„Antropický princip“ v podání Eduarda Krumpolce jako naléhavá výzva k mezioborovému dialogu

Autor: Karel Skalický - Číslo: 2007/4 (Dialog)

Může být vesmír bez člověka?

Člověk nemůže existovat bez vesmíru. To je pravda věru lapalissiánská,¹ protože o ní nemůže být pochyb. Platí však toto tvrzení o člověku také obráceně, že totiž vesmír nemůže být bez člověka? To je otázka!

Na první pohled otázka naprosto zbytečná, protože se zdá zřejmé, že může být docela dobře. Ty nesmírné prostory poseté nesčetnými galaxiemi, mezi nimiž ta naše je jen jednou z tolika jiných, a v ní naše Sluneční soustava, jen nepatrné klubko planet, na jedné z nichž se to hemží lidskými bytostmi, to všechno by přece mohlo docela dobře být i bez tohoto lidského potěru, obývajícího zeměkouli.

Potřebuje vesmír svého pozorovatele?

Současná vědecká kosmologie však otřásla touto zdánlivě rovněž lapalissiánskou jistotou. Vesmír nám totiž vlivem nedávných kosmologických objevů ukazuje jinou tvář, než na jakou jsme zvyklí, když pozorujeme pouhým okem noční hvězdnou oblohu. Vesmír ztrácí podobu nehybné prostorové nekonečnosti, tu a tam potřísněné skvrnami mlhovin, a nabývá podoby dynamicky expandujícího ohňostroje galaxií, majícího v dynamismu svého rozpínání jakoby zašifrovanou lidskou tvář, které se v jazyce současné kosmologické vědy dostalo názvu „antropický princip“. Vesmír je totiž svými osmi základními fyzikálními konstantami² určujícími jeho povahu tak jemně „vyladěn“ na umožnění života na Zemi vůbec a lidského života zvláště, až to téměř vnucuje závěr, že tato „vyladěnost“ nemůže být náhodná, ale „záměrná“. A tak někteří kosmologové přišli s nápadem, že vesmír je jakoby „předurčen“ vytvořit si svého pozorovatele. Z toho se tudíž zdá plynout, že pozorované (= vesmír) nemůže být stejně dobře bez pozorovatele (= člověka), jako pozorovatel (= člověk) nemůže být bez pozorovaného (= vesmíru).

Splývání vědeckých metodologií a výzva k interdisciplinárnímu přístupu

Avšak tím, že vesmír získal vlivem současné kosmologické vědy tuto novou tvářnost, dochází v důsledku toho i k proměně samotné kosmologické vědy. Ta totiž v míře, v níž se blíží „hranicím“ vesmíru, je jakoby nucena překračovat své vlastní metodologické hranice a začíná se snoubit s filosofií a teologií, které byly dříve od ní odděleny kompetenčními přehradami, účinně bránícími vzájemnému setkávání a oplodňování, což sice mělo tu výhodu, že bylo postaráno o jejich pokojné soužití, ale z druhé strany to vedlo ke sterilně lhostejné koexistenci uzavřených ghett či nespojitých nádob.

Antropickým principem se však tato netečně poklidná atmosféra rázně prolomila. Tím nejzřejmějším důkazem o tom je nedávno vyšlá kniha Eduarda Krumpolce: Antropický princip v dialogu mezi přírodními vědami, filozofií a teologií (CMTF UP, Olomouc 2006, 214 stran). Je to práce vpravdě průkopnická, která podává tu dosud nejobsáhlejší syntézu rozsáhlé vědecké diskuse o této problematice, neboť sleduje literaturu anglickou, německou, italskou, francouzskou, španělskou, ruskou a českou a zaujímá k této problematice i svůj vlastní hodnotící postoj.

Antropický princip jako most mezi racionalitou humanistickou a přírodovědnou

Jde o tematiku, která je svou povahou interdisciplinární, na což Krumpolc netoliko poukazuje, ale celé své pojednání staví a rozvíjí se záměrem tento dialog podnítit. Povrchnímu čtenáři jeho díla by se snad proto mohlo zdát, že jde o nesourodou nakupeninu kosmologických, epistemologických, filosofických a teologických údajů a úvah bez jednotící ideje. Nikoliv! Při hlubším začtení do jeho práce nám začne z mnohosti vědoslovných přístupů vyvstávat metodika, kterou autor sleduje. Chce totiž nejprve shromáždit a objektivně představit jak zjištěné danosti týkající se antropického principu, tak i jeho interpretace, aby pak na tomto základě mohl podat své vlastní hodnocení studované problematiky.

