Rukopis Boží v díle stvoření a v díle spásy

Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2007/3 (Články)

Již od mládí mne fascinovaly objevy paleoantropologů a především otázka, jak došlo k tomu, že se na naší Zemi objevil člověk. Když jsem se asi ve dvanácti letech obrátil na otce Františka Inocence Kubíčka OFM, který se o řadu let později stal mým provinčním ministrem, s otázkou, jak lze sladit údaje Zjevení s tím, co říká moderní věda, dokázal mi okamžitě dát stručné vysvětlení: „Bible nás učí, že Bůh stvořil člověka, zatímco paleoantropologie postupně odkrývá, jakým způsobem si při tom počínal.“ Tahle moudrá a jasná výpověď mne provází životem dodnes. Mezi „Knihou stvoření“ a Písmem nejenže není rozpor, ale měly by zde existovat také hluboké souvislosti odkazující na skutečnost, že obě knihy mají pouze jednoho a téhož Autora.

Když se v roce 2004 na pultech našich prodejen objevila kniha VÁCLAV SOUKUP, Dějiny antropologie. Encyklopedický přehled dějin fyzické antropologie, paleoantropologie, sociální a kulturní antropologie, Karolinum, Praha 2004, 668 stran, nemohl jsem odolat, protože na stranách 125—268 je obsažen zajímavý a relativně podrobný přehled dějin paleoantropologie, dovedený až do současnosti.

Když čte zmíněné pojednání teolog, v jeho mysli se začínají vynořovat možné souvislosti, které jinému druhu čtenáře unikají. Nejprve se zamyslíme nad rozhodně ne zcela vysvětlenou otázkou vzniku bipedie, která hrála klíčovou roli v počátku vzniku nás samých. Ve druhém bodu budeme věnovat pozornost tomu, že evoluční linie vedoucí k nám rozhodně nepředstavuje přímé vývojové schodiště jednotlivých po sobě jdoucích druhů rodu Homo, v čemž se může projevovat určitá strukturální podobnost se strategií Božího vyvolení, jak je patrná v dějinách spásy. Konečně upozorníme jednak na další možnou analogii mezi současnou paleoantropologií a určitým údajem Bible, jednak na meze podobnosti mezi „Knihou stvoření“ a biblickými pradějinami.

1. Záhada bipedie a problematika příčin evolučních proměn

První věc, která teologa nemůže nezaujmout, spočívá v tvrzení: „Hypotéza, že bipedie představuje adaptaci na velké klimatické změny, které před 6 miliony let vedly k ústupu východoafrických pralesů, je dnes znovu prověřována. Není totiž vyloučeno, že preadaptace pro bipedii proběhla již u protohominidů pohybujících se vzpřímeně po větvích.“ (s. 171) Paleoantropologům v tomto smyslu poněkud „nabourává“ jejich staré hypotézy po dvou dolních končetinách se pohybující Orrorin tugenensis, který již před 6 miliony let obýval hustě zalesněný ekosystém. Jeho kosterní pozůstatky byly objeveny v roce 2000 asi 230 km severovýchodně od Nairobi v Keni. Člověk tedy každopádně začal vznikat jaksi „zdola“, od nohou.

V daném kontextu se pochopitelně vtírá otázka: Co bylo příčinou oné zásadní proměny prehominida či hominoida? Proč se začal přemísťovat výrazně více po dvou než ostatní doboví primáti, když se stále ještě pohyboval ve větvích stromů, a to před výraznými klimatickými změnami a ústupem hustého zalesnění dané oblasti? Jistě by bylo nesolidní ihned zvolat, že zde byl hmatatelný bezprostřední zásah Stvořitele, neboť příslušné imanentní příčiny, či spíše napomáhající vnější okolnosti tohoto přechodu k pohybu po dvou dolních končetinách, mohou být odhaleny později.

