Změna v encyklice Evangelium vitae

Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2008/1 (Panoráma)

V červnu 2007 se na vatikánských webových stránkách objevil text dokumentu Mezinárodní teologické komise Naděje na spásu pro děti, které umírají nepokřtěné. I když pro dnešní mentalitu platí zřejmě ještě více než pro tu nedávno minulou, že nic není staršího než předvčerejší noviny, možná si někteří ještě vzpomenou na poměrně neobvyklý zájem médií o tento dokument v prvních měsících roku. Když si vzpomenu, jak se k dokumentu v médiích vyjadřoval kdekdo, aniž by daný text mohl číst, nevyvolává to ve mně právě příjemné pocity ani teď. Až v prvním pololetí roku 2008 vyjde český překlad, s velkou mírou pravděpodobnosti si toho média vůbec nevšimnou, protože čtenář snadno zjistí, že žádná senzace se nekoná. Ona totiž poctivá teologická práce implikuje nejen značné znalosti Písma, dějin dogmat, teologie, spirituality a filosofie, ale také poctivé a intenzivní myšlenkové úsilí, což je vcelku pochopitelně v přímém protikladu k definici mediální senzace, která musí být svou vlastní povahou povrchní a laciná, aby tak říkajíc „zabrala“.

Širší prezentace obsahu dokumentu spojená s diskusí o něm bude opodstatněná až v okamžiku, kdy si jej širší veřejnost bude moci přečíst v českém znění. Přesto považuji za svou povinnost informovat o jednom velmi důležitém detailu, který nás koneckonců uvádí do jádra příslušné problematiky. V poznámce č. 98 příslušného dokumentu se setkáváme s následující informací:

„Je vhodné připomenout, že v editio typica encykliky papeže Jana Pavla II. Evangelium vitae došlo k nahrazení textu v čl. 99. Původní znění: ‚Seznáte, že nic není ztraceno a že budete moci prosit o odpuštění také vaše dítě, které nyní žije v Pánu,‘ mohlo být interpretováno nesprávně, a proto byl text následným způsobem upraven: ‚Témuž Otci a jeho milosrdenství můžete s nadějí svěřit své dítě.‘“

Jde o povzbuzení pro ženy, které se dopustily potratu a nyní toho litují. Stávající český překlad (Praha 1995, s. 125) zní následovně: „Tehdy pochopíte, že nic není ztraceno a že můžete žádat o odpuštění také od vašeho dítěte, které nyní žije u Boha.“ Text v EV 14, č. 2498 obsahuje již zmíněnou úpravu textu. Jelikož encyklika Evangelium vitae rozhodně není neaktuální ani více než dvanáct let po svém vydání, je žádoucí, abychom si znění dané věty ve svých výtiscích dodatečně sami opravili.

Proč byl původní výrok upraven? Záměr mluvčího byl evidentně veden upřímným přáním, aby ti, kdo se nemohli kvůli lidskému sobectví narodit, došli spásy. To je ušlechtilé a správné. Jenomže danou záležitost je třeba nahlížet ještě z řady dalších možných zorných úhlů.

1. Prohlašovat takto zabité lidské bytosti za automaticky spasené by v někom mohlo vyvolávat dojem, jako kdyby se z hlediska věčnosti vlastně nic tak strašného nestalo, protože potrat by uváděl nenarozeného člověka přímo do plnosti věčného života. Použijeme-li lidovou mluvu, pak by to vlastně znamenalo, že potraty by byly jakousi „velkovýrobou andělíčků“, což je evidentní nesmysl. Daná záležitost se kromě jiných oblastí teologie výrazně dotýká také eschatologie, a tak se ukazuje, že výroky ohledně eschatologie mají zásadní význam právě pro porozumění skutečnostem pozemského života.

2. Pokud by někdo tvrdil, že zesnulé nenarozené lidské bytosti automaticky vstupují do plnosti Božího království, pak by tím nevyhnutelně kladl otazník za reálný význam křtu pro spásu člověka.

3. Církev může o nějakém zesnulém člověku prohlásit, že již dosáhl plnosti spasení, jedině na základě svatosti jeho života. Automaticky „kanonizovat“ všechny zabité nenarozené lidské bytosti ale v její kompetenci rozhodně není, protože k tomu nemá potřebné podklady. Zjevení o dané záležitosti v zásadě mlčí. Na jakém základě by bylo možno usuzovat na svatost těchto jedinců, toť otázka.

Právě to jsou ony možné nesprávné výklady a problémy, na něž původní formulace v encyklice Evangelium vitae nebrala ohled, což znamená, že magisterium rozhodně tyto věci nemínilo ani implicitně učit. Proto byl také příslušný výrok přeformulován.

Jediné možné řešení, které nastiňuje chronologicky zatím poslední dokument MTK, spočívá v tom, že se těmto zabitým nenarozeným lidským bytostem i těm dětem, které zemřely nepokřtěné, nebude upírat možnost dosažení plnosti spásy. Jak to ale je v konkrétním jednotlivém případě, to skutečně nevíme. Smíme však po tom toužit, máme za to prosit, musíme v to doufat.