Fundamentální teologie

Autor: Bogdan Pelc - Číslo: 2007/4 (Dokumenty)

Příspěvek publikujeme jako ukázku vzájemné výměny pracovních zkušeností vyučujících fundamentální a dogmatické teologie, která proběhla formou semináře uspořádaného z iniciativy Prof. Ctirada V. Pospíšila, Th.D., na půdě KTF UK 19. září 2006.

Asi nemusím zdlouhavě psát o cílech a předmětu tohoto oboru. Stačí jen připomenout, co před lety napsal Albert Lang: „Fundamentální teologie má poskytnout racionální zdůvodnění křesťanské víry v systematicky vědecké formě. To je její primární a vlastní úkol. Druhotným úkolem je pak ukázat na motivy, které mohou vzbudit ochotu k víře“.¹ Hans Waldenfels pak mnohem později hovoří o tom, že fundamentální teologie se má „vždy znovu snažit o sdělitelnost křesťanství všem myslitelným skupinám lidí“.² Tento úkol zůstává aktuální a usilujeme o to ho plnit co nejlepším způsobem.

Metoda, kterou používám v přednáškách, je předmětová, historicko-syntetická (nazývaná také historicko-verifikační, kritická, biblická nebo „sestupující“). V dnešní fundamentální teologii se používá asi nejčastěji. Na základě svědectví zdůvodňuje, že Ježíš Kristus, zakladatel křesťanství, měl transcendentní vědomí svého poslání. To podpíral svým chováním, skutky, autoritativními slovy, zmrtvýchvstáním a založením církve, která věrně předává jeho zjevení až do konce času. Dříve byla biblická svědectví, která jsou základem této metody, chápána jako historické dokumenty. Dnes je zdůvodněno, že relace evangelií nejsou pouhým souborem faktů ze života Ježíše z Nazareta, nýbrž jsou svědectvím víry prvotní církve, sepsaným po velikonočních událostech — čili kérygmatem. Znamená to, že se v nich nacházejí historická fakta s teologickou interpretací. V procesu odhalování faktů ze života Ježíše z Nazareta a jejich interpretací si musí být badatel vědom významu etap vzniku jednotlivých tradic a způsobů, kterými je pravda o Ježíši předávána dál. Dále musí věnovat pozornost důležitosti literárních slohů, redakční práci autorů, jejich teologickým cílům a také prostředí, ve kterém texty vznikly („Sitz im Leben“).

Fundamentální teologie je na KTF UK vyučována v rámci dvou studijních programů. Pod názvem „Úvod do fundamentální teologie“ (kurz STE 002) je vyučována v bakalářském studijním programu teologie v oboru „náboženské nauky“. Jde tu o dálkovou formu studia v rozsahu 18 vyučovacích hodin v prvním ročníku studia. Za úspěšné absolvování toho předmětu formou písemné zkoušky student dostává 6 kreditů.

V prezenčním magisterském studijním programu teologie v oboru „katolická teologie“ je fundamentální teologie vyučována během dvou semestrů. Studium začíná v letním semestru prvního ročníku (kurz STE 010 fundamentální teologie 1) a pokračuje v zimním semestru druhého ročníku (kurz STE 011 fundamentální teologie 2). V každém semestru jsou k dispozici 3 hodiny přednášek v týdnu. Na závěr každého semestru výuky se koná ústní zkouška a za její úspěšné absolvování dostává student 4 kredity.

