Náš kmenový překladatel sedmdesátníkem

Autor: Jolana Poláková - Číslo: 2008/1 (Panoráma)

V únoru 2008 se dožívá významného životního jubilea externí spolupracovník naší redakce, jehož jméno se na stránkách Teologických textů objevuje zdaleka nejčastěji: Ing. Miloš Voplakal. Rádi bychom ho při této slavnostní příležitosti představili všem čtenářům. Sám o svém životě říká:

„Narodil jsem se 15. února 1938 v Polné u Jihlavy, kde byl můj otec ředitelem škol. Rodiče i babička, která mne spolu s nimi vychovávala, byli upřímně věřící katolíci, a tak jsem začal záhy ministrovat v místním děkanském kostele. Po ukončení obecné školy mne rodina poslala po poradě s místním děkanem Václavem Říhou na studia do biskupského gymnázia v Bohosudově. Školní prostředí bylo velmi motivující, profesoři byli většinou nadšenci pro svůj obor a snažili se ve studentech probouzet hlubší zájmy. Tato idyla byla rázně ukončena v dubnové noci roku 1951, kdy klášter přepadla Státní bezpečnost a Lidové milice. Ještě v noci jsme byli odvezeni do bývalého jezuitského noviciátu v Děčíně, odkud si nás pak na výzvu policie rodiče odvezli domů.

Gymnaziální studia jsem dokončil maturitou v Praze na Pohořelci roku 1955 a začal jsem studovat na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, kde jsem byl roku 1960 promován inženýrem chemie. Při studiu jsem se zaměřil na chemickou problematiku elektráren a v tomto oboru jsem pak pracoval celý život: nejprve v provozu Pražských elektráren, pak dvacet let ve Škodovce při výstavbě elektráren doma i v zahraničí: v Jugoslávii, Íránu, Alžírsku, Rumunsku, Egyptě, Brazílii, Argentině, Číně a na Kubě. Svou víru jsem nikdy neskrýval v bydlišti ani na pracovišti, proto jsem nesměl zůstat jako asistent na vysoké škole. Poslední léta před důchodem jsem mohl pracovat ve Švýcarsku jako provozní chemik velké spalovny komunálních odpadů a vedoucí provozu čistírny odpadních vod. Svou profesní kariéru jsem uzavřel opět v Praze jako konzultační inženýr při odsiřování kouřových plynů severočeských elektráren ve spolupráci s japonskými dodavateli.

Roku 1962 jsem se oženil se svou kolegyní ze studií Ing. Jarmilou Svitálkovou. Manželka, která pracovala jako vedoucí technolog čistíren odpadních vod Středočeského kraje, se seznámila v práci s odborným projektantem Vodních staveb Ing. Weiglem, který, jak jsme se dodatečně dozvěděli, tajně přijal kněžské svěcení. Přivedla ho k nám do rodiny a postupně přizvala několik spřátelených rodin. Tak vzniklo společenství, které se setkává jednou měsíčně dodnes. P. Weigl na naše setkání přinášel různou samizdatovou literaturu, především periodikum Informace o církvi, a koncem roku 1987 mne zavedl k Dr. Mádrovi, kterému jsem nabídl spolupráci překládáním statí pro jím samizdatově vydávané Teologické texty.

Při pobytu v Sjednocených arabských emirátech, kde existovala početná katolická komunita — především Filipinců a Indů pracujících v této bohaté zemi — se mi dostala do ruky knížka Johna Powella A reason to live, a reason to die, kterou jsem přeložil a kterou po změně poměrů u nás vydalo nakladatelství Zvon. Kromě práce pro Teologické texty jsem na přání Dr. Mádra přeložil několik dalších knih, např. Proroci a předchůdci od Victora Conzemia (1997), Ježíš Nazaretský — poselství a historie od Joachima Gnilky (2001) a Fenomén křesťanství od Hanse Waldenfelse (1999). Dvě knížky jsem překládal pro nakladatelství Portál — učebnici fyziky pro základní školy a Jak zacházet s agresivitou (obě vyšly v roce 1995) — a jednu pro Nové město: Úvod do katechismu katolické církve (1994).

Po skončení komunistické vlády u nás vrátil stát (velmi neochotně) sestrám boromejkám objekt v naší obci a sestry zde vybudovaly Domov sv. Karla k ošetřování invalidních seniorů. Poté, co byl sestrám vrácen i pozemek kolem budovy Domova, nabídla jim moje žena možnost vybudování okrasné zahrady pro rekreaci pacientů i sester, a tak již od roku 1996 tuto zahradu postupně vytváříme a udržujeme.“

Ing. Voplakal byl o tento svůj životopis požádán u příležitosti udělení Plakety sv. Anežky České, kterou mu v roce 2005 odevzdal Institut františkánských studií za „významnou překladatelskou činnost a práci pro církev a českou teologii“.

Jak sám uvádí, s Teologickými texty trvale spolupracuje už od doby samizdatů. Připočítáme-li k této práci knihy, na jejichž překládání pracoval v 90. letech, vyjdou nám v odhadu tisíce stran. Tato kvantita má ovšem nejen pragmatický, nýbrž i etický aspekt: Ing. Voplakal za svou práci, jíž se podílí na obnově a tvořivém vývoji české křesťanské vzdělanosti, zpravidla nepřijímá honoráře (což mohu v plném rozsahu dosvědčit, pokud jde o Teologické texty a také o vydavatelskou skupinu Kolegium Zvon). Chápe tuto svou nezištnou činnost jako křesťansky svobodnou službu. Jeho dlouholetá překladatelská zkušenost zároveň nic nemění na jeho trvalé pokoře a skromnosti, s níž předem akceptuje všechny korektury a s níž se ujímá i textů, ke kterým má své názorové výhrady. Jeho práce je tak svědectvím: Princip křesťanského sebezapomenutí v činnosti pro druhé nachází v jeho životě každodenní naplnění.

V témže duchu přistupuje i k jiným svým aktivitám. Jak sám píše, od 90. let se spolu se svou ženou věnuje vytváření a udržování veřejně přístupné meditační zahrady u kláštera sester boromejek v Praze Řepích. Tomuto dílu věnují oba manželé mnoho fyzické energie, tvůrčích nápadů i naspořených finančních prostředků.

Protože jakékoli zmiňování vlastních mimořádných zásluh je proti jubilantovým zásadám, tím více je potřebné je vyzvednout. Že křesťansky obětavý životní styl je uskutečnitelný — a to i v době, která nás svým skepticismem a pragmatismem tak intenzivně chytá do pasti sobectví a zištnosti — to je pro všechny lidi dobré vůle nejen podnět k vděčnosti, ale i zdroj velkého povzbuzení.