Idea lidských práv a její dvě verze

Autor: Stanislav Sousedík - Číslo: 2007/3 (Články)

Mons. O. Mádrovi k životnímu jubileu

Přesvědčení o potřebě určité míry morálního respektu k lidské osobě se v nějakém stupni vyskytuje ve všech známých, historických i současných, kulturních okruzích. Mimořádně velkého významu nabylo toto přesvědčení především ve společenském myšlení kulturního okruhu západoevropského, resp. západoevropsko-amerického. Zde se rozvinulo až do podoby požadavku respektování tzv. lidských práv. Lidská práva jsou co do své ideje chápána jako univerzálně platné (časem a prostorem neomezené) společenské normy předcházející pozitivnímu zákonodárství, jež je povinno je při formulování veškerých konkrétních zákonů respektovat. To, že jsou lidská práva normy co do své podstaty nepsané, neznamená ovšem, že jejich výslovná formulace nemůže být začleněna do právní soustavy toho kterého státního útvaru. K výslovnému prohlášení lidských práv za státní zákony došlo v evropsko-americké oblasti poprvé na sklonku 18. století. Pro rozšíření jejich právní kodifikace měla později velký význam Všeobecná deklarace lidských práv, vyhlášená na půdě OSN v r. 1948. Tyto a další podobné právní dokumenty jsou sice pro dodržování lidských práv nepochybně užitečné, přistupují nicméně k těmto právům (jež stojí, jak jsem již upozornil, nad jakoukoli konkrétní zákonodárnou činností) pouze jako jejich vnější stvrzení.

Na otázku, proč se idea lidských práv vyvinula v podobě tak vyhraněné právě v evropsko-americké kulturní oblasti, není jednoduchá odpověď. Připouští se však všeobecně, že jedním z důležitých faktorů, které to způsobily, je skutečnost, že se naše civilizace vyvinula ze zdrojů židovsko-křesťanské náboženské tradice. V ní se člověku mezi stvořenými věcmi připisuje zvláštní postavení: podle biblické knihy Genesis byl totiž člověk na rozdíl od ostatních věcí tohoto světa stvořen k Božímu obrazu, tedy jako jakási zvláštní, jinde se mezi hmotnými jsoucny nevyskytující podoba svého transcendentního původce, Boha. Tato podoba dodává každé lidské bytosti zvláštního významu či — jak se (ovšem až o mnoho později) začalo říkat — „důstojnosti“. Na základě této důstojnosti — důstojnosti prvotním hříchem sice otřesené, novozákonnní obětí však obnovené — si každý člověk vyžaduje zvláštního ohledu. Ten je vyjádřen ve Starém zákonu především Desaterem a v Novém prohlouben zejména Ježíšovým kázáním na hoře. Zdá se pochopitelné, že v rámci civilizace, která se rozvinula na takovýchto, co do nároku univerzálně platných náboženských představách, vznikly mimořádně příznivé předpoklady pro rozvoj myšlenky důstojnosti lidské osoby a na ní spočívající ideje lidských práv.

Biblické texty, jak jsem naznačil, obsahují ovšem víceméně pouze podněty pro rozvinutí takové ideje. Její soustavné rozvedení a pojmové vyztužení bylo věcí dalšího myšlenkového vývoje. Během staletí vykrystalizovalo ze společného základu dvojí, podstatně odlišné pojetí lidských práv. Pro první, starší, je charakteristické, že se v něm myšlenka důstojnosti člověka a jeho práv odvozuje v návaznosti na biblické zdroje z jeho zvláštního vztahu k tvůrci, Bohu. Takové pojetí lze charakterizovat jako teistické. Pro druhé, později vzniklé pojetí lidských práv, je charakteristické odvozování těchto práv nikoli ze zvláštního vztahu člověka k Bohu, nýbrž ze samotné, na Bohu vposledku nezávislé důstojnosti člověka. Zde je možno mluvit o antropocentrickém pojetí lidských práv. Antropocentrické pojetí lidských práv vzniká v době rozvoje evropského osvícenství, ve zvláštní společenské situaci vzniklé úpadkem stavovského uspořádání společnosti a nástupem absolutismu. Přes svou hlubokou odlišnost je antropocentrické, osvícenské pojetí na teistickém geneticky závislé a bez něho nepředstavitelné. V rámci osvícenského pojetí dochází nicméně myšlenka lidské důstojnosti a idea lidských práv své explicitní, terminologicky fixované formulace.