Všimněme si však blíže, jak je celá tato různorodá mnohost náhledů a úvah strukturována. V první části své práce autor popisuje nejprve vznik a vývoj antropického principu a jeho různé formulace: 1. slabou,³ 2. silnou,⁴ 3. účastnickou a 4. finální, pak uvádí jeho různé interpretace jako 1. „vesmírného plánu“, 2. „mnohosti vesmírů“, 3. „nutného vývoje“ (kap. 1. a 2.), načež podává vědecké kritiky antropického principu (kap. 3.), jakož i jeho vědecká hodnocení (kap. 4.) — a dospívá k pozoruhodnému závěru, že „antropický princip se postupně stává sjednocujícím činitelem přírodovědecké a humanistické kultury, mostem mezi různými vědními obory, výzvou k hledání smyslu života a existence člověka, poukazem na hlubší racionalitu, než je racionalita lidská, na transcendentní bytí“ (str. 63—64).

Antropický princip ve světle filosofických přístupů

V druhé části své studie pak zkoumá interakci antropického principu s filosofickým myšlením, a to nejprve z hlediska epistemologie (kap. 5.), pak z hlediska metafyziky (kap. 6.) a nakonec z hlediska filosofické teologie (kap. 7), načež přistupuje v 8. kapitole k vlastnímu filosofickému hodnocení antropického principu. Se znalostí názorů, jež zastává mnoho dnešních kosmologů, jako Balašov, Barrow, Corey, Coyne, Grygar, Davis, Harris, Hawking, Leslie, Masani, Muratore, Tipler, Tanzella-Nitti, Polkinghorne, — abych uvedl jen ty nejčastěji citované — Krumpolc poukazuje proti některým z nich na možnost různých vyústění filosofických interpretací antropického principu: „Nezdá se mi nepřípustná jakákoli kombinace teistické interpretace s nějakou teorií nutného vývoje, nebo dokonce i s teorií ‚mnoha vesmírů‘, budou-li vážné důvody pro přijetí takové teorie, která se bude jevit v jejich světle jako vysoce pravděpodobná“ (str. 107). Zároveň však upozorňuje na snahu Saturnina Muratoreho vytěžit ze silného antropického principu obnovený zájem o lidskou mysl, v čemž spatřuje možnost jakéhosi nového mostu mezi filosofickou teologií a moderní vědou, jenž by současnému člověku pomohl překonat „imanentistické zatemnění mysli“ (str. 107) a dospět k teistickému pohledu na svět a na místo člověka v něm. Proto neváhá přistoupit i k etickému hodnocení antropického principu, z něhož mu vyplývá, že „inteligentní život, který je výsledkem vývoje vesmíru, musí respektovat jeho zákony, a to nejen fyzikální a biologické, nýbrž i etické, morální, protože jenom jejich dodržováním může uskutečňovat svůj rozvoj a pokračovat směrem k svému poslednímu cíli“ (str. 108—109).

Krumpolcova formulace antropického principu

Po tomto rozsáhlém filosofickém prošetření antropického principu přistupuje Krumpolc ke své vlastní formulaci silného antropického principu, kterou nám podává v tomto znění: „Vesmír je antropický, tj. umožňuje život aspoň v určitých místech a v určitém stadiu svého vývoje. To však není samozřejmé, nýbrž je to dokonce vysoce nepravděpodobné, když si uvědomíme na jedné straně širokou škálu možností hodnot fyzikálních konstant a na druhé straně souhrn všech nutných a velmi specifických podmínek pro vznik, vývoj a trvání života ve vesmíru“ (str. 102). Na této jeho formulaci je pozoruhodné, že je kalibrována tak, aby byla přijatelná jak pro přírodní vědy, tak i pro filosofii. Jde mu totiž především o zdůraznění toho, že „antropické vlastnosti vesmíru představují nutné, ale nikoliv postačující podmínky pro vývoj inteligentního života“ (str. 180). Krumpolc pak odmítá interpretaci antropického principu ve smyslu „mnoha vesmírů“, protože předpoklad mnohosti nepozorovaných a ani v budoucnu nepozorovatelných vesmírů vymyšlených jen proto, aby se vysvětlila existence a specifické vlastnosti jednoho jediného vesmíru, který je pozorovatelný a pozorovaný, jde proti zásadě zdravé filosofie — zásadě zvané Occamova břitva, jejíž obvyklá formulace zní: Non sunt multiplicanda entia sine necessitate.