Existence takových příčin však rozhodně nevylučuje působení Nejvyššího, který přece svůj plán ve stvoření obvykle naplňuje prostřednictvím nebo s přispěním stvořených příčin. Pokud by byl rozvoj bipedie podpořen zmíněným ústupem zalesnění ve východní Africe, pak je třeba si opět položit otázku: Proč k této změně ekosystému došlo právě v době, kdy zde byli vhodní hominoidi, kteří byli připraveni, aby jejich horní končetiny byly uvolněny ke kvalitativně novému druhu činnosti? Chceme-li vše vysvětlovat na základě příčinnosti, jak je to patrné u evolucionistů imanentistického typu, pak to vyžaduje striktní důslednost. Neměli bychom pak odkaz na pouhou souhru náhod považovat za cosi ne zcela vědeckého?

Ostatně ani samo vysvětlení vzniku bipedie jako adaptace na nový ekosystém není bez problémů, když ho posuzujeme na rovině pravidel důsledně kritického myšlení. Nezapomínejme na skutečnost, že savana je plná zvířat a žádné z nich se nepohybuje striktně po dvou zadních končetinách, i když je to určitě vhodná strategie přežití. Je však zcela jisté, že uvolnění předních končetin pro kvalitativně jinou činnost, než je přemísťování a pouhé uchopování předmětů, hrálo v procesu hominizace zásadní roli. Kritický myslitel a interpret kosterních pozůstatků našich předků musí konstatovat, že daná záležitost silně zavání tajemstvím.

V dané souvislosti není příliš přesvědčivé ani tvrzení, že k rozvoji mozku protohominidů a raných hominidů přispěla změna stravy, v níž začal hrát výraznější roli masitý pokrm. Neměli by pak být těmi nejinteligentnějšími živočichy vlastně všichni masožravci?

Starou tezi o polidštění člověka prostřednictvím práce dnes již nikdo neopakuje, protože se zde setkáváme s bezostyšnou záměnou důsledku za příčinu. Cílevědomá činnost, jakou je výroba nástrojů v pravém slova smyslu, totiž předpokládá rozvinutější činnost mysli a následně rukou. Kde tato schopnost mysli a rukou existuje, může její uplatňování vést k dalšímu odhalování potencialit zmíněných schopností. Je však třeba podotknout, že první pralidé vyráběli jednoduché kamenné nástroje možná již před 2,5 miliony let a po téměř milion let se u nich žádný výraznější rozvoj technologie neobjevuje.

Cosi podobného pak platí i o druhu Homo erectus, který však předchozí stadium transcenduje. Zdá se tedy, že rozvoj pracovní činnosti předpokládá nejprve určitou proměnu toho, kdo ji vyvíjí, a nikoli naopak, jak o tom svědčí i další stadia vývoje člověka a jeho kultury. Teprve u dnešního člověka dochází ke skutečně bouřlivému inovačnímu procesu a k tomu, že člověk sám sebe jaksi „dotváří“ prostřednictvím kultury, což svědčí o nebývalé potencialitě našeho lidství, jehož limity není radno pevně stanovovat. Již toto konstatování svědčí o tom, že dnešní člověk je bytost, která je sama sobě dána „za úkol“ a která je povolána být otevřená transcendenci, budoucnosti v míře nesrovnatelně větší než její biologičtí předchůdci.

Jak vidno, paleoantropologie není pouze „tvrdá věda“ faktů, neboť se v ní výrazně projevují interpretační prvky, které jsou chtě nechtě závislé na předporozumění, a bohužel někdy i na ne zcela reflektovaných a přiznávaných ideologických předsudcích. Jistě není náhodou, že objevy kosterních pozůstatků lidí vstupují na jeviště vědy až poté, co se zrodily příslušné teorie o vývoji člověka jako biologického druhu (u Soukupa srov. s. 129—146). To ale znamená, že v oblasti paleoantropologie musí nevyhnutelně docházet k celé řadě střetů různých druhů interpretace, přičemž ta striktně imanentistická není jediná, která má právo činit si nárok na vědeckost. Z uvedených důvodů má oprávněný nárok zabývat se interpretací údajů paleoantropologie či kontrolou interpretací podávaných samotnými paleoantropology také filosof a teolog. Nezapomínejme, že ve hře není pouze vědění, ale také výsostná otázka našeho sebepochopení, tedy antropologie jako celek.

