Rytíř, Smrt a hledání Boha. Esej o filmu
Autor: Jan Kotík - Číslo: 2007/3 (Kultura)
Brázda. Časopis nepomucenských alumnů (Řím), 2/2006—2007. Zkráceno.
V roce 1957 natočil Ingmar Bergman filmové podobenství Sedmá pečeť. Je to film, v němž hledá odpověď na otázku smyslu života a smrti.
Rytíř Antonius se za úsvitu probouzí na pobřeží moře, kde nocoval se svým zbrojnošem. Zbrojnoš Jöns se do daleké země vydal jako doprovod. Snad ani nepřemýšlel, jestli cesta má nějaký smysl. Táhla ho zřejmě běžná mužská touha po dobrodružství, po dálkách, po penězích, po slávě. Naopak rytíř Antonius byl veden ušlechtilejšími pohnutkami, chtěl hledat Boha, přijít na smysl nesmyslného života, který pro každého člověka končí smrtí. V tomto rozpoložení k němu přichází Smrt a chce jej vzít do své říše. Antonius statečně říká, že se smrti nebojí, ale tělo se ještě zdráhá. Proto nabízí Smrti zahrát si partii šachů, aby tak pro sebe ještě vykřesal naději a snad získal čas k pochopení dosud nepochopeného a k vykonání jediného smysluplného skutku. Smrt jeho nabídku přijímá a dává tak Antoniovi naději.
Rodina kejklířů působí jako by byla z úplně jiného světa. Cestuje zemí, která je plná bolesti, strachu ze smrti a z Božího hněvu. Tento všudypřítomný strach však jakoby se mladé rodiny vůbec netýkal. Vztah, který mezi sebou Jof a Mia prožívají je až obdivuhodně harmonický, bez hádek a vyčítání, plný lásky a vzájemného porozumění. Plodem tohoto jejich vztahu je život, který dali svému dítěti Michaelovi. To jméno má zajímavý původ a význam. je stejné jako jméno archanděla Michaela, Božího posla, který se nebojí soupeřit s démony, a v překladu znamená „Kdo jako Bůh?“. Není úplně zřejmé, co zamýšlel autor filmu tím, když pojmenoval Jofova syna právě Michael. Chtěl naznačit, že rodina žije jako Bůh? Nebo naznačuje Jofovo hledání Boha?
Antonius a Jöns jsou za deset let svého putování na sebe tak zvyklí, že by se dalo říci, že jsou skoro jedna osoba. Jako by představovali jednoho člověka, který je tvořen tělesným a duchovním principem. Jöns představuje tělesný princip člověka, který se zajímá o materiální věci, zajišťuje vodu, podléhá smyslům, o duchovní věci se nezajímá. Antonius pak jakoby představoval duchovní princip člověka, jeho duši. Antonius se ptá po Bohu, hledá ho ve svém životě. Když ho nemůže nalézt tak, jak by si přál, poznat ho svými smysly, tak se snaží ho „zabít“ ve své mysli, ale to se mu nedaří. Jde na dlouhou výpravu, ve kterou vkládá naději. Doufá, že tam najde odpověď, ale ta nepřichází. Cítí se naprosto prázdný, jeho nicota pramení z odcizení se lidem, jež vyrostlo z jeho lhostejnosti. Nicotností nazývá život, který vede, život beze smyslu. Srovnáme-li dvojici Jönse a Antonia s Jofem a Miou, tak první a základní rozdíl je právě ve víře. Jof se obrací k Bohu, je hluboce věřící, tuto víru sdílí se svou ženou a jejich vztah je naplňován láskou, která je plodná a která se chce dále sdělovat. Krásně to je vykresleno při večerním setkání po vystoupení ve vesnici, kdy Mia a Jof nabízí Antoniovi a Jönsovi mléko a jahody a Antonius při tomto setkání vyjadřuje pocit hojnosti a plnosti. Je naplněn tak, že potom při šachové partii je pro Smrt jeho dobrá nálada nepochopitelná.
Tajemná žena, která se připojila ke zbrojnoši Jönsovi je velmi zajímavá postava. Během celého putování vyřkne pouze jedinou větu: „Dokonáno jest.“ Je to na rytířově hradě, když si pro Antonia a všechny jeho společníky přijde Smrt, aby je odvedla do své říše. Všechny, kdo na hradě jsou, si však neodvede. Rytířova žena Karin a právě Jönsova tajemná průvodkyně v následném průvodu vedeným Smrtí chybí. Ona je jediná, která se Smrti nebojí, první vstává od stolu, když Smrt vstoupí do místnosti, a poté, co se všichni představí, vyřkne větu, která již v minulosti byla v podobné situaci setkání se smrtí jednou vyslovena. Vyslovil ji Ježíš Kristus jako svá poslední slova na kříži, když dokončil své vykupitelské dílo. Po slovech „Dokonáno jest“ naklonil hlavu a skonal. Právě tato slova by mohla spojovat tajemnou ženu s Kristem. Jestliže je to tak, pak je to velmi působivé spojení. Ukazuje na Krista, který je ochráncem života. Na Krista, který trpí, když trpí lidé, a který chce dát člověku to, o co ho požádá. Poprvé se tajemná žena projeví tehdy, když chce Jöns zabít Ravala přistiženého při rabování. Žena vykřikne strachem v okamžiku, kdy se Jöns napřahuje ke smrtící ráně. Nejvýrazněji se však žena projeví při zastávce v lese, kde se k odpočívající družině přiblíží muž, který má mor a chce, aby mu dal někdo napít. Ona je jediná, která se zvedne a chce mu podat vodu, ale Jöns jí v tom zabrání se slovy, že je to zbytečné, a muž po chvíli umírá. Tato scéna může ukazovat Krista jako dárce živé vody a dárce života. Jsou to však často lidé, kteří svou lhostejností nedovolí, aby působil.
