Teologický obrat ve francouzské filosofii

Autor: Václav Umlauf - Číslo: 2008/1 (Články)

Zájemce o filosofii nemůže přehlédnout jména jako Paul Ricoeur, Jacques Derrida, Emmanuel Lévinas a jejich specifický přínos současnému myšlení: nové pojetí hermeneutiky, post-strukturalistickou interpretaci textu a radikální založení etiky jako první filosofie. Ve stínu těchto objevů zůstala jiná tvář francouzské filosofie, na niž nepřímo upozornila jedna kritická studie. Dominique Janicaud si vzal na mušku známé postavy francouzské fenomenologie a vyčítá jim ideologickou deformaci myšlení postaveného do služeb víry místo rozumu.¹ Paul Ricoeur, Michel Henri, Jean-Luc Marion, Jean-Luis Chrétien se prý podílejí na neblahém jevu zvaném „teologický obrat ve francouzské fenomenologii“, jak zní název stejnojmenné knihy (Janicaud, 1992).

Dílo vyvolalo veřejnou debatu, jejíž plody shrnul o rok později jiný fenomenolog křesťanského ražení ve sborníku, do něhož přispěli kritizovaní autoři (Courtin, 1993). Například Michel Henri se ke svému křesťanskému přesvědčení přihlásil pojednáním o Božím slovu, zatímco Jean-Luc Marion vidí vztah křesťanství a filosofie pouze nepřímo, skrze problém tzv. „saturovaného fenoménu“ (phénomène saturé). Plnost jakékoli manifestace přesahuje kategoriální určení a takto výjimečně dané zjevení ukazuje na nepodmíněnou plnost bytí. Saturovaný fenomén dosvědčuje plnost manifestace tím, že staví nazírání zjevené plnosti nad subjektivně konstituovaný význam. — Pozitivně reagoval na výtku mesaliance s teologií rovněž Jean Luis Chrétien, jenž rozebral fenomenologii modlitby jako slova nesoucího skryté zranění.² Tento autor popisuje ve svých dílech přítomnost křesťanského obrazu světa ve zcela běžných fenoménech, jako je například „únava“ (Chrétien, 1996).

Další kritické dílo proto pokračovalo debatou s oběma citovanými autory (Janicaud, 1999). Zamyšlení nad nevyjasněným vztahem teologie a fenomenologie inspirovalo i jiné badatele k objevování skrytých teologických předpokladů u nekřesťanských fenomenologů, zejména u Emmanuela Lévinase (Benoist, 2001). Deset let zajímavých a velmi přínosných diskusí potvrdilo správnost Janicaudovy analýzy, která spojila pod jeden společný jmenovatel jinak velmi odlišné autory.

Informativní článek nemůže odkrýt celé bohatství francouzské fenomenologie zabývající se náboženstvím či mystikou. Necháme stranou dílo Emmanuela Lévinase a Jacqua Derridy a soustředíme se na křesťansky založené myslitele.

Současná francouzská fenomenologie ovlivněná teologií se necítí být povolána k obhajobě „křesťanské filosofie“ prosazované neotomistickými mysliteli, jako byl Étienne Gilson, Jacques Maritain či Claude Tresmontant. Snad nejvíce se k tomuto odkazu přibližuje Michel Henri, jenž ve fenomenologickém rozboru Janova evangelia shrnuje svoji pozici pod pojem „filosofie křesťanství“ (Henri, 1996). Hlásí-li se zmínění autoři ovlivnění Husserlem a Heideggerem ke křesťanským předchůdcům v rodné zemi, pak spíše k existenciálním filosofům typu Gabriela Marcela či Emmanuela Mouniera, aktivního laika, jehož křesťanské nasazení pro zlepšení sociálních a politických poměrů předznamenalo reformu Druhého vatikánského koncilu. Jím založená revue Esprit sdružuje od roku 1932 většinu křesťansky orientovaných francouzských intelektuálů. Tato revue zveřejnila v roce 1963 významný příspěvek mladého badatele jménem Paul Ricoeur. Mladý docent se postavil proti tehdejší nadvládě strukturalismu a volal po spojení hermeneutiky a strukturální analýzy.