2. Evoluční strategie Stvořitele a schéma vyvolení

Chceme-li hovořit o výše zmíněných strukturních podobnostech, musíme alespoň letmo připomenout to, co nám sděluje dnešní paleoantropologie. Zdá se pravděpodobné, že před 7 až 4 miliony let ve východní Africe existovalo víc druhů prehominidů či hominoidů: Sahelanthropus tchadensis, Orrorin tugenensis a mladší druh Ardipithecus ramidus, který je považován za přímého předka raných australopiteků (Australopithecus anamensis). Soukup poznamenává, že si danou záležitost nesmíme představovat jako přímé evoluční schodiště, neboť s největší pravděpodobností šlo spíše o „adaptivní evoluci“ či „evoluční keř“, z něhož vyrostlo několik pomyslných „větví“ — druhů bipedních hominidů současně, přičemž pouze jedna ze zmíněných linií se posléze oddělila (srov. s. 173) a vedla k rodu Australopithecus. Všechny ostatní slepé linie nakonec postupně vyhynuly.

Diskuse na velmi podobné téma se odehrává kolem raných hominidů, kteří zřejmě překročili práh protokultury, i když nevíme s jistotou, zda vyráběli kamenné nástroje. Jedná se o zmíněné australopiteky, kteří se objevují zhruba před 4 miliony let. Tento hominidní rod má celou řadu druhů, jejichž vzájemné vývojové vazby ještě zdaleka nejsou uspokojivě objasněny (srov. s. 174—179). Zdá se opět velmi pravděpodobné, že pouze jeden z vyspělejších druhů australopiteků (snad Australopithecus afarensis), kteří možná již vyráběli primitivní kamenné nástroje, vedl k nejstarším představitelům rodu Homo, jimiž byli Homo rudolfensis, Homo habilis nebo Homo ergaster (srov. s. 190), kteří vstupují na scénu zhruba před 2,5—1,5 miliony let. Tito první pralidé po sobě zanechali kamenné nástroje klasifikované jako oldovanská industrie či kultura (srov. s. 182).

Před 1,9 nebo 1,8 miliony let bychom se zřejmě ve východní Africe setkali s pračlověkem, jehož dnes označujeme jako Homo erectus, který disponoval větším mozkem a vytvořil acheulskou kulturu či kamennou industrii, pro niž je typický pěstní klín. Zřejmě již Homo ergaster, jehož někteří považují za rané stadium Homo erectus, postupně osídlil celou Afriku, značnou část Asie a o dost později také Evropu. Zde všude se nacházejí kosterní pozůstatky četných různě pokročilých, řekněme, poddruhů Homo erectus, který kromě jiného v určité době také začal využívat oheň. V dané souvislosti se hovoří o prvním rozptýlení pralidí po naší planetě (srov. s. 195—219), přičemž Amerika zůstala liduprázdná.

Dnes je stále pravděpodobnější, že z celé řady poddruhů Homo erectus pouze jeden vedl k nám samým. Podle všeho pocházíme ze subsaharské Afriky a náš druh zřejmě začal existovat před 200 až 140 tisíci lety. Paleoantropologii přichází na pomoc molekulární genetika, či v jistém ohledu spíše „paleogenetika“. Původcem těchto zkoumání je novozélandský genetik Allan Wilson (1934—1991), který ve spolupráci se svými kolegy ze Spojených států prozkoumal mitochondriální DNA lidských jedinců pocházejících ze všech světadílů. Velmi překvapivé bylo, že variabilita mtDNA je u všech dnešních lidí velmi malá, rozhodně podstatně nižší než u dnešních lidoopů. To nakonec vedlo k závěru, že na počátku lidstva stojí jakási „mitochondriální Eva“, která žila v Africe před 200 až 140 tisíci lety. Nesmíme se ale domnívat, že stojíme před potvrzením monogenismu. Oněch pramatek lidského rodu se stejnou mtDNA totiž mohlo být mnoho (srov. s. 233—242).

