Jan Nepomuk Ehrlich -- kněz, řeholník, vysokoškolský profesor
Autor: Daniel Feranc - Číslo: 2007/4 (Studie)
Pražská Katolická teologická fakulta vznikla jako jedna ze tří zakládajících fakult Univerzity Karlovy. Od svého vzniku zažila mnohé: význačné postavení na univerzitě, ze kterého dnes zbyla pouze pozice děkana fakulty v průvodu při inauguraci rektora, ale i vyloučení ze svazku Univerzity Karlovy, nebo dokonce hrozbu zániku, způsobenou pozastavením a odebráním akreditací všech studijních programů státními orgány. Významnou skutečností z dějin této fakulty je fakt, že na rozdíl od všech ostatních teologických fakult ve světě nikdy neztratila svou právní subjektivitu a lze ji po právu považovat za nejstarší teologickou fakultu bez přerušení právní subjektivity na světě. Aby tato kontinuita nebyla pouze právního charakteru, „na papíře“, měla by si fakulta být vědoma svých dějin. Chtěl bych k povědomí vlastní historie Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze přispět pojednáním o životě a díle předního myslitele — profesora Jana Nepomuka Ehrlicha, významné osobnosti dějin fakulty, která však upadla v zapomnění. Věřím, že si jeho život a dílo opět získá pozornost teologů.
Dětství a dospívání
Životopisci1 nám vyprávějí o Janu Nepomuku Ehrlichovi, že se narodil dne 21. února 1810 ve vídeňském předměstí Neulerchenfeld2 jako druhorozený syn manželů Josefa Ehrlicha, pocházejícího z Rvenice v žateckém okrese ve středních Čechách,3 a Marie Anny, rozené Mayerové, z rakouského Mistelbachu. Ještě mu nebyly ani tři roky, když se jeho rodiče přestěhovali za prací do Štýrského Hradce,4 kde však zůstali pouze jeden rok. Kvůli hmotné nouzi — vychovávali totiž tři děti: Jana Nepomuka, o šest let staršího prvorozeného Josefa a nejmladší dceru, která však záhy zemřela5 — se museli vrátit zpět do Vídně. Tehdejší ekonomickou situaci rodiny Ehrlichů dokládá i úroveň vzdělání, které mohli svému synu Janovi poskytnout. Základní vzdělání získal Nepomuk ve farní škole pro chudé v předměstí Lichtenthal. Od sedmi let denně i v zimě docházel do piaristického ústavu ve vídeňském Josefově, starší bratr Josef ho pak doma o nedělích a svátcích doučoval.6 Nepomuka však v této době více než studium zajímalo čtení zábavné literatury od Jaise a Schmida.7 Z tohoto důvodu se mu, v roce 1821, nezdařil první pokus dostat se na gymnázium. Tehdy postihlo rodinu Ehrlichů neštěstí: otec Josef vážně onemocněl a celá rodina tak byla odkázána na výdělek matky a nepatrný učňovský plat staršího syna Josefa. Přesto rodina Nepomukovi umožnila ještě jeden pokus dostat se na gymnázium. Tento pokus, i díky přípravě s domácím učitelem, už byl úspěšný, a tak v roce 1822 mohl zahájit studium na gymnáziu benediktinského kláštera v Schottenu.8 Radost z přijetí na gymnázium zastínila smrt otce.9
1 Prokop Dvorský, Nekrolog des Dr. Joh. N. Ehrlich, Vídeň 1864. In: Allgemeine Litteratur-Zeitung, číslo 47, s. 3—8; Augustin Schwetz, Nekrolog des Dr. Johann Nepomuk Ehlich. Vídeň, 1964, s. 1—5.; P. Dvorský, Dr. Joh. Nep. Ehrlich. In: Österreichische Vierteljahresschrift für katholische Theologie. ročník 4, číslo 3, Vídeň, 1865, s. 3—26; Jan Baptitsta Hoffinger, Dr. Johann Nep. Ehrlich, eine Skizze seines Lebens und Geistesganges, mit Benützung seiner Korespondenz. In: Abhandlungen der böhm. Gesellschaft der Wissenschaften V, Praha 1866, s. 3—14; P. Dvorský, Ohlas zpomínající na Jana N. Ehrlicha, dr. a prof. theologie v Praze. In Časopis katolického duchovenstva, ročník 15, Praha, 1874, s. 417—436; Národní archiv, fond Řpi, Historia Domus Pragensis ab anno 1828, kniha 138. Vedle těchto životopisů se budeme opírat o Ehrlichovy deníky, Archiv Pražského hradu, fond Archiv Metropolitní kapituly, kodex CCX, Tagesbücher des Johannes Nepomuk Ehrlich 1848—1864 (dále jen „J. N. Ehrlich, Deníky“), které mu sloužily k soukromé modlitbě a řešení vnitřní nejistoty a krizí s Bohem, proto jenom občas z řádků deníků prosakují autobiografická sdělení. Deníky si však zaslouží samostatnou podrobnou studii nebo i edici.
2 Neulerchenfeld jako místo Ehrlichova narození uvádí pouze P. Dvorský, Ehrlich, s. 3, ve většině životopisů se pro toto místo uvádí vídeňské předměstí Lichtenthal, domnívám se však, že správný je první údaj. Myslím si totiž, že zbylé životopisy nerozlišují mezi prvním bydlištěm Ehrlichovy rodiny před ročním pobytem ve Štýrském Hradci a druhým pobytem po návratu do Vídně. Že v Lichtenthalu po návratu z Vídně bydleli, dosvědčuje informace o farní škole, kterou v tomto vídeňském předměstí navštěvoval.
3 „Seestardt im Saaβer Kreise Bömens“ A. Schwetz, Nekrolog, s. 9; „Rvenice či Seestadtl-u“ P. Dvorský, Ohlas. s. 418.
4 J. N. Ehrlich, Deníky, fol. 107v.
5 Ehrlich se v denících o své sestře nezmiňuje.
6 Josef byl v té době učněm v Hailkulově knihtiskařství.
7 P. Dvorský, Ohlas. s. 419.
8 Přihláška Jana Nepomuka Ehrlicha do konkurzu na obsazení katedry morální teologie teologické fakulty Pražské univerzity ze dne 25. března 1851, ve fondu Ministerium des Cultus archivu Österreichische Staatsarchiv (dále jen „ÖstA“),, fasz. 1138, Personalien, Nr. 4 — Johann Ehrlich, 8300/52, fol. 2r.
9 Zemřel v květnu 1822.
Úmrtí otce dvanáctiletého Nepomuka změnilo, začal se více věnovat studiu. Díky svému úsilí mohl za nepatrný měsíční honorář doučovat mladší studenty. Navíc za vynikající studijní výsledky získal na gymnáziu stipendium. Bratr Josef začal po otcově smrti pracovat jako korektor ve Finsterbeckově knihařství.10 Prostředky z Josefova výdělku i Nepomukovy honoráře a stipendia konečně začaly uspokojovat materiální potřeby rodiny, a lepší finanční situace rodiny zvyšovala Nepomukovy šance na další studia. Mohl pomýšlet na studium práva nebo medicíny. On se rozhodl studovat teologii,11 stát se knězem.12 Po absolvování gymnázia se rozhodl vstoupit do piaristického řádu.13 Nepomukovo rozhodnutí nepotěšilo jeho matku.14 Když se dověděla o Nepomukově záměru vstoupit do chudého piaristického řádu, odrazovala jej od tohoto jeho záměru. Duchovní kariéra byla často způsobem řešení zlé ekonomické situace chudších rodin.