Antropický princip v konfrontaci s teologií

Tímto filosofickým prošetřením si připravil základnu k teologickému zkoumání antropického principu a jeho důsledků, čímž otevírá třetí část své práce, věnovanou průzkumu teologickému. Postupně konfrontuje antropický princip s teologií stvoření (kap. 9.), s teologickou antropologií (kap. 10.), christologií, soteriologií a eschatologií (kap. 11.), a to na základě Písma, církevní tradice, magisteria a nauky teologů, jak to vyžaduje správná teologická metodologie.

Zkoumat interakci antropického principu s teologií však vůbec není nekonfliktní záležitost. Krumpolc je totiž teologem „předsunuté linie“, jak to dokazuje celým svým dílem. Vystavuje se tak křížové palbě přicházející jak z tábora teologů, kteří (dosud?) žijí a myslí v jiném světě, než je svět odborných kosmologů, tak z tábora kosmologů, kteří někdy myslí velmi jinak než odborní teologové.

Pokud jde o tábor teologů, někteří z nich nemohou dobře strávit tři nutné předpoklady jakékoliv smysluplné teologické konfrontace s antropickým principem, a to: 1. dynamický model vesmíru, čili vývoj od prvopočátečního velkého třesku až po současnost, 2. stvořitelský úkon Boží myšlený jako pokračující stvoření (continuata creatio), jež se přírodovědnému přístupu jeví jako evoluce, a 3. fenomén člověk jako pokročilé stadium tohoto vývoje, což s sebou nese i změnu časového měřítka trvání vesmíru, než do jakého je zarámován v Bibli. A Krumpolc už, myslím, odpor některých z nich pocítil na své kůži.

Nicméně, aniž by se tím byl dal odradit, píše: „Jestliže přijímáme výše uvedené předpoklady, silný antropický princip se jeví jako slučitelný s teologií, ovšem s tou podmínkou, že se uznává první a transcendentní Příčina, tj. Bůh“ (str. 181). Takové použití antropického principu by mohlo podle něho vést k úplné „vědě o člověku“, která by nebyla ani doménou vědecko-empirického poznání, ani filosofické nebo teologické reflexe, ale byla by svou povahou záležitostí interdisciplinární, v níž by se sbíhaly, střetávaly a vzájemně oplodňovaly odlišné druhy racionality.

Krumpolc odmítá globální materialistickou evoluci vesmíru

Pokud pak jde o tábor filosofujících a teologizujících (případně ideologizujících) kosmologů, Krumpolc se nejprve poměřuje s materialisticko-evolucionistickou interpretací antropického principu, která podle něho vede ke „kosmologickému antropocentrismu“, z něhož vyplývá „materialistická evolucionistická etika“ sloužící globálnímu smyslu evoluce směrem k definitivnímu prosazení inteligentního života, ať už lidského či nějakého jiného, nad(?)lidského. Toto pojetí propaguje většina materialistických vědců pojímajících antropický princip jako vědeckou ideologii. Proti této koncepci však Krumpolc právem poukazuje na to, že jedinec je v této perspektivě plně podřízen evoluci druhu a jednotlivé druhy podřízeny globální evoluci vesmíru. Globální evoluce Celku pak pohlcuje všechny své jedince jako pouhé své části, takže není jasné, jak je tu možno vyhnout se totalitarismu.

Krumpolc odmítá Wheelerovu „ontologizaci“ antropického principu

Druhá výzva, se kterou se Krumpolc porovnává, je ona větev antropického myšlení, jež vychází z propojení silného antropického principu s kvantovou fyzikou, případně s neopozitivistickou filosofií. Toto propojení vedlo k formulaci tzv. „účastnického antropického principu“, kladoucího veliký důraz na roli „pozorovatele“. Jeho tvůrce, J. A. Wheeler, je totiž přesvědčen, že pozorovatel je nezbytný k tomu, aby uvedl vesmír v bytí! Kvantová mechanika ho totiž vede k názoru, že pozorovatel je pro vznik vesmíru právě tak podstatný, jako je podstatný vesmír pro vznik pozorovatele. Na to však Krumpolc odpovídá, že „ideologickým důsledkem tohoto myšlení je takzvaný ‚ontologický antropocentrismus‘, který zveličuje roli člověka jako pozorovatele vesmíru tím, že mu přisuzuje moc tvořit vesmír, a to pozorováním jeho vzniku. (...) Z tohoto pojetí vyplývá ‚subjektivistická‘ či ‚individualistická‘ etika, která je egoistická, poněvadž všechno závisí na jednotlivci jako ‚pozorovateli‘. V tomto pojetí se antropický princip stává ‚ontologickým‘ principem, protože je rozhodující pro existenci vesmíru“ (str. 187).