Probíraná látka je jak v dálkovém, tak v prezenčním studiu rozdělena na čtyři traktáty:

Demonstratio religiosa. V tomto traktátu se snažíme obecně dokázat rozumnost náboženské víry jako takové. Dnes se tato část fundamentální teologie nazývá také „Náboženství“, „Otázka Boží existence“, nebo „Náboženství a jeho kritika“. V důsledku odchodu od polemické k integrační koncepci provozování fundamentální teologie, která se děje po II. vatikánském koncilu, se zdůrazňuje nutnost hledání pravdy. Zvláštní důraz je kladen na skutečnost výskytu náboženství ve všech kulturách po celou dobu existence lidstva, což naznačuje, že se jedná o jev úzce spjatý s conditio humana: je to prvek konstituující jak jednotlivce, tak společnost. I v dnešní době v silně laicizované společnosti přetrvává zájem o spiritualitu, víru a náboženství, pouze se mění jeho formy. Jak na to poukazuje příklad Spojených států amerických, ani industrializace a urbanizace nemusí nezbytně způsobit zánik náboženství, jak se domnívali někteří badatelé 20. století.

Demonstratio christiana. Po úspěšném absolvování demonstratio religiosa se pozornost teologa soustředí na to, aby přesvědčivě ukázal, že křesťanství je jediné pravé náboženství, založené na Božím zjevení. V centru argumentace je osobnost Ježíše Krista. Dnes se tato část nazývá „Zjevení v Ježíši Kristu“, nebo jednoduše „Zjevení“. V traktátu demonstratio christiana nastoupil také posun směrem k uvažování o možném výskytu prvků Božího zjevení v nekřesťanských náboženstvích. Nesčetná náboženství existující ve světě jsou vyjádřením lidské touhy po transcendenci, po věčném životě, po spáse. Bůh nenechává onu touhu, kterou vštípil do srdcí lidí, prázdnou, bez odpovědi. Vstupuje do vztahu lásky s lidstvem prostřednictvím vyvoleného národa a pak onen proces dovršuje vtělením Božího Syna.

Demonstratio catholica. Smutná skutečnost přítomnosti schizmat a herezí uvnitř křesťanství způsobila nutnost vzniku tohoto třetího stupně. Zde se hledá odpověď na otázku, která z množství křesťanských denominací nejvěrněji plní vůli Zakladatele, a dokazuje se, že je to katolická. Zdůvodňuje se také, že církevní instituce je zakotvena, nebo je alespoň v souladu s vůlí jejího zakladatele — Ježíše Krista. V současnosti se tento traktát nazývá „Církev“ nebo „Fundamentálněteologická ekleziologie“. Dnes, v souladu s již zmíněnými procesy v celé katolické teologii, není položena otázka po pravé církvi polemicky, v podobě „buď — anebo“, nýbrž v podobě integrační: „jak tady a jak tam“. Bůh, pokud má zájem o kontakt s lidmi, chce-li, aby ho poznali (a to nám svědectví Písma dokládá), přeje si, aby zkušenosti, které s ním lidstvo získalo, byly spolehlivě a věrně předávány dál. Proto organizovaná náboženská obec — církev — je v souladu s Boží vůlí. Musí být nezbytně chráněna před bludy v nejdůležitějších otázkách víry. Zde je místo pro charisma neomylnosti v církvi.

De locis theologicis. V poslední části teologického uvažování se má zdůvodnit, že Boží zjevení, které bylo započato ve Starém zákoně a dokonale naplněno v osobě Ježíše Krista, je věrně zachyceno v Písmu svatém a v Tradici a že působení Učitelského úřadu církve je živě předáváno a interpretováno. Písmo, Tradice a Učitelský úřad jsou proto místa (loci) neboli prameny teologie. Fundamentální teologie se snaží dokázat, že je rozumné zakládat teologické uvažování na těchto pramenech. Díky tomu může pak dogmatická teologie rozvíjet reflexi nad „obsahem“ katolické víry. V poslední době se v traktátu de locis theologicis věnuje větší pozornost poznatku, že loci jsou svědkové a dokumenty víry. Dnes se tato část fundamentální teologie jmenuje „Víra a rozum“ nebo „Teologická nauka o poznání“.

