ženy“.² Jáhen a profesor náboženské pedagogiky v Tübingen A. Biesinger dokumentuje ve svých teologických úvahách o diakonátu žen situaci v Latinské Americe.³ Tam dostávají ženy už po dvacet let oficiálním biskupským dekretem pověření k udílení některých svátostí a vedení farností. Biesinger opírá svou argumentaci pro definitivní ustanovení jáhenského svěcení žen o pastorační nouzi. Zároveň dokládá praxi takového svěcení na příkladech z tradice středověké latinské církve. Zdůrazňuje, že ještě v desátém století pomáhaly jáhenky především nemocným, chudým a nuzným. Neprohlašuje však, zda by tyto skutečnosti opravňovaly ženy v Peru k převzetí vedení farností.

Značně zdrženlivější je přístup jáhna a profesora dogmatiky H. Hopinga, který při výročním zasedání pracovního společenství „Stálý diakonát ve Spolkové republice Německo“ osvětlil tento problém z hlediska systematické teologie. Zdůraznil, že ze strany platné církevní nauky by připuštění žen k diakonátu mohlo být možné, protože jáhen dostává podle Lumen gentium 29 vložení rukou nikoli ke kněžství, ale ke službě. „V této linii poukázal Jan Pavel II. v jednom proslovu na to, že církevní řád zná dva stupně kněžského úřadu (episkopát a kněžství) a jeden stupeň služby (diakonát).“⁴ Kdyby se toto rozlišení důsledně dodržovalo, mohly by ženy pro svou práci v oblasti služby dostávat svěcení; diakonát by však nesměl být chápán jako stupeň kněžského svěcení.

Hoping jasně ukázal, že připuštěním žen k diakonátu vyvstane kvůli jednotě ordo a svátostné reprezentaci Krista otázka, „jak je možno ještě zdůvodňovat vyloučení žen z kněžského svěcení. Neboť jednotu ordo lze učinit srozumitelnou pouze přiřazením diakonátu ke kněžství a episkopátu.“⁵

Biesinger se pokouší vystoupit proti této argumentaci poukazem, že taková diskuse je srozumitelná pouze z úvah pozdní západní teologie o ordo. Uzavírá: „Je rozumné osvobodit se z těchto pout a při zdůvodňování církve nepostupovat pouze christologicky, ale ptát se po výslovných zakládajících činech historického Ježíše a zmrtvýchvstalého Krista. Žádá se trinitární zdůvodnění církve a všech jejích aktivit.“⁶ A. A. Thiermeyer, jehož práci „Diakonát ženy“ Biesinger cituje, je ještě radikálnější a žádá změnu struktury ordo: „Církev jako dílo Boha Stvořitele, který skrze Ježíše Krista v Duchu Svatém stále ještě tvoří nové věci. Proto mohou staré úřady zemřít a nové vzniknout, resp. staré být nově oživeny.“⁷

Rozdílné teologické metody, jimiž pojednávají Biesinger, Hoping a Thiermeyer problém diakonátu žen, odrážejí mnohost teologických cest s jejich různými akcenty. Pro oblast diakonátu je typická právě Biesingerova teologie orientovaná na zkušenost. Většina účastníků diskuse o diakonátu sdílí názor, že společenství je nejdůležitější komponentou pro vznik křesťanské zkušenosti. Pastorační zkušenost se stává důležitým pramenem pro teologii diakonátu.

2. Role jáhna ve farnosti

Stačí krátký pohled do literatury, aby bylo jasné, že je to otázka vlastních kontur diakonátu, co jáhni naléhavě potřebují vyjasnit.⁸ Mnohé místní církve zdůvodňují své rozhodnutí proti diakonátu⁹ tím, že tento úřad nemá žádné další charizma, které by již nebylo ve farnostech přítomno, a to přesto, že Druhý vatikánský koncil viděl v diakonátu „úřad pro církev životně důležitý“.¹⁰ Zkušenost prvních jáhnů ukazuje, že role jáhna v životě farnosti a jeho kompetence jsou v mnoha diecézích dosud nejasné. Už před novým zavedením úřadu jáhna se kladly otázky o jeho specifickém charizmatu.

