Hledání evangelické a katolické identity a jejich vzájemného vztahu

Autor: Martin T. Zikmund - Číslo: 2008/2 (Ekumena)

Prosloveno na farářském kurzu věnovaném tématu evangelické identity, 24. 1. 2008 na ETF UK.

Milí kolegové,

svůj příspěvek do našeho přemýšlení nad evangelickou identitou začnu citátem z Karla Rahnera: „Najdou se jistě stále a opět naivní či přehorlivé duše, pro něž je vskutku tajemným přáním a ideálem (to, co si barvitě malovali protivníci papežské neomylnosti ve své nepoučenosti v čase Prvního vatikánského koncilu), že totiž neomylný papež může jednoduše a šmahem vyřídit všechny otázky teologie díky svému bezchybnému úsudku... Lidská pravda je již taková, že i v teologii, pokud se ona vyslovuje k nějaké jedné otázce nebo k tomu či onomu rozhodnutí, ihned se správně ozvou rovněž tři nové otázky, které nemohou být jednoduše rozhodnuty. Jen prostí a naivní lidé si toho nevšimnou a myslí si, že by papež mohl, jen kdyby chtěl, proměnit dogmatiku v čistou sbírku definovaných vět. Člověk smí ostatně jen nahlédnout do církevních dějin: v církvi nikdy nebyl směr, který by se prosadil výlučně (...) Zcela zapravdu se dostalo jen jednomu: Pánu oné církve, který jako jediný měl požadavek, aby v církvi zůstalo mnoho antagonistických tendencí.“ (Karl Rahner: Dynamický prvek v církvi, Societas, 2007, str. 96—97)

Rahnerova slova naznačují, že katolicismus pod svým deštníkem skrývá pestrou paletu teologických přístupů a akcentů, duchovních proudů, řádů, kongregací a hnutí, že katolicismus se jen zdálky může jevit jako monolit...

Jaká je tedy katolická identita? Katolická teologie si tuto otázku dlouho takřka vůbec nekladla. Ta otázka vyvstala až v souvislosti s reformací. Teprve Tridentský koncil na pozadí konfesně rozpolcené Evropy byl donucen zabývat se tématem katolické identity. Do časů reformace ani ekleziologie nebyla nijak rozvíjeným traktátem. Její stavební strukturou už byl déle než tisíciletí výměr z Nicena, že církev je jedna, svatá, všeobecná a apoštolská, tzn., že Kristus založil jen jednu církev, že církev není sama svá, ale Kristova, tedy svatá, že je po vší zemi rozptýlená, tedy univerzální ve svém dosahu i nároku — a nakonec že je postavena na apoštolské posloupnosti biskupů, kteří jsou nástupci apoštolů.

Ano, až v situaci, kdy značná její část odpadla, si musela katolická církev klást podrobnější otázky po své katolicitě a vymezit blíže své učení o ospravedlnění, o svátostech, o církvi. Mimochodem — v té době přijala také do Bible tzv. deuterokanonické knihy.

Přestože Tridentský sněm, který několikrát zasedal v rozmezí osmnácti let za docela dramatických podmínek, znamenal po této stránce jistý předěl, přece platí, že katolicismus je dynamickou skutečností, že se stále obnovuje, vyvíjí, že není docela vázán na žádnou konkrétní historickou epochu ani nepatří jen nějaké lokalitě. Ale i v katolické církvi se tu i tam v naší době objevují otázky po identitě. V tomto tázání však převažují směry, které jsou na štíru s mainstreamem katolicismu, tedy tradicionalisté různého ražení: např. Bratrstvo Pia X., které za zlatou a takřka normativní dobu pokládá období od Pia IX. do Pia XII. — tedy bezprostřední období před II. vatikánským koncilem. Takové tendence v katolicismu také jsou, ale jsou marginální. Jejich podstatou je, že se snaží zabetonovat v určité epoše a v určité spiritualitě, která jim připadá bezpečná, aniž by tušili, že jejich obrana tradičního katolicismu právě katolicismus jako takový popírá.

A jak je to s protestantskou identitou? Zde je to jiné. Protestantismus má daleko větší sklony identifikovat se s určitou historickou epochou, s určitou zbožností, s určitými jmény, s určitými překlady Bible, atd. Tak Martin Luther má v luterství postavení takové, jakému se s výjimkou Panny Marie netěší v katolicismu žádný světec. Luther je pro luterství konstitutivní osobností, jejíž spisy mají de facto deuterokanonický ráz, zvláště pokud jde o oba Lutherovy katechismy. Podobně Jan Hus v husitství. České husitství už svým jménem navazovalo na kostnického mučedníka, neboť právě on se stal symbolem konfliktu s Římem. Proto husitství i jeho opatrné imitace na sklonku 19. a 20. století ani tak nenavazovaly na inspirativního Milíče z Kroměříže či Matěje z Janova, ale právě na Husa — a to ne v prvé řadě pro jeho myšlenky, ale pro jeho osud. Taková hnutí jsou však většinou krátkodechá, protože nejsou v přísném slova smyslu teologická — jak ukazuje příklad Kostnické jednoty (byla založena 1905).

Protože jednotlivé podoby protestantismu jsou spjaty s určitými historickými epochami a s určitými lokalitami, otázka identity se musí vynořovat stále znovu. Většinou se však přitom nedoceňuje, že protestantismus je pupeční šňůrou propojen s katolickým dogmatem. Aby tedy bylo možno otázku po identitě protestantismu smysluplně zodpovědět, je třeba si tuto souvislost alespoň naznačit.

