Naděje pro život. Za obecnou ochranu života

Autor: Günter Virt - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2007/4 (Téma)

„Jak církev neumírá“ byl titul svědectví Oto Mádra v časech útlaku české církve. Toto teologicky silné svědectví si zachovalo svou velkou životní sílu jak v dobách pronásledování, tak dodnes, do jeho vysokého stáří. Hrůzy komunistického režimu přestál s velkou pevností a silou naděje ze své hluboké víry. Za svou duchovní péči o studenty musel nejprve počítat s rozsudkem smrti, poté po patnáct let procházel několika věznicemi. Starost o život a naděje pro život byly vždy velkým tématem Oto Mádra, a proto jsem svému teologickému zamyšlení na jeho počest dal titulek: „Naděje pro život. Za obecnou ochranu života“.

Obecná ochrana života je skutečně základním úkolem Bible, a tím i všech křesťanů. Víme z dějin, že ve všech kulturách je lidský život chráněn, že však vždy existují výjimky. Ve všech kulturách se akceptuje zabití v sebeobraně, kdy stojí život proti životu. Ve Starém zákoně — stejně jako v celém starém Orientu a v mnoha současných zemích — se snadno sahalo k trestu smrti; zabití ve válce se bohužel považuje za samozřejmé dodnes. Přesto se ukazuje, že v průběhu vývoje biblických textů byla ochrana života stále víc pod Božím nárokem. Tato „kulturní záležitost“ není ani zdaleka dobojována. Vidíme to, když se podíváme na výroky prvního vydání Katechismu katolické církve, zásadně akceptující trest smrti, nebo na praxi tohoto trestu v Číně, v USA a v mnoha arabských státech. V poslední době se ospravedlňují preventivní války, jež vedou k nevýslovnému utrpení tisíců civilistů; mnoho dětí přitom ztrácí život i životní šance. Ústřední roli v tomto vzájemně eskalujícím vraždění hraje brutální politika, vedoucí k zabíjení mnoha lidí právě ve Svaté zemi, s níž mají mnohé konflikty přinejmenším zprostředkovaně více společného, než si obvykle připouštíme. Média si příliš málo všímají vražd milionů křesťanů v jižním Súdánu, v zájmu mezinárodních naftových firem a islamistické politiky. Nesmí se zapomínat ani na strukturní násilí v Latinské Americe, kde sice již nejsou lidé zabíjeni mečem, jak se to dělo v dobách našich „křesťanských“ předků, ale kde se jim bere život, životní šance a zdraví ekonomickým vykořisťováním. Mnohé velké koncerny považují tyto lidi za „neosoby“ a zahraniční mocnosti bezostyšně využívají korupci v těchto zemích. Cesta k obecné ochraně života je obtížná, jak se ukázalo v minulosti i v současnosti, a zřejmě taková zůstane i v budoucnu.

Ani pro církev není snadné stanovit těžiště vlastní angažovanosti vzhledem k rozmanitým a měnícím se výzvám a přitom nezapomínat na „obecnost“ ochrany života, a to především v oblastech, které veřejnost příliš nevnímá.

Pozornost se soustřeďuje na konflikty kolem počátku a konce životního cyklu, do nichž je pozemský život člověka uzavřen. Společenská debata kolem počátku života (výzkum embryonálních kmenových buněk, předimplantační diagnóza k selekci postižených dětí, potraty atd.) a kolem jeho konce (eutanazie) má intenzivní vliv na problémy uprostřed života (přístup k lékařské péči a její rozsah, chudoba jako nejčastější příčina nemocí ve světě, vzdělávání jako důležitý základ životních šancí, sociální životní podmínky, péče o staré lidi, bezpečnost a mír atd.). O čem se mluví v debatě o okrajích, může být signálem toho, co nás může čekat v oblasti uprostřed života. Toho si všímají svazy postižených, když vyjadřují své oprávněné obavy například z toho, že prenatální selekce života s postižením se dlouhodobě může obrátit proti lidem žijícím s postižením, promítnout se na postoj společnosti k nim.

Jestliže se v následujícím textu obracím především k stále naléhavějšímu problému eutanazie a k problematice lidského života v počátečních fázích jeho existence, nechci zapomínat na ostatní naznačené problémy ochrany lidského života. Je totiž třeba myslet na vlastně ústřední otázku: Kdo má moc nad životem? Kdo má definiční moc určovat v naší společnosti, kdy lidský život začíná a odkdy jej bude společenství vědy, techniky a ekonomiky chránit? Kdo určí, co se má stát se životem v konfliktních situacích? Jaké a čí zájmy se budou prosazovat?