První etapa hledání profilu jáhna vyplynula ze situace farností, v nichž není kněz. Má, popř. může jáhen vzhledem k nedostatku kněží převzít vedení farnosti? Toto téma dominovalo teologickým diskusím až do devadesátých let. Budu se tomu blíže věnovat v dalším odstavci.

2.1. Obraz jáhna po koncilu: od jáhna jako „náhradního kněze“ k reprezentantovi sloužícího Krista

Klerikálně zatížený obraz diakonátu panoval v mnoha místních církvích ještě v desetiletích po koncilu a byl stále více kritizován. Nebezpečí, že se jáhen bude profilovat jako budoucí náhražka kněze, se stalo tématem Mezinárodní studijní konference stálých jáhnů v Brixenu roku 1997.

Maďarský jáhen F. Molnár tehdy popsal situaci v postkomunistických zemích takto: „Kromě dvaceti let zpoždění při zavádění stálého diakonátu nebyly příliš šťastné ani první kroky při jeho uskutečňování, protože obecně rozšířený obraz diakonátu měl jednoznačně rysy ‚náhradního kněžství‘.“¹¹ Podobně vylíčil biskup F. Lobinger pastorační praxi v Jižní Africe. „V mnoha farnostech je tam silně zastoupen klerikálně zaměřený jáhen.“¹² O situaci v USA referoval obdobně jáhen O. Cummings, který dal vzrůstající počet stálých jáhnů do souvislosti s klesajícím počtem kněží.¹³

Jáhnové se brání proti profilu jáhna jako náhradníka za chybějícího kněze, protože není uznáván jejich specifický úkol ve farnostech. Otázkou o vlastní roli jáhna ve farnosti se dala konference v Brixenu stejným směrem, jaký se již delší dobu vyskytoval v odborné literatuře.

Přesvědčivá většina teologických modelů diakonátu vycházela z premisy, že specifikum diakonátu spočívá v ozřejmění jednoty diakonie s bohoslužbou a hlásáním.¹⁴ Na stejné linii se ostatně nacházejí všechny římské dokumenty o trvalém diakonátu.¹⁵ Nepraví se v nich však, že specifikum diakonátu spočívá právě v liturgii a hlásání, protože právě to je především úkolem kněze.

H. Hoping vysvětluje specifické charizma jáhna v článku s titulkem „Diakonie jako úkol církevního úřadu vedení“ takto: „Vezmeme-li v úvahu biblické a raněcírkevní počátky diakonátu a odtud odvozené záměry, které byly spojeny s jeho novým zavedením jako samostatného ordinovaného úřadu v římskokatolické oblasti, může specifikum diakonátu spočívat pouze v reprezentaci Krista diakona a sloužící církve. To se děje zvláštním způsobem v diakonii činnosti lásky a jejím vedení. Diakonát jako ordinovaný úřad svátostně ozřejmuje, že diakonie činnosti lásky je dimenzí církevní odpovědnosti vedení.“¹⁶ Tento výrok, zakořeněný v teologii Druhého vatikánského koncilu, došel mezi jáhny velkého souhlasu. Odtud vyšla další diskuse, která odhalila jádro současné problematiky diakonátu a která dosud zaměstnává odbornou literaturu.

