Katolicko-pravoslavný dialog ve světle „Dokumentu z Ravenny“

Autor: Karel Sládek - Číslo: 2008/2 (Ekumena)

V italské Ravenně se ve dnech 8. až 14. října 2007 konalo setkání Smíšené teologické mezinárodní katolicko-pravoslavné komise na téma „Ekleziologické a kanonické důsledky svátostné povahy církve: církevní společenství, konciliarita a autorita v církvi“. Jednání komise provázel odchod delegáta moskevského patriarchátu, který představil rozhodnutí svého patriarchátu neúčastnit se zasedání z důvodu přítomnosti delegáta estonské pravoslavné církve, jejíž samostatnost moskevský patriarchát neuznává.

Závěrečný dokument setkání¹ není z hlediska římskokatolické církve zamýšlen jako deklarace magisteria, přesto se snaží posunout katolicko-pravoslavný dialog o krok dál. „Dokument z Ravenny“ navazuje na již ušlou cestu Smíšené teologické komise, která začala jednat roku 1980 v Rodi o tajemství církevní koinonie ve vztahu k tajemství svaté Trojice a k eucharistii. Následoval „Dokument z Mnichova“ z roku 1982, který potvrzuje, že každý biskup předsedá ve společenství s jedinou Boží církví. V roce 1987 byl sepsán „Dokument z Bari“ se zvláštním pojednáním o vztahu mezi iniciačními svátostmi a jednotou církve. Apoštolská posloupnost jako garant jednoty církve byla podtržena v „Dokumentu z Valama“. Mezi lety 1990 a 2000 bylo nejvíc diskutovaným tématem uniatství, které bylo reflektováno v „Dokumentu z Balamand“ z roku 1993 a v „Dokumentu z Baltimore“ z roku 2000. Na „Dokument z Balamand“ se často odvolává kardinál Walter Kasper a potvrzuje, že pro dnešní katolickou církev už není uniatství metodou pro vytvoření plné jednoty, přesto současné církve nazývané uniatské (v Čechách řeckokatolická církev) mají právo na svoji existenci a také ony se musejí ze svého pohledu otevřít ekumenismu.

Již na začátku „Dokumentu z Ravenny“ je objasněn termín konciliarita a autorita. Konciliarita má podle dokumentu svůj základ v tajemství svaté Trojice (čl. 5) a eucharistii (čl. 6), přičemž je podtržena specifická role biskupů a koncilů, které vykonávají jednotu mezi biskupy lokálních církví. Každá lokální církev je „katolická“, Tělo Krista, manifestace Boží církve (čl. 11). Autorita je pak odvozována od Pána Ježíše Krista, který je jedinou hlavou církve, a je předávána skrze Ducha Svatého na apoštoly (čl. 12). Výkon Boží autority církve je služba (diakonia) lásky a může se odehrávat jen v lásce mezi těmi, kteří ji vykonávají, a těmi, na kterých je vykonávána (čl. 14). Autorita církve je založena na Božím slově (čl. 15) a v Boží ekonomii je uplatňována skrze církevní strukturu ukotvenou církevními kánony (čl. 16). Tímto uvedením do smyslu konciliarity a autority dokument shrnuje teologickou práci předchozích setkání Smíšené teologické komise, přičemž mezi katolickou a pravoslavnou církví je v těchto otázkách nalezen teologický konsenzus.

V druhé části se dokument zaměřil na trojí aktualizaci konciliarity a autority, a to na rovině lokální, regionální a univerzální. Dokument tedy postupuje „zdola“: od lokální církve, shromážděné kolem slavení eucharistie s knězi a biskupem legitimně ordinovaným jako následník apoštolů (čl. 18), postupuje k úrovni regionální, ve společenství lokální církve s ostatními církvemi skrze synod nebo koncil biskupů (čl. 26), který je shromážděný v Duchu vzkříšeného Pána (čl. 31), a nakonec svoji reflexi zaměřuje na rovinu univerzální. Zde se dostáváme k nejdiskutovanějšímu tématu – papežskému primátu.

Univerzální úroveň se opírá o jednotu na základě Nicejsko-cařihradského vyznání víry, v němž je deklarována víra v jednu katolickou církev (čl. 32), a o víry prvních ekumenických koncilů, které mají být v budoucnosti katolicko-pravoslavného dialogu více studovány (čl. 36). S tím souvisí i studium role římského biskupa jakožto prótos mezi biskupy hlavních biskupských sídel. V dokumentu se píše: „V historii Východu a Západu, alespoň do 9. století, a stále v souvislosti s konciliaritou, byla podle podmínek doby přiznána výsada prótos nebo kefalé na každé ustanovené církevní úrovni: lokálně, pro biskupa jakožto prótos své diecéze ve vztahu ke svým kněžím a svým věřícím; na regionální úrovni jakožto prótos každé metropole ve vztahu k biskupům své provincie a pro každého z pěti patriarchátů ve vztahu k oblastním metropolím; univerzálně, pro římského biskupa jakožto prótos mezi patriarchy“ (čl. 44).

V závěru dokument vybízí k novému studiu způsobu vykonávání autority a specifické funkce římského biskupa, což je i úkol, který si setkání Smíšené teologické mezinárodní katolicko-pravoslavné komise stanovilo jako téma příštího plenárního zasedání: „Role římského biskupa ve společenství církve prvního tisíciletí“. Katoličtí a pravoslavní teologové tak otevřeli důležitou otázku primátu papeže a vykonávání papežské služby v „novém“ světle služby lásky, jak o to žádal papež Jan Pavel II. v encyklice Ut unum sint, přičemž tento záměr potvrdil také papež Benedikt XVI. při své promluvě v Konstantinopoli.

Katolicko-pravoslavný dialog již nese dobré plody k uskutečnění toužebně vyhlížené jednoty. Z ekumenického hlediska bude hlavním tématem teologické debaty 21. století vykonávání papežského primátu. Přestože „Dokument z Ravenny“ vyvolal i kritickou odezvu ze strany ruské pravoslavné církve, biskup Hilarion kromě námitek prohlásil, že závěrečný dokument bude zkoumán odborníky na kanonické právo a potom posuzován posvátným synodem ruské pravoslavné církve. O zlepšujících se vztazích mezi římskokatolickou církví a ruskou pravoslavnou církví svědčí výzva moskevského patriarchy Alexije II. ke společné pastorační práci a novoroční blahopřání, které zaslal papeži Benediktu XVI. Cesta dialogu mezi dvěma plícemi křesťanství je stále otevřena.