Jednota iniciačních svátostí z hlediska liturgické teologie

Autor: František Kunetka - Číslo: 2007/4 (Studie)

Člověk, který se chce stát křesťanem, prochází — tak jako u mnoha jiných náboženství — procesem iniciace. Jeho normativní podoba, která je uplatňována v případě dospělých, vždy obsahuje přípravnou fázi, vrchol tvoří přijetí iniciačních svátostí, proces pak doznívá v údobí mystagogie. Přijetí tří iniciačních svátostí se děje ve slavnostní liturgii — většinou o Veliké noci. Správné pořadí křtu, biřmování a prvního plného slavení eucharistie zde podporuje a vyjadřuje liturgicko-teologickou jednotu tohoto dění.

Jelikož v naší oblasti stále ještě převažuje skutečnost udělování křtu dětem před užíváním rozumu, kdy pak další dvě iniciační svátosti jsou přijímány v rozmezí asi čtrnácti let, a to ještě v obráceném pořadí, je třeba problematiku jednoty iniciačního procesu stále připomínat, neboť z teologického hlediska je to velmi důležité. Křesťan je totiž „teologicky“ dospělý tehdy, je-li plně iniciován, přičemž vrcholem, dovršením iniciace (consummatio initiationis) je první přijetí eucharistie. Současná praxe v případě křtu dětí vede totiž k jakémusi „odstupňovanému“ křesťanství, neboť jako důsledek této praxe existují v západní církvi tři „skupiny“ křesťanů:

a) „pouze“ pokřtění,

b) pokřtění, kteří — ačkoliv nebiřmovaní — mohou přijímat eucharistii,

c) pokřtění a přijímající, kteří ještě „navíc“ přijali biřmování.¹

Tato krátká studie chce nabídnout několik podnětů z liturgických a patristických pramenů, které se týkají pouze samotného přijetí svátostí, tedy centrální iniciační liturgie.

1. Jednota iniciační liturgie

Jednota celého procesu iniciace je mnohokrát zmiňována v úvodních pokynech liturgických knih (tzv. praenotanda). Obřady křtu dětí mají proto ještě před vlastním úvodem předsunut úvod obecný (praenotanda generalia), který nese název De initiatione christiana.² Zde se v č. 1. o iniciačním procesu říká:

„Svátosti, jimiž jsme uváděni do křesťanského života, osvobozují od moci temnot, přivtělují ke Kristově smrti, pohřbu i zmrtvýchvstání, udělují Ducha adoptivních dětí Božích a dávají účast na oslavě památky smrti i zmrtvýchvstání Páně ve společenství s veškerým Božím lidem.

V obsáhlém č. 2 jsou pak tyto tři etapy na cestě k plnému začlenění do církve podrobněji popsány, aby pak v jeho závěru bylo řečeno:

Tyto tři svátosti spolu navzájem natolik souvisí, že přivádějí k plnosti podoby (ad plenam staturam — dosl. k plnosti postavy, vzrůstu) křesťana,³ aby mohl v tomto světě i v církvi plnit poslání, které náleží všemu křesťanskému lidu.“

V samotných Obřadech iniciace dospělých⁴ je vazba biřmování na křest charakterizována takto:

„Podle prastarého zvyku, zachovávaného i v římské liturgii, má dospělý hned po křtu, pokud tomu nebrání vážný důvod, přijmout biřmování. Tímto spojením se naznačuje jednota velikonočního tajemství (unitas mysterii paschalis), vnitřní poměr mezi posláním Syna a vylitím Ducha Svatého, i spojení těchto svátostí, v nichž přicházejí k pokřtěným obě božské osoby spolu s Otcem.“ (č. 34)

První přijetí eucharistie je v této liturgické knize označeno jako „dovršení iniciace — consummatio initiationis“ (OIA 36).⁵ Tím už není teologicky myslitelné žádné její další stupňování. Křtem jsme naroubováni na Krista, biřmováním pomazáni k účasti na jeho poslání, a tyto skutečnosti jsou tak intenzivní, že se z nás stává jedno tělo — církev, tělo toho, kterého v eucharistii přijímáme. Eucharistií se církev realizuje jako communio v Duchu Svatém, které co do stupně už nemůže být překonáno.

