Proč se muži necítí ve farnosti jako doma. Situace v Rakousku a Německu

Autor: Paul Michael Zulehner - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2007/3 (Praxe)

Již počátkem devadesátých let se zabývalo Katolické hnutí mužů v Rakousku touto krizí. O něco později se přidala sesterská organizace v Německu a byly provedeny průzkumy mezi muži: v Rakousku roku 1992, v Německu roku 1998 (Zulehner, Volz: Männer im Aufbruch, Ostfildern 1998). V Rakousku se průzkum opakoval po deseti letech (Zulehner Hg.: MannsBilder. Zehn Jahre Männerentwicklung, Ostfildern 2003). Získaná data tvoří výborný podklad pro zdůvodněnou odpověď na otázku, proč se muži necítí ve farnostech jako doma.

Se zdarem lze odpovědět jen tehdy, bude-li k dispozici dostatečná znalost života dnešních mužů. Když říkáme „dnes“, pak tím zároveň máme na mysli to, že se život mužů trvale „kontextově“ vyvíjel. Vypadá jinak v různých kulturách a společnostech: v tibetském klášteře, v indickém ášramu, v africkém klanu, v indiánském wigwamu; jiný byl za křížových výprav, jiný u předindustriálních drobných rolníků, jiný v proletářské rodině na počátku industrializace. Také v našich moderních společnostech mají muži ve svém sebeuvědomění dlouhou (evropskou) prehistorii a procházejí právě v dnešní době rychlým vývojem. Muži „vyrazili“ od tradičního k modernímu mužskému životu. Neznamená to bezpodmínečně v každém detailu cestu od špatného k dobrému životu. Přesto je stále více mužům jasné, že tradiční muž to má v moderní době těžké.

V Rakousku lze v posledních deseti letech prokázat ústup od tradičního obrazu muže. Pokud se ještě roku 1992 považovalo 24 % mužů za tradiční, roku 2002 už jen 14 %. Podíl moderních mužů stoupl v daném období ze 14 na 23 %. Největší skupina mužů je „tvárná“, patří k ní 42 %.

Tradiční muž

Tradiční muž posledních industriálních staletí je (jednostranný) muž povolání. Od svého povolání odvozuje svou hodnotu. Výdělečnou činnost brání jako mužské privilegium. Když je práce nedostatek, měli by ji dostat především ti, kdo se starají o rodinu nebo platí alimenty.

Tradiční muž má ve své rodině důležitou úlohu. Stará se o příjem, ne však o vydání. Zajišťuje finanční základy, činí důležitá rozhodnutí do budoucna, ví však, že není příslušný pro vnitřní architekturu rodiny, např. pro řešení konfliktů. Tradiční muž je pochopitelně též otcem. S dětmi však vykonává jen ty činnosti, které se netýkají péče: hraje si s nimi, vypráví jim před spaním, sportuje s nimi. K lékaři však s dětmi chodí matka. Ta se stará o malé děti a také se s nimi modlí. Matky (a babičky) původně předávaly žitou víru.

Moderní muž

Moderní, nebo též nový muž se snaží rozšířit základnu svého života. Nechce už být jen mužem povolání, i když pro něho zůstávají důležité jak práce v povolání, tak výdělek dostačující pro rodinu. Novým způsobem se však otvírá rodinnému životu. Moderní muži se účastní domácích prací jinak než tradiční. Také otázky směřující do budoucna rozhodují partnersky. Snaží se být „novými otci“ a získávají tím silné obohacení mužského života, které jim nemůže dát samo povolání. Potvrzuje se výrok Hartmuta von Hentig: „Bez dětí se (my muži) stáváme barbary.“

Rozšíření mužského života jde zároveň do hloubky. Muži hledají širší přístup ke svému vnitřnímu životu. Pozorují, že, excentricky poháněni ven, už často nemají styk se svým nitrem. Zákoutí duše jsou jim často přístupná jen ve snech nebo tíživých fantaziích. Přístup k citům je pro tradiční muže ztížen. Málokdy hovoří o tom, co může mít velkou terapeutickou hodnotu; též jiné, mimoslovní formy vyjádření citů jsou pro tradiční muže obtížné. Tradiční muži to mají těžké i se slabými stránkami života: s bolestí, utrpením a smrtí. Právě tyto oblasti zkušeností mají v běžném pojetí naší kultury náboženské zabarvení. To má za následek, že tradiční muži jsou sice náboženští, ale spíše v extrovertní formě, zatímco s hlubokou náboženskou zkušeností se setkáme spíše u žen.

