Vojtěch Novotný, TEOLOGIE VE STÍNU
Autor: Tomáš Machula - Číslo: 2007/4 (Recenze)
Vojtěch Novotný, TEOLOGIE VE STÍNU. Prolegomena k dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20. století. Karolinum, Praha 2007, 220 str., ISBN 978-80-246-1308-6.
Vyrovnání se s vlastní minulostí a schopnost integrovat dobré i špatné zkušenosti do současného i budoucího rozhodování patří k základním rysům dospělé osoby. Stejná charakteristika se dá vztáhnout nejen na osoby, ale i na některé typy společenství, jako jsou národy, státy a v neposlední řadě i církve. Reflexe jejích dějin je katolické teologii vlastní a bez ní si dost dobře teologii a život církve nejde ani představit. Netýká se to však pouze církve univerzální, ale také církví místních (na různé úrovni partikularity). A naše česká církev má před sebou velký úkol vyrovnat se s dějinami posledních padesáti let, které jsou díky několika desetiletím totalitního režimu opředené řadou nejasností, mýtů. Pramenná základna je omezená a řada nedorozumění té doby je stále živá. Kniha Vojtěcha Novotného Teologie ve stínu je reakcí na tuto situaci a snaží se zahájit systematické mapování teologie posledního půlstoletí sine ira et studio pohledem historickým a teologickým. Autor již patří k nové generaci badatelů, kteří nemají se situací církve v komunistickém režimu dlouholetou osobní zkušenost dospělého člověka, což mu usnadňuje kritický odstup od problémů a přitom mu to nijak neubírá na zápalu a zaujetí pro úkol, který si vytyčil.
Kniha je rozdělena do pěti kapitol: (1) Epistemologické úvahy k dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20. století, (2) Utajované studium teologie v letech 1950—1989, (3) Katolická teologická periodika v letech 1948—1989, (4) Další potřebná prolegomena a (5) České teologie umírající církve.
Za velmi cennou pokládám první kapitolu, která se přímo nezabývá konkrétními dějinami teologie, ale není ani pouhým literárním úvodem. Je to jakýsi nástin teologického přístupu k poznání svých vlastních dějin. Autor zde zdůvodňuje potřebu studia historie teologie, a speciálně historie „místní teologie“ (analogicky k dějinám místní církve). Uvádí čtenáře do problematiky místa dějin teologie v celku teologických a historických studií. Tato kapitola tak velmi dobře pomáhá vyjasnit autorovu pozici a jeho vymezení teologie, dějin teologie a církevních dějin.
Druhá kapitola se zabývá utajovaným studiem teologie. Zatímco v první polovině komunistické éry šlo především o tajné studium ve vězeních, v následujícím období se jednalo hlavně o studium pořádané v rámci některých řeholí nebo studium soustředěné kolem určitých významných vůdčích osob katolického disentu. Takové studium mělo své počátky již v 50. a 60. letech, ale plně se mohlo rozvinout z pochopitelných důvodů až později.
Ve třetí kapitole jsou představena periodika s teologickou tematikou, která se v době komunismu objevila jak veřejně, tak ve formě samizdatu. V této souvislosti lze přivítat, že se na pražské teologické fakultě (která je mimochodem domovským pracovištěm autora recenzované práce) intenzivně pracuje na převádění těchto časopisů do elektronické podoby, která výrazně zvyšuje přístupnost těchto publikací pro odbornou i laickou veřejnost.
Čtvrtá kapitola je poněkud tematicky roztříštěná, neboť shrnuje některé drobnější oblasti, které jsou pro studium daného tématu také významné. Z pochopitelných důvodů se jedná pouze o krátké nástiny dané problematiky nebo shrnutí základních informací. Z řady témat bych zmínil především problematiku liturgických překladů vznikajících po liturgické reformě. Tato tematika je aktuální i dnes, zvláště v kontextu diskusí o „za všechny“ versus „za mnohé“ apod., neboť liturgie je jako vrchol činnosti církve jednou z nejdůležitějších oblastí kultivace víry jednotlivců (lex orandi lex credendi). Jak upozorňuje sám autor, tato tematika nebyla dosud odpovídajícím způsobem zpracována a některé publikované texty (např. Bonaventury Boušeho, který byl sám členem překladatelské komise) přímo vybízejí k důkladné reflexi jak z hlediska historického, tak systematického.
Pátá a poslední kapitola je věnována pravděpodobně nejvýraznějšímu teologickému konceptu české poválečné teologie, kterým je teologie umírající církve. Impulzem k promýšlení tohoto konceptu byl Mádrův článek Modus moriendi der Kirche z roku 1977, který představuje hlubokou teologickou reflexi. Církev v situaci komunistického Československa, kdy pro mnoho lidí nebylo snadné ani doufat, vystihuje označení „umírající církev“ (termín použitý kard. Casarolim, odrážející situaci jednání Vatikánu s tehdejší československou vládou) velmi přiléhavě. Mnohý věřící se zde může cítit dotčen a může poukázat na Kristův příslib, že církev nebude přemožena pekelnými branami. Mádrův text i jeho následné teologické rozvíjení však dobře chápou, že se daná slova vztahují na církev univerzální a že církev místní není proti zániku nijak chráněna (jak to ostatně známe z dějin velmi dobře, například v případě severoafrických místních církví po nástupu islámu). V této souvislosti lze připomenout výrok Timothyho Radcliffa, který na povzdech jedné řeholnice „Že Pán nenechá zemřít naši kongregaci?“ odpověděl s drsným realismem: „Bůh nechal zemřít i vlastního Syna.“
Je tedy nanejvýš vhodné, že Novotného kniha končí právě touto reflexí. Ne kvůli pesimismu, ale naopak. Kdo byl blízko smrti a přešel ze smrti opět do života, dokáže nejlépe ocenit život sám. Pro českou teologii je to v následujících obdobích jeden z největších, ale velmi krásných a odpovědných úkolů.