Eutanazie

Počet starých a velmi starých lidí v naší společnosti stále roste. Stáří není nemoc, ale ve stáří jsou nemoci častější a stávají se chronickými. Statistiky údajně ukazují, že lidé v posledních měsících života spotřebují polovinu celoživotního vydání za zdravotnictví. Zdroje peněz se zmenšují, trvale nové výdobytky medicíny, jichž by se však nikdo nechtěl vzdát, jsou stále dražší. Razantní pokrok lékařské vědy ji činí obětí vlastních úspěchů. Problémy alokace zmíněných omezených zdrojů peněz jsou proto stále naléhavější. Tyto problémy by měly být řešeny již při stanovování priorit aplikovaného výzkumu, aby se vidělo, zda je tento výzkum v té či oné jednotlivosti sociálně únosný, zda nevytvoří víc problémů, než jich vyřeší — i pro budoucnost.

Na tomto pozadí se v Evropě vede stále vzrušenější debata o eutanazii. V Holandsku a v Belgii byly prosazeny zákony zaměřené na lékaře; z různých společenských důvodů získaly v parlamentech těsnou většinu a za určitých podmínek dovolují lékařům beztrestně zabít pacienta na jeho výslovné přání. V Evropské radě ve Štrasburku, k níž v současnosti náleží 46 členských států, se od roku 2003 bojuje o zprávu švýcarského poslance Dicka Martyho, vyzývající k trvalé diskusi o tom, kdy a za jakých podmínek by se měla připustiti aktivní eutanazie. Roku 2005 se v parlamentním shromáždění této iniciativě znovu zabránilo.

Ještě roku 1999 souhlasila Evropská rada převážnou většinou s doporučením odmítajícím aktivní eutanazii. Toto „Recommendation 1418/1999“ (http:/assembly.coe.int/documents/adoptedtext/ta99/erec1418.htm) analyzuje nejprve obavy před smrtí v naší společnosti a v nich obsažené problémy. Doporučení vyzývá členské státy, aby ve výzkumu, v přípravě a dalším vzdělávání lékařů a v aplikaci dávaly přednost paliativní medicíně. Paliativní medicína jistě není nejdražší, ale zato nejlidštější formou medicíny a vzorně se uskutečňuje v hospicech. Právě tam, kde léčebné ošetřování již není možné, zmírňuje fyzické, psychické, sociální a duchovní utrpení (jak praví Světová zdravotnická organizace). Toto „Doporučení 1418/1999“ žádá v dalším kroku posílení autonomie pacienta tak, že nikdo nesmí být proti své vůli dále léčen — smrt může být tedy připuštěna. Má se brát také ohled na přání pacientů, která byla vyjádřena předem, v obavě, že v průběhu nemoci už nebudou sami moci vyslovit svá přání.

Toto Doporučení však stanoví jasnou hranici vůči každé formě úmyslné eutanazie. Odkazem na Evropskou konvenci lidských práv z roku 1950, že „v Evropě nikdo nesmí být úmyslně zbaven života“, dokument konstatuje, že přání být usmrcen není v Evropě důvodem, aby se to stalo, a proto nesmí být splněno. Toto doporučení bylo uvítáno Ministerskou radou Evropské rady a Evropský soud pro lidská práva je učinil základem judikatury.

Rozdíl mezi tímto Doporučením z roku 1999 a pokusy o legalizaci eutanazie ve 46 členských státech Evropské rady v návrhu zprávy Dicka Martyho z roku 2004 v tomtéž grémiu, jakož i klamavé manévry kolem toho, že prý ve zprávě Dicka Martyho jde o rozšíření Doporučení 1418, by měly být důvodem k zamyšlení. Zastánci eutanazie se účastnili rozhodujících zasedání výborů, křesťanští poslanci ze 46 evropských zemí často nebyli přítomni. Zastánci eutanazie pracují na mediálních kampaních, které mají připravit půdu pro přijetí zabití na požádání. V televizi se konají talk-show, v nichž se předvádějí extrémně bolestné situace umírání a diváci jsou následně vyzýváni, aby telefonicky hlasovali pro eutanazii nebo proti ní. Věc si získává velkou pozornost.

V této situaci se od křesťanů žádá dvojí:

— angažovanost za pozitivní modely úspěšného doprovázení při lidsky důstojném umírání výstavbou hospicových služeb, aby se tak splnilo přání zesnulého vídeňského kardinála Franze Königa: „aby nikdo nezemřel rukou druhého, mohl však zemřít v ruce druhého člověka“. Svědectví tohoto velkého člověka v jeho umírání, které vzešlo z hluboce věrohodné křesťanské životní angažovanosti, zapůsobí pravděpodobně víc než mnohé kongresy. Rovněž to, co začala dělat Matka Tereza pro umírající v Kalkatě a na celém světě, je srozumitelné i pro nevěřící;

— bdělá spolupráce na tvorbě veřejného mínění fundovanými a obecně srozumitelnými argumenty a spolupráce v národních i evropských institucích.