Ricoeurova filosofie poskytuje názorný příklad Janicaudem kritizovaného teologického obratu. Po vzoru Aristotela se snaží „uchovat fenomény“ (srov. Etika Nikomachova 1145^b3), mezi něž počítá i jevy náboženské povahy. Ve své intelektuální autobiografii Ricoeur vysvětluje zásadní význam symboliky zla vyjádřené v různých mýtech a náboženstvích, která charakterizovala rané období jeho hermeneutiky (Ricoeur, 1995). Symbol patří par excellence k prostředkům duchovní komunikace: identifikuje danou skupinu, polysémicky vyjadřuje hloubku jinak nesdělitelného obsahu, spojuje nás s tajemstvím smyslu existence, které nelze pozitivně vyjádřit. Známá studie o vzniku dědičného hříchu u Augustina představuje typický příklad „záchrany“ čistě teologického konceptu pro filosofii založenou na popisu a porozumění fenoménů (Ricoeur, 1969:265—282). Hlavní představitel francouzské hermeneutiky ovšem nezůstal pouze u symbolu. Ten odkazuje na řeč mýtu a na jeho narativní strukturu, která implikuje určité porozumění a jednání zasazené do konkrétní dějinné situace. Rozbory textu a později i etické a politické praxe v rámci spravedlnosti navázaly na hermeneutiku symbolu. Rozsáhlé dílo uzavřela analýza bolestných dilemat historické paměti (Ricoeur, 2000). Myslitelské směřování známého filosofa daleko přesáhlo počáteční zájem o teologicky pojaté fenomény.

Kritizovaná teologizace tedy nepostihuje celé bohatství francouzské fenomenologie, dokonce ani ne u křesťansky orientovaných autorů. Dokladem může být dílo již citovaného profesora ze Sorbonny: Jean-Luc Marion spoluzakládal v roce 1974 katolickou revue Communio a jeho celoživotní práci lze rozdělit do tří skupin. První blok tvoří historie filosofie, zejména studie o Descartovi. Následují fenomenologické studie věnované Husserlovi a Heideggerovi, a teologie zaujímá třetí, i když velmi významné postavení. Za zmínku stojí zejména studie o vnímání Absolutna v ikonách (Marion, 1977). Pravost ikony se ukazuje v tom, že vede zrak a mysl diváka směrem ke Kristu jako pravé ikoně Boha (srov. 2Kor 4,4). Modla naopak zprostředkovává pouze odraz vlastního Já, představuje čistou reflexi pohledu. Nepředmětná manifestace božského světa v ikoně odpovídá na základní výzvu fundamentální ontologie, což navozuje další důležité téma filosoficky pojaté teologie. Heidegger tvrdí, že metafyzika redukuje Boha na nejvyšší jsoucno. Scholastika navázala na toto dědictví konceptem Stvořitele a jím stvořeného jsoucna, čímž potvrzuje zapomenutí bytí (Seinsvergessenheit) v západním myšlení.³ Onto-teologická struktura myšlení staví fenomenologii před obtížný úkol, jak zkoumat Boha mimo metafyzicky pojaté bytí (Marion, 1982).