2.2. Obraz jáhna na prahu 3. tisíciletí: od nositele nejnižšího stupně svěcení k představenému služby bližním

Požadavek jáhna, jehož těžiště je v sociálně charitativní angažovanosti, nalézáme ve zprávách z praxe stále častěji. V západní Evropě a v USA získal tento profil jáhna počátkem devadesátých let stále větší význam. H. Pompey popisuje tohoto jáhna jako „vztaženého k farnosti“, vidí ho jako vedoucího sociálně charitativní angažovanosti farnosti.¹⁷ Pompey zdůrazňuje, že pohled na životní situaci lidí a situaci víry ve farnosti ukazuje, že dnes je liturgie přístupná jen pro malou skupinu jako pomoc pro život. Ukázal, že „při evangelizaci je na prvním místě hlásání skutkem lásky, na něž navazuje hlásání víry slovem“.¹⁸ Jáhen má tedy ve farnosti i navenek misijně působit jako „služebník místních chudých“,¹⁹ „stavitel mostů v hospicovém hnutí“,²⁰ nebo spolupracovník duchovní správy v nemocnici.²¹ Ale jak má vypadat farnost, v níž jsou zvnitřněny sociálně charitativní úkoly, dosud přebírané institucemi jako Charita nebo Diakonické dílo?

3. Nová diakonická farnost

Diakonie hrála dosud v křesťanských farnostech jen podřízenou roli a byla delegována na Charitu, resp. na Diakonické dílo. Že se tento úkol musí vrátit do středu křesťanské obce, bylo jasné nejpozději z klesajícího počtu návštěvnosti bohoslužeb. Především farnosti v Evropě a Severní Americe se musejí přeměnit v diakonické. Znamená to, že se musejí budovat na lásce k bližnímu.

Naznačený směr lze vyčíst mj. ze zpráv Mezinárodní studijní konference v Salcburku z r. 2001, která se zabývala diakonickou přeměnou farností jako odpovědí na společenské změny a převraty. Z vystoupení účastníků, k nimž patřili i biskupové, kněží a jáhni z celého světa, můžeme vyčíst nové vědomí, odrážející se ve vývoji farností. Místní dílčí církve pociťují stále víc nutnost uvažovat o službě konkrétní blíženské lásky a podle toho jednat diakonicky. Chtěla bych shrnout nejdůležitější závěry přednesených příspěvků.

3.1. Snaha o „diakonický diakonát“: zprávy z praxe

Důležitým tématem bylo vymezit práci církevní Charity a úkoly farního jáhna.²² Charita byla prohlášena za pomoc lidem v nouzi, ale úloha jáhna má být chápána jinak. Charita je důležitou, možná nejdůležitější částí diakonie. Holandský jáhen R. Mascini, předseda IDZ, však zdůraznil, že jádro diakonické práce spočívá v tom, že se neobrací jen k lidem v určité hmotné nouzi. „Obrací se spíše též k nouzi ve společnosti. Je prorockým a misionářským mostem mezi světem hospodářství, vědy, politiky, techniky, zábavního průmyslu a církví.“²³

Francouzský jáhen N. Roncet varoval před nebezpečím ztotožnění úlohy jáhna v diakonické farnosti a sociálního pracovníka. Podle Ronceta nejde o „provádění humanitárního díla, jaké konají mnozí lidé, spolky a instituce bez křesťanské orientace. Je to služba bližním z víry v Krista, pramen lásky k bližnímu.“²⁴

J. Wilson navázal na dosud existující napětí mezi ideálním obrazem jáhna a skutečností v mnoha farnostech v USA, když referoval o posunu těžiště v teologii diakonátu v této zemi. Citoval kardinála Mahoneye, který vyzýval kněze své diecéze: „Žádám vás, abyste úřadu jáhna nepřipisovali žádné kompetence, které mu nepřísluší. Jáhen je ten, kdo upozorňuje biskupa nebo kněze a pastorační spolupracovníky, ba i celou farnost, na svízele lidí, nejen těch, kdo žijí ve farnosti, ale i mimo ni. Jáhen by měl být svobodný k tomu, aby se zabýval nouzí a potřebami chudých, bezprávných, nezaměstnaných a nemocných (...) Měl by být dobře připraven, aby vystupoval jako zastánce sociální spravedlnosti ve farnosti a na pracovištích.“²⁵ Wilson ukázal na konflikt mezi potřebami farnosti a sociální nouzí v ní a mimo ni. Úřad jáhna se v USA dosud podstatně neliší od úřadu kněze.

