Mariano Crociata, TEOLOGIA DELLE RELIGIONI

Autor: Denisa Červenková - Číslo: 2007/3 (Recenze)

Mariano Crociata (ed.), TEOLOGIA DELLE RELIGIONI. La questione del metodo. Città Nuova, Roma 2006, 314 str.

Dosud posledním sborníkem v řadě odborných teologických publikací, které se věnují vztahu křesťanství a ostatních náboženství, je v rámci italské katolické teologie¹ sborník Teologie náboženství s podtitulem Otázka po metodě, vydaný v listopadu r. 2006 v ediční řadě Teologia nakladatelství Città Nuova ve spolupráci s Teologickou fakultou Sicílie.² Příspěvky shromážděné editorem sborníku Marianem Crociatou se snaží postihnout stav bádání v oboru teologie náboženství po deseti letech, která uplynula od národního kongresu Asociace italských teologů (ATI)³ věnovaného tomuto tématu. Se zvláštní pozorností k metodě užívané pro bádání v oblasti teologie náboženství se přispěvatelé pokoušejí o další krok na cestě směřující k překonání oné dosavadní „nevyhraněnosti epistemologického statutu teologie náboženství“, na niž upozorňuje dokument Mezinárodní teologické komise Křesťanství a ostatní náboženství.⁴

Příspěvky jsou rozděleny do čtyř oddílů: první prezentuje status questionis a obsahuje příspěvek Massima Nara, který zkoumá výsledky aplikace různých metodologických přístupů k tématu plurality náboženství.

Druhý oddíl — Filosofia, science delle religioni, dialogo interreligioso — je prostorem vymezeným pro obory, které s teologií úzce souvisejí a které se zabývají náboženstvím jako dějinným, společenským a kulturním fenoménem. Připustit, že religionistika a příbuzné obory mohou být přínosem, je samo o sobě metodologickou volbou, která naznačuje, že k porozumění problému je dobré využít všech dostupných a vědecky adekvátních nástrojů ještě dříve, než se přistoupí k samotné teologické hermeneutice. Čtyři příspěvky této části ukazují čtyři odlišné epistemologické přístupy k jednomu tématu s opakujícím se poukazem na dimenzi odlišnosti (alterity).⁵ Michael Fuss představuje koncept „dialogické teologie pohostinnosti“ a vize náboženství jako jedné „rodiny pravdy“.⁶ Podle Sergia Ubbialiho je pro definici vztahu křesťanství a ostatních náboženství klíčová dialektika víra-náboženství. V pojetí náboženství jako a jakožto aktuace pravdy a svobody, kterou je člověk, by pak bylo možné najít prostor pro dialog různých tradic.⁷

Texty Giovanni Rizziho a Giuseppe Rizzardiho⁸ ve třetí části sborníku se věnují sebepojetí židovství a islámu a jejich vztahu k ostatním náboženských tradicím.

Poslední oddíl, Modelli e proposte, shrnuje několik příspěvků, které synteticky představují některé novější modely teoretického pojetí a metodologie v teologii náboženství.

Explicitně se hledání metody pro teologii náboženství věnují texty první a čtvrté části. V předmluvě editor Mariano Crociata připomíná, že obvykle je to sám předmět poznání, který vyžaduje adekvátní myšlenkový postup, abychom dospěli k pravdivému poznání. Metoda však předpokládá i určitý myšlenkový model, definici předmětu, kterým jsou náboženství v nové perspektivě, tj. v kontextu současné plurality náboženských tradic.

Massimo Naro se ve svém příspěvku Il metodo teologico e la teologia delle religioni⁹ domnívá, že předmět teologie, který vždy předchází metodě, s níž k němu přistupujeme, je podle něho nutně teologický, tj. „předmětem“¹⁰ teologie je Bůh, a to Bůh Ježíše Krista, z čehož se zdá vyplývat, že svět náboženství a jejich nauk, kult, kultura, soužití a dialog jsou tedy čímsi „jiným“. Náboženství by podle Nara mohla být studována „teologicky” pouze tehdy, odkryjeme-li v nich přítomnost Krista. Účelem výše zmíněného vymezení předmětu u Nara je zřejmě apel na osamostatnění a větší nezávislost teologického bádání na metodě vlastní religionistice a příbuzným vědním oborům. Hlavní rozdíl mezi religionistickým a teologickým přístupem je tu na úrovni předmětu bádání: pro teologii jím bude Bůh, pro religionistiku svět náboženství. Náboženství tedy nejsou pro teologii ani formálním, ani materiálním předmětem bádání. Náboženství v teologii pak buď mohou být považována za kontext, v němž se rozvíjí křesťanská teologická reflexe, anebo je musíme zahrnout dovnitř samotného subjektu, tj. učinit z nich součást Božího tajemství zjeveného v Kristu, pojímat je v kontextu dějin spásy a v jejich (nezřejmém, ale skutečném) vztahu ke Kristu. Na úrovni metodologie zaznamenáváme posun směrem k interdisciplinaritě či transdisciplinaritě, vnímané potřebě týmové práce a vytváření prostoru pro užití různých metod. Pro teologii náboženství je zvlášť významný přechod od komparativistického přístupu k tzv. dialogickému,¹¹ kde již není preferována neutralita pozorovatele, ale spíše jistý kritický dialog s identitou druhého.