Právě v této vnitřní oblasti spočívá druhé těžiště současného vývoje mužů, vedle rozšíření mužského života do životního světa rodiny. Moderní muži se vydávají na cestu do nitra, nalézáme tam přinejmenším jejich předvoj. V popředí stojí pochopitelně kulturně snazší témata: zdraví a péče o ně, sexualita ve všech odstínech a variacích; mezi oblíbená témata patří též moc a násilí. Umírání, bolest a smrt jsou naproti tomu společensky ještě dosti tabuizovány a méně se o nich uvažuje. Nejvíc privatizováno a mužům nejobtížněji přístupné i ve vlastním životě je náboženství.

Odtud plyne, že církevní obce nemohou doufat v přímý prospěch z proměny vztahu mužů k modernitě. Současný vývoj mužství probíhá i fakticky do značné míry mimo církve a farnosti. Kdo tedy v tomto prostředí církevní práce s muži počítá s rychlým úspěchem, bude spoluodpovědný za budoucí zklamání.

Proto je třeba začít ve větší šíři. Taková široce fundovaná církevní práce s muži začíná teologickou úvahou o bohatých poznatcích současného bádání o mužství.

Sebeutváření

Jedním z hlavních důvodů, proč se dnešní muži vydávají na cestu vývoje, je jejich nespokojenost s mužským životem, který se od nich očekává. Muži nejsou svobodní, jak už před léty konstatoval Volker Elis Pilgrim ve svém „Manifestu pro muže“. Berlínský badatel Walter Hollstein říká, že muži nejsou jen původci, ale i oběti patriarchálních životních poměrů. Muži proto požadují z dobře pochopeného vlastního zájmu proměnu svého životního stylu, a tím i svého mužského obrazu sebe, svého obrazu muže.

Cílem takového mužského vývoje není, jak často můžeme slyšet, aby muži získali navíc „ženské podíly“. Hledá se celý muž, který je ve všech svých fasetách skrz naskrz mužský. Že C. G. Jung hovoří o „animě“ v muži, má zcela jiný význam. Jeho teorie důsledně vychází z toho, že muž a žena jsou si vzájemně natolik cizí, že jeden druhého nechápou a nemohou se setkat. Pochopení a setkání jsou možné jen tehdy, je-li cizost v modu anima jakoby přítomna v muži, a naopak animus v ženě.

Vývoj mužů, nastavený pozitivně, žije tedy z naděje, že do mužského života může přijít více života. Právě tento program se však bezprostředně týká teologie. Vždyť z hlediska teologie stvoření je člověk jako obraz Boha Stvořitele „tvůrčí“. Bůh mu důvěřuje a čeká od něho, že se bude po celý život sám „tvořit“, realizovat, utvářet. Mužský vývoj je tak konkrétním výrazem Božího požadavku mužského sebeutváření. Opačně to znamená, že z hlediska teologie stvoření absence vývoje nejen muži škodí, ale je též morálně povážlivým odmítnutím úkolu utváření sebe. Hřích tu znamená neprožívaný, i když uložený život. Ochuzení mužského života patří ve své stinné stránce k „nesmyslnému způsobu života zděděného po otcích“ (1Petr 1,18).

Církevní práce s muži bude tedy zřetelně brát v úvahu oba tyto základní aspekty vývoje mužů. Božímu úmyslu odporuje, když se život mužů zaviněně ochuzuje. Naproti tomu odpovídá Božímu požadavku, když život mužů bohatne a vyvíjí se: když se muž nakonec stane milujícím.

Silné stránky, moc a násilí

V minulých stoletích převládla v křesťanských církvích starost o provinění člověka vůči Bohu. Aby se mu bránilo, byly vypracovány katalogy neřestí a hříchů a v podobě zpovědních zrcadel byly trvale aktualizovány a zjemňovány. Lidé pak byli stavěni před tato zrcadla, aby své chyby poznali, litovali a zbavili se jich. Pro církevní práci s muži je jistě důležité, aby muži byli ochotni vidět své slabosti. Mělo by se však přitom méně hledět na morální chyby než na chyby, které se rodí ze samotného života: utrpení, bolest, konečnost a smrt. Zde je obrovské pole pro mužský vývoj.

