Tvá slova, Pane, jsou duch a život

Autor: Jan Toman - Číslo: 2008/1 (Dialog)

Na straně 105 v TT 2/2007 vyšla překladatelská poznámka Pavla Jartyma k verši Iz 52,13. Je velmi prospěšné, že tak bylo konečně alespoň okrajově zmíněno téma podstatné a závažné. Totiž téma překladů — a to nejen Písma svatého.

V loňském roce proběhl u nás další zdařilý ročník Shakespearovských slavností, na jejichž úspěchu má lví podíl geniální překlad děl tohoto dramatika z pera pana Hilského. V novém světle se tu objevují nádherné verše a lze jen žasnout nad jazykovým citem, hlubokou znalostí dobových souvislostí i uměleckou invencí překladatele. Podobně jako druhdy překlady Karla Čapka z francouzské poezie stanou se pravděpodobně Hilského překlady Shaskespeara určitým mezníkem.

Soudím, že kromě jazykového citu, znalostí dobových reálií a tvůrčího potenciálu potřebují překladatelé Písma svatého ještě jednu náležitost, snad nejlépe pojmenovatelnou jako dar či milost Ducha Svatého, tedy onen duchovní rozměr. A zdá se, že právě toto je ono conditio sine qua non.

Jakkoliv jsem pouhý laik a teologický nevzdělanec, narazil jsem loňského roku na podobný problém, totiž jak přeložit verš z knihy Sirachovcovy (Sir 15,16). Připravuji každoročně pásmo úvah na mariánské pouti a tento verš jsem zvolil za jakési motto. Vulgata praví: „Si volueris mandata servare, conservabunt te, si confidis in illo, etiam tu vives.“ Většina z nás má pod kůží překlad Bognerův: „Chceš-li, můžeš plnit přikázání, je v tvé moci zůstat věrným.“ Srovnáme-li tento text s novým ekumenickým překladem, vidíme zřetelně, že se jedná o nový překlad preciznější, odbornější, exaktnější: „Chceš-li, můžeš plnit přikázání a zachovávat věrnost podle libosti (s poznámkou — budeš-li mít víru v něho, budeš žít).“ Jenže určitá naléhavost poselství tohoto verše se nám v tomto překladu poněkud ztrácí. Ten jasný požadavek na sebeovládání jaksi chybí.

Po přečtení článku pana Jartyma jsem si dal práci a našel jsem si starý kralický překlad onoho Iz 52,13. A hle — jaký rozdíl: „Aj, služebníku mému šťastně se povede, vyvýšen, vznešen a veleben bude velmi.“ No a k doplnění jsem si na stránkách Svatého stolce našel Vulgátu, kde verš zní: „Ecce prospere aget servus meus, exaltabitur et elevabitur et sublimis erit valde.“ Přiznávám, že z těch nabízených variant pana Jartyma se mi nejvíce líbí ta Bognerova, i když nakonec bych si to sám pro sebe přeložil zase trochu jinak — třeba: „Hle, můj služebník bude (dobře) prospívat, bude povznesen a povýšen, dosáhne vysokého ocenění (uznání).“ Asi by bylo zajímavé si zjistit, jak tento verš překládají třeba Němci, Angličané nebo Francouzi, ale do takových detailů již nemám odvahu se pustit. Jde o to, aby ten překlad jasně říkal, že ten, kdo má pod čepicí, pochopí Boží vůli, stane se Jeho služebníkem a následně bude (nevíme, kdy, ale víme jistě, že ano) od Boha odměněn. Přitom samozřejmě souhlasím s panem Jartymem v tom smyslu, že trpný rod je v tomto případě podstatně trefnější než rod zvratný. (Jestliže se někdo vyznamená, je to něco jiného, než když je vyznamenán.) Což platí zvláště v dnešní době, kdy se až příliš mnoho lidí (nepokorně) samo povznáší a povyšuje, aniž by čekalo, že právě toto by za ně měl učinit Hospodin (viz můj oblíbený Sirachovec 20,28 nebo Lk14,11). Ten verš Iz 52,13 navíc nestojí osamocen, a jakkoliv nemám teologické vzdělání, cítím, že směřuje k dalším, zvláště k 10. verši „(...) et videbunt omnes fines terrae (gentes?) salutare Dei nostri“. Čili — jak mají potom vidět všechny končiny země oslavu Pána, pokud vidí pouze to, jak se před Bohem vyvyšují lidé, že?