Kontext náboženského pluralismu si v 21. století nárokuje převzít roli hlavního interlokutora teologické reflexe, a přebírá tak místo, jež ve druhé polovině 20. století náleželo ateismu, domnívá se Claude Geffré. Ve svém příspěvku Il mistero del pluralismo religioso nell‘unico progetto di Dio. Fondamento biblico e teologico¹² shrnuje dosavadní vývoj reflexe o tajemství náboženského pluralismu uvnitř Božího plánu spásy, v syntéze připomíná pozitivní biblická vyjádření k tématu a možnou teologickou argumentaci, aby došel k tomu, co tvoří specifikum křesťanství jako náboženství v konfrontaci s ostatními náboženskými tradicemi. Geffré, jeden z obhájců Dupuisovy koncepce náboženského pluralismu proti některým námitkám vyjádřeným např. v dokumentu Dominus Iesus,¹³ upozorňuje na přínos novějších tendencí nahradit v teologickém bádání otázku po individuální spáse příslušníků odlišných náboženství otázkou po významu existující plurality náboženství uvnitř Božího plánu, tedy zda nelze mluvit o jistém reálném vztahu celku náboženských tradic k Absolutnu.

Na Geffrého příspěvek kriticky reaguje Gerhard Gäde¹⁴ několika dílčími připomínkami ohledně spekulativnosti představeného konceptu „tajemství“ náboženského pluralismu a nedostatečného rozlišení faktického a principiálního pluralismu; neobjasněná zůstala i sama kategorie naplnění ve smyslu používaném autorem, právě tak jako zůstává otázkou návrh konceptu diferencovaného zjevení. Celkově pak lze, podle Gädeho, těžko rozlišit Geffrého pojetí od klasického inkluzivistického pojetí. Gäde rozvádí některé z myšlenek, které představil v rozsáhlejší práci publikované pod názvem Cristo nelle religioni.¹⁵ Metodologii teologie náboženství lze podle Gädeho vytvořit teprve po dalším důkladném promyšlení konceptu zjevení a s aplikací paradigmatického vztahu církev-Izrael na vztah křesťanství k ostatním náboženstvím. Jde o dialogický vztah, který lze podle Gädeho nazývat „interiorismus“: z posvátných Písem Izraele sestává křesťanský Starý zákon, ve kterém je odkrývána plnost Krista a nasloucháno jeho hlasu skrze starozákonní texty. Zde však Gädeho příspěvek bohužel končí, další krok směrem k samotné aplikaci na vztah křesťanství k ostatním náboženstvím tu nebyl učiněn.

Také další tři příspěvky sborníku jsou především souhrnem již dosažených výsledků bádání. Gianni Colzani¹⁶ vychází z otázky, k čemu slouží metoda ve vědě, a ve stručnosti představuje interpretaci vývoje teologie náboženství po Druhém vatikánském koncilu. Colzaniho interpretace zrodu teologie náboženství po Druhém vatikánském koncilu se opírá především o Rahnerovy a Ratzingerovy texty.¹⁷ Podle Colzaniho můžeme sloučit dvě základní problematiky, Rahnerem tematizovaný důraz na spásu a Ratzingerem připomínanou otázku pravdivosti — odtud pak se lze dál ptát po spásné hodnotě náboženství, tj. až poté, co jsme rozhodli otázku po jejich pravdivosti. Colzani se domnívá, že tedy nelze souhlasit s Claudem Geffrém, který jako společné jednotící kritérium navrhuje „autentické lidství“ (nacházené v Kristu, viz výše zmíněné christické hodnoty), tj. vyjít z otevřenosti lidské bytosti vůči transcendenci — v tom Colzani vidí riziko redukce Ježíšovy jedinečnosti na lidsky exemplární hodnotu. Brání se myšlence možné „metody zdola“, v níž by se Kristovo lidství mělo stát kritériem jednoty pro mezináboženský dialog, a navrhuje vyjít od dogmatu a konceptu jediných dějin spásy, v nichž se projevuje univerzální Otcova láska, vysílající Syna a Ducha a tíhnoucí v dějinách k eschatologické plnosti.