Přesto se bude obnovená církevní práce s muži obracet na jejich silné stránky a snažit se je podporovat. Muži jsou silní, když vykonávají „moc“, tj. když dělají něco pro druhé nebo pro vlastní sebeutváření. Uvnitř církve se však muži setkávají s rozšířenou nedůvěrou. Ta je založena na tom, že se nerozlišuje „moc ve prospěch“ a „násilí proti“, jak zřetelně dokládá poslední studie o mužích.

Moc znamená moci něco dělat, posílit se v zájmu utváření společného blaha, spravedlivějších poměrů, míru. Moc navíc znamená také výkon, vytvoření díla, podnikavost. Církev se vždy nestaví přátelsky k výkonnosti. Z toho se však nedá vyvozovat, že se nemusí stavět i na stranu lidí neschopných podávat výkony, umírajících, postižených, nemocných, odkázaných na péči. Je třeba konstatovat, že důstojnost člověka není vázána na výkonnost. Před Bohem se každý může vidět beze všech zásluh a s veškerou vinou. Přesto je výkon i něčím, co Bůh do každého člověka vložil jako šanci a výzvu, která se však nezrodí v každém člověku — jak tomu může být u postižených.

Práce s muži v církvi znamená zprostředkovat jim pozitivní vztah k jejich moci, povzbudit je, aby tuto moc dále rozvíjeli a usilovali o ni. Pro muže je dobré — i duchovně před Bohem — když získá politickou, hospodářskou a pedagogickou moc a užívá ji pro obecné dobro.

Stejnou měrou, jakou se v církevní práci s muži podporuje moc, je třeba odbourávat ochotu k násilí. Zde je třeba připomenout, že podle výzkumů je násilnost vždy výrazem vnitřní slabosti. Sebejistí muži nepotřebují násilí. Církevní práce s muži bude tedy nejen chránit druhé před brutální nebo subtilní mužskou silou, stavět se jako ochránce k obětem mužského sexuálního násilí, ale bude se starat i o samotné násilníky — také a právě v církvi. K tomu je třeba mít anonymní svépomocné skupiny pro násilníky a mnohdy třeba jen starou radu: prostě se vyhýbat příležitosti k násilnému hříchu.

Hluboká mužská víra

Pravděpodobně nejobtížnější kapitolou církevní práce s muži je vypracování mužské podoby hluboké víry. Současná silná formace církevního a liturgického života ženami vyostřuje tuto otázku, protože je nutno předpokládat, že ve stylizaci (nikoli v základním hnutí) je mužská spiritualita zabarvená jinak než ženská.

V době rozvoje moderní ženské spirituality se při hledání nového stylu osvědčila orientace na velké duchovně nosné ženské postavy.

A co muži? I pro ně by stálo za to ohlédnout se po velkých mužských postavách. Michael Overmann jednou konal exercicie mezi muži Spolkové ochrany hranic a orientoval je na velkých postavách Starého a Nového zákona: Noemovi, Abrahámovi a Davidovi. Toho zkorumpovala jeho moc; mužně se však stal kajícníkem. Seznam takových spirituálních mužských vzorů lze prodloužit: Jan Křtitel, muž z divočiny; Zacheus, obrácený vrchní celník; Jan, kterého Ježíš miloval; spor učedníků o pořadí; Petrovo zapření; učedník pod křížem; příběh učedníků jdoucích do Emauz, když ztroskotaly jejich plány.

Nemohli by se muži orientovat i podle Ježíše? V jeho životě jsou mnohé události velmi blízké moderní církevní práci s muži: Ježíš se odlučuje od své matky; Ježíš se volně stýká s mnoha ženami; Ježíš má hluboká přátelství s muži i ženami; Ježíš miluje děti; Ježíš se dotýká lidí a dovoluje, aby se ho dotkli druzí; Ježíš se slepě nepodrobuje autoritám; Ježíš staví člověka nad Zákon; Ježíš se hněvá kvůli bezpráví; Ježíš jedná nenásilně; Ježíš je solidární se všemi lidmi; Ježíš pláče nad Jeruzalémem a nad mrtvým přítelem; Ježíš zná smutek, bolest a smrtelnou úzkost; Ježíš má přístup k tajemství Boha.

Bylo by divné, kdyby duchovně hledající muži nemohli najít něco pro sebe ve škole takových mužů víry. Touto cestou může každá touha po Bohu, která prahne na dně každé duše (Žalm 63), najít mužský styl zkušenosti.

Anzeiger für die Seelsorge, 2004/6.