Ze všech uvedených příspěvků lze vyčíst velké přání ještě přesněji profilovat měnící se obraz jáhna (v diakonické farnosti). Konkrétní situace ve farnostech je stále ještě zatížena obrazem jáhna jako klerika. Koncilní model jáhna, který vykonává svou službu ve farnosti v zastoupení biskupa a podobně jako kněz má v diakonické farnosti vedoucí úlohu, se zvolna prosazuje.

3.2. Teologický základ teologie „diakonické farnosti“

Biskup G. Fürst předložil teologický základ „diakonické farnosti“. Pokusil se odložit model hierarchického odstupňování a oživit přímé přiřazení jáhna k biskupovi. Tento druhý model byl založen již v teologii Druhého vatikánského koncilu. Do té doby bylo možno teologicky hovořit o stupních svěcení jako o vzestupné dráze a jáhenství bylo prvním stupněm svěcení. V tomto modelu byl jáhen chápán jako jakýsi „minikněz“, takže v určitých případech mohl kněze zastupovat. Biskup Fürst se pokusil tento pohled obrátit. Poukázal na společenské změny v Evropě a vyzval farnosti k základní obnově. Podobně jako Mascini tvrdí, že jáhenskou službu je třeba chápat jako konkrétně vykonávanou službu jáhna, která musí být přítomna jako osobní služba i jako služba institucionalizované caritas. Pak se Fürst věnuje popisu „diakonické farnosti“. Podle něho diakonický vývoj znamená, že 1. „církev — farnosti i každý jednotlivý křesťan — se více a nově zamyslí nad službou konkrétní lásky k bližnímu a podle toho budou muset jednat ‚diakonicky‘“, 2. „všichni si musíme uvědomit, že diakonie je základním úkonem církve a prioritní úlohou církevního společenství“, 3. „Kristova diakonie je v principiálním smyslu podstatou církve jako mystického těla Kristova a má být ve vlastním smyslu jejím způsobem života“.²⁶

Vizi budoucí „diakonické farnosti“ sdílí i dogmatik B. J. Hilberath z Tübingen. V přednášce nazvané „Mezi skutečností a viz퓲⁷ zdůrazňuje nové přiřazení jáhna k biskupovi právě ne jako pomocníka nebo náhradu kněze. Odvozuje pojem církve jako společenství diakonických farností ze tří základních úkonů církve: leiturgia, martyria a diakonia. Církev není činná jen skrze liturgii a hlásání, jež jsou reprezentovány osobou kněze, ale — přinejmenším od koncilu — i skrze diakonii, jejímž reprezentantem je jáhen. Tím zdůvodňuje Hilberath diakonickou ekleziologii církve, kterou nechce odvozovat izolovaně z ortodoxie, nýbrž též v dialogu s ortopraxí.²⁸ Roli jáhna v diakonické farnosti vidí v posílení nejdůležitější úlohy farnosti: „ne ze sebe samé — ne pro sebe samu“.²⁹

Podle Hilberatha má být jáhen zapojen do duálního vedení farnosti. Kněz i jáhen slouží dvojjediné základní funkci farnosti. Stálý jáhen má být znamením toho, že diakonie je jednou ze tří základních činností církve. Proto se v diakonické farnosti nestává funkce jáhna zbytečnou, ale potvrzuje se jí. Svůj specifický úkol koná tím, že trvale dbá na vztah jednotlivce a společenství a připomíná, že vše, co církev ve svých členech má konat, je služba. Tak uvádí jáhen lidi na okraji církve, resp. společnosti, tam, kam patří: k prameni, do středu obce.

4. Vůdčí funkce jáhna mezi realitou a vizí

Z funkce, která se nárokuje pro jáhna, plyne další pole problémů, plnící dnes stránky odborné literatury. Je to otázka vůdčích modelů v diakonických farnostech a postavení jáhna v takové struktuře.