Krumpolc odmítá „informatický antropický princip“ jako neantropický

Třetí vážná výzva pak přichází ze setkání silného antropického principu s informatikou a počítačovou vědou. Hlavním představitelem tohoto směru je F. J. Tipler, který v roce 1982 formuloval tzv. „finální antropický princip“, na jehož základě pak vytvořil svou teorii bodu Omega, čili „Boha, který se vyvíjí“.⁵ Tipler pak dokazuje jak existenci takového Boha (nebo spíše bůžka?), tak i budoucí zmrtvýchvstání a věčný život matematicky, za předpokladu ovšem, že vesmír je v sobě uzavřený celek a že vědomí závisí jenom na struktuře, čili softwaru, a nikoli na materiálu, čili hardwaru.

Tipler a s ním podobně smýšlející kosmologové a matematici vycházejí totiž z předpokladu, že jakmile se jednou stalo, že se ve vesmíru vynořilo vědomí a zapojilo se do vesmírného řádu, pak — jak píše Y. V. Balašov — „je těžké se smířit s představou jeho budoucího zničení, které se jeví nevyhnutelným ve standardních kosmologiích. Rozumnější by bylo předpokládat, že příroda nebude lhostejná k budoucímu osudu vědomí a postará se o podmínky pro jeho věčnou existenci, i když to nebude nutně v jeho lidské podobě“ (str. 42, pozn. 94). Stručněji řečeno: „Inteligentní zpracování informací musí ve vesmíru začít existovat; a jakmile jednou začne, už nikdy nevymizí“ (str. 42), což je formulace antropického principu v jeho finální verzi, jak ji podali Barrow a Tipler.

K tomu však Krumpolc případně poznamenává, že „tato teorie směřuje k ‚fyzikální eschatologii‘, která chce obsáhnout i teologii jako jedno z odvětví fyziky. V tomto pohledu je však inteligentní život redukován na pouhé zpracování informací, které mohou provádět také mohutné ‚myslící stroje‘, které by měly ve vzdálené budoucnosti nahradit lidskou civilizaci, a dokonce se spojit v jednu ‚super-mysl‘, která podle Tiplera představuje bod Omega, ‚Boha, který se vyvinul´, což znamená završení celého vývoje vesmíru. V tomto myšlenkovém systému nemá žádné místo etika, poněvadž všechno se odehrává podle zákonů spontánní evoluce, a to bez jakéhokoli etického úsilí. Antropologický rozměr je nahrazen rozměrem informatickým, aniž by bylo zapotřebí klást si etické otázky. Z této teorie vyplývá ‚informatický antropický princip‘ či spíše jen ‚informatický princip‘, poněvadž úplně přestává být ‚antropický‘“ (str. 188).

Krumpolcovo závěrečné dotažení

Po těchto vymezeních pak Krumpolc ukazuje, že — a jak — je antropický princip — pokud je chápán plně antropicky — v podivuhodném souladu jednak s teologií stvoření, jednak s teologickou antropologií, a jak pak své jedinečné završení nachází v soteriologicko-eschatologické christologii. Jakmile byla totiž jednou stanovena zacílenost vesmíru na člověka, musí být dotažena až do svého nejzazšího úběžníku, což Krumpolc činí ve 12. kapitole, kde ji dotahuje do onoho pravého bodu Omega, jímž je vtělené Slovo Boží, člověk Ježíš Nazaretský, který se ve velikonoční události stal zmrtvýchvstalým a „zbožštěným“⁶ „Christem“, tj. „Pomazaným“ Duchem Svatým. Tímto Kristovým Duchem „oživeni a shromážděni putujeme směrem k dovršení lidských dějin, jež je v plné shodě s plánem jeho (Otcovy) lásky: sjednotit v Kristu vše, co je na nebi i na zemi (Ef 1,10)“, jak to krásně vyjadřuje pastorální konstituce Druhého vatikánského koncilu Gaudium et spes (č. 45).

Po závěrečné 12. kapitole svého teologického hodnocení antropického principu (str. 162—176) a po „Celkovém závěru“ (str. 177—182), v němž se pojednává o antropickém principu v interdisciplinárním dialogu, Krumpolc připojil ještě velmi užitečný „Dodatek“, v němž velmi jasně podává přehledné schéma vývoje antropického myšlení, jakož i důsledky vyplývající z jednotlivých „větví“ — jak říká — antropického myšlení. Krumpolcova důkladná, obsáhlá, obeznalá a průkopnická práce je zatím nejvýznamnější výzvou k trialogu mezi kosmologií, filosofií a teologií, a je výrazným dokladem o probudilé odvážnosti a odvážné probudilosti jeho teologického myšlení.