Exorcismus jako standardní nástroj duchovního života

Autor: Michal Černý - Číslo: 2008/1 (Praxe)

Na počátku 3. století Hippolyt Římský dosvědčuje, že exorcismus byl vnímán jako nedílná součást modliteb a přípravy ke křtu, obzvláště pro období začátku Quadragesimy. Tato činnost je spojena také s vkládáním rukou, znamením kříže či modlitbou Páně.

I dnešní liturgie užívá exorcismus, a to převážně během křestních obřadů; zpravidla je rubrika nazvána „Zřeknutí se zla“. U malých dětí je exorcismus zredukován, ale stejně jako u dospělých doprovázen znamením kříže na čele, neboť to je znamení, že byl zlý duch v Kristu přemožen.¹

Nezapomínejme ani na to, že v raném středověku tuto službu církve během křtu zastávali ti, kteří obdrželi nižší kněžské svěcení. Zajímavá je posloupnost: ostiáři, lektoři, exorcisté a akolyté. Zde se přímo nabízí interpretace: Pozná-li člověk Boží slovo, musí přemoci ďábla a hřích, aby mohl mít účast na eucharistické hostině. Tato služba však již během středověku zanikla a exorcisté neměli žádnou zvláštní liturgickou službu.

Ještě jako poznámku pod čarou připomeňme, že Rituale Romanum z roku 1614 ještě stále obsahuje jeden imprekatorní exorcismus. Jinak i zde se již přechází ve větší míře k zaříkávání (i věcí!). Je třeba vnímat to, že všechny formy exorcismu mají svůj základ v prosbě Otčenáše „(…) ale zbav nás od zlého“.²

V celých dějinách církve asi nenajdeme jiné období, které by tak evidentně a jasně za svou spiritualitu zvolilo boj s démony, než období patristické. Pouštní tradice v žádném případě pojmy démon či zlý duch nešetřila. Spiritualitu Otců bychom mohli bez nadsázky nazvat bojem proti zlu. Proto se zde objevuje exorcismus ve zcela specifické formě — nikoli jako standardní liturgický úkon, popsaný v nějaké příručce, ale jako modlitba mnicha či společenství proti Zlému. Zvláštní formou exorcismu byla také obyčejná práce (typicky tvorba košíků z palmových listů).

Může být exorcismus standardním nástrojem křesťanské spirituality?

Zkušenosti Otců ukazují, že nejen může, ale také musí. Ignorovat existenci zlých démonů považují obecně za cestu k duchovní smrti, neboť v tom okamžiku ztrácí člověk ostražitost. Je třeba k bráně svého srdce postavit cheruba, který ohnivým mečem odráží útoky zlých duchů.

Podle Evagria z Pontu bojují démoni proti mnichovi nejčastěji tak, že se především snaží zbavit jej poznání. Řehoř Nysský připisuje volbu zla omylu inteligence, která se nechala oklamat zdáním pravdy. „Kdyby člověk viděl zlo v celé nahotě, nedal by se oklamat.“

Jaké nástroje či zbraně tedy použít? Základní návod najdeme například u Jana Moschuse, který tuto problematiku ilustruje viděním opata Marcela o černém vojsku táhnoucím do války. Má to být obraz množství zlých duchů, kterým se stavěl mnich do cesty recitací žalmů.³ Pouštní otcové přikládají důležitost také askezi. Tedy cvičení sebe sama. Důvody můžeme pěkně pozorovat na následujícím výroku: „Lev je silný, a přesto kvůli svému břichu padne do léčky a celá jeho síla přijde vniveč.“⁴ Nebo jinde: „Ten, kdo ovládá své břicho, je schopen ovládnout i svou necudnost a jazyk.“⁵

Je jistě třeba rozlišovat mezi exorcismy navzájem. Také Ježíš, když vyháněl zlé duchy z druhých, užíval ustálených „liturgických“ formulací, zatímco když bojoval s duchem sám, užíval slov žalmů a proroků. Také dnes musíme rozlišovat mezi exorcismem u druhých lidí (ten může provádět jen kněz se zvláštním pověřením ordináře) a tím, který se týká nás samotných. V tom se naopak musíme cvičit a zdokonalovat, neboť posvátná tradice dosvědčuje, že jde o mocný nástroj na cestě ke spáse.