2. Obřady křtu dětí

V závěru liturgie křtu dětí nacházíme obřad, kterému se často připisuje nedostatečný význam. On však obsahuje důležitý moment poukazu na další pokračování iniciačního procesu. Kněz stojí před oltářem a před společnou modlitbou Otčenáš pronáší admonici o celé iniciaci: „Tento křesťan bude jednou biřmován, aby v plnosti Ducha Svatého svědčil o Kristu. Bude ve shromáždění věřících přijímat tělo a krev Pána Ježíše. (...)“ (OBP 103) Tato výzva, adresovaná rodičům a kmotrům, je samozřejmě také připomenutím jejich zodpovědnosti za další pokračování iniciace, která křtem započala, a má být také dovršena. Závažnější je však mystagogický moment zdůraznění jednoty tohoto procesu⁶ i pořadí jeho svátostí. Zde je ovšem paradoxní, že tato admonice uvádí jiné — ovšem správnější — pořadí následujících iniciačních svátostí: biřmování je zde logicky jmenováno ještě před přijetím eucharistie.

Ze současného obřadu křtu dětí ještě připomeňme, že postbaptismální pomazání křižmem na temeni hlavy sice historicky odpovídá starořímské praxi presbyterálního pomazání bezprostředně po křtu, jak ji uvádí spis Traditio apostolica,⁷ ovšem doprovodná formule, ve které je vyjádřen teologický význam obřadu, jednoznačně poukazuje na děj biřmování (OBP 98):

„Všemohoucí Bůh tě vysvobodil z hříchu, dal ti život z vody a z Ducha Svatého, přijal tě do společenství svého lidu. A jako pomazal svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, na kněze, proroka a krále, označuje posvátným olejem i tebe, neboť patříš ke Kristu navěky.“

Proto také úvodní admonice k biřmování při iniciaci dospělých tento text doslovně přejímá a aplikuje jej na biřmovací pomazání (OIA 229par). U dvou odlišných svátostí pak ovšem nacházíme totožný liturgický text!⁸

3. Biřmování a iniciace

Apoštolská konstituce Divinae consortium naturae, kterou je promulgován obnovený obřad biřmování⁹ s odvoláním na SC 71 doporučuje jako pobídku k jednotě iniciace nejen časový moment udělování biřmování, ale také samotný obsah obřadu:

„Pouto, jímž je biřmování sdruženo s ostatními svátostmi, které uvádějí do křesťanského života, vyniká jasněji nejen tím, že obřady jsou uspořádány v těsnějším spojení, ale je zřejmé také z úkonů a slov, jimiž se svátost biřmování uděluje.“¹⁰

Vztahu biřmování a křtu se týká požadavek v SC 71, aby pro zdůraznění souvislosti biřmování s iniciací byla součástí obřadu této svátosti obnova křestního slibu.¹¹ Totéž by se mohlo a mělo dít také při mši s prvním přijímáním dětí, i když žádné oficiální celocírkevní předpisy průběh této mše neregulují. Symbolickým pojítkem všech tří iniciačních svátostí by pak mohla být křestní svíce.¹²

K umístění obřadu biřmování v liturgických knihách lze uvést, že zatímco sakramentáře raného středověku jej uvádějí ve spojení s iniciací, v pontifikálech od 12. století je již uveden jako samostatný obřad. Durandův pontifikál ze 13. století pak umísťuje biřmování zcela na začátek této liturgické knihy, což platilo až do reformy celého pontifikálu po II. vatikánském koncilu. Nyní je obřad biřmování součástí iniciační liturgie (OIA 227—231), je však také vydán jako součást římského pontifikálu v samostatné liturgické knize Ordo confirmationis.

Pokud se v souvislosti se svátostí biřmování mluví o darech a působení Ducha, je třeba si uvědomit, že činnost Ducha se projevuje v každé svátosti. Kristova Pascha už přešla do Letnic církve a oslavený Kyrios působí mocí svého Ducha ve světě, v církvi, ve svátostech.

4. Eucharistie a iniciace

Jestliže LG 11 pro účinek biřmování vzhledem k intenzitě pouta s církví užívá komparativ — perfectius (dokonaleji), pak superlativ téhož příslovce (perfectissime) musíme přisoudit účinkům eucharistie, která představuje consummatio initiationis (OIA 36). Proto stojí za zmínku věta z encykliky Jana Pavla II. Ecclesia de eucharistia:¹³ „Církev je utvrzena božským Utěšitelem prostřednictvím eucharistického posvěcení věřících“ (č. 23).