10 A. Schwetz, Nekrolog Dr. Johann Nepomuk Ehlich, Vídeň, 1864, s. 3.
11 J. B. Hoffinger, Ehrlich. s 3—4.
12 P. Dvorský, Ehrlich. s. 5.
13 Přihláška Jana Nepomuka Ehrlicha do konkurzu, o.c., fol. 2r.
14 P. Dvorský, Ohlas. s. 418.
Řeholník
Nepomuk pravděpodobně matku přesvědčil, protože už v říjnu 1827 za doprovodu matky přichází do rakouského Rohu,15 kde 24. října vstoupil k piaristům do noviciátu. Pro Nepomuka byly řeholní kázeň a nadání spolubratrů v noviciátu velkou výzvou, aby neochaboval v úsilí k dosažení svého cíle.16 V řeholní kázni jej utvrzovalo i skromné hmotné zajištění piaristického domu v Rohu, který byl požárem v roce 182717 natolik zchudlý, že stěží zajišťoval potřeby nutné k životu, jako bydlení, stravu a oblečení. Nepomukovi pomohla projít noviciátem podpora, kterou mu prokazoval starší bratr Josef prostřednictvím dopisů, a hlavně tím, že mu zasílal knihy. Po ukončení noviciátu začal prvním rokem studovat filosofii na řádovém ústavu v nedaleké Kremži. Studium filosofie dokončil na filosofické fakultě vídeňské univerzity. Řeholní kázni a studiu přivykl natolik, že se stal prefektem a korepetitorem mladších bratří v lövenburském konviktu18 a vedle řádného studia se věnoval i studiu přírodních věd, pedagogiky a dějin filosofie.19 Po druhém roce filosofie postoupil na studia teologie. V průběhu teologických studií se připravoval na doktorskou zkoušku z filosofie a v roce 1831 složil řeholní sliby. Po absolvování teologie byl dne 22. července 1834 vysvěcen na kněze. Ještě téhož roku dosáhl doktorátu filosofie20 a poté byl přijat do doktorského kolegia filosofické fakulty vídeňské univerzity.21 V roce 1835 se z příkazu představených zúčastnil konkurzu na místo profesora katedry filosofie na řádovém ústavu v Kremži a následující rok se této funkce ujal.22
15 Horn.
16 P. Dvorský, Ehrlich. s. 5 jmenuje jako novicmistry Siebingera, Penknera a Fleiβese.
17 Das Piaristengymnasium in Horn. [online] Horn, 2000. [cit. 12. ledna 2006] Dostupné na www: <http://members.aon.at/kunsthaushorn/gesichte2.htm>.
18 Ehrlich se sice v přihlášce do konkurzu, Přihláška Jana Nepomuka Ehrlicha do konkurzu, o.c., fol. 2r, zmiňuje o funkci prefekta, o doučování se však nezmiňuje. O roli korepetitora se zmiňují P. Dvorský, Ehrlich. s. 6; J. B. Hoffinger, Ehrlich. s 4 a A. Schwetz, Nekrolog. s. 2, poslední dodává, že tuto funkci zastával ke spokojenosti představených.
19 P. Dvorský, Ohlas. s. 419 a v Ehrlich. s. 6 uvádí, že navštěvoval soukromé hodiny u Baumgartnera, Ettingenhausena, Exnera, Fickera a Keplera.
20 Přihláška Jana Nepomuka Ehrlicha do konkurzu, o.c., fol. 2r.
21 P. Dvorský, Ehrlich. s. 6.
22 Přihláška Jana Nepomuka Ehrlicha do konkurzu, o.c., fol. 2r. P. Dvorský, Ehrlich. s. 7, se v této souvislosti zmiňuje, že podle rozhodnutí řádových představených měl Ehrlich původně učit fyziku, po dosažení doktorského stupně z filosofie mu dovolili, aby se stal učitelem filosofie.
Cesta k úřadu univerzitního profesora
Zde byl Jan Nepomuk Ehrlich postaven hned před dva nové úkoly: ze žáka se stal učitelem dějin filosofie a po dosažení duchovního stavu se mohl, díky dovolení tehdejšího biskupa v St. Pölten Wagnera, věnovat pastýřské péči o věřící ve vesnici Röhrsdorf. Píle, kterou věnoval přípravě na vysluhování svátostí a hlásání Božího slova, se mu vyplatila v pozdější době, kdy se utkal s pochybnostmi o víře. K ještě většímu osobnímu růstu, zvláště co se kázně, vědeckého úsilí a mravů týkalo, přispívalo také jeho pobývání v řeholním domě, v němž svou cestu k duchovnímu stavu započal, a budování si důstojného postavení mezi kolegy, kteří ho dříve vyučovali.23
23 P. Dvorský, Ohlas. o.c., s. 420.
Podle životopisů si ještě ve Vídni po vysvěcení na kněze usmyslel usilovat o místo univerzitního profesora.24 S tímto úmyslem se v roce 1838 přihlásil do konkurzu na místo profesora filosofie na univerzitě v Salcburku a v roce 1839 na stejné katedře v Innsbrucku. Oba pokusy však, přestože Ehrlich25 obsadil první místa, byly neúspěšné. Sebevědomí mladého filosofa tyto neúspěchy těžce ranily. Podřídil se osudu a své snahy o dosažení postu univerzitního profesora se na delší dobu vzdal. Začal se však s větší pílí věnovat svým povinnostem na řádovém ústavu v Kremži a dalšímu sebevzdělávání v oboru filosofie. Plody této práce na sebe nenechaly dlouho čekat a brzy se začaly objevovat první zdárné pedagogické i literární činy. V roce 1840 získal od vlády, i když s těžkostmi, povolení, aby na řádovém ústavu v Kremži učil nový předmět, dějiny filosofie, a v roce 1841 vydává své první literární dílo, nazvané Učebnice metafyziky.26 Díky tomu se seznámil s Antonem Güntherem,27 který ho jako člen vídeňského cenzurního úřadu ve svém dopise z roku 1841 vybízí,28 který nebyl zbytečně skromný a nepovažoval svou knihu jenom za školní učebnici, a podotýká, že z knihy je patrné, že ovládá více než jen Jacobiho filosofický systém. Zároveň Ehrlicha vybídl, aby se s ještě větší pílí věnoval studiu dějin a přírodních věd. Güntherovi se Ehrlichova metafyzika natolik líbila, že ji nechal vydat ve Vídni29 pod názvem Metafyzika jako rozumová ontologie.30
24 Ehrlich byl přesvědčený, že by tím mohl svému řádu získat lepší ohlas než v té době měl. V denících, J. N. Ehrlich, Deníky. o.c. fol. 24v-24r, si 24. října 1854 zaznamenává pět pokusů, „Hoff[nun]g“, o vysokoškolské katedry. V akademickém roce 1838 absolvoval dva konkurzy: na univerzitě v Salzburgu a v Innsbrucku; v akademickém roce 1848/1849 konkurz ve Vídni; v následujícím roce konkurz ve Štýrském Hradci a konečně v akademickém roce 1851/1852 na univerzitě v Praze.