Zmíním to na dvou příkladech. První: V evangelické teologii se pokládá za jediný normativní základ křesťanského učení svědectví Písma svatého. Písmo svaté však reformační křesťanství přejalo z rukou katolické církve. Nový zákon vznikl v prostředí raného katolicismu, bez jehož existence by byl nemyslitelný. — Druhý: Evangelická teologie přejala od katolické základní strukturu křesťanského vyznání v Apoštolském vyznání víry, zvláště christologii a učení o Trojici. Bez závazných koncilů, jako byl v Nikaji, Efezu a Chalkedonu, by tyto pilíře víry nebyly nikdy vznikly.

Jak samo sebe chápalo reformační křesťanství? Ve vztahu k Písmu a tradici rozpoznávám tři základní cesty. Cestu Martina Luthera, cestu Jana Calvina a cestu biblických fundamentalistů. Záměrně přitom zjednodušuji.

V Písmu svatém — stejně jako v křesťanské tradici — je možno najít nejrůznější vrstvy a názorové proudy. Aby mohlo být Písmo svaté interpretováno, je možno postupovat trojím způsobem. První možnost je: najít výkladový klíč, pokusit se stanovit — takříkajíc — obsahový střed Písma. To učinila luterská reformace, když za střed Písma označila pavlovské učení o spravedlnosti z víry. A z tohoto středobodu pak vykládala Písmo a sepsala svá vyznání víry. To je cesta Martina Luthera.

Calvin postupoval jiným způsobem. On nehledal střed Písma, ale jeho sumu. Ospravedlnění z víry sice tvoří nepominutelnou součást jeho Instituce, ale Instituce sama je koncipována jako suma celého Písma — bez nějakého středobodu. U Calvina nenalezneme žádnou dominantní doktrínu, jíž by byly podřazeny doktríny ostatní. Calvin usiluje o komplexnost, o postihnutí celku. Tento jeho přístup dokazuje, že usiloval o katolicitu.

Třetím směrem postupují bibličtí fundamentalisté všech dob, kteří věří v Bibli jako celek, aniž by si připouštěli jakoukoli kontextualitu biblických výpovědí či své vlastní situace interpretů.

Kterou z těchto tří cest si zvolit? Buď budeme po lutersku hledat střed Písma, s tím, že ta periferie už nebude pro nás natolik závazná. Jinak řečeno: budeme rozlišovat mezi jednotlivými vrstvami a proudy v Písmu. Anebo budeme tíhnout k celku Písma. Anebo se staneme biblickými fundamentalisty, kteří odmítají uznat, že Písmo jako celek předpokládá existenci církevní tradice — tedy čehosi, co vznik Písma umožnilo a co Písmo nese.

Tuto roli Tradice po mém soudu Calvin de facto připouštěl. Vycházelo to z jeho přesvědčení, že proti renesančním papežům své doby hájí a buduje katolickou církev. A dokazoval jednak argumentací z Písma, jednak argumentací z církevních otců. Obvykle se poukazuje na to, že Calvinova Instituce z roku 1559 — tedy ta definitivní verze — je nejbibličtější systematicko-teologický spis vůbec. Ale to není přesné. Calvin takřka na každé stránce tohoto 1500stránkového díla vede zároveň rozhovor s patristikou.

Neusiluje být kalvinistou, ale tím, kdo je v základním souznění s tradicí. To samozřejmě nebylo možné v té podobě, kterou mělo katolictví v době Tertuliánově, Cypriánově, Augustinově či papeže Řehoře Velikého. Kontinentální reformace nemohla udržet apoštolskou sukcesi, protože se k ní nepřidali biskupové. Ale zároveň reformace nebojovala jen odkazy na Písmo — jak se má běžně za to —, ale také odkazy na dosavadní dějiny výkladu Písma v období církevních otců. To má svůj význam i pro naši otázku po evangelické identitě.

Evangelické křesťanství si musí vybrat mezi těmito třemi základními přístupy: Buď se ztotožní s nějakou konkrétní vyznavačskou větou, kterou povýší na svou identifikační známku. Nebo se bude pokoušet o obnovu křesťanství jako celku, a tedy bude tíhnout k celku Písma i k teologické kontinuitě s tradicí obecné církve. Anebo půjde cestou biblických fundamentalistů.

Sám dávám přednost tomu prostřednímu přístupu, který jsem uvedl do souvislosti s Janem Calvinem. A proto za podstatný rys reformačního křesťanství považuji jeho souvztažnost s katolicismem.

K této souvztažnosti patří i poctivé přiznání, že protestantismus ke svému životu potřebuje čerpat ze studní, které nestojí na jeho pozemku. Ale právě takový typ protestantismu, který se o sebe tolik nebojí, protože mu nejde v prvé řadě o sebe sama, ale o křesťanství jako takové, může znamenat jeho největší přínos.

Velikost protestantismu není v jeho instituční podobě, ale ve vyznavačském charakteru jeho protestu. Pokud je takový vyznavačský protest stále aktuální, je stále aktuální protestantismus. Pokud není, protestantismus — má-li zůstat na výši svého teologického významu — se musí znovu promyslet, reinterpretovat. Půjde-li cestou Jana Calvina, bude jeho teologie čím dál více dialogicky katolická, aniž by nutně byla římská. A zároveň bude svobodná od sebe sama, protože její směřování nebude určováno sebezáchovnými instinkty, ale hledáním pravdy. Základní nutností při tázání se po evangelické i katolické identitě je otázka po pravdě. A pravda je svým způsobem jak evangelické, tak katolické povahy. Evangelická je proto, že je to pravda Kristova, obsažená v evangeliu. A katolická v tom smyslu, že je univerzální. V tomto napětí je třeba hledat východisko k nalezení jednoty, která nebude monolitem, ale bude odpovídat mnohobarevné podobě jedné, jediné pravdy Páně.