Epikléze eucharistických modliteb vypovídají o tom, že přijímáním Kristova těla a krve je vytvářena a posilována jednota: přijímajícím je vyprošován Duch Svatý, aby byli „jedno tělo a jedna duše“. Teprve přijetím eucharistie se iniciace završuje. V pohledu východní teologie jedině takto — tedy zcela iniciovaný — může křesťan plně vstoupit do prostoru synergie s trojjediným Bohem, zapojit se do pneumatické koinónie jeho církve i s jejím posláním. Toto je nabídnuto všem jako možnost. Zda ji člověk využije, je záležitostí jeho vlastního zodpovědného rozhodnutí. Je proto možné si klást otázku, proč pouze biřmování interpretovat jako svátost osobního rozhodnutí, resp. dospělosti, když totéž bychom mohli aplikovat i na jinou iniciační svátost, na křest. V případě křtu nemluvňat toto osobní rozhodnutí nepožadujeme, u biřmování však ano, ačkoliv — jak snad bylo prokázáno — ono se křtem velice úzce souvisí, a z liturgicko-teologického hlediska je nelze interpretovat jako svátost (psychické) dospělosti.

5. Svědectví patristiky

Apoštolská konstituce k Obřadům biřmování začíná mystagogickým textem o jednotě iniciace:

„Účast na božské přirozenosti (Divinae consortium naturae), jíž se lidem dostává Kristovou milostí, podobá se takřka počátku přirozeného života, jeho vzrůstu a vyživování. Vždyť věřící, znovuzrozeni křtem, jsou posilováni svátostí biřmování a v eucharistii jsou pak vyživováni pokrmem života věčného.“

Pak text ihned pokračuje slovy „je vskutku dobře psáno (recte quidem haec verba sunt scripta)“, aby tak mohl být uveden citát z Tertulliánova spisu De resurrectione mortuorum (8,3), který nejenom vystihuje jednotu a zároveň dynamiku procesu iniciace, ale je důležitý pro spojení viditelné a neviditelné komponenty svátostné liturgie, neboť ve vlastním spisu je tomuto textu předeslán důležitý axiom inkarnační teologie z pera téhož autora: Caro salutis est cardo. Tertulliánův text potom zní takto:¹⁴

„Tělo je obmyto, aby se duše očistila;

tělo je pomazáno, aby se duše posvětila;

tělo je znamením označeno, aby se duše ochránila;

tělo je vložením rukou zastíněno, aby se duše duchem osvětlila;

tělo je tělem a krví Krista živeno, aby se duše Bohem nasytila.“

Ve spisech řecké i latinské patristiky nalezneme o jednotě iniciace nesčetná svědectví. Připomeňme proto méně známý text Augustinovy velikonoční homilie pro děti (!),¹⁵ které byly o Veliké noci iniciovány, a tedy poprvé přijaly také eucharistii. Augustin postupuje takto:

Nejprve říká: „vos estis, quod accepistis — jste tím, co jste přijali, jste Kristovým tělem“. Pak poukazuje na proces, který byl všem dětem známý: těsto chleba z mnoha pšeničných zrn, pomletých na mouku, vzniká za použití vody; ta je obrazem křtu. Nyní však chléb musí projít procesem ohně, musí být upečen, „vypálen“: „nondum est panis sine igne“. Tímto ohněm je podle Augustina chrisma, svátost Ducha, který se zjevil ve znamení ohně: „Accedit ergo Spiritus sanctus, post aquam ignis; et efficimini panis, quod est corpus Christi“ (Přistupuje tedy Duch Svatý, po vodě oheň; stali jste se chlebem, kterým je tělo Kristovo). Už i dětem pak Augustin připomíná jednotu a pořadí iniciačních svátostí: „Et ideo unitas quodam modo significatur. Tenetis sacramenta ordine suo“ (Zde je jakýmsi způsobem naznačena jednota. Svátosti přijímáte podle jejich vlastního řádu).¹⁶

Jednota iniciace je v patristice často podpořena také jejím trinitárním pojetím. Ambrož dění iniciační liturgie charakterizuje takto:¹⁷ „Ve všem, co jsme vykonali, je zachováno tajemství Trojice. Všude, kde je Otec, je i Syn a Duch Svatý, jediné jednání, jediné posvěcení, i když by se některé mohlo jevit jako (některé osobě) vlastní.“

Z tohoto hlediska by liturgické jednání církve mohlo být charakterizováno takto: V obřadu vody je zdůrazněna dimenze obrácení a odpuštění, kdy Otec dává skrze Krista „dar Ducha Svatého na odpuštění hříchů“ (Jan 20,22n). V obřadu vkládání rukou žádáme Otce o mnohotvaré dary Ducha pro účast pokřtěného na poslání Krista, a tím i jeho církve. V epiklézi eucharistické modlitby je pak vyjádřena prosba, aby tentýž Duch Svatý, který posvěcuje dary chleba a vína, posvětil a sjednotil pokřtěné a biřmované, kteří jsou teď zároveň přijímající (communio = společenství i přijímání).¹⁸