Angažovanost za lidsky důstojné umírání, které tiší utrpení a nezabíjí trpící, by měla mít dobré šance u lidí, kteří vidí trochu dál. Při umírání nás čekají možná nejdůležitější životní úkoly: přijmout celý uplynulý život jako celek a jako přijatý jej odevzdat. Každý z nás si může ve své fantazii představit, pod jak masivním tlakem se octneme, když společnost dovolí lékařům beztrestně zabíjet.

Jinak vypadá situace na počátku života, protože jím jsme již všichni prošli. Motivace k ochraně života na počátku je proto ve společnosti daleko menší. Navíc žijeme v hlasité a hektické době, která odvádí od podstatného. Ti, kdo žijí, často vůbec nechápou, jak důležitý a zároveň slabý je malý počátek života.

Výzkum embryí a potraty

Rozhodnutí o tom, jak se bude zacházet s právě začínajícím lidským životem, se činí v naší době především pod tlakem spojenectví ekonomiky, vědy a techniky, a to nejen v jednotlivých státech, ale i v Evropské unii s jejími 25 členskými státy. Už několik let se slibuje, že pomocí embryonálních kmenových buněk se budou léčit mnohé dosud neléčitelné nemoci, jako např. Parkinsonova nemoc, srdeční choroby, cukrovka aj. Přát si takové léčení je oprávněné, ale jaké by měly být jeho prostředky? Nálada lidí v naší společnosti, kteří považují vlastní zdraví za nejvyšší hodnotu, žádá výzkum za každou cenu, i za cenu zničení počínajícího lidského života. Poněvadž však dosud patří do základního pojetí lidských práv, že nikdo nesmí být usmrcen, aby se tím uzdravil někdo jiný, je snaha ukázat, že prvních 14 dní života dosud nenáleží k lidskému životu; lidský život je totiž chráněn v ústavách všech civilizovaných států i v dokumentech o lidských právech — v neposlední řadě v konvenci biomedicíny o lidských právech, která trvá na přednosti každého jednotlivého člověka nad všemi ostatními zájmy.

Ve skutečnosti počátek lidského života není okamžik, ale karyogamie — proces spojení buněčného jádra otcovského semene a mateřského vajíčka. Právem zdůrazňuje nejen genetika, ale též tzv. epigenetika, že v tomto procesu na počátku lidského života je význam „prvního životního prostředí“ větší, než se dosud předpokládalo. Ve jménu zájmů se z toho zjednodušeně a rychle dovozuje, že lidský život v této počáteční fázi procesu nemusí být chráněn. Výzkum jistě rozšíří a zjemní stav poznání, ale interpretaci těchto biologických základů vždy provádí člověk a jeho zájmy: Má být v případě pochybnosti lidský život chráněn, nebo k tomu, aby byl vydán moci společenství ekonomiky, vědy a techniky, stačí připomenout, že jde o počátek života? Dosud mi nikdo nedokázal, že tento proces na počátku života nepatří k lidskému životu.

Protože embryonální kmenové buňky, získávané zničením embrya v pátém až šestém dnu jeho existence, působí dosud i přírodovědecky víc problémů, než jich řeší (při pokusech se zvířaty produkují teratomy, vedou k rakovině, existuje nebezpečí infekcí a odmítnutí atd.), plánuje ekonomicky motivovaný výzkum východisko v klonování lidských embryí transferem buněčných jader. Na veřejnosti se tomu říká — nikoli bez vedlejších úmyslů — „terapeutické klonování“. Tento výraz sémantické politiky je problematický ze tří důvodů. Za prvé, v klasické literatuře o lékařské etice se za „terapeutický“ považuje vždy pokus o léčení individua, a ne jeho zničení kvůli pomoci jiným. Za druhé, terapie klonováním nejsou ve výhledu. Za třetí, „terapeutické klonování“ se údajně odlišuje od tzv. „reprodukčního klonování“, jehož odmítání je jednohlasné. Že se klon nemá narodit, o tom existuje nejširší souhlas a konsens, dokonce i v OSN. „Terapeutické“ znamená, že se vyrobí lidský klon a včas se zničí. Toto rozlišování je však víc než problematické, neboť klonování je už z definice vždy reprodukční, tj. jde o přípravu geneticky identických tvorů. Terapeutický a reprodukční klon se tedy neliší ničím víc než individuu cizí účelovostí, která se mu ukládá násilně zvnějšku. Navíc je naivní předpokládat, že bude možné vyloučit pokusy s reprodukčním klonováním, když budou v laboratořích k dispozici lidské klony.