Budeme-li si takto hrát a zdánlivě se nimrat v detailech, asi s překladem Písma svatého nebudeme nikdy hotovi a stále bude co zkoumat. Možná si vysloužíme i kritiku od lidí, kteří nás obviní z toho, že kvůli slovíčkaření ztrácíme pohled na celek. A naši osvícení kritici nás budou úspěšně a škodolibě tepati. Mne všek celá tato epizoda nakonec dovedla, k mému vlastnímu překvapení, k 2.—3. verši prvního žalmu, který říká: „(...) sed in lege Domini voluntas eius et in lege eius meditatur die et nocte (...) quod fructum suum habit in tempore suo (...) et omnia quecumque faciet, prosperabuntur.“ — Ergo, meditamur!

Z ryze praktického hlediska si následně dovoluji postulovat požadavek, že by nám — laikům — velmi prospělo, kdybychom alespoň občas v kostele místo „kázání“ slyšeli skutečnou „postilu“, tedy výklad post illa verba, a abychom svou víru mohli opírat o skutečné poučení.

Koneckonců — asi mnohého mariánského ctitele by překvapilo, že v modlitbě Zdrávas se říká „benedictus fructus ventris tui“ (tedy nikoliv vitae tuae) a že slovo venter znamená doslova břicho. Ale to snad opravdu jen na okraj.

Mám doma překlad Nového zákona od Dr. J. L. Sýkory z roku 1946, jenž mnedle jazyka arciť poněkud kostrbatého jest. Přesto se mi však zdá jaksi více „katoličtější“ než nejnovější překlady. Co však generace dnešních katolíků (starých i mladých) nepochybně postrádají, to je alespoň elementární znalost latiny, a tím i možnost simultánního sledování textů v mateřštíně a v latinských pramenech, které jsou — ať chceme nebo nechceme — fundamentem univerzality katolické církve.

Asi bychom se měli všichni naučit jednomu umění — to jest čerpat poučení (a sílu pro svůj duchovní život) tím, že si příslušné místo v Písmu svatém budeme překládat pod vedením našich biskupů a kněží podle svých schopností tak, abychom si slovo Boží skutečně přivlastnili. Vždyť co víc je naše křesťanská víra než přijetí poselství!

Při tomto procesu budeme nepochybně nuceni připustit, že význam tohoto poselství může někdy stát mimo doslovný překlad a že pronikání do hloubky mysteria fidei je kontinuální proces, na který je náš celý život krátký. Dnešní vysoce vědecká, odborně fundovaná, relativizující a téměř experimentálně vedená biblická studia tuto linii pohledu trochu opomíjejí. Zbylý suchopár se pak sotva může stát vytouženou manou na duchovní poušti postmoderní doby. Lid chodící v temnotách pak spíše vyhledá reklamu na McDonalds než světlo Kristovo.

Jednou za tři roky slyšíme při mši svaté úryvek z knihy Nehemiášovy (Neh 8,8—10): „V knize Božího zákona se četlo — překládalo — vykládalo (...) a tak pochopili.“ I my, křesťané 21. století, musíme projít oněmi čtyřmi stupni: číst, překládat, vykládat a pochopit. Zdánlivě okrajová poznámka pana Jartyma by nám v tom měla být neopominutelnou pobídkou.

P.S.: Možná by bylo prospěšné přinést někdy stručné medailonky našich nejvýznamnějších překladatelů Písma svatého. I tak velká jména jako Bogner už dnešní generaci mnoho neříkají — a na internetu o nich nic nenajdete.