25 P. Dvorský, Ehrlich. s. 7, se odvolává na úřední protokoly z konkurzů.
26 J. N. Ehrlich,, Leitfaden der Metaphysik. Kremž, 1841.
27 P. Dvorský, Ehrlich. o.c., s. 9. Anton Günther byl zakladatelem filosoficko-teologické soustavy popírající panteismus a snažící se prokázat, že křesťanství se plně shoduje s vědou a rozumem, při snaze všechna tajemství víry a priori dokázat a plně pochopit rozumem. Narodil se 17. listopadu 1783 v Lindavě u České lípy, na filosofické fakultě byl žákem Bernarda Bolzana, pak se však stal jeho největším odpůrcem. Papežem Piem IX. byly 8. ledna 1857 jeho knihy zakázány, tomuto zákazu se Günther podrobil, jak v prohlášení zákazu ze 17. února 1857 podotýká Pius IX. („ingenue, religiose ac laudabiliter se subjecit“). Zemřel 24. února 1863 ve Vídni. Co se týče vztahu Jana Nepomuka Ehrlicha ke Güntherovi po římském zákazu jeho spisů, Ehrlich si do deníku poznamenává: „G.[üntherovy] spisy byly zamítnuty, a to nejpřísnějším způsobem“ (J. N. Ehrlich, Deníky, 50r). Proto s ním přerušuje veškeré kontakty. „Náklonnost ke G.[üntherovi], kterého si vážím, musí mít hranice.“ Měl totiž strach, že by mohla být zakázána jeho fundamentální teologie: „Byla by to moje smrt, kdyby Index vydal zákaz mé teologie anebo fundamentální teologie, jako u dr. Günthera.“ Když Günther 26. února 1863 zemřel, v deníku Ehrlich píše: „S ním zemřel i otcovský přítel, kterému děkuji za 28 let duchovních a materiálních dober.“
28 Joseph Pritz, Wegweisung zur Theologie. Vídeň, 1971, s 64.
29 P. Dvorský, Ehrlich. L.c.
30 J. N. Ehrlich, Metaphysik als rationale Ontologie. Vídeň, 1841, 200 s.
Další Ehrlichovo odborné zrání by nebylo možné bez neustalé finanční podpory bratra Josefa, nebylo by možné ani bez knihovny benediktinského kláštera v Kotviku (Göttweih), kterou mohl používat s dovolením tehdejšího opata Ariglera, a především by nebylo možné bez četných rad Antona Günthera. Mezi Ehrlichem a Güntherem se utvářelo hluboké přátelství,31 které narušil jedině zákaz Güntherova filosoficko-teologického systému v římském Indexu. Poté Ehrlich přerušil s Güntherem veškerý kontakt.32 Nedlouho po metafyzice Ehrlich vydává Nauku o lidském údělu jako rozumové teleologii.33 Podle něj jsou od sebe neoddělitelné.34 V roce 1843 vychází dílo Křesťanství a náboženství Východu,35 které předznamenává jeho další odborné směřování.
31 P. Dvorský, Ohlas. O.c., s. 423.
32 Obával se, aby zákaz nepostihl i jeho práci.
33 J. N. Ehrlich, Lehre von der Bestimmung des Menschen als rationale Teleologie I. Vídeň: 1842, 178 s. J. N. Ehrlich, Lehre von der Bestimmung des Menschen als rationale Teleologie II. Vídeň: 1845, 309 s.
34 J. N. Ehrlich, Metaphysik, o.c., s 6.
35 J. N. Ehrlich, Das Christenthum und die Religionen des Morgenlandes. Vídeň: 1843, 133 s.
K učitelským povinnostem v Kremži a pastoračním úkolům v Röhrdorfu se připojila další práce. V roce 1844 souhlasil se spoluprací s doktorem Schmidlem při vydávání vídeňských literárních novin.36 V tomto periodiku Ehrlich vydal několik menších kritických pojednání o filosofii.37 Když jeho kritický aforismus na Herbartovu etiku vyvolal ostrou reakci zastánců této filosofie, napsal jako odpověď monografii Nejnovější návrhy k reformě filosofické etiky a empirické filosofie.38 Práce na vydávání vídeňských literárních novin měla i nepříjemné důsledky: vážně se odrazila na Ehrlichově zdraví. Kvůli tomu se Ehrlich musel vzdát duchovní správy.
36 P. Dvorský, Ehrlich. s. 10, tyto noviny nazývá „Wiener Litteratur-Zeitung“. Odlišný název časopisu uvádí Ehrlich ve své přihlášce do konkurzu na obsazení katedry morální teologie (Přihláška Jana Nepomuka Ehrlicha do konkurzu, o.c., fol. 3r): „Dr. Schmidels Literatur Blatt“. Ve skutečnosti se jednalo o časopis s názvem Österreichische Blätter für Literatur und Kunst, který v letech 1844—48 ve Vídni vydával Adolf Schmidl.
37 Přehled všech časopiseckých děl, celkem 27, Jana Nepomuka Ehrlicha nabízí Erwin Mann v knize Idee und Wirklichkeit der Offenbarung, Vídeň, 1977, s. 221—223.
38 J. N. Ehrlich, Die neuesten Vorschläge zur Reform der philosophischen Ethik und empirischen Psychologie. Bonn: 1847. 128 s.
Po revolučním roce 1848 nebyla společnost nakloněna duchovním řádům, a tedy ani piaristům. Ti váhali a díky své nerozhodnosti, zda podpořit, nebo zavrhnout revoluční snahy, mohli jen stěží doufat ve větší počet příznivců a donátorů. Ehrlich chtěl na tuto váhavost řádu reagovat a zveřejnil tři anonymní dopisy, kde nerozhodnost řádu pranýřuje.39 V prvním dopise ze 17. března 1848 vyzývá, aby se piaristé i v nové době, kdy se z Rakouska bez revoluce stala konstituční monarchie, s produchovnělým vlastenectvím projevili jako mužové vědy a pokroku, bez snižování nároků na mravní bezúhonnost a křesťanského ducha, a věnovali se výuce s reflektováním duchovního hnutí své doby.40 Následujícím dopisem z 20. března 1848 tuto myšlenku dále rozvíjí a poukazuje na osud jezuitů, kteří se v historii nedokázali přizpůsobit novým poměrům a byli zrušeni. Poukazuje také na nutnost, aby řádový dům měl nějaké prostředky na pravidelné obědy, večeře, na vytápění v zimě, svíce, řádová oblečení a dvě košile ročně.41 Posledním dopisem z 8. dubna 1848 svá předchozí tvrzení dokládá na příkladu zakladatele piaristického řádu, svatého Kalasanze.42 V těchto dopisech projevil hlubokou lásku ke svému řádu, která nevychladla ani v době, kdy působil daleko od svého domovského kláštera.43
39 Dopisy pak vyšly anonymně ve společné monografii Briefe eines Piaristen an seine Ordensbrüder. Vídeň, 1848, 40 s.
40 Briefe. s. 9.
41 Briefe. s. 20.
42 Briefe. s. 29.
43 J. B. Hoffinger, Ehrlich. s. 9. Ve svém deníku dne 2. července 1851 píše: „Zítra to bude 20 let, co jsem skládal sliby. Pane! pomoz mi moje sliby žít věrně a zemřít v řádu. Děkuji za milost, která mě přivedla na tuto cestu.“ Ještě 12. května 1864 v jednom soukromém dopise podle Hoffingera projevuje zármutek, že se svými bratry žije téměř pouze v písemném spojení. Přestože vzhledem ke svým fyzickým silám se možná už nikdy nevrátí do kruhu svých řádových bratří, nikdy nepřestane hábit svatého Kalasanze nosit.
Další Ehrlichovo dílo, Poznámky k systému sociální politiky Julia Fröbla,44 se zabývá otázkami politické etiky, kritizuje Fröblův a Blumův sociální humanismus, který podle Ehrlicha podněcuje k prolití lidské krve. Fröbl svůj omyl uznal a svou sociální politiku opravil v nové politické teorii v roce 1861.45