Následující příspěvek Calogera Caltagironeho vychází z úvahy o vědě jako specifickém typu poznání určitého předmětu, k němuž se dospívá pomocí metody odpovídající povaze předmětu. Abychom dospěli ke vhodné metodě v teologii náboženství, je podle autora třeba nejprve rozlišit teologální a teologické, tj. víru jako bazální zkušenost důvěry, která patří mezi základní zkušenosti člověka a ze které vyplývá základní postoj důvěry vůči tomu, co jednotlivá náboženství obvykle formulují jako posvátno/Bůh, přičemž toto vše (tj. vztah s oběma svými póly) tvoří teologální, formální předmět, zatímco materiálním předmětem je porozumění oné důvěře, které je teologické. Odtud mohu vyvodit různé historické podoby a formulace vztahu člověka k posvátnu/Bohu, v nichž se dává podoba smyslu, který je člověkem hledán. Metoda teologie náboženství by tedy ideálně měla artikulovat a spojovat antropologické a teologické instance, ovšem předpokládá se, že jakožto teologie se rodí z teologického, ne teologálního prostoru. Podle Caltagironem převzaté Morinovy koncepce by pak bylo možné mluvit o artikulaci jednotlivých úrovní uvnitř jisté hologramatiky, která by byla schopna postihnout celek i části a uchovat přitom specifikum jednotlivých identit, které obohacuje poznáním celku a naopak (celek poznávám právě z částí).¹⁸

Nuncio Capizzi se naopak opírá o Dupuisovo vymezení inkluzivního pluralismu v knize Cristianesimo e religioni, v úzkém spojení s proměnou postoje v praxi mezináboženského dialogu a v pojetí misie. Dupuis i Geffré vyzývají k „dialogické teologii“ (Dupuis v horizontu kontextualizace teologie a hermeneutické teologie, jejíž hermeneutický kruh rozšiřuje o třetí prvek, tj. namísto vzájemné interakce mezi textem zakladatele a věřícím pohledem současníka tu má hermeneutický trojúhelník text-kontext-interpret). Cílem je uvědomit si, že nejde o pouhý nový způsob teologického myšlení v mezináboženském kontextu, ale o novou teologickou metodu, která se jeví jako vhodná pro situaci náboženského pluralismu, kde dialog není jakýmsi úvodem, od nějž se pokročí směrem k teologické reflexi o náboženstvích, ale trvalým postojem, který reflexi doprovází; proto lze mluvit o „mezináboženské dialogické teologii“.

Sborník uzavírá studie Mariana Crociaty s názvem La teologia delle religioni tra specializzazioni metodologiche, teologia fondamentale e dogmatica.¹⁹ Adekvátní metoda bádání v oblasti teologie náboženství podle něho předpokládá, že předmětem teologie náboženství jsou jednoznačně náboženství, a jejich poměr k teologické reflexi řeší rozlišením vnějšího a vnitřního aspektu vztahu náboženství k teologii. Teologická reflexe se má odvíjet dvojím směrem: usilovat o teologickou interpretaci jevu náboženského pluralismu a zároveň o lepší sebeporozumění křesťanství. Formální princip porozumění jevu náboženského pluralismu je vnímán jako intrateologický, a to přesto, že náboženství jako materiální předmět přesahuje hranice vymezené dějinným zjevením Boha v Ježíši Kristu.²⁰ Je tedy nutné uvážit, jaký korektní vztah má být mezi poznáním z víry a „mezináboženským“ poznáním, neboť jestliže druhé upozorňuje na existující a jen těžko sjednotitelnou pluriformitu náboženství, prvé hovoří o nutnosti teoretické integrace dané plurality. Vše je spojeno s otázkou identity: předpokládá se, že poznání odlišného je vkladem k zralejšímu vědomí vlastní identity.

Jak se Crociata zmiňuje v úvodu ke sborníku, prací, které by se výslovně zabývaly metodou teologie náboženství, je dosud poskrovnu.²¹ Přestože se tedy většina příspěvků sborníku věnuje převážně teologickým předpokladům bádání o náboženstvích a pouze poslední, Crociatův, načrtává metodiku výzkumu v oboru teologie náboženství, přínos celého sborníku je dvojí: některé nově shrnuté koncepce zúčastněných autorů snad konečně proniknou do širšího povědomí teologické veřejnosti (např. zmíněné rozšířené pojetí dějin spásy, nesamozřejmost konceptu zjevení, christologicko-trinitární základ jako teologický předpoklad dějin spásy, pozitivní pojetí pluralismu a vyjití z tradičního schématu exkluzivismus-inkluzivismus-pluralismus); závěrečná Crociatova studie snad vzbudí krom diskuse i pokus o faktickou realizaci navrhovaného projektu (který by si zasloužil samostatný rozbor). Nezbývá než si přát, aby se toto bádání neuskutečňovalo jen na půdě italské teologie.