Přímou odpovědí na Janicaudovu kritiku byl rozbor donace a zpřítomnění fenoménu (Marion, 1997), který vyzvedl tohoto filosofa mezi přední fenomenology naší doby. Husserlem popisovaná danost fenoménu (Gegebenheit) v sobě obsahuje i jádro této danosti, tj. manifestaci ve vlastním smyslu slova (soi de ce qui se donne). Donace bez recepce by však odsoudila fenomén k nebytí, protože by se neměl komu ukazovat. Událost přijetí fenoménu v sobě nutně obsahuje i vstřícný postoj přijímajícího, a to jednak k události zjevování, jednak k podstatě zjevovaného. Prezentace fenoménu v přijímajícím tak potvrzuje událost oboustranného dávání a přijímání (l’adonné). Analýza fenoménu zjevování v podobě adonné daného jako komplexní událost manifestace filosoficky potvrzuje, že zjevení popisované v Bibli patří plným právem k typu fenomenality zkoumané Husserlem.⁴

Krátký nástin hermeneutiky symbolu a fenomenologie donace ukazuje, že dílo obou citovaných filosofů zprostředkovává mnohem víc než jen pasivní odraz teologických témat ve filosofii. Ricoeur, Marion a další se snaží rehabilitovat křesťanskou zkušenost tím, že prostřednictvím filosofické reflexe obhajují význam nábožensky založených fenoménů.

Další velkou skupinu prací s náboženským obsahem tvoří filosofie náboženství ve vlastním slova smyslu. Scholastika zná tuto disciplínu pod názvem „poznání Boha ve světle přirozeného rozumu“, německý idealismus mluví o náboženství v mezích pouhého rozumu (Kant), jemuž ovšem nic nebrání v aspiraci na absolutní vědění (Hegel). Křesťansky orientované filosofy náboženství najdeme zejména v okruhu pařížské vysoké školy zvané Katolický institut (Institut catholique de Paris). Reprezentativní studie s názvem „Úvahy o náboženství“ zahrnuje jak klasická témata filosofie, tak i přínos humanitních věd k religiozitě, včetně rozborů etiky a náboženského jazyka (Greisch, 1991). Tento autor také vydal rozsáhlé dvoudílné kompendium věnované filosofii náboženství (Greisch, 2001). Samostatnou kapitolu by tvořily filosofické studie o mystice. Zavedly nové naratologické postupy spojené s Foucaultovou analýzou diskurzu (Certeau, 1982) a v poslední době prosazují eschatologii založenou na Heideggerově „součtveří“ (Geviert) bohů, smrtelníků, země a nebe (Lacoste, 1994).

Rehabilitace hermeneutické filosofie představuje další velké téma francouzského myšlení. Již zmíněný Jean Greisch, katolický kněz a profesor filosofie na Katolickém institutu, patří k předním francouzským znalcům Heideggera a Gadamera. Velmi zajímavé jsou jeho studie o hermeneutickém obratu v teologii a filosofii (Greisch, 1985), které korespondují s postojem jiných autorů (Geffré, 1983). Greischova poslední kniha nabízí rozmanité přístupy k četbě Bible. Probírá se rabínskými komentáři v Mišně a Gemaře, včetně Lévinasových komentářů k Talmudu, pokračuje analýzou čtverého smyslu Písma a končí pragmatickou četbou biblického textu doplněnou strukturalistickým a hermeneutickým přístupem. V popředí autorova zájmu stojí text a jeho příjemci, předávání, akt čtení, interpretace, mediace a nakonec otázka porozumění a završení Písma. Poselství Knihy knih máme naslouchat také „druhým uchem“ (Greisch, 2006). Francouzský esprit spojený s literární a filosofickou erudicí autora povyšuje toto dílo nad běžný průměr těžkopádného traktátu.

