Pamatujeme na únor 1948?

Autor: Marek Říčan - Číslo: 2008/1 (Dialog)

Přítel/Przyjaciel, Časopis Slezské církve evangelické a. v., 2/2006 (část článku).

Metody komunistické strany byly jasné: násilí, zastrašování, veřejné očerňování a likvidace jinak smýšlejících, nerespektování zákonů, neplnění slibů — Gottwald prezidentu Benešovi slíbil, že nedojde k zatýkání. Ač měli komunisté podporu velké části národa, v celostátním měřítku tvořili menšinu, byli však aktivní, cílevědomí a obětaví. V dalších letech se KSČ měla ukázala v nečekané hrůznosti. Komunisté byli velice chytří: na jedné straně mluvili o solidaritě, poctivosti, o spravedlnosti a blahu pracujícího lidu, o kráse vzkvétající země — znělo to velice morálně a čistě — na druhé straně jednali přímo démonicky.

Komunisté mistrně využili poválečné situace, dokázali vypozorovat potřeby národa, poeticko-ideově je zpracovat, nasměrovat, a tak využít ve svůj prospěch. Uměli využít chyb, slabin a možná naivity druhých k jejich (neúměrné) diskreditaci ve jménu vlastního (neúměrného) vyniknutí. Nejde o to, že by nekomunistické strany byly bez chyb, ale že komunisté poukazem na ně odvraceli pozornost od svých chyb. Dějiny ukázaly, že jejich chyby byly nesrovnatelně závažnější. Nejde o to, že hájili zájmy proletariátu proti buržoazii, ale o to, že je hájili totalitárním, velmi tvrdým, celoplošným způsobem s cílem převzít za každou cenu vládnoucí úlohu jako jediné strany. Podobně i u nacismu nejde tolik o to, že horoval pro národní zájmy, ale že je prosazoval totalitárními způsoby.

Proč toto všechno píšu? Protože mě nejvíce zarazila pasivita demokratických stran. Měly celkovou většinu, ale nedokázaly se spojit a zmobilizovat proti rostoucí hegemonii komunistů! To je varovné a znepokojující. Vždyť jejich představitelé mohli čerpat ze zkušeností politických zápasů s henleinovci, Hitlerem i komunisty za první republiky! Vždyť viděli morální nutnost rázně zakročit a bránit demokratické principy, a jistě jim nescházela politická prozíravost! Měli na své straně všechny dobré důvody, proč zasáhnout. Ale nestalo se. Naopak komunisté měli „špatné“ důvody a byli s to jednat s razancí a dlouhodobou cílevědomostí. Pasivita stoupenců demokracie vůči komunistické rozpínavosti je největším varovným vykřičníkem „vítězného února“ pro dnešní dobu. Z ní bychom se měli nejvíc poučit — zvláště nejmladší generace, která již komunismus v podstatě nepamatuje, která se narodila v demokratických podmínkách. Ano, vidím jejich udivené pohledy — zvedají hlavy, zahleděni do monitorů svých počítačů a displejů svých mobilů — a slyším je říkat, proč by je to mělo zajímat, když „to už bylo“. Ale jde o ponaučení. Společnost by nikdy neměla zpohodlnět a znaivnět. Neměla by se držet jen diplomatické ohleduplnosti, vyčkávání — a konzumní pasivity. Cožpak se už nikdy nemůže vynořit nová totalita? Lidé se nezměnili. Vůči zlu a totalitě blahosklonnost neplatí, ba ještě jim napomůže. Včasné (lokální) zakročení je prevencí před vyčerpávajícím bojem s obrovským požárem, k němuž můžeme přirovnat druhou světovou válku, vyvolanou režimem „hnědých košil“, a (u nás) čtyřicetileté trvání „rudého režimu“. Následky pasivity byly dlouhodobé. Synové tmy byli zase chytřejší než synové světla (L 16,8).

Jak se na věc kolem února 1948 dívat z křesťanského hlediska? Desatero nás vyzývá: „Nebudeš míti bohů jiných přede mnou.“ Vše, co se staví nad Boží majestát nebo jemu na roveň a co ho vytlačuje, je podezřelé a v jádru škodlivé, protože obsahuje prvek neposlušnosti a vzpoury proti Boží lásce, svatosti, pravdě a spravedlnosti, proti Božímu řádu. Důsledkem je zbožštění nedokonalého — jen Bůh je dokonalý, a proto jen Jemu patří svrchovanost. Žádný člověk, seskupení, systém, životní styl či učení nemá takový status, že by neměl být stavěn pod světlo autority Božího světla, které vše rozsuzuje (Žd 4,12-13). Bible také říká: Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo (2M 23,2), a v listě Jakubově čteme, že hřeší i ten, kdo ví, jak dobře činit, a nečiní (4,17). Anebo známe Kristovo: „Co je císařovo, odevzdejte císaři, a co je Božího, Bohu“ (Mk 12,17). Užitečných myšlenek a příkladů bychom mohli najít mnohem víc, je třeba je vyhledávat. Chci tím říci, že křesťanství disponuje dostatečným množstvím podnětů k tomu, aby se člověk mohl v dané době správně orientovat a aby ji a jejího ducha i jednání mohl náležitě posoudit. Vyžaduje to bdělost, moudrost a úsilí, aby daný závěr nebyl plytký a laciný. Je těžko „vystřihovat“ nějakou jednotnou šablonu na všechny situace. Hlavní je vyrozumět, co v dané situaci znamená zachovat plnou věrnost Kristu, co patří císaři, a co Bohu. Hlavní je nepřestat se tázat a mít oči stále otevřené...