44 J. N. Ehrlich, Randglossen zur J. Fröbels System der sozialen Politik. První díl Kremž: 1849, druhý díl Kremž: 1850.
45 J. B. Hoffinger, Ehrlich. s. 9.
Změna poměrů v Rakousku však znamenala konec Ehrlichova působení v roli učitele dějin filosofie na řádovém ústavu v Kremži. Reforma vzdělávání hraběte Thuna totiž zrušila vyšší filosofické ústavy, jejich vyučování bylo přiděleno gymnáziím. Z Ehrlicha se tak stal učitel logiky a psychologie na řádovém gymnáziu v Kremži.46 Opět se vrátil k svému záměru ucházet se o místo univerzitního profesora. Díky dobrému jménu, které si získal svými knihami a další literární činností, si ho všimli vládní úředníci. Sekretáři Ministerstva kultu a vyučování, profesor Scheiner a doktor Feuchtersleben mu v roce 1849 nabídli, aby se ucházel o místo profesora morální teologie na univerzitě ve Vídni. Ehrlich však opět neuspěl, místo získal profesor Teplotz, který tento předmět již dlouhá léta přednášel na pražské teologické fakultě.47 Obdobně jako v případě dřívějších pokusů i tento neúspěch se ukázal prospěšný Ehrlichovu odborného růstu. Pokračoval v působení na gymnáziu v Kremži, a to jako učitel německé literatury. To netrvalo dlouho, neboť již v témže roce získal od dvorní studijní komise povolení vyučovat religionistiku vyšším ročníkům gymnázia. Za tímto účelem sepsal učebnici Základy křesťanské religionistiky, její první díl vydal v roce 1849.48 Začátkem roku se uprázdnila katedra morální teologie na teologické fakultě ve Štýrském Hradci a Ehrlich byl vyzván, aby se přihlásil do konkurzu. Učinil tak a za tím účelem sepsal v latině nepovinnou konkurzní práci O principech katolické etiky, kterou později v němčině vydal profesor Scheiner ve vídeňském teologickém časopise.49 Ehrlich pravděpodobně neočekával, že uspěje, a proto pokračoval v práci na učebnici religionistiky a vydal její druhou část;50 navíc přijal funkci vicerektora a magistra noviců v řeholním domě. Za svou práci při vyučování religionistiky na kremžském gymnáziu získal dvojí uznání. Proslulá univerzita v Tübingen mu udělila čestný doktorát teologie a císař František Josef I. medaili Pro litteris et artibus. Na Ehrlicha se usmálo štěstí — císař 8. listopadu 1850 vydal nejvyšší rozhodnutí, kterým Jan Nepomuk konečně získal toužené místo univerzitního profesora na teologické fakultě ve Štýrském Hradci.51
46 P. Dvorský, Ohlas. O.c., s. 425.
47 P. Dvorský, Ehrlich. O.c., s. 11—12.
48 J. N. Ehrlich, Grundzüge der Christlichen Religionswissenschaft I. Kremž: 1849, 141 s.
49 J. N. Ehrlich, Der Charakter der katholischen Ethik im Unterschiede von den ethischen Theorien der Gegenwart. In: Zeitschrift für die gesamte katholische Theologie. Vídeň, 1851, s. 3—40, 272—292, 447—464.
50 J. N. Ehrlich, Grundzüge der Christlichen Religionswissenschaft II. Kremž: 1850, 141 s.
51 P. Dvorský, Ohlas. O.c., s. 426.
Profesor morální teologie
Ehrlich se o skutečnosti, že se stal univerzitním profesorem, prvně dověděl dne 14. listopadu 1850 ze sdělení ministerského rady Golmayera. Oznámení o přijetí obdržel také ze Štýrského Hradce 24. listopadu 1850; v dopise je též informován, že od 26. listopadu 1850 nový Ehrlichův ordinář, biskup Josef Othmar Rauscher, bude pobývat ve Vídni.52 Ehrlich se mu měl osobně představit.53 Na cestu se vydal 2. prosince,54 navštívil krátce matku a pak se šel představit svému ordináři. Tato schůzka byla osudová, protože se při ní setkal také s předsedou biskupského výboru a pražským arcibiskupem Bedřichem Schwarzenbergem. Ten mu nabídl místo profesora morální teologie v Praze, které bylo od jmenování profesora Teplotze profesorem morální teologie na univerzitě ve Vídni uprázdněno. Ehrlich odpověděl, že by to pro něho byla čest. Po schůzce s biskupem Rauscherem pokračoval dál do Štýrského Hradce, kam dorazil 10. prosince 1850. Krátce po příjezdu byl imatrikulován a výuku zahájil po Vánocích. Jeho noví kolegové mu projevovali velkou úctu; přispělo k tomu i oznámení o udělení doktorátu teologie univerzitou v Tübingen a jmenování čestným členem teologické fakulty vídeňské univerzity. O úctě, kterou v očích svých kolegů Ehrlich měl, svědčí i návrh na zvýšení jeho platu a zvolení děkanem na akademický rok 1851/1852. Ordinariát mu nabídl bezplatný byt v semináři.
52 Dopis biskupského výboru ministru Thunovi datovaný 12. prosince 1850 ve Vídni, Národní archiv, fond Ordinariát Arcibiskupství pražského, APA Ord. sign. D1. Členem biskupského výboru a rovněž zde podepsaný byl také Ehrlichův nový ordinář biskup Josef Othmar Rauscher.
53 J. N. Ehrlich, Deníky. fol. 5r.
54 P. Dvorský, Ohlas. O.c., s. 427. Ehrlich si v denících poznamenává jiné datum: 28. listopadu 1850.
Pro letní semestr akademického roku 1850/1851 ohlásil Ehrlich mimořádnou přednášku z apologetiky s názvem O řecké etice a jejím vztahu ke křesťanství. Vyšla pak v teologickém časopise vídeňské teologické fakulty pod názvem Charakter katolické etiky ve vztahu k současným etickým teoriím.55 Tuto přednášku s velkým zájmem navštěvovali nejen teologové nebo filosofové, ale i právníci.
55 J. N. Ehrlich, Der Charakter der katholischen Ethik in Unterschiede von der ethischen Theorien der Gegenwart. In: Zeitschrift für die gesamte katholische Theologie. Vídeň, 1851, s. 3—40.
Ehrlich působil na štýrskohradecké univerzitě tři měsíce a nabídka, kterou dostal ústně od Bedřicha Schwarzenberga, přišla v únoru 1851 písemně ve formě pozvánky do konkurzu na jmenování řádným profesorem morální teologie na teologické fakultě univerzity v Praze. Ehrlich neměl jednoduché rozhodování, obával se, že svou vrtkavostí urazí biskupa Rauschera, který ho tak příznivě přijal. Následující výzva, která mu přišla o měsíc později, jej však zbavila obav a 26. března 1851 podal přihlášku do konkurzu.
Dalo by se očekávat, že po pozvání arcibiskupa Schwarzenberga bude konkurz pouhou formalitou. Konkurzní zkouška, která se uskutečnila 1. července 1851, však ukázala opak. Nejvyšší rozhodnutí o Ehrlichově jmenování profesorem morální teologie v Praze vydal císař až 13. srpna 1852, více než rok po konkurzní zkoušce. Proč takové prodlení? Problémem byl především výsledek konkurzu. Pro jmenování Ehrlicha profesorem morální teologie se z šesti členů profesorského kolegia pražské teologické fakulty vyjádřili pouze profesoři Fabián56 a Petr.57 Ostatní navrhovali, aby místo profesora morální teologie získal doktor Mayer, který jako suplent tento předmět vyučoval od letního semestru akademického roku 1850—1851.58 Ani posudky profesorů morální teologie z univerzit ve Vídni,59 Salzburgu60 a Olomouci nebyly jednoznačné,61 jmenovat Ehrlicha moralistou doporučil pouze Katscher z Olomouce. Hlavním problémem však byl návrh profesorů Náhlovského,62 Güntnera,63 Smutka64 a Škody,65 aby byl Ehrlich jmenován profesorem nově vzniklé katedry apologetiky.66 Tento návrh arcibiskupa Schwarzenberga zřejmě zaskočil: místodržitelství si vyžádalo jeho stanovisko 12. září 1851, kardinál Schwarzenberg je však zaslal až 14. dubna 1852.67 S ustanovením Ehrlicha profesorem apologetiky by arcibiskup souhlasil jedině tehdy, když by Ehrlich po jmenování profesorem apologetiky měl stejné postavení a pobíral stejný plat, jaký by pobíral v pozici profesora morální teologie.68 Poznamenává však, že vzhledem k Ehrlichově duchovní, mravní a teologické úrovni a vzhledem k jeho literární činnosti, která si získala ohlas v celé monarchii i za jejími hranicemi, je Ehrlich velmi vhodným kandidátem pro převzetí katedry morální teologie. Místodržitelství zaslalo všechny dokumenty na ministerstvo kultu 18. května 1852 a přiložilo své stanovisko,69 v němž se přiklonilo k Schwarzenbergově názoru a Ehrlicha doporučilo ke jmenování profesorem morální teologie. Ministr kultu a vyučování Lev Thun v ministerském návrhu k nejvyššímu rozhodnutí ze dne 30. července 1852 sice zvážil návrh profesorského kolegia na vytvoření samostatné katedry apologetiky, vyjádřil však domněnku, že kdyby se tato katedra ustavila na univerzitě v Praze nebo ve Vídni, vyvolalo by to snahy o ustavení této katedry i na jiných vysokých školách, což by neudržitelně navýšilo finanční nároky vysokých škol. Proto, a také s ohledem na dobu, po kterou byla katedra morální teologie v Praze uprázdněna, se přiklonil k návrhům arcibiskupa a místodržitelství a doporučil císaři Františku Josefu I. obsadit ji profesorem Janem Nepomukem Ehrlichem. Císař tak učinil nejvyšším rozhodnutím z 16. srpna 1852.70 Místodržitelství informovalo o jmenování pražské arcibiskupství ve svém dopise ze dne 2. září 1852.71
