Stárnout v důstojnosti

Autor: Johannes Gründel - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2007/3 (Téma)

Zestárnout v důstojnosti — to je výzva a úkol. Každý člověk — i stárnoucí — je a zůstává jedinečnou, nezaměnitelnou a nevyměnitelnou osobou. Má nezcizitelnou důstojnost, která mu zásadně přísluší od počátku jeho existence — nezávisle na stáří a vědomí, na zdraví a výkonnosti. Je mu věnována jako dar a jeho úkolem je zachovat ji. V sekulární oblasti se v étosu lidských práv novověku hovoří o důstojnosti člověka jako o znaku, který přísluší bez výjimky každému členu lidského rodu. Tato důstojnost morálně vyžaduje bezpodmínečnou úctu; je základem pro ústavně stanovenou rovnost všech lidí — nezávisle na jejich postavení, původu, rase, pohlaví a náboženství, nezávisle na stavu jejich vývoje a zdraví. Patří každému člověku jako osobě na základě jeho lidství. Je nezničitelná a nekalkulovatelná. Immanuel Kant hovoří o osobě jako o „účelu v sobě samém“; má absolutní a nesrovnatelnou hodnotu a nulovou „tržní cenu“.

Toto sekulární přiřazení důstojnosti lidské osobě nachází hlubší zdůvodnění z teologické perspektivy.

Biblické aspekty stárnutí člověka

Výroky Bible o stáří jsou mimořádně rozmanité, ale zároveň realistické a blízké životu. Stáří se nejprve jeví jako Boží požehnání. Šedé vlasy jsou považovány za korunu cti (Př 16,31). Starý člověk vychutnává plnost života, aby pak zemřel „stár a syt dnů“ (Job 42,17).

Úcta před stářím člověka a jeho důstojností se vyjadřuje mnoha způsoby: stařec je považován za moudrého díky životní zkušenosti, a proto je vážen (Př 16,31). Vytváří se zvláštní stav „starších“. V obci mají důležitou funkci; mladší je mají mít v úctě (Lv 19,32). Špatné zacházení se starými rodiči a jejich zneuctívání se ve Starém zákoně trestá smrtí (Ex 21,15).

Také v Novém zákoně přísluší starým úcta obce (1Tim 5,1). Představení obce se nazývají „starší“, „presbyteři“. V postavách Simeona a Anny, kteří vystupují při Ježíšově obětování v chrámě, se zvláště vyjadřuje úcta a důstojnost obou těchto starých osob (Lk 2, 25—38).

Stáří je však je představováno též jako obtíž, kterou si má člověk včas uvědomit a připravit se na ni. Ve starozákonní knize Kazatel se líčí obtíže stáří velmi realistickými obrazy: „Pamatuj na svého Stvořitele ve dnech svého jinošství, než nastanou zlé dny a než se dostaví léta, o kterých řekneš: nemám v nich zalíbení;

než se zatmí slunce a světlo, měsíc, hvězdy a vrátí se po dešti mraky.

V ten den se začnou třást strážcové domu a mužové zdatní se zkřiví

a mlečky nechají práce a bude jich málo, a ty, kdo hledí z oken, obestře temnota, a zavřou se dveře do ulice a ztiší se hlas mlýnku

a vstávat se bude za šveholu ptactva a všechny zpěvy budou znít přidušeně. A člověk se bude bát výšek a úrazů na cestě; a rozkvete mandloň a těžce se povleče kobylka a kapara ztratí účinnost. Člověk se vydá do svého věčného domu a ulicí budou obcházet ti, kdo naříkají nad mrtvými.“ (Kaz 12,1—5)

Změněný životní kontext

Stárnutí není nemoc, ale nevyhnutelný proces v průběhu dlouhého lidského života. Neexistuje „starý člověk“ jako takový, jsou jen konkrétní, mimořádně rozdílná individua, která se liší celým životním programem a také různě stárnou. Děje se to zpočátku víceméně nepozorovaně a může se to projevit pozvolnou ztrátou výkonnosti i úbytkem schopnosti přizpůsobovat se a reagovat. Gerontologický výzkum poukazuje na to, že vnější známky — šedé, bílé nebo řídnoucí vlasy a vrásčitá kůže — nemusejí probíhat paralelně s pomaleji nebo rychleji probíhajícími procesy stárnutí uvnitř. V těle probíhají změny procesů látkové výměny, rovněž se mění kosterní systém, hojení ran a infekcí se zpomaluje, srdeční činnost a dýchání jsou více ovlivňovány zátěží.