Existují samozřejmě mnohá jiná schémata vyučování fundamentální teologie a třídění jejího obsahu, ale rozhodl jsem se právě pro toto, z důvodu jeho přehlednosti a ucelenosti, což je vhodné pro vyučování v základním kurzu teologie. Mé rozhodnutí bylo do značné míry ovlivněno i skutečností, že asi nejlepší (a jistě nejrozsáhlejší) dnes dostupná čtyřsvazková učebnice fundamentální teologie také je uspořádána v podstatě podle tohoto klíče; pouze názvy traktátů jsou modifikovány: náboženství, zjevení, církev, teologická nauka o poznání.³ Tahle učebnice mi také posloužila jako „kostra“ pro oba studijní programy. S ohledem na časové omezení bakalářského studia v oboru náboženské nauky a také proto, že jde o předmět „Úvod do fundamentální teologie“, je v něm věnována jen velmi malá pozornost poslednímu traktátu, de locis theologicis.

V obou studijních kurzech jsou jakýmsi těžištěm traktáty demonstratio christiana a demonstratio catholica. Je to tak z důvodů současného kontextu, v jakém se fundamentální teologie „provozuje“. Je to ovzduší extrémního pluralismu a náboženské tolerance, která až hraničí s lhostejností. V podstatě již velké spory mezi teisty a ateisty dávno skončily. Veřejné mínění je náboženství obecně nakloněno — lidé si přejí jakési hodnoty a spirituální zážitky, ovšem často synkretisticky vytvořené podle vlastního názoru. V pozadí stojí přesvědčení, že každé náboženství „je stejně dobré“, že každé nabízí člověku zážitek a spirituální zkušenost, která může uspokojit jeho touhu po jiném rozměru života. V této situaci se stává zvlášť palčivým úkolem důkaz výjimečného postavení křesťanství jakožto náboženství založeného na Božím zjevení, které díky tomu nabízí člověku nejlepší cestu ke spáse.

Také důležitost traktátu demonstratio catholica závisí na současném kontextu. Mnoho katolíků se staví s nepochopením — a dokonce zaujímá odmítavý postoj — vůči takovým fenoménům náboženského života, jako je autorita v církvi, její instituční podoba, neomylnost papeže, existence dogmat, minimální pokrok na cestě ekumenismu. V klimatu již zmíněného pluralismu a relativismu se mnoha lidem zdá nepochopitelné, proč se všechny křesťanské denominace nesjednotí, proč setrvávají na pozicích, které se zakládají na teologických diferencích občas srozumitelných pouze odborníkům. V takovém ovzduší jsou podobné výroky, jaké jsou obsaženy v deklaraci Dominus Iesus, přijímány mnoha katolíky s nevolí a nepochopením. Proto spočívá na bedrech fundamentální teologie velké břemeno lepšího vyjasnění kontroverzních pravd katolické víry.

Neodmyslitelnou částí vysokoškolského vzdělávání je samostatné studium odborné literatury. Studenti KTF, kteří se zúčastní kurzu fundamentální teologie ve formě prezenční nebo dálkové, jsou k tomuto studiu jak vybízeni, tak nuceni. Znamená to, že na počátku semestru obdrží seznam povinné a pomocné literatury. Znalost povinné literatury musejí studenti prokázat u zkoušky. Obsahuje několik dokumentů II. vatikánského koncilu či encyklik a jednou odbornou monografii, pojednávající o některém tématu vyskytujícím se během přednášek v příslušném semestru. Pomocná literatura je samozřejmě pouze směrnicí, upozorňující studenty na zajímavé a hodnotné odborné práce, které mohou rozšířit jejich znalosti. Kromě jejího seznamu, podaného na počátku semestru, je na závěr každé přednášky vždy uveden výčet literatury k tématu, o kterém přednáška pojednávala. Povinná literatura pro oba obory a pomocná literatura pro bakalářské studium obsahuje texty dostupné v češtině, pomocná literatura pro magisterské studium obsahuje také literaturu v cizích jazycích, zejména v angličtině, němčině, polštině a slovenštině.

Pro bakalářský obor již existují skripta, která jsou každý rok doplňována a aktualizována na webových stránkách fakulty.