56 Přednášel pastorálku.
57 Přednášel Starý zákon.
58 Protokol o průběhu a výsledku konkurzu na jmenování profesora morální teologie ze dne 26. srpna 1851. ÖstA, fasz. 1138, Personalien, Nr. 4 — Johann Ehrlich, 8300/52, fol. 20—21. Kuriózně působí okolnosti, za kterých se protokol o konkurzu dostával na české místodržitelství. Zmiňuje se o nich děkan fakulty Fabián v průvodním dopise k protokolu dne 26. srpna 1851 (Průvodní dopis děkana teologické fakulty v Praze k protokolu o konkurzu na obsazení katedry morální teologie ze dne 26. srpna 1851, Östa, fasz. 1138, Personalien, Nr. 4 — Johann Ehrlich, 8300/52, fol. 19 a 22.). Protokol byl totiž na místodržitelství zaslán až poté, co místodržitelství dne 14. srpna 1851 urgovalo jeho zaslání. Profesorské kolegium tak učinilo 24. srpna 1851. Fabián v průvodním dopise zdůvodňuje prodlení tím, že jeden z profesorů po skončení konkurzu, ještě před vyhotovením protokolu, odcestoval na dovolenou a vzal s sebou dvě Ehrlichovy knihy (jeho učebnici metafyziky a jeho pojednání o vztahu křesťanství k východním náboženstvím), které byly součástí protokolu. Čekalo se tedy na návrat onoho profesora.
59 Posudek profesora Teplotze ze dne 20. května 1851. ÖstA, fasz. 1138, Personalien, Nr. 4 — Johann Ehrlich, 8300/52, fol. 32—36. Vídeňský profesor morální teologie Štěpán Teplotz byl úspěšným konkurentem J. N. Ehrlicha v konkurzu na obsazení katedry morální teologie na teologické fakultě vídeňské univerzity v roce 1849. Poté, co Teplotz získal tento post ve Vídni, byla katedra morální teologie uprázdněna na pražské univerzitě, na které do té doby působil.
60 Posudek profesora Gusche ze dne 13. června 1851. ÖstA, fasz. 1138, Personalien, Nr. 4 — Johann Ehrlich, 8300/52, fol. 30—31.
61 Posudek prof. Katschera ze dne 28. března 1851. ÖstA, fasz. 1138, Personalien, Nr. 4 — Johann Ehrlich, 8300/52, fol. 28—29.
62 Dogmatika.
63 Nový zákon.
64 Církevní dějiny.
65 Pedagogika a katechetika.
66 Protokol, o.c., fol. 21.
67 Stanovisko pražského arcibiskupa Bedřicha Schwarzenberga ke konkurzu ze dne 14. dubna 1852, ÖstA, fasz. 1138, Personalien, Nr. 4 — Johann Ehrlich, 8300/52, fol. 23—24.
68 Tato podmínka byla ve skutečnosti nesplnitelná. Podle přehledů přednášek (např. Ordnung der Vorlesungen in Winter-semester 1850/1851, o.c., s. 3) bylo pro přednášení morální teologie ve studijním plánu stanoveno 10 hodin týdně. Když se mluví o přednášení apologetiky, mluví se o 5 hodinách týdně (např. Conventus episcoporum Austriae Wienensis a. 1849. In: Acta et Decreta s. Conciliorum recentiorum. Collectio Lecensis. Herder: Freiburg, 1879, s. 1361, nebo Placht, O., Havelka, F. Předpisy pro vysoké školy republiky Českosloveské. Praha, 1932, s. 1716).
69 Stanovisko místodržitelství ze dne 18. května 1852, ÖstA, fasz. 1138, Personalien, Nr. 4 — Johann Ehrlich, 8300/52, fol.16 a 27.
70 Nejvyšší rozhodnutí císaře Františka Josefa I. číslo 8300 o jmenování doktora Jana Nepomuka Ehrlicha profesorem morální teologie na univerzitě v Praze, ÖstA, fasz. 1138, 8300/52, fol. 15.
71 Intimace o jmenování doktora Ehrlicha profesorem morální teologie v Praze, Národní muzeum, fond Arcibiskupství pražské, sign. XIX, inv. č. 1426, kart. 2886.
Ehrlicha jmenování profesorem morální teologie na pražské univerzitě velmi potěšilo, proto do Prahy dorazil již 14. září 1852.72 Ředitel semináře, kanovník Průcha, mu nabídl levný byt v semináři. Ehrlich tuto nabídku přijal a bydlel zde od března 185373 až do své smrti 1964.74 Přednášky na pražské teologické fakultě zahájil 15. října 1852, imatrikulován byl 4. listopadu 1852.75 U pedagogického sboru v Praze si Ehrlich získal stejnou úctu jako ve Štýrském Hradci. Přestože na fakultě působil pouze jeden rok, profesorské kolegium podalo 2. září 1853 žádost o jeho potvrzení v tomto úřadě.76 V žádosti tehdejší děkan Náhlovský konstatuje, že Ehrlich prokázal své vynikající odborné i morální kvality. Kvůli těmto lidským i profesním kvalitám ho profesorské kolegium zvolilo děkanem pro akademický rok 1853/1854.77 Ministr Thun v návrhu k nejvyššímu rozhodnutí Františka Josefa I. ze dne 5. února 1854 uvádí, že Ehrlich v průběhu „Probetrivia“78 dostatečně prokázal jak odborné kvality, tak korektní morální i politické smýšlení, aby mohl být ve svém úřadu definitivně potvrzen. Císař tak rozhodl 14. února 1854. Definitivní potvrzení Jana Nepomuka Ehrlicha v profesorském úřadu vyvolalo společenské uznání79 a dodalo Ehrlichovi větší klid a nové síly pro další práci. Kvůli podlomenému zdraví ho totiž naplňoval „chorobný strach“, že pro nemoc „nebude schopný pracovat“.80 V zimním semestru akademického roku 1853/1854 ohlásil mimořádnou přednášku na téma O významu katolické nauky o svobodné vůli. Ve stejném akademickém roce vykonával funkci děkana profesorského kolegia. V zimním semestru akademického roku 1855/1856 ohlásil další mimořádnou přednášku O křesťanském principu sociálního života.81 Během předcházejícího akademického roku vykonával funkci proděkana profesorského kolegia. Vedle akademických funkcí byly Ehrlichovi svěřeny úřady i mimo akademickou půdu. Kardinál Schwarzenberg si ho vybral za komisaře při apoštolské vizitaci piaristického řádu v Římě a jmenoval ho arcibiskupským notářem.82 Dne 7. června 1854 se Ehrlich stal mimořádným členem Královské české společnosti nauk.83
72 Po zastávce u matky ve Vídni, kde se zdržel od 19. srpna 1852. J. N. Ehrlich, Deníky. fol. 16.
73 P. Dvorský, Ehrlich. s. 15.
74 Liber mortuorum 1848—1885. Archiv Hlavního města Praha, fond matrik kostela sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, Sign. VysZ5. Fol. 265v.