Představa diakonické farnosti je jáhny vítána a je hojně přijímána i v odborné literatuře,³⁰ avšak právě řád vedení farnosti se ukazuje jako další problém. Často se uvádí, že chybí ochota celibátního kněze uznat jáhna. Historicky byl kněz jediným nositelem vedoucích funkcí, takže posílení kompetencí jáhna, jak je tomu v tomto modelu společného vedení farnosti, může být pro některé faráře osobním problémem. Skutečné dělení práce mezi faráře a jáhna, jež plyne z této koncepce, a nevyjasněný profil úkolů jáhna vůči ostatním pastorálním povoláním, např. pastoračním referentům, jsou další otevřené problémy.³¹

Již zmíněný H. Pompey předložil v článku „Nezbytnost vedení farnosti jáhny“ radikální požadavek rozšíření vůdčích kompetencí jáhnů. Pregnantně popisuje situaci v německých farnostech: „Životní prostor farnosti je často natolik psychosociálně narušen, že farnost ve smyslu koinonia/communio může být konstituována už jen sociálně charitativní diakonií, méně už a občas dokonce vůbec ne bohoslužebnou diakonií kněze.“³² Výroky koncilního misijního dekretu podpírá svou agitaci za vedení farnosti, budované primárně na službě bližním, jen jáhnem. Pompey asi přehání, když se definitivně vzdává požadavku leiturgia a martyria, reprezentovaných v osobě kněze; musí se mu však uznat, že ve svém přístupu nevychází z ideálního stavu farnosti, ale bere ohled na skutečnou situaci mnoha farností.

Také O. Fuchs popisuje přelom v dnešní společnosti a vyslovuje se pro diferencované budování církve, v níž se „různé církevní sociální formy dominantně věnují martyriu, resp.diakonii“.³³ Vedoucím obou oblastí by měla být přiznána vedoucí pravomoc, a to v souvislosti s předsedáním eucharistii. Pro Fuchse to znamená, že „např. v oblasti diakonického zařízení v Charitě by byl nutný kněžský diakonát (nebo diakonické kněžství) a pro dominantně církevní sociální formy hlásání a víry by byl nutný kněžský presbyter“. Fuchs chce, aby se z těchto oblastí a jejich zkušeností vyvinul autentický diakonický vedoucí úřad, který by se v teologii úřadu identifikoval jako kněžský diakonát. Od tohoto diakonátu je třeba odlišit současný diakonát, protože ten neobsahuje žádné duchovní vedení a také nemůže předsedat eucharistii. Je to diakonát, který odchází k jednotlivým úkonům sociální odpovědnosti, aniž by si nárokoval duchovní vedení. Fuchs vidí budoucnost těchto dvou forem diakonátu analogicky ke dvěma formám martyria, které již v církvi existují.³⁴ Tam by se dalo zřídit něco jako martyriát uvnitř ordo, kde by našli své místo katecheti a katechetky i pastorační referenti. Fuchsova představa vedení farnosti předpokládá renovaci ordo a vyžadovala by hodně odvahy riskovat.

Na rozdíl od Pompeye a Fuchse se P. van Hooijdonk pokouší posílit všechny tři úkony církve a jejich reprezentanty v rámci stávajícího ordo. Má vizi společného vedení farnosti, v němž mají kněz a jáhen svá těžiště a dělí se společně o vedoucí kompetenci. Navzdory nouzové situaci, kdy chybí kněží, vidí šance hnutí báze. „Hnutí báze v podobě skupin a farností báze nás poučuje, abychom nedefinovali církevní vedoucí funkce jen na makroúrovni univerzální církve a podle úřadu, nýbrž též na mikroúrovni farnosti a jejího vedení.“³⁵ Podle Hooijdonka vede výlučné vedení farnosti farářem, jak je tomu často ještě dnes, ke zkostnatění. Model kooperace ve vedení farnosti činí spolupráci stálého jáhna ve vedení s aspektem diakonické dimenze farnosti přímo nezbytnou.

