Krásou k posvátnu

Autor: Jacques Rigaud - Překlad: Oto Mádr - Číslo: 2007/3 (Kultura)

Smysl posvátna spočívá patrně v tom, co je v lidské přirozenosti nejhlubší a nejtrvalejší. Je to tušení jiného světa, nebo podvědomá touha odvracet hrůzy? Nevím, ale jsem si jist, že člověk od nejranějších dob vyjadřoval potřebu absolutna hrobkami, chrámy a zobrazeními, jak to vidíme v Egyptě, nemluvě o skalních malbách ve Francii a ve Španělsku. Náš moderní pohled na tato prastará svědectví si nejprve všimne jejich krásy, která nás zaujme více než jejich smysl. Ten nám často uniká. Přesto chápeme, že to, co nazíráme jako umělecká díla, bylo míněno a realizováno s docela jiným záměrem: odvrátit osud, usmířit rozhněvané bohy a svědčit o tom, co nastane po neúprosné smrti. A také pozorujeme, že ti, kdo takové stavby vytvářeli, dělali to ze zcela jiných důvodů: vkládali do toho to nejlepší ze sebe, jako by chtěli sami sebe nějak překročit. Neseni tímto tvořivým elánem se pak pouštěli do stavby hradeb, paláců, mostů a sídlišť. Stále více se přitom prosazoval zájem estetický. Nemůžeme zapomínat, že tato snaha o krásu má kořeny v posvátnu, a to už odevždy.

Co platí o našich západních kulturách, platí mutatis mutandis také o jiných kulturách: od Peru do Indie, od Mexika do Japonska, ale i v oblastech islámské kultury. Je však třeba zvlášť upozornit na situaci v Evropě. Žádná civilizace se nevytvořila z tolika zdrojů jako evropská. Od Egypta a Říma, přes hranice Židovstva a Řecka, přinejmenším třicet století umění a kultury tvoří společné dědictví evropské civilizace. Křesťanské umění se zpočátku usadilo v římských chrámech a osvojilo si všechno antické dědictví. Přitom mu dalo duchovní smysl s přibráním Starého zákona. To je snad jedinečné dobrodružství v lidských dějinách, jež z nás dělá přímé dědice pyramid a Parthenonu i Kolosea. Během tisíciletí evropského středověku žila kultura zcela nebo téměř zcela z křesťanství, v kontinuitě se Starým zákonem. Teprve v renesanci se kultura v novém racionálním výkladu antického dědictví laicizuje, a to ve dvou podobách: v profánní emancipaci umění, jež se uvolňuje od posvátna v malbě, hudbě a divadle. To však nebrání umělcům všeho druhu nacházet jeden pramen inspirace v křesťanském dědictví, a to až do našich dnů.

Tento rychlý přehled byl podle mého názoru nutný, abychom se pustili do otázky, jakou úlohu může mít církev při probouzení lidí ke vnímání krásy. Tato velice aktuální otázka se nedá zodpovědět jinak, než že si uvědomíme, odkud pocházíme a jakou tíži přitom neseme. Proto musíme, beze stopy triumfalismu, zdůraznit zvláštní odpovědnost naší římské církve z hlediska dějin.

Dědictví dějin

Při studiu náboženského umění v různých obdobích a civilizacích překvapuje, byť v různém stupni, jeho ustálenost, opřená o silné a ušlechtilé důvody. Pokud jde například o buddhismus nebo islám, jsou kultovní stavby budovány téměř podle týchž kánonů od počátků dodnes. Také v křesťanství — aniž se chceme dotýkat pravoslavných bratří — je zřejmý nevývojový ráz jejich náboženské architektury i výtvarných a hudebních projevů v liturgii. Ohledně protestantismu je známo, že reformace vznikla, mimo jiné, z odmítnutí římské honosnosti. Z toho plynulo, že je třeba vyzývat k oproštění umění v architektuře, malbě a sochách. To vše ovšem kompenzováno mocným zájmem o náboženskou hudbu.

Naproti tomu římská církev od začátku a s mimořádnou kontinuitou podporovala kreativitu umělců ve všech oborech — architektuře, malbě, sochařství, hudbě, zlatnictví. Papežové, kardinálové, biskupové a velké řády byli hlavními mecenáši. Mnoho špičkových děl vzniklo mecenášstvím církevních činitelů, v čele s křesťanskými králi a císaři. Motivy této štědrosti nebyly vždy zcela čisté, někdy až skandální. Přesto z hlediska ryze kulturního je závazek Evropanů vůči Římské církvi doslova nezměřitelný.