75 Series Doctorum ss. Theologiae in Universitate Pragensi inde ab anno 1790. Praha: 1865, s. 4.
76 Jmenování řádným profesorem bylo ve lhůtě tří let považováno za provizorní, poté byl řádný profesor ve svém úřadě definitivně potvrzen. Takto získaného místa mohl být zbaven už pouze rozhodnutím císaře. Tuto normu jsem však v tehdejších zákonech a ministerských nařízeních neobjevil, v roce 1858 ji však s poznámkou „jako dosud“, přejímá nařízení Ministerstva kultu a vyučování z 29. března 1858 číslo 264/KUM.
77 Žádost dr. Náhlovského, děkana profesorského kolegia, ze dne 2. září 1853 o potvrzení dr. Jana Nepomuka Ehrlicha řádným profesorem morální teologie na univerzitě v Praze, ÖstA, fasz. 1138, Personalien, Nr. 4 — Johann Ehrlich, 276/4 54, fol. 5—6.
78 Ke zkušebnímu období viz poznámku 76.
79 J. N. Ehrlich, Deníky. fol. 27v. Ehrlich si 26. února 1854 poznamenává pozvání na slavnostní večeře a vkládá do deníku k tomu datu dvě pozvánky na slavnosti; 23. února 1854 byl pozván na večeři k arcibiskupovi, 26. února 1854 pak k místodržiteli.
80 Antonín Podlaha, Z deníku prof. Jana Nep. Ehrlicha. In: ČKD. Praha, 1906, s. 435-438.
81 Pro velký zájem byla tato přednáška vydána také knižně: J. N. Ehrlich, Über das christlichen Prinzip der Gesellschaft. Praha, 1856, 148 s.
82 Inv. č. 41, kart. 19, sign. P 149, Ehrlich, s. 15.
83 Archiv Akademie věd České republiky, fond Královské české společnosti nauk, Inv. č. 41, kart. 19, sign. P 149, Verzeichniss der Mittglieder KBGW nach der Zeit ihrer Aufnahme, fol. 3B. Spolu s Ehrlichem se členy stali Jan Jindřich Löwe, profesor filosofie na pražské univerzitě; Robert Zimermann, profesor filosofie na vídeňské univerzitě a Anton Jakub Vrťatko, knihovník Muzea království českého.
Profesor fundamentální teologie
Záměr části profesorského kolegia, aby Ehrlich na pražské teologické fakultě vytvořil novou katedru apologetiky, nebyl po jeho jmenování profesorem morální teologie zatracen. Kardinál Schwarzenberg se k němu zanedlouho vrátil a 15. července 1853 zaslal císaři Františku Josefovi I. návrh na založení nové katedry s názvem fundamentální teologie.84 Ministr Thun po obdržení Schwarzenbergova návrhu se 31. července 1853 obrátil na výbor konference biskupů ve Vídni s výzvou, aby se k návrhu pražského arcibiskupa vyjádřil. O této výzvě informoval i Schwarzenberga dopisem z 20. listopadu 1853, v němž mu oznámil, že se jeho návrhem nebude zabývat, dokud se k němu nevyjádří výbor biskupů.85 Vyjádření biskupského výboru bylo zasláno 30. dubna 1854.86 Biskupové v něm ministrovi připomněli, že zavedení samostatné katedry apologetiky navrhla již v roce 1839 dvorní studijní komise,87 a dále se ztotožnili se Schwarzenbergovým návrhem, kterým byla dostatečně prokázána účelnost a potřebnost vzniku nové katedry.88 Ministr však přes svůj slib nereagoval a nijak nekonal, proto kardinál Schwarzenberg po roce a dvou měsících od vyjádření biskupského výboru svůj návrh na založení katedry fundamentální teologie ministru Thunovi připomíná v nové žádosti z 30. června 1855.89 Pro vznik katedry fundamentální teologie argumentuje vysokou úrovní pražské univerzity,90 vzrůstající vědeckou prací pražských profesorů, kvůli které není možné, aby profesor dogmatiky přednášel mimořádně apologetiku.91 A aby obsazení takto vzniklé katedry nebránily ani ekonomické otázky, Schwarzenberg navrhuje, aby profesor fundamentální teologie zároveň přednášel religionistiku na filosofické fakultě studentům připravujícím se na práci učitelů.92 Profesorem podle Schwarzenberga měl být jmenován, „vzhledem k jeho spisům a k jeho působení ve filosofickém ústavu v Kremži ve funkci profesora religionistiky“,93 profesor morální teologie na pražské univerzitě Jan Nepomuk Ehrlich. Katedra měla podle Schwarzenbergova návrhu vzniknout „již na začátku školního roku 1855/1856“.94 Ministerský návrh k rozhodnutí císaře o návrhu Bedřicha Schwarzenberga na vznik samostatné katedry fundamentální teologie shrnuje všechny podněty, které vedly k návrhu.95 Upozorňuje na rozdíl v názorech biskupů: zatímco čeští a haličtí biskupové požadují založení nové katedry, nového profesorského místa, ostatní biskupové by přednášení fundamentální teologie96 svěřili některému ze stávajících profesorů, pokud ten bude chtít.97 Jaký význam kardinál Schwarzenberg přikládal snaze o založení katedry fundamentální teologie, to viděl ministr Thun především ve výběru osoby, které měla být svěřena úloha vést tuto katedru.98 Ministr Thun se nechal arcibiskupem přesvědčit a císaři navrhl jmenovat Ehrlicha „profesorem fundamentální teologie, s povinností přednášet religionistiku na filosofické fakultě univerzity v Praze s držením stejných práv, postavení a mzdy, které dosud získal“.99 Císař František Josef I. tak také 27. prosince 1855 rozhodl.100
84 Tento návrh se mi nepodařilo nalézt ani mezi personáliemi Jana Nepomuka Ehrlicha ve fondu Ministerstva kultu a vyučování, ani mezi dokumenty Pražského arcibiskupství. O jeho existenci se zmiňuje arcibiskup Schwarzenberg v dopise ze dne 30. června 1855 (Dopis pražského arcibiskupa Bedřicha Schwarzenberga ze dne 30. června 1855, ÖstA, fasz. 1138, Personalien, Nr. 4 — Johann Ehrlich, 276/4 54, fol. 26v).
85 Rovněž tyto dva dokumenty, výzvu biskupskému výboru z 31. července 1853 a dopis Schwarzenbergovi z 20. listopadu 1853, jsem nenašel, i o nich se zmiňuje arcibiskup Schwarzenberg v dopise z 30. června 1855. Podle Schwarzenberga se Thun ve svém dopise z 20. listopadu 1853 zavázal tuto katedru ustanovit po kladném vyjádření výboru vídeňského biskupského shromáždění z roku 1849.
86 Vyjádření biskupů Schwarzenberga, Rauschera, Wolfa, Leonarda a Schaafgotsche, výboru shromáždění biskupů ve Vídni v roce 1849 ze dne 30. dubna 1854. ÖstA, fasz. 1138, Personalien, Nr. 4 — Johann Ehrlich, 276/4 54, fol. 29.
87 Biskupové by mohli myslet návrh Dvorní studijní komise z 16. června 1839, o kterém rozhodl císař Ferdinand 11. prosince 1841. Ke skutečnému vzniku nikdy nedošlo, založení samostatné katedry apologetiky bylo podmíněno sepsáním a schválením učebnice. Tu však nikdo nenapsal.