Podkladem společného vedení diakonické farnosti je základní ekleziologická koncepce, kterou chci popsat v poslední kapitole tohoto příspěvku. Koncilní model ekleziologie communia jako základ (i) pro diakonát je v posledních letech silně diskutován a bylo tomu tak i na posledním Ekumenickoteologickém sympoziu stálých jáhnů v Německu roku 2003.³⁶

5. Prožívané communio jako model pro společné vedení v diakonické farnosti

Model ekleziologie communia jako základ diakonátu zvolil pro diakonát již v r. 1997 tehdejší biskup diecéze Rottenburg-Stuttgart, Walter Kasper. V přednášce na konferenci o vizích stálého diakonátu zastával tezi, že jáhen je reprezentantem Ježíše Krista s účastí na svátostném svěcení církve, a tím také na církevní plné moci vedení: „Koncil vychází totiž ve smyslu prvotní církve od biskupa a připisuje mu plnost svátosti svěcení (LG 21). Jáhnové a kněží mají podíl na svátostném úřadě, který náleží biskupovi v plnosti. Jejich podíl je specificky odstupňován. Oba, kněz i jáhen, jsou biskupovými spolupracovníky, hledí se na ně v závislosti na něm i v jejich přiřazení k němu. (...) Biskup, kněz a jáhnové mají tedy různým způsobem podíl na jediném poslání Ježíše Krista, a jsou tak odkázáni na bratrskou a kolegiální spolupráci.“³⁷ Kasperův průkopnický příspěvek spočívá v pokusu aplikovat koncilovou ekleziologii communia na teologii diakonátu.

Kasper přiznává jáhnům moc vedení, zdůrazňuje však, že „nemají usilovat o to zmocnit se co největšího podílu ze specifického vedoucího úřadu kněze. Jejich úkol je jiný než úkol kněze, je důležitý a dostatečně naléhavý.“³⁸ Podle Kaspera je úkolem jáhna specifické následování Ježíše Krista, který přišel, aby sloužil, a ponížil se, učinil se otrokem; tak mají jáhnové na základě podílu na úřadu vzhledem k diakonii též podíl na církevní plné moci vedení. „Diakonát jako ordinovaný úřad ukazuje, že diakonie je podstatnou dimenzí církevní odpovědnosti vedení.“³⁹

Podle Kaspera způsobí prožívaná ekleziologie communia odstranění staré „pastorace péče a obstarávání“. V nové diakonické farnosti nesou totiž odpovědnost všichni členové církve společně. Právě z ekleziologie communia vyplývá nutnost služby stálého jáhna. „On představuje dobrého pastýře a jáhna Ježíše Krista.“⁴⁰ Kasper ilustruje diakonální účast na biskupském úřadě obrazem: „Biskup má ke své podpoře jakoby dvě ruce, které mají různé úkoly, ale musejí spolupracovat.“⁴¹

Také N. Lash se pokusil v přednášce před Národním shromážděním jáhnů v Bournemouthu v Anglii učinit ekleziologii communia základem diakonátu. Zdůraznil zvláště jednotu apoštolského, „svěceného“ úřadu. Podle Lashe je třeba každý ze tří prvků chápat výlučně ve vztahu k ostatním dvěma. Lash historicky zdůvodňuje názor, že jáhenský a kněžský úřad jsou vzájemně se doplňující formy podpory biskupa.

Lash neinterpretuje výrok koncilu, že jáhnové „stojí v hierarchii o stupeň níž, protože na ně nebyly vkládány ruce ke kněžství, nýbrž ke službě,“⁴² jako nový projekt staré pyramidy moci. Podle něho označovalo slovo hierarchie původně „obraz pořádku, strukturované krásy světa, ve kterém celé tvorstvo plyne v rozšiřujících se vrstvách rostoucí mnohotvárnosti z jediného, jednoduchého, svatého Božího pramene. Jistě přitom nejde o demokratický pohled na věci, avšak ani bezpodmínečně o pohled autokratický.“⁴³ Lash odmítá vertikální uspořádání úřadů svěcení z toho důvodu, že podle něho nenabízí pro dnešního křesťana nic teologicky zajímavého.