6. Ekumenické hledisko

Připomeňme ještě, že tradice východních církví řeší požadavek jednoty a časové blízkosti jednotlivých iniciačních svátostí podle právních norem CCEO takto:

Kán. 695: „Pomazání svatým olejem má být vykonáno společně se křtem.“

Kán. 697: „Svátostné uvedení do mysteria se dovršuje přijetím božské Eucharistie, a proto má být věřícím u křtu a pomazání svatým olejem božská Eucharistie co nejdříve podána podle norem partikulárního práva jednotlivých církví sui iuris.“

Na problematiku pořadí iniciačních svátostí poukazuje ekumenický dokument z Bari (16. 6. 1987) s názvem Víra, svátosti a jednota církve,¹⁹který zveřejnila Mezinárodní komise pro teologický dialog mezi římskokatolickou a ortodoxní církví, kde se v čl. 51 říká:

„V některých latinských církvích se z pastoračních důvodů (např. kvůli lepší přípravě kandidátů biřmování na prahu dospělosti) postupně rozšířil zvyk připouštět k prvnímu přijetí Eucharistie pokřtěné, kteří ještě nebyli biřmováni; přesto však disciplinární pokyny, které poukazují na tradiční pořadí svátostí křesťanské iniciace, nikdy odvolány nebyly. Toto inverzní pořadí, které nejen u ortodoxních církví, ale i u římských katolíků vyvolává odmítání a otázky, vyžaduje hlubší teologickou a pastorační reflexi, neboť pastorační praxe nesmí nikdy zapomenout na smysl původní tradice a její doktrinální význam.“

V témže dokumentu (čl. 46) se pak ohledně udělování všech tří iniciačních svátostí v jediné liturgii uvádí s poukazem na praxi starověké církve toto: „Tento model zůstává ideálem pro obě církve, neboť nejlépe odpovídá tomu, jak si první křesťanské církve, které spolu žily v plném společenství, osvojily biblickou a apoštolskou tradici.“²⁰

7. Koupel, pomazání, hostina

Třem částem iniciační liturgie také odpovídá trojí verbálně-gestické jednání. Jsou pronášeny tři slavnostní eulogie — nad vodou, nad olejem (biskup), nad chlebem a vínem — kterým odpovídá trojí úkon: ponoření, pomazání, hostina. Tři iniciační křesťanské svátosti s jejich náplní a v jejich původním pořadí tak poukazují na archetypální jednání i v obecně lidské rovině: koupel — kosmetika — jídlo. Po očisťující a osvěžující koupeli je tělo pomazáno vonnou mastí²¹ a je možné zasednout za stůl připravené hostiny. Při troše liturgicko-sakramentální fantazie můžeme tento proces zachytit v textu proroka Ezechiela (36,25—30), kde se v jediné souvislosti mluví o očištění vodou, o sdělení Ducha a o hojnosti oběti a úrody, která pro člověka znamená pokrm:

„Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich model. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. Pak budete sídlit v zemi, kterou jsem dal vašim otcům, budete mým lidem a já vám budu Bohem. Zachráním vás ze všech vašich nečistot, přivolám obilí a rozhojním je a nedopustím na vás hlad. Rozhojním ovoce na stromech i polní úrodu, takže už neponesete mezi pronárody potupu kvůli hladu.“

Z liturgicko-teologického hlediska můžeme dynamiku iniciačního procestu vyjádřit takto: biřmování je perfectio baptismatis (naplnění křtu), přijetí eucharistie pak consummatio initiationis (završení iniciace). Pořadí a jednota iniciačních svátostí v současné praxi západní církve v případě křtu nedospělých těmto teologickým požadavkům neodpovídá, a tato situace představuje proto výzvu k solidní a zodpovědné liturgicko-pastorační reflexi tohoto stavu.

Summary

Unity of the Sacraments of Initiation from the Point of View of the Liturgical Theology. — In all religions and cultures we can find the process of initiation, together with its own rituals. The unity of the three Sacraments of initiation – Baptism, Confirmation and Eucharist — is unequivocally formulated, expressed and realised by the contemporary rite of the Christian Initiation of Adults in the Roman liturgy (Ordo initiationis christianae adultorum). But in case of the infant baptism this unity slacks and therefore here emerges the problem not only of the practical nature, but also a theological one. We can not also disregard the ecumenical implication, especially in relationship to the Orthodox Churches. The aim of this study is to provide stimulus to the theological reflection on the unity of the initiation process.