88 Ve stanovisku výboru biskupské konference však není ujasněna terminologie, jednou se mluví o apologetice, poté o fundamentální teologii a následně o všeobecné teologii, ani není jasný způsob, kterým to má být realizováno (např. Schwarzenberg chtěl, aby jmenovaný profesor pobíral stejný plat jako profesor morální teologie, naproti tomu podle stanoviska výboru by stačilo, aby pobíral polovinu nejnižšího platu profesora na teologickém učilišti). Na odchylky upozorňuje ministr Thun v ministerském návrhu k nejvyššímu císařskému rozhodnutí.
89 Dopis pražského arcibiskupa Bedřicha Schwarzenberga ze dne 30. června 1855, ÖstA, fasz. 1138, Personalien, Nr. 4 — Johann Ehrlich, 276/4 54, fol. 26v.
90 Srovnává ji s úrovní vídeňské univerzity.
91 Podle dohody biskupů na shromáždění ve Vídni v roce 1849 (Acktenstücke die bischöfliche Versammlung zu Wien berefend. Vídeň, 1850, s 12—13) vydal dne 30. června 1850 ministr kultu a vyučování nařízení číslo 319, kde ve druhém bodě stanovuje, aby se podle „sil učebních“ mimořádně přednášela apologetika.
92 Dopis Bedřicha Schwarzenberga ze dne 30. června 1855, o.c., fol. 25v-26r.
93 Dopis Bedřicha Schwarzenberga ze dne 30. června 1855, o.c., fol. 26v.
94 l.c. Ministerstvo Schwarzenbergův dopis obdrželo 9. července 1855.
95 Ministerský návrh k nejvyššímu rozhodnutí císaře Františka Josefa I. o jmenování Jana Nepomuka Ehrlicha profesorem fundamentální teologie ze dne 14. prosince 1855, ÖstA, fasz. 1138, Personalien, Nr. 4 — Johann Ehrlich, 276/4 54, fol. 4v.
96 Pět hodin týdně v prvním ročníku.
97 Ministerský návrh k nejvyššímu rozhodnutí císaře Františka Josefa I. ze dne 14. prosince 1855, o.c., fol. 10v.
98 Ministerský návrh k nejvyššímu rozhodnutí císaře Františka Josefa I. ze dne 14. prosince 1855, o.c., fol. 13r—14v.
99 Ministerský návrh k nejvyššímu rozhodnutí císaře Františka Josefa I. ze dne 14. prosince 1855, o.c., fol. 18r—19v.
100 Nejvyšší rozhodnutí císaře Františka Josefa I. ze dne 27. prosince 1855 o jmenování Jana Nepomuka Ehrlicha profesorem fundamentální teologie, ÖstA, fasz. 1138, Personalien, Nr. 4 — Johann Ehrlich, 276/4 54, fol. 21.
Ehrlich se o této události dozvídá 6. ledna 1856 od prof. Löweho a tuto informaci si zaznamenává i ve svém deníku, kde ji považuje za „osudovou změnu“.101 Poté, co byl jmenován profesorem fundamentální teologie, byl arcibiskupem Schwarzenbergem uvolněn od svých povinností v letním semestru akademického roku 1855/1856,102 aby mohl pečlivě připravit systém nového oboru. Po jeho sestavení jej ještě zaslal k vyjádření doktoru Karlu Wernerovi ze St. Pölten a osobně jej konzultoval s Antonem Güntherem. Po jejich kladném vyjádření začal podle sestaveného plánu 19. října 1856 fundamentální teologii přednášet.103 Vedle těchto přednášek přednášel rovněž podle rozhodnutí císaře religionistiku na filosofické fakultě.104
101 J. N. Ehrlich, Deníky, fol. 26v.
102 Ordnung der Vorlesungen in Sommer-semestr 1855, Praha: 1850, s. 3. Podle přehledu přednášek nepřednášel Ehrlich žádný předmět, ani mimořádný, podle přehledu přednášejících byl Ehrlich „řádným císařsko-královským profesorem fundamentální teologie a profesorem religionisitky na filosofické fakultě“.
103 Günther Ehrlichovi nabídl, že u něho může pracovat na sestavení přednášek, Ehrlich se však u Günthera zdržel jenom deset dní (od 30. května do 10. června 1856), v práci pak pokračoval v Kremži. Když 20. srpna s Güntherem celé dílo konzultoval, byla už práce hotova. Erwin Mann, Idee und Wirklichkeit der Offenbarung, Vídeň, 1977, s. 22—22a.
104 Považuji to za ironii osudu. Religionistika na filosofické fakultě byla založena Bernardem Bolzanem v roce 1805 (Marie Pavlíková, Bolzanovo působení na pražské univerzitě. Praha 1985, s. 62—63). Jedním z žáků Bernarda Bolzana byl v letech 1805/1806 i Anton Günther, z žáka se však pak stal jeho největší odpůrce. Jan Nepomuk Ehrlich byl pak „žákem“ Antona Günthera a religionistiku převzal po Bernardu Bolzanovi, kterou od jeho odchodu 1820 z filosofické fakulty do příchodu Jana Nepomuka Ehrlicha nikdo nepřednášel.
Jak bylo u Ehrlicha zvykem, zanedlouho by vydal i učebnice k oběma předmětům. To se však prozatím nestalo. V lednu 1857 onemocněl zánětem mozkových blan a byl až do 15. března 1857 upoután na lůžko. Vzhledem k tomu, že jeho zdraví nebylo v takovém stavu, aby mohl v letním semestru přednášet, dostal od arcibiskupa uvolnění od povinnosti přednášek a až do léta odpočíval u piaristů ve Vídni. Začátkem nového akademického roku se vrátil ke svým povinnostem. Profesorské kolegium ho zvolilo pro akademický rok 1858/1859 svým děkanem, v následujícím roce vykonával funkci proděkana. Vedle akademických funkcí Ehrlich připravoval pro posluchače mimořádné přednášky o mešní oběti,105 o pohanských náboženstvích a jejich vztahu ke křesťanství,106 o teorii náboženství se vztahem k Apelově filosofii náboženství,107 o křesťanské nauce o Božím řízení světa a podstatě zla ve světě,108 o katolické nauce o svobodné vůli a jejích důsledcích109 a o buddhismu a jeho vztahu ke křesťanství. Některé mimořádné přednášky Erhlich vydal tiskem.110 Po dlouhé přípravě vyšla tiskem i jeho fundamentální teologie: první díl v roce 1859, první část druhého dílu v roce 1860 a druhá část druhého dílu 1862.111 Pro úplnost výčtu vydaných děl Jana Nepomuka Ehrlicha je nutno dodat, že v Salzburgu v roce 1863 vyšla anonymně jeho logika112 a v roce 1864 rovněž anonymně jeho psychologie.113
105 V zimním semestru akademického roku 1859/1860.
106 V letním semestru akademického roku 1859/1860.
107 V akademickém roce 1860/1861.
108 V letním semestru akademického roku 1862/1863.
109 V zimním semestru akademického roku 1863/1864.
110 Vycházely jako samostatné sešity, ale v katalozích knihoven jsou k nalezení pod souborným označením Apologetische Ergänzungen I. Praha, 1863. Pod tímto označením vyšly tři sešity: Die Beweise für das Dasein Gottes z roku 1860, Die Bedeutung der heidischen Opfer vor Christus z roku 1862, a sešit s názvem Apologetische Ergänzungen zur Fundamental-Theologie z roku 1863, podle kterého získal název celý soubor. První dvě přednášky vyšly také v češtině v Časopisu katolického duchovenstva. Přednáška o významu oběti před Kristem vyšla v překladu Herčíka pod názvem Idea bohoslužby. In: ČKD, 1860, s. 11—17, 89—113, 184—199, 248—257. Barták vydal Důkazy Boží existence pod názvem Důkazy pro jsoucnost Boží. In: ČKD, 1876, s. 366—372, 408—413, 508—519. V češtině vyšel v překladu od Trnky krátký spis pod názvem Obrácenec Daumer. In: ČKD, 1860, s. 56—58. Domnívám se však, že v přehledech přednášek tyto mimořádné přednášky nebyly uváděny důsledně, protože některé jsou známé právě z přehledu, ale o některých přehledy přednášek nemluví vůbec. Další dvě přednášky, Der Mensch und der Staat a Der Buddhismus und das Christentum z roku 1864, jsou pak v katalozích uváděny jako J. N. Ehrlich, Apologetische Ergänzungen II. Praha, 1864.