Jiný závěr z tohoto výroku koncilu vyvozuje rakouský dogmatik L. Lies. Ve svém stanovisku v článku „Diakonální hlásání Krista na prahu 3. tisíciletí“ sice přiznává jáhnovi účast na svátostném Kristově kněžství, nikoli však samostatný řídící úřad. Prohlašuje, že „biskupové a kněží vykonávají svůj trojí úřad služby ve a skrze vedení, jáhen vykonává svůj trojí úřad služby službou i vůči vedení. Jestliže někdy přijme funkci vedení, je toto vedení uloženým a řídícímu úřadu biskupa sloužícím úkolem. Autoritu této služby má mocí svěcení biskup, nikoli jáhen.“⁴⁴

Jinak než Lies vidí Lash a Kasper konkretizaci ekleziologie communia v obrazu biskupa se dvěma rukama, a přisuzují jáhnovi též kompetenci vedení na poli diakonie. Lash vysvětluje model communia symbolikou trojího Kristova úřadu v Barthově církevní dogmatice. Paralelně k Boží cestě do světa jako vykročení Božího Syna do ciziny a návratu Syna člověka domů vidí Lash v první paži biskupa toho, kdo je určen pro práci na cestě do ciziny a v druhé paži toho, kdo pracuje na návratu lidstva k Bohu. Stránku církevního úřadu, která představuje vzdálení člověka od Boha a vlastní vzdálení Boha vidí Lash jako příslušnou kněžskému aspektu presbyteriátu. Druhá část církevního úřadu, blízká kolektivní neschopnosti vztahů a života dnešních lidí a určená k práci na jejich návratu, musí příslušet ženatému jáhnovi na základě jeho sekulární zkušenosti. On totiž rozvíjí „úřady pohostinství“, což oživuje a posiluje síť mezilidských vztahů.⁴⁵

Obavu, že model dvou paží biskupa vzhledem ke vztahu presbyteriátu a diakonátu znamená nebezpečné dělení liturgie a bohoslužby na jedné straně a sociálního života a charitativních úkolů církve na straně druhé, Lash odmítá. Odchod do ciziny a návrat domů nesmějí být chápány jako dvě následné akce, nýbrž jako jediná.

Vize diakonické farnosti a s ní související ekleziologie communia jako základ diakonátu má v příslušné literatuře stále víc zastánců.⁴⁶ Většina publikovaných návrhů sdílí i přes různé důrazy základní ekleziologický model nové diakonické farnosti. Církev, resp. farnost, se v nich popisuje jako znamení a nástroj univerzálního spásného působení Boha, což se projevuje ve třech základních úkonech: martyria, leiturgia a diakonia. Úkoly, jež z toho vyplývají, nese celá farnost. Specifická úloha svěceného úřadu spočívá v tom, „aby farnost jako celek stále upomínal na její dvojí zaměření: nikoli ze sebe samé — nikoli pro sebe samu“.⁴⁷ Těžiště jáhenského úřadu se jednoznačně přiřazuje aspektu „ne pro sebe samu“. Podle Lashe, který v této souvislosti cituje i W. Kaspera, má jáhen v nastávající tmě života mnoha současných lidí „mít nekonečně bohatý potenciál k rozvíjení tzv. úřadů pohostinství a oživování a posilování mezilidských vztahů“.⁴⁸

Shrnutí: perspektivy a naděje

Zde uzavíráme sledování diskuse o stálém diakonátu. Stále kolísá mezi realitou a ideálem, současností a vizí. Jedno však lze konstatovat. Specifický profil jáhna s jeho úkoly, jak je dnes chápeme, má budoucnost jen v diakonické farnosti, zakořeněné v koncilní ekleziologii communia. Vedoucí tým diakonické farnosti, v němž má i jáhen své pole odpovědnosti, je přenesením modelu communia do pastorační praxe. Kdyby vedení farnosti mělo znamenat převzetí vedoucí úlohy kněze a jeho nahrazení, zruinovalo by to nakonec stálý diakonát. O jasný profil jáhna je naléhavě třeba dále zápasit v teologii i praxi.