Dodejme, že církev a její reprezentanti nepřestávali dokazovat, při nemnohých výjimkách, mimořádnou otevřenost ducha a fakticky udivující liberalismus, když bez ustaranosti (nebo téměř) přijímali nejsmělejší výtvory například Michelangelovy nebo Caravaggiovy, či Donatellovy nebo Grecovy. A to i v době, kdy se církev stavěla v teologii, filosofii, literatuře či vědě jako uzavřená proti novotám. V tomto duchu tolerance se možná projevoval italský duch důvěrného vztahu Římanů k antickému dědictví. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že je tu možno vidět zvláštní starost až respekt naší církve vůči uměleckému tvoření. Jako by Krása byla jednou z evangelijních ctností a pro věřící bezpečnou cestou k přiblížení se Posvátnu.

Víra není estetické potěšení. Naše náboženství není jedna kulturní praxe mezi jinými. Proto každý křesťan, ať je jakéhokoli vyznání, ví, že krása gest, zpěvů nebo vůbec liturgií není pouhým ornamentem modlitby, nýbrž je její podstatnou částí. Povinností církve zajisté není probouzet lidi k chápání krásy, ale všichni křesťané, počínaje kněžími, vědí nebo mají vědět, že liturgie pozvedá ducha a duši na rovinu, která je činí vnímavějšími pro cesty Páně, a současně je skrze uměleckou tvorbu poctou stvoření Stvořiteli všech věcí, které jsou ve světě.

Odpovědnost církve

Současné církvi patří úkol být věrná tomuto slavnému dědictví. Je to odpovědnost povážlivá v době, kdy se mnoho umělců vzdálilo od víry a kulturní dědictví křesťanství je stále méně objevováno ve svých duchovních zdrojích. Pokud jde o uplynulé století, nedá se říci, že katolická církev byla v tomto ohledu trvale věrná své povinnosti. Je ovšem třeba na její omluvu říci, že měla naléhavější starosti než pečovat o svou slávu. Ve svém mládí jsem zažil ubohý sulpiciánský způsob, založený na opakování, plochou liturgii a zpěvy nevalné úrovně. Francouzská církev málo dbala o svou odpovědnost za kulturu.

Přesto v průběhu celého století vyjadřovali svou víru Rouault a Messiaen, Claudel a Matisse, rozvíjelo se postupně hnutí renesance posvátného umění, s Corbusierem v Ronchamp nebo s Guillaume Gilletem v Royan. V 60. letech dal 2. vatikánský koncil prostor pro obnovu liturgie, což dalo podnět k novému dialogu umělců a církve. Souběžně uvolnila kulturní politika z podnětu André Malrauxe nejen velký vlastenecký elán zaměřený na stavby katedrál, ale také umožnila veřejné zakázky živým umělcům, například Chagallovi.

Francouzský episkopát pochopil tuto kulturní politiku jako jistý druh výzvy a potřeby dát aktivní a vynalézavou odpověď všem, kdo, vedeni svěžestí ducha a zájmem o umění, chtěli uvolnit vstup do kostelů a klášterů. Nejde jen o povinnost přijmout to, co zákon z roku 1905 ukládá duchovním ohledně míst kultu. Jde o pastorační povinnost, jež se neobrací jen na věřící, ale na každého návštěvníka, třeba i naprosto vzdáleného duchovním záležitostem, protože nikdo neví, co se děje v mlčení jeho duše. Lze si představit obtížnost toho úkolu, zejména pokud jde o smíření vlastních potřeb kultu s nutností přijímat návštěvníky. Je například známo, že Notre Dame v Paříži navštíví 12 milionů návštěvníků ročně, dvakrát víc než Louvre. Z iniciativy kardinála Lustigera už nějaký čas pomáhá komise „Umění, kultura a víra“ pařížskému kléru určovat způsoby a prostředky uměleckého obohacení bohoslužby a kulturního zpřístupnění kostelů, a to bez banalizace a přitahování pozornosti na sebe.

„Krása je vyzařování pravdy,“ řekl Platón. Pro křesťana, který věří v pravdu evangelijního poselství a Božího slova, není možné oddělovat krásu od této Pravdy. Nikdo neví, zdali je svět krásný sám o sobě, zato víme, že stvoření je krásné, jak o tom svědčí rozvitý květ, tvář dítěte nebo zapadání slunce do oceánu. A také víme, když čteme báseň, když nasloucháme Mozartovu Ave verum nebo vystupujeme vzhůru do Vézelay, že ten člověk udělal to nejkrásnější, a to je také pocta Stvořiteli.

Krása nestačí k záchraně lidstva uprostřed tolika zločinů, hrůz a ošklivostí, za něž se budeme muset odpovídat v hodině soudu. Přinejmenším však platí, že všechno dobré, co uděláme, bude nám přičteno ke spáse.

Sources vives, 4/2001.