Podívejme se poněkud blíže na pojetí starší, teistické. Za jeho důležité představitele lze považovat církevní otce, velké osobnosti středověkého myšlení, a později, v novověku, mnohé katolicky i protestantsky orientované myslitele. Mezi názory těchto časově, kulturněhistoricky a konfesně mnohdy navzájem vzdálených autorů jsou ovšem závažné rozdíly. Ty se týkají především argumentačních metod a pojmových prostředků, jimiž myšlenku lidské důstojnosti rozvíjejí. Někteří představitelé teisticky orientovaného pojetí lidských práv (myslitelé křesťanského starověku a později hlavně autoři protestantští) zdůvodňují jejich platnost převážně jen na biblickém základu. Jiní, počínaje mysliteli středověkými, užívají k formulaci lidských práv nadto ještě i pojmové aparatury převzaté z antické filosofické tradice, jmenovitě nauky o přirozeném právu. Díky těmto druhým vzniká postupně teorie lidských práv, která je křesťanskou náboženskou tradicí sice inspirována a chce jí sloužit, jež je však formulována i prostředky ryze rozumovými. Upozornil jsem, že k ideji lidských práv náleží myšlenka jejich univerzální platnosti. Povšimněme si, že je v rámci teistického pojetí univerzalita lidských práv zdůvodněna dvojím odlišným způsobem. Podle těch, kdo zdůvodňuji lidská práva pouhým odkazem na Písmo, je zdrojem těchto práv univerzální nárok zde obsažené Boží zvěsti. Ti, kdo tato práva opírají o myšlenkové prostředky antické filosofické tradice, zdůvodňují jejich univerzální platnost nadto ještě i argumentací, jejímž předpokladem je přesvědčení o objektivní platnosti a intersubjektivní dostupnosti touto rozumovou cestou získaných závěrů.

Podle autorů, kteří zastávají teistické pojetí, stvořil Bůh všechna jsoucna ke své slávě. Některá z těchto jsoucen oslavují Boha pouhou svou existencí, jiná však — lidé — oslavují Boha nadto ještě jiným, dokonalejším způsobem, když ho svým rozumem poznávají a vůlí milují a jemu slouží. Právě díky rozumu a vůli je podle těchto autorů člověk oním v textu Geneze zmíněným obrazem Božím (imago Dei). Vlivem své v empirickém světě jedinečné podobnosti s Tvůrcem je člověk oprávněn využívat jiných hmotných jsoucen, jimž se takové podobnosti nedostává, k uskutečnění svého vlastního poslání. Užívání jiných věcí jako pouhého prostředku vede ovšem k jejich poškozování a dokonce k tomu, že je člověk ve svůj prospěch (a proti jejich přirozené náklonnosti) zbavuje jejich vlastní existence (k tomu dochází hlavně tehdy, používá-li rostlin a zvířat jako své potravy). Tímto způsobem však člověk není oprávněn zacházet s jiným člověkem, a to právě z toho důvodu, že je každý člověk jako Boží obraz určen z vůle svého tvůrce k tomu, aby Boha osobně poznával a miloval. Každá lidská bytost má tudíž podle Boží vůle povinnost, aby každého jiného člověka uznávala a respektovala, a to v té míře, aby mu nebránila uskutečňovat jemu vlastní poslání. Tuto Boží vůli vyjadřuje Boží zákon. Zákon, o němž je tu řeč (lze jej — ale není to v rámci teistického pojetí nutné — chápat jako zákon přirozený), stanoví, jaké mají jedni lidé k druhým povinnosti, ale tím ovšem zároveň, jaká mají ti druzí na základě toho práva. Určitá část těchto práv pak byla (ovšem teprve v novověku) nazvána „lidskými právy“.

O která taková práva jde v teistické tradici? Starší představitelé této tradice nepodávávají nějaký jejich soustavný výčet (takové pokusy jsou, jak jsem již naznačil, teprve pozdějšího původu), ale uvádějí přece jen při různých příležitostech: právo na život, právo vlastnické, právo na svobodu od nátlaku k přijetí víry a křtu, právo nekřesťanů na nerušení výkonu jejich kultu, právo dětí na výchovu (plyne z povinnosti rodičů ji dětem poskytovat) aj. K lidským právům nenáleží podle teistického pojetí některá politická práva, např. právo na občanskou rovnost apod. To je v rámci tohoto pojetí důsledkem univerzality lidských práv. Zmíněná politická práva nejsou totiž nezbytně nutná k dosažení cíle lidského života a mají nadto smysl nikoli vždy a všude, nýbrž jen v určité časem a místem podmíněné společenské situaci, na určitém stupni rozvoje hospodářských sil, vývoje kulturních tradic apod. Z toho důvodu k teisticky pojatým základním lidským právům nenáleží. Lidská práva jsou v teistickém pojetí vždy práva na určitý prostor svobody, svobody umožňující dosáhnout každému osobně Bohem člověku vymezeného cíle života.