Pochopitelně opět nevíme, proč k tomu došlo, ani jak k tomu došlo. Člověk tak navzdory nesmírné spoustě údajů, které shromáždil sám o sobě a o svém vzniku, zůstává pro sebe samého stále záhadou a nevyzpytatelným tajemstvím. Teolog dodá, že právě tato skutečnost opět svědčí o tom, že člověk je bytostí povolanou k sebepřesáhnutí a k otevřenosti transcendenci — přicházející budoucnosti.

To by ale znamenalo, že opět došlo k „vyvolení“ pouze jednoho pokročilého poddruhu Homo erectus, který překročil práh plného lidství. Před zhruba 100 tisíci lety pak došlo k takzvanému druhému rozptylu, tentokrát nás samotných, přičemž ostatní druhy pralidí, jako například neandertálci v Evropě a na Blízkém východě, prostě a jednoduše postupně zmizeli ze scény, kterou jsme ovládli výhradně my. Zdá se stále pravděpodobnější, že naši přímí předci se s neandertálci ani s jinými druhy pralidí geneticky nemísili. Dlužno však podotknout, že zmíněné údaje jsou do jisté míry hypotetické (srov. s. 245). Vedle monocentrického modelu vzniku dnešního člověka, který jsme popsali a který se dnes zdá být stále pravděpodobnější, existuje totiž také polycentrická a multiregionální teorie, jejíž představitelé zastávají mínění, že se dnešní člověk objevil na více místech najednou (srov. s. 234—235). Jak by ale zastánci multiregionální teorie vysvětlili podivuhodnou genetickou souvislost mezi všemi dnešními lidmi? Dlužno ještě podotknout, že multiregionální teorie je snadno zneužitelná různými rasovými ideologiemi, což rozhodně neplatí o monocentrickém modelu.

Po skutečně letmém shrnutí toho, co skýtá dnešní paleoantropologická a paleogenetická vědecká scéna, dochází teolog k překvapivému zjištění: Jsou-li uvedená mínění pravdivá, pak vznik člověka probíhal v několika fázích vždy podobným způsobem. Současně existovalo několik forem hominoidů, hominidů či pralidí, z nichž vždy pouze jedna byla vyvolena jako nositelka překročení další hranice vedoucí k nám (první bipední hominoidi — australopitekové — Homo erectus — Homo sapiens sapiens).

Jak jsme již konstatovali, při každém „vyvolení“ jednoho poddruhu ostatní a z našeho hlediska slepé linie posléze mizí ze scény. Příčiny tohoto vymření jsou však poměrně záhadné. Znamenalo by to snad, že dnešní lidé své současníky vyhubili? V Evropě by šlo o neandertálce — kteří již pohřbívali a měli zřejmě jakési náboženství, jak o tom svědčí náznaky rituality. To vše vypovídá o pravé lidskosti těchto bytostí. Anebo prostě ti ostatní neobstáli v konkurenci se schopnějšími v soupeření o potravu? Byla tou základní předností našeho druhu vyšší míra jazykové kompetence, která umožnila progresivnější rozvoj technologie a kultury? Anebo to byla ona charakteristika, kterou jsme popsali jako povolání k trvalému sebepřekračování, transcendenci, přicházející budoucnosti?

