Duchovný pastier deväťdesiaťročný

Autor: Pavel Ambros - Číslo: 2008/2 (Recenze)

DUCHOVNÝ PASTIER DEVÄŤDESIAŤROČNÝ. Duchovný pastier. Revue pro teológiu a duchovný život, Apríl 2007, č. 4.

Recenzovat jednotlivé číslo časopisu není obvyklé. Devadesáté výročí založení časopisu však zdůvodňující okolností být může. Při této příležitosti se ve dnech 17. 4. a 18. 4. 2007 konala v Nitře konference bilancující vznik a význam Duchovného pastiera. Příspěvky zde přednesené rekapitulovaly dlouhou historii časopisu, přiblížily nejdůležitější redaktory (Jozef Buday, Andrej Hlinka, Jozef Tiso a Jozef Uhrin) a nastínily hodnocení.

Duchovný pastier je v nejlepším slova smyslu časopis stavovský, odrážející plně role, vzdělání, formaci, názorové orientace a působení katolického kněžstva na Slovensku. Můžeme říci, že je odrazem i průsečíkem všeho, co slovenské kněžstvo prožívalo (a prožívá). Zůstává však i časopisem, který má díky zde uveřejňovaným kázáním charakter pastorační. Stavovské povědomí, které se výrazně v časopise po celou dobu projevovalo, je fenomén, jehož kořen spočívá v propracovaném církevně kanonickém i právním statutu kněžstva v rakousko-uherském a československém zákonodárství (ustanovení o duchovních v oboru trestního práva a tzv. kazatelnicový zákon). Časopis je fórem, v němž jde především o implementaci ideových a pastoračních principů a imperativů slovenských biskupů. Jeho ambice směřuje vedle toho i k tomu, aby byl časopisem s dobrým teologickým renomé doma i v zahraničí. Můžeme v něm vidět zasvěceného svědka proměn slovenského katolicismu prizmatem jeho kněžstva.

Duchovný pastier je vydáván Spolkem sv. Vojtěcha (SSV) se sídlem v Trnavě (SSV definuje sám sebe jako spolek věřících občanů katolíků, kteří se každý podle svých schopností stará o církev, slovenský národ a zbožnost). Redakční radu tvoří šéfredaktor (Mgr. ThLic. Daniel Dian), jmenovaný předsedou Spolku sv. Vojtěcha (v současné době Mons. Ján Orosch, světící biskup Trnavské arcidiecéze), redakční radu tvoří zástupci jednotlivých diecézí. Duchovný pastier vychází desetkrát do roka, jeho náklad má bohužel sestupnou tendenci (v roce 1993 byl měsíční náklad 3300 kusů, v roce 2007 již jen 1400 kusů).

Úvodní studie Daniela Diana (Prvý šéfredaktor a zakladateľ Duchovného pastiera Mons. ThDr. Jozef Buday, s. 155—169) je drobným medailonkem především z let vzniku první republiky. Souvislost s procesem jmenování nových biskupů po rozpadu monarchie přináší některé zajímavé údaje. Přehledová stať Jozefa Jurky (Druhý vatikánský koncil už čtyridsaťpäť rokov na stránkach Duchovného pastiera, s. 170—264) je tvořena krátkými anotacemi článků na téma recepce koncilu. Je ohraničena lety 1962—2007 a tvoří jakousi bibliografickou databázi (poněkud méně přehlednou, rejstřík by v monografické práci tento nedostatek mohl odstranit). V podobném duchu se nese kratší článek Amantia Akimjaka Liturgický spev a posvätná hudba na stránkách Duchovného pastiera (s. 265—272). Příspěvky Mariana Šurába (Prínos Duchovného pastiera pre kazateľskú službu — analýza rokov 1917—1927, s. 273—280) a Pavla Zemka (Od pokladov kazateĺského rečnictva až k Duchovnému pastierovi, s. 280—297) jen dokumentují, že slovenská homiletická škola Vrablecova vydává plody, které v českém prostředí citelně postrádáme: studie z oboru teorie a dějin homiletiky. Historické studie o Hlinkovi a Tisovi (František Dlugoš, Stanislav Ďurica, Beata Blehová) tvoří jakýsi důležitý rozšiřující dějinný kontext časopisu. Především článek Beaty Blehové o přípravě evakuace vlády Slovenského štátu do Německa a nové podrobnosti krátké epizody Tisova útěku do Rakouska a jeho vydání (Jozef Tiso v exile. Od útěku do vydania, s. 314—321) přináší některé nové podrobnosti ze zahraničních archivů. Judákova rekapitulace postavení a zaměření Duchovného pastiera v letech 1948—1989 (Duchovný pastier po roku 1948, s. 322—334) i drobná skica Pavla Kollára o Jozefu Uhrinovi (s. 335—336) celou retrospekci uzavírají.

Před Duchovným pastierom leží úkol implementace Národního pastoračního plánu Slovenska na léta 2007—2013. Není časopisem jednolitým či monotematickým. Jeho snahou je poskytovat především kněžím moderní pedagogicko-katechetické, pastoračně-homiletické a liturgicko-morální poznatky. Akcent historický a především homiletický tvoří jeho typickou tóninu. Je zároveň i knižní hlídkou a odpovídá na dotazy, které mu čtenáři zasílají. Lze jen na závěr Duchovnému pastieru popřát zakořeněnost ve vlastní tradici i nadregionální přesah, který dynamická katolická církev na Slovensku může dopřát sobě i druhým v nově se utvářející Evropě regionů.