Nakonec bychom neměli zapomenout na autory, kteří se zabývají teologií ve vlastním slova smyslu, ale z hlediska značně odlišného od neotomismu či kantianismu, prosazovaného autory jako Blondel, Maréchal či Rahner. Příkladem za všechny budiž teolog Luis-Marie Chauvet. Tento profesor na Katolickém institutu recipuje ve známé studii o sakramentální teologii fenomenologická a hermeneutická zkoumání poslední doby. Pod vlivem radikální kritiky metafyziky, zahájené Heideggerem, a výzkumů v oblasti symbolické a jazykové komunikace volá po založení svátosti mimo klasickou scholastiku. Klíčem nové četby svátostí se pro Chauveta stává „symbolická účinnost“ (efficacité symbolique), která doplňuje Tomášovo metafyzické pojetí svátosti jako kauzálně působícího znamení. Ustavení svátosti se primárně váže nikoli na metafyzické schéma příčinnosti, ale na tělo, slovo a svátostné jednání. Konkrétně pojatá existence, vždy a všude založená na symbolické mediaci, se jedinečným způsobem aktualizuje jednak v Písmu, jednak v církvi jako společenství Krista a věřících (Chauvet, 1988). Studie pozitivně přijímá současnou filosofii, a proto jasně vidí i novou výzvu vědění.

Křesťanská teologie, usazená od počátku svého vzniku v metafyzice, se postupně vydává na další exodus: teologické disciplíny hledají zjevenou pravdu novým způsobem. Ve Francii, kde recepce Heideggera po druhé světové válce přivodila zásadní obrat ve fenomenologii, se teologie nevyhnutelně konfrontuje s radikalitou post-metafyzické filosofie. Ta po „destrukci klasické ontologie“, realizované v díle Bytí a čas, hledá nové cesty k bytí a ke smyslu existence. Příklad francouzských fenomenologů křesťanské orientace úspěšně dokazuje, že Kristovo poselství není vázáno na jeden systém filosofického myšlení.

Literatura: Benoist, Jocelyn, L’idée de phénoménologie, Paris, Beauchesne, 2001. — Certeau, Michel, La fable mystique: XVIème et XVIIème siècle, Paris, Gallimard, 1982. — Courtine, Jean-François, Phénoménologie et théologie, Paris, Critérion, 1993. — Dufrenne, Mikel, Pour une philosophie non théologique, Paris, Presses Universitaires de France, 1973. — Geffré, Claude, Le christianisme au risque de l’interprétation, Paris, Cerf, 1983. — Greisch, Jean, L’âge herméneutique de la raison, Paris, Cerf, 1985; Penser la religion. Recherches en philosophie de la religion, Paris, Beauchesne, 1991; Le Buisson ardent et les Lumières de la raison. L’invention de la philosophie de la religion, Paris, Cerf, 2001; Entendre d’une autre oreille. Les enjeux philosophiques de l’herméneutique biblique, Paris, Bayard, 2006. — Heidegger, Martin, Identität und Differenz, Pfullingen, Verlag Günter Neske, 1957. — Henri, Michel, C’est moi la Vérité. Pour une philosophie du christianisme, Paris, Seuil, 1996. — Chauvet, Louis-Marie, Symbole et sacrement. Une relecture sacramentelle de l’existence chrétienne, Paris, Cerf, 1988. — Chrétien, Jean-Louis, De la fatigue, Éditions de Minuit, Paris, 1996. — Janicaud, Dominique, Le tournant théologique de la phénoménologie française, Paris, Éditions de l'Éclat, 1992; La phénoménologie éclatée, Paris, Éditions de l'Éclat, 1999; Phenomenology and the „Theological Turn“, New York, Fordham University Press, 2000. — Lacoste, Jean-Yves, Expérience et absolu. Questions disputées sur l’humanité de l’homme, Paris, Presses Universitaires de France, 1994. — Marion, Jean-Luc, L’idole et la distance, Paris, Grasset, 1977; Dieu sans l’être, Paris, Fayard, 1982; Étant donné. Essai d’une phénoménologie de la donation, Paris, Presses Universitaires de France, 1997; De surcroît. Études sur les phénomènes saturés, Paris, Presses Universitaires de France, 2001. — Ricoeur, Paul, Le conflit des interprétations. Essais d’herméneutique, Paris, Éditions du Seuil, 1969; Réflexion faite. Autobiographie intelectuelle, Paris, Éditions Esprit, 1995; La mémoire, l’histoire, l’oubli, Paris, Seuil, 2000.