Nyní si položme otázku: Nepřipomíná uvedený styl utváření člověka způsob Božího jednání v dějinách spásy, jak ho popisuje především Starý zákon? Nestojíme zde vlastně před stylem „výběru“, který bychom mohli vnímat jako určité vyvolení? V dané souvislosti stačí připomenout, že v Abrahámovi byl vyvolen celý budoucí národ jako nositel spásy pro všechny ostatní lidské rody (srov. Gn 12,1—3). Posléze se vyvolení koncentrovalo v Judovi, následně v Davidově rodu, z něhož v plnosti času vzešel Nový Adam, Ježíš z Nazareta. V něm partikulární dějiny spásy přecházejí opět do univerzálních, protože absolutní jedinečnost jeho vyvolení je základem univerzality jeho spasitelského významu. Ježíšovo vyvolení se tak rozlévá na všechny lidi, na všechny národy, na všechny lidské bytosti, které kdy existovaly a budou existovat. Analogicky bychom tedy mohli uvažovat o tom, že i ti pralidé, kteří nejsou našimi přímými předky, by zřejmě mohli mít podíl na Kristově vykoupení, protože Bůh vyvoluje jednoho, jehož prostřednictvím chce přivést ke spáse všechny (srov. 1Tim 2,4—6).

Mělo by být evidentní, že podobný či totožný rukopis Boha stvořitele a Boha spasitele může rozpoznat a vnímat pouze věřící člověk na základě „sapienciálního“ modelu teologického uvažování. Tudíž to není apodiktický „důkaz“ bezprostředního Božího působení při utváření člověka. Uvedená analogie však určitě není bez vypovídací hodnoty pro toho, jehož mysl není zcela uzavřena transcendenci, tedy toho, kdo je věrný základní charakteristice svého vlastního lidství. Není vyloučeno, že právě v této analogii lze spatřovat určitý klíč k biblické četbě evoluce jako stvořitelské strategie Nejvyššího. Zároveň není vyloučeno, že právě na tomto základě bychom mohli vnímat dějiny spásy vedoucí ke Kristu jako určitou formu „rekapitulace“ dějin stvoření člověka.

3. Dvojí osídlení Země lidmi a hranice analogie mezi Biblí a „Knihou stvoření“

Následující a poslední poznámka je metodologicky poněkud problematická. Dnešní teologie totiž důsledně odmítá, že Bible by byla neomylná v oblasti, která spadá do kompetence přírodních věd, potažmo paleoantropologie. Bylo by však chybou nepoukázat na skutečnost, že o dvojím rozptýlení či osídlení světa lidmi nehovoří pouze dnešní paleoantropologové (Homo erectus — Homo sapiens sapiens), ale v jistém slova smyslu také Bible (Adam — Noe). Smíme i zde uvažovat o určité analogii mezi Biblí a paleoantropologií, anebo je to shoda čistě náhodná?

Jestliže strukturální podobnost rukopisu Boha stvořitele a Boha spasitele je poměrně dobře „čitelná“, pak srovnávání jednotlivých fází hominizace s konkrétními epizodami biblických pradějin zřejmě není tou správnou cestou. Uvažovat o prvním rozptylu pralidí jako o paralele vyhnání z ráje nebo o Ábelově zabití jako o paralele vyhynutí či vyhubení „slepých“ vývojových větví evolučního keře se nezdá být pravděpodobné ani věrohodné. Podobné úvahy by nás navíc uváděly do slepé uličky konkordismu. Obraz světa prostě souvisí s dobově kulturním obalem nadčasového sdělení Božího slova, a proto nemá trvalou platnost. Nezapomínejme, že ve hře je také metodologická nezávislost a svoboda vědy jako kulturního fenoménu. Jestliže mezi Biblí a „Knihou stvoření“ existují souvislosti, pak musíme vidět i odlišnosti, související s vlastním kompetenčním polem teologie na jedné straně a přírodních věd a paleoantropologie na straně druhé. Teolog v žádném případě nesmí „předepisovat“ paleoantropologům, co mají objevit nebo jak mají své objevy interpretovat, a proto odhalování analogií mezi Biblí a paleoantropologií má vzhledem k této vědě a jejím objevům striktně aposteriorní charakter.