Tolik ve stručnosti k hrubým obrysům teistického pojetí. Přibližně od počátku novověku se počalo rozvíjet pojetí odlišné, výše jsem je nazval antropocentrické. Jeho rozvoj souvisí s celkovou tendencí novověkého myšlení přenášet zájem z Boha na člověka, tendencí vrcholící požadavkem myšlenku Boha posléze vůbec eliminovat. V oblasti problematiky důstojnosti lidské osoby a lidských práv tato tendence znamená, že se vazba lidských práv na jejich transcendentní zdroj postupně uvolňuje, až se posléze (cestou početných mezistupňů) idea těchto práv stává na Bohu zcela nezávislou. Jaký má tento myšlenkový vývoj dopad na ideu těchto práv?

Předně pozbývá idea lidských práv bez vazby na Boha svého dosavadního zdůvodnění. Protože se tato idea silou tradice udržuje i nadále, vzniká snaha nalézt náhradní zdůvodnění. Takových zdůvodnění bylo v rámci evropské moderny (= osvícenství) vypracováno několik, zdá se však, že nejvlivnějším z nich bylo to, jež bych nazval „vývojovou teorií“. Podle takové teorie jsou dějiny lidstva členitým procesem, konvergujícím nicméně zákonitě k jednomu cíli, totiž ke společenskému stavu nejvyšší možné míry svobody a autonomie (svéprávnosti) člověka. Tato autonomie zahrnuje jako svoji neodmyslitelnou součást i antropocentricky pojatá lidská práva. Lidská práva nejsou v pojetí různých verzí vývojové teorie pojímána jako něco libovolného, nýbrž jsou závazná a univerzální díky nutnosti a na lidském přání nezávislé všeobecnosti celkového směru dějinného procesu, směřujícího k jejich uskutečnění. Mimoevropské kulturní okruhy, které osvícenskou fází dosud neprošly, musejí dříve či později evropský myšlenkový vývoj, kde se osvícenství se svým ideálem svéprávnosti člověka již prosadilo, ve zkratce napodobit. Ke konečnému nastolení antropocentricky pojatých lidských práv je v duchu některých verzí vývojové teorie možné (a někdy záhodné) použít i prostředky, které jsou s těmito právy samými ve sporu.

Vývojová teorie je myšlenkovou konstrukcí charakteristickou pro období evropské moderny. Pro epochu následující, tzv. postmodernu, je charakteristický mimo jiné rozchod s myšlenkou jednotného směřování lidských dějin. Ta je nahrazena myšlenkou tzv. „plurality“. Pro oblast lidských práv to znamená, že padá jejich zdůvodnění odvoláním na nutný směr dějinného procesu a že tato práva, jejichž idea silou tradice ještě přetrvává, visí od doby nástupu postmoderny takříkajíc ve vzduchu, bez jakéhokoli souvislého myšlenkového zdůvodnění. Lidská práva jsou v rámci postmoderních postojů považována za věc pouhého — sice žádoucího, ale lidské bytosti jako takové nezavazujícího — konsenzu, který nabývá jakési vnější závaznosti teprve, je-li fixován odpovídajícími normami pozitivního právního řádu. Takový konsenzus lze však těžko považovat za zdůvodnění ideje lidských práv. Ta podle své ideje platí nikoli na základě souhlasu a vyhlášené právní normy, nýbrž tento souhlas a tuto normu jako jejich transcendentní pravidlo předcházejí.

Pozorujeme dále, že se lidská důstojnost, zbavená v rámci antropocentrické koncepce svého transcendentního zdroje, stává sama o sobě zdrojem práv, která jsou nyní na jejím základě nově koncipována. Viděli jsme, že různým pojetím lidských práv je společné, že přisuzují lidské osobě určitou nedotknutelnost, a tedy určitý prostor svobody. V antropocentrickém pojetí, kde je idea lidských práv zbavena svého mimosvětského základu, je tento starý požadavek svobody uchován; svoboda se však bez zakotvení v Bohu stává „autonomní“ (tj. doslova: sama sobě zákony dávající). Takto autonomně pojatá lidská svoboda, omezená nejvýš ohledem na svobodu druhého, se pak v antropocentrické koncepci proměňuje v základní právo, jež je veškerými dalšími právy vyhlášenými zákonodárnou mocí pouze blíže specifikováno a různě konkretizováno. Takové pojetí má ovšem za následek, že jsou z důstojnosti lidské osoby vyvozována i práva, jež v duchu teistické tradice neexistují, a mohou být nadto dokonce s důstojností lidské osoby ve sporu. Podívejme se na tuto věc trochu blíže.