Právní ustanovení k ochraně „lidských embryí“ nebo „embryonálních lidí“ (oba výrazy už obsahují jisté hodnocení) jsou v různých státech velmi různá. Evropská unie, která tato opatření svěřuje podle principu subsidiarity členským státům, je nicméně zainteresována, protože v hlavních programech k posílení evropského výzkumného prostoru mají být přednostně podporovány a financovány takové výzkumné programy, které jsou odsouhlaseny společně všemi členskými státy. V Šestém rámcovém výzkumném programu nebyl výzkum embryí výslovně vyloučen, je tedy podle logiky EU do podpory zahrnut. Některými členskými státy přednesené námitky směřující k vyloučení embryí z tohoto výzkumného programu nemohly být prosazeny. Mezitím pokračuje instrumentalizace ještě dál, protože nová směrnice EU pro standardy takzvaných „Engineered Tissues“ (inženýrsky sestrojených lidských tkání) nediskutuje o embryích jako o výzkumném objektu, nýbrž jako o surovině pro průmysl. Za hlavní účel pokusů na embryích se označuje v jednom dokumentu EU omezení pokusů na zvířatech při zkouškách toxicity. O ustanoveních v Sedmém rámcovém výzkumném programu se v době ukončení tohoto rukopisu dosud jedná.

Tyto a další problémy při zacházení s počínajícím lidským životem, stejně jako při preimplantační diagnóze, se většinou bagatelizují s odkazem na povolené potraty v daleko pokročilejším stadiu vývoje. Je fakt, že eroze obecné ochrany lidského života ve fázi před narozením začala takzvaným „řešením lhůtou“, což je další akt sémantické politiky, kdy se předstírá „vyřešení“ konfliktních situací. Stanovení lhůt chtělo původně vyloučit trestnost těhotných v často vážných konfliktních situacích. Postupně se však pro mnohé juristy, kteří prostě vnímají změnu nálady v lidu, z toho stal důvod k oprávněnosti, případně nároku na potrat. Fundamentální rozdíl mezi výzkumem embryí, který degraduje počínající lidský život na surovinu, a stanovením lhůt, které reagovalo na už nastalý konflikt, spočívá v tom, že výzkum embryí a preimplantační diagnóza tento konflikt vyvolávají a anticipací vytvářejí.

V této společenské diskusi je třeba argumentovat na výši doby a vyvarovat se všech nepřiměřených obrazů a analogií, zároveň je však odhalovat, když je partner uvádí do hry a odporují obecné ochraně života.

Trvalá budoucnost znamená obecnou ochranu života

Vědecký pokrok a křesťanská víra nejsou v žádném případě protiklady. Když se mnohdy křesťanům vytýká, že angažovaností pro obecnou ochranu života například v oblasti pokusů na embryích brání pokroku, je třeba odpovědět, že orientující pomoc spojuje síly pro lidsky důstojný pokrok a varuje před vedlejšími cestami, které nemají trvalou budoucnost. Naopak na počátku aplikace nanotechnologií v medicíně se ukazují zcela inteligentní vize budoucnosti: pokud se tyto naděje splní, nebylo by třeba odebírat z těla kmenové buňky, ale za pomoci nanotechnologických technik by mohly být v těle diagnostikovány, nalezeny a řízeně přivedeny na místo aplikace. Je však třeba na počátku zavádění této nové techniky opatrně řešit velké problémy, protože mnohé v medicíně osvědčené látky se v oblasti nano (10^-9 m) chovají toxicky. Vysoká opatrnost je potřebná nejen v lékařství, nýbrž hlavně v kosmetice, ale i u předmětů denní potřeby, např. u pneumatik.

Biologický a lidský pokrok mají různá kritéria. Dvojí pravda o člověku však existovat nemůže, a to i přes rozdílné přístupy. Co je eticky správné, dlouhodobě se ukáže i jako lékařsky a biologicky užitečné, a především společensky únosné. Jako realisté však musíme vzít na vědomí, že jednotlivci, některé koncerny, nebo dokonce i mnohé společnosti chtějí získat krátkodobé či střednědobé výhody neetickým jednáním. Tím víc je třeba velkého úsilí při argumentaci a křesťansky fundované angažovanosti, s velkou bdělostí při spolupůsobení na nastávající rozhodnutí. Každý má podle své kompetence určitý vliv a oblast odpovědnosti. Každý sebemenší příspěvek k vytváření veřejného mínění je důležitý a nesmí být zanedbán. Jinak budeme vinni nedbalostí již předtím, než dojde ke špatným rozhodnutím.

Návrh ústavy Evropské unie, vypracovaný roku 2005, otvírá velké možnosti pro křesťansky založenou angažovanost. V článku I/52, odst. 3, se praví, že EU vede otevřený, transparentní a pravidelný dialog s církvemi a světonázorovými společenstvími a bere ohled na tato společenství a jejich specifické přínosy. Dveře jsou otevřeny. Žádá se tedy angažovanost všech křesťanů uvnitř evropského společného veřejného prostoru, který se — bohužel — uplatňuje dosud jen sporadicky.