Biologické změny se projevují i psychologicky: životní prostor stárnoucího člověka se postupně zmenšuje. Síly ubývají. Pro mnoho činností potřebuje víc času než dřív. Silněji než v minulých dobách cítí dech pomíjivosti a objevuje konečnost. Životní očekávání zážitků se zhušťuje, což může vést k úzkostem nebo k hektické snaze stihnout ve zbývajícím čase co možná nejvíc.

Stáří jako výzva a šance

Každý člověk má svou historii svobody, jejíž utváření mu bylo uloženo. Jen on sám nese odpovědnost za svůj život a jednání. Jako tvor byl postaven v určité době na určité místo. Podle svých schopností a možností má utvářet svůj život v různých fázích. Stárnutí je poslední výzva k uspořádání a uzavření pozemského života. Lidská zralost se ukazuje mj. v ochotě vnímat skutečnost s jejími pozitivními, ale i negativními, život omezujícími danostmi a — pokud se nedají už změnit — také je přijmout. Romano Guardini proto označuje stáří jako „životní stav člověka došlého ke střízlivosti“.

Nezřídka se u stárnoucích osob setkáváme s velmi otevřenými a velkorysými postoji; je to povzbuzující a tvůrčí zážitek. Oblasti, které v aktivním povolání přišly zkrátka, jsou teď ve stáří uchopeny nově. Tito staří lidé se mohou bez problémů věnovat svým koníčkům i kulturním a duchovním zájmům. Ochota k dobrovolným činnostem jim dává vědomí, že své schopnosti a síly věnují k užitku společnosti. Zakoušejí tak nová hodnocení a občas rozvíjejí i nové, dosud nepoznané schopnosti.

Nejen v plné síle života, nýbrž i ve stáří je potřebná určitá práce na charakteru — disciplína a duchovní prohloubení vlastního chování — tedy to, co je vlastně míněno „askezí“. Protože od přirozenosti ještě nemáme správnou míru pro své chování, musíme si vždy znovu stanovit meze a vzdát se přání a potřeb, jejichž splnění by nám spíše mohlo uškodit a uzavřít nás vůči bližním i Bohu.

K askezi ve stáří patří i správné zacházení s dosud zbývajícím časem. Žít ze dne na den, rozplýtvávat čas, potlačovat myšlenky na to, že se čas krátí, by nebylo projevem důstojného stárnutí. Stejně nedůstojné by však bylo honit čas ve smyslu „čas jsou peníze“ a snažit se do tohoto času ještě naplánovat všecko možné. Starý člověk by měl spíše hodnotit zbývající čas jako dar; je to šance vnímat konečnost a v myšlenkách se realisticky vypořádat s blížící se smrtí. Při pohledu zpět na početné cesty a zákruty života pak mohou být ještě integrovány i obtížné fáze minulosti; člověk už je nemusí zapuzovat.

Křesťané smějí navíc doufat, že každý člověk je Bohem povolán ke zmrtvýchvstání, tj. k naplnění a dokonání života za smrtí. Taková víra dává lidem i v bezvýchodně vypadajících situacích a tváří v tvář smrti naději, že budou Bohem přijati i s celou svou životní historií. Dává naději na budoucnost i ve smrti. Mít to na paměti patří ke křesťanskému umění umírat a propůjčuje lidskému stárnutí definitivní důstojnost.

Theologie der Gegenwart, 1/2005 (část článku).