Lidská práva koncipovaná v rámci antropocentrického pojetí jsou po stránce, která nás tu zajímá, trojího druhu. Zaprvé jsou tu práva, která pocházejí beze změny ze starší tradice, takže je mohou stoupenci teistického pojetí bez rozpaků akceptovat. Příkladem takového práva je právo na život, právo na majetek ap.

Zadruhé jsou tu práva, která rovněž mají předlohu ve starší tradici, ale jimž se dostává v rámci antropocentrického pojetí smyslu, který je s touto tradicí ve sporu. Příkladem takového práva je právo na svobodu svědomí. Pokud svobodě svědomí rozumíme tak, že spočívá v právu zvolit si jakékoli náboženské vyznání, případně zůstat bez vyznání, pak je takové právo ve zcela zřejmém sporu s prvním přikázáním biblického Desatera, které, jak známo, zní: V jednoho Boha věřiti budeš. Takto pojaté právo na svobodu svědomí podle starší, teisticky zaměřené tradice proto, přesně vzato, neexistuje. Existuje ovšem podle této tradice jiné právo: aby člověk splnil, může-li, povinnost víry nezávisle na nátlaku nějaké veřejné instituce (jmenovitě státu a církve). V tom smyslu mluví o tomto právu i starší autority, a v novější době zejména deklarace o náboženské svobodě, vyhlášená II. vatikánským koncilem. Mezi pojetím náboženské svobody, jak je formulováno v tomto dokumentu, a jejím antropocentrickým pojetím, vycházejícím ze zcela odlišného myšlenkového základu, je tedy přes určitou podobnost formulací hluboký rozdíl. S trochou nadsázky by zde bylo možno použít ono známé „Když dva říkají totéž, není to totéž“.

Zatřetí se v rámci osvícenského pojetí formulují práva, která jsou ve zcela zřejmém a příkrém sporu s povinnostmi a právy člověka formulovanými v rámci teistické tradice. K nim náleží např. právo ženy na přerušení těhotenství apod. Jsme dnes, zdá se, v evropsko-americké oblasti svědky tendence formulovat další a další práva posledně jmenovaného typu.

Rozlišení dvou verzí lidských práv, jak jsem je nastínil, je ovšem schematické. Složitost skutečného vývoje jsem však nechal stranou záměrně. Zvolená úroveň abstrakce mi slouží k zvýraznění hlavních rysů zkoumaného jevu.

Jasné odlišení dvou verzí ideje lidských práv má význam především kulturněhistorický. Domnívám se, že je nedostatkem některých jinak i cenných prací k problematice lidských práv, že toto rozlišení neznají. Líčit vývoj ideje lidských práv od jejích biblických zdrojů až po dnešek s pominutím dialektického napětí, jež se v něm skrývá, vidět v tomto vývoji pouze jakési kontinuum, může mít — vedle toho, že je historicky nevýstižné — i určité problematické dopady pro praxi. Křesťané, odvozující lidská práva z mimosvětského principu, mají všechny důvody, aby vždy stáli v popředí úsilí o jejich respektování. Není z hlediska jejich zásad nesprávné, naopak je žádoucí, aby se v takovém úsilí stávali podle okolností spojenci i těch, kdo některá z těchto práv obhajují na jiném než teistickém základu. Dojde-li k tomu, nebylo by však obezřetné zapomínat (či dokonce vůbec nevidět), že jde o spojenectví pouze dílčí a co do motivace velmi rozdílné.¹

S představiteli evropské moderny křesťané sice sdílejí přesvědčení o univerzalitě lidských práv, ale liší se od nich zásadně tím, že vidí jediný možný základ jejich univerzální platnosti v oblasti transcendence. S představiteli evropské postmoderny spojuje křesťany naopak respekt k náboženským kořenům různých neevropských civilizačních okruhů a uznání jejich dílčí hodnoty. Křesťané však nevidí v různosti těchto kořenů nepřevoditelnou „pluralitu“: Shledávají v jejím rámci sjednocující princip, pro jehož rostoucí uznání byli v minulosti a jsou i dnes připraveni se angažovat.²