Dnes se to nenosí…

Autor: Marcela Neužilová - Číslo: 2008/1 (Dialog)

Několikrát jsem zažasla, když jsem slyšela své věřící přátele nebo známé odpovědět na nabídku křesťanské beletrie, že „teď už nikdo nečte to, co zavání náboženstvím...“ Přitom nešlo o „náboženskou“ literaturu, ale skutečně jen beletrii ze života, kde hledání Boha nebo jeho působení mezi lidmi netrčelo jako sláma z bot, nebylo násilné. Autor své příběhy jen předkládal jako skutečnost, která může, ale nemusí vést k zamyšlení. Jistě to nepsal jen pro věřící, ale právě spíš pro „lid obecný“, který by tato forma mohla oslovit.

Když pominu otázku, proč už „to“ nikdo nečte, proč „tomu“ nebyl dán aspoň po totalitě prostor třeba i ke konkurenci s konzumní poptávkou, proč věřící, kteří to říkají, nejsou „ani studení, ani horcí“, ale jen pasivní v procházení životem, jaký se nabízí, musím dojít k závěru, že: společnost, která se snaží Boha ze svého života vytěsnit, nebo už vytěsnila, nebo ta, která už se ani nemá čeho zbavovat, protože Boha vůbec nepoznala, se tedy rozrůstá o ty, kteří už předem říkají, že nic nemá cenu. Z ohleduplnosti k majoritní společnosti, taktu, aby se nedostali na tenký led a nevyvolali konflikty, z alibismu, či spíš bojácnosti, která může být následkem totality? (Hlavně, že to mám na co svést.) Dominuje spíš to poslední a přidává se k tomu taky nedostatek sebevědomí a hlubokého přesvědčení, že to, co nabízím, je dobré a může prospět. Možná je v podhoubí těchto lidí málo znalostí o víře, která nemohla či nechtěla být z téhož důvodu v totalitě živena.

Především se tam však krčí nedostatek lásky k Bohu. Protože kdyby ona rozehřívala, našla by si cestu a prosakovala by nezadržitelně ven.

Jistě, Bůh posílá na svět lidi jako statečné bojovníky i jako bojácné. Je však se všemi. Není nutné být tvrdým agitátorem, ani ušlápnutým, třesoucím se individuem. Ale třeba jako rodič, přítel nebo jen známý, možná prostě jen člověk, kterého Bůh zrodil do tohoto světa a dal mu poznání sebe, bych měl vnímat, že i mne — v jakémkoli postavení, zaměstnání — se týkají jeho slova Jděte do celého světa...

Jestliže například jen tiše souhlasím, že mému svobodnému synovi samozřejmě rozestýlají na manželském lůžku rodiče dívky, s níž chodí, jestliže jen říkám: „Tak to dnes chodí, ono se to dnes tak nebere, dnes už je to normální, dnes už mladí tak žijí“ — a nikdy nedám najevo aspoň to, že mne to bolí, když už jsem výchovu zanedbal, jednám správně?

Horší je, když kněz řekne na to, že dcera chodí s rozvedeným, který byl církevně sezdán, že by tedy bylo dobré, kdyby se civilně vzali, protože pravidla platí tehdy, když mají smysl. Na úžas rodičů, jak toto může doporučit kněz, zní odpověď, že když jedu autem a narazím na stopku, přičemž nikdo jiný široko daleko není, stejně před značkou nezastavím, protože to nemá smysl. Jako by nebylo řečeno, že každá čárečka ze slova Božího bude platit, i když nebe a země pominou.

To jsou příklady z jedné oblasti našeho života, která „ujela“. Toho, co je pochroumané, je mnoho. My bychom měli vědět, že svět však nakonec u nás hledá pevnost, jasno, ono Ano, ano — ne, ne. Chvěje-li se všechno, Bůh je jistota a pevnost, o kterou se máme opřít nejen my. Stvořený svět On drží stále stejně jistě, ale v láskyplné, hladivé náruči. Proto bychom z ní před nikým a v žádné situaci neměli vyklouzávat, ani si to omlouvat tím, že to děláme pro Jeho snazší pochopení, nebo dokonce naznačovat, že „kdoví, jak to Bůh všechno myslel“.

Máme-li sami nejasnosti, klopýtli-li jsme, pomáhali bludům, je výtečné vědět, že kromě lítosti a zjednání nápravy musím překonat svou nevědomost studiem, četbou, rozhovory. Že se musím stále vzdělávat, abych mohl s jistotou křesťansky žít a svědčit aspoň teď svým životem.

Především však nemohu opomíjet modlitbu o osvícení a posilu Ducha Svatého, abych byl brzděn, jsem-li „tank“, který by bezohledně vše porážel, nebo prosit o sílu, jsem-li slabý, bojácný. Při vědomí Boží záštity rozvíjet vědomě svou lásku, s níž bych mohl nenásilně, na chvíli, zavést debatu na ožehavá témata, věnovat knížku příběhů o životě s vírou. Pohovořit samozřejmě, nestydět se, být hrdý na Krista v životě svém i druhých. Ale nezahlcovat, nevnucovat se za každou cenu, neodsuzovat, nebýt nepřátelský nebo nenávistný. To odrazuje. Prosit bychom měli také o radostnost, veselí, nezapšklý pohled na vše. Pomáhá i to, když pochválíme to, co je dobré, připustíme, že mnohé dělají druzí lidé třeba lépe než my věřící, že se můžeme hodně učit. Jen nesmíme ke všemu, co dnešní svět nabízí odlišného od našeho přesvědčení, přistupovat předem s rezignací, že my s tím nic nesvedeme, že je už vše ztraceno předem, že už tomu nerozumíme, že nemáme prostředky změnit to, co se zaběhlo a vítězí.

Co nám brání věřit, že v Boží zbroji mohu, ba musím zaujmout správný křesťanský postoj ke všemu? Vždyť to, co hlásáme, není nelidské, nadnáročné, ale naopak hluboce lidské a člověku prospívající.