111 J. N. Ehrlich. Fundamentaltheologie I. Praha, 1859; Fundamentaltheologie II/1. Praha, 1860. Fundamentaltheolgie II/2. Praha, 1862.
112 Lehrbuch der Logik für Gymnasien, Salzburg 1863. 140 s.
113 Lehrbuch der empirischen Psychologie, Salzburg 1864. 120 s.
Smrt
Ohromné pracovní zatížení, kterému se Ehrlich vystavoval od roku 1858, se dlouhodobě zapisovalo na jeho již beztak ochablém organismu. V druhé polovině akademického roku 1863/1864 se objevila vodnatelnost, Jan Nepomuk doufal, že se zotaví o prázdninách. Arcibiskup Schwarzenberg mu povolil je prožít v Břežanech. Bohužel se nezotavil a dne 23. října 1864 ve věku 54 let zemřel. Svým působením si získal oblibu jak u svých studentů, tak u kolegů telogů.114 Odrazilo se to také na pohřbu, který mu „akademická obec pražské univerzity vystrojila“. O jeho průběhu informoval pražský večerník z 26. října 1864.115 Pohřeb začal v devět hodin mší svatou, kterou sloužil pražský arcibiskup Schwarzenberg v kostele sv. Salvátora, náležejícímu k arcibiskupskému semináři. Poté vyrazil slavnostní pohřební průvod na pražský Vyšehrad, kde byl Ehrlich pohřben.116 V čele průvodu kráčeli rektor prof. Löwe a všichni děkani s odznaky svých akademických hodností, za rakví šel hlavní pedel univerzity spolu s pedelem teologické a filosofické fakulty. Podle Prokopa Dvorského měl být pohřben „u zdi kostela“,117 podle téhož autora mu „čeští učenci a výtečníci (...) věnovali nad hrobem pomník ve tvaru gotického kříže s nápisem: P. Jan Nepomuk Ehrlich, kněz piaristického řádu, doktor teologie a filosofie, řádný profesor fundamentální teologie a religionistiky na univerzitě v Praze, narozený 21. února 1810, sliby složil 3. července 1834, na kněze vysvěcený 22. července 1834, 23. října 1864 odešel k Bohu. Zemřelý zde zanechal pozůstalým doklady víry, vědy a profese.“118
114 V Časopisu katolického duchovenstva recenzent na adresu Ehrlichovy literatury uvádí, že „dílo žádného odporučení zapotřebí nemá, jméno odporučuje jej samo“ (ČKD 1860, s. 224) nebo na jiném místě „tímto svazkem ukončeno jest dílo o základním bohosloví v literárním světě chvalně známého pražského p. Dra. Ehrlicha“ (ČKD 1862, s. 154). Vztah žáků k tomuto profesorovi popisuje poznámka Františka Kryštůfka v knize Dějiny nové doby IV., Praha, 1902, s. 350: „My posluchači milovali jsme ho velice a s upřímnou láskou. Dr. Ehrlich se stal otcem základního bohosloví svou výtečnou knihou Die Fundamentaltheologie.“
115 Abendblatt der Prager-Zeitung, číslo 254, Mittwoch 26. Oktober 1864, titulní strana.
116 P. Dvorský, Ehrlich. o.c., s. 20; P. Dvorský, Ohlas. o.c., s. 432; P. Dvorský, Nekrolog. o.c., s. 8; J. B. Hoffinger, Ehrlich. o.c., s. 14; A. Schwetz, Nekrolog. o.c., s. 4.
117 P. Dvorský, Ohlas. o.c., s. 432.
118 P. Dvorský, Ohlas. l.c., uvádí nápis pravděpodobně v původní podobě, latinsky: „P. Joannes Nep. Erhlich, ord. clericorum regul. piar. schol. presbyter, ss. Theol. et Philos. dr., theologiae fundam. et scientiae religionis in Univ. Prag. publ. ord. prof. nat. Viennae 21. Febr. 1810, prof. 3. Jul. 1834, ord. 22. Jul. 1834 — die 23. Oct. 1864 migravit ad Deum. Relictis fidei, scientiae et professionis documentis defunctus adhuc loquitur. R.I.P.“ O tomto nápisu se zmiňuje i kronika piaristického domu v Praze (Historia Domus Pragens. ab anno 1828. Národní archiv, fond Řpi, kniha 138 s. 157). Byl jsem odhodlán onen hrob na Vyšehradě nalézt, jako potvrzení o pohřbu jsem nalezl záznam v matrice zemřelých, kde bylo uvedeno i číslo tohoto hrobu. Mé hledání by pravděpodobně trvalo ještě dlouho, navštívil jsem však Václava Potočka, odborníka na vyšehradský hřbitov, který mě stručně seznámil s historií tohoto národního pohřebiště. Podle dějin rozvoje hřbitova, pokud byly nějaké osoby v té době na Vyšehradě pohřbívány, skutečně musely být pohřbeny v bezprostřední blízkosti kostela, jak ukazuje plán hřbitova před rokem 1869. Václav Potoček zpracoval přehled významných kněží, kteří byli na Vyšehradě pohřbeni. Tento přehled obsahuje záznam o místě posledního odpočinku Jana Nepomuka Ehrlicha. V této publikaci o vyšehradském hřbitově (Václav Potoček, Vyšehradský hřbitov. Svatobor: Praha, 2005, s. 319) uvádí: „Na počátku oddělení, kde jsou nyní nadepsána jména příslušníků rodiny Bouzkovy [na náhrobku je pouze nápis Rodina Bouzkova], byl původně pohřben vídeňský rodák Jan Nep. Ehrlich (1810 až 1864).“ Tomuto hrobu Václav Potoček přidělil označení 5—7. Pomník tohoto hrobu je skutečně v podobě gotického kříže. Domnívám se, že pod mramorovou deskou s nynějším označením hrobu se nachází původní nápis, o kterém se zmiňuje Prokop Dvorský. Doufám, že se podaří zjistit, zda tomu tak skutečně je. Toto místo by měl alespoň jednou v průběhu svého studia navštívit každý student Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Zusammenfassung
Am 26. Oktober 1864 wurde der Körper Johannes Nepomuk Ehrlichs mit höchster Verehrung am Friedhof Vyšehrad in Prag beerdigt. Leider hat man Ehrlichs Rastort, aber auch sein Werk bis heute absolut vergessen. Die Studie weist nach ein Hundert Jahren in tschechische Sprachumgebung wieder auf das Leben und Werk dieses bedeutenden tschechischen Theologen. Trotz der Mühe der Theologen konnte sich Fundamentaltheologie unter anderen theologischen Disziplinen — Biblische und Moral-Theologie und besonders Dogmatik – damals nicht durchsetzen. Dank der Unterstützung, die Anton Günther und andere Güntherianer dem Ehrlich widmeten, besonders dank politischer Potenzialitäten des Prager Erzbischofs Friedrich Schwarzenberg wurde am 27. Dezember 1855 zum ersten Mal in der österreichisch-ungarischen Monarchie, vielleicht auch in der Welt, ein selbständiger Lehrstuhl der Fundamentaltheologie errichtet und Johannes Nepomuk Ehrlich zum ersten Professoren der Fundamentaltheologie genannt.
