Gerhard Gäde, CHRISTUS IN DEN RELIGIONEN

Autor: Bogdan Pelc - Číslo: 2007/3 (Recenze)

Gerhard Gäde, CHRISTUS IN DEN RELIGIONEN. Der christliche Glaube und die Wahrheit der Religionen, Verlag Ferdinand Schöningh, Paderborn — München — Wien — Zürich 2004, 192 str., ISBN 3-506-70111-8.

Teologie náboženství je u tohoto německého dogmatika — působícího v Římě současně na Papežské univerzitě Gregoriana a na Papežské vysoké škole sv. Anselma — ve středu zájmu. Recenzované dílo sice vzniklo již před několika lety, ale, jak se zdá, prošlo v české odborné teologické veřejnosti bez povšimnutí. Je to škoda, poněvadž tato kniha představuje pokus o nové, originální řešení otázky vztahu mezi křesťanstvím a ostatními náboženstvími. V podstatě nejzajímavější a nejvíc přínosná je čtvrtá kapitola, přímo věnovaná tomuto problému, ale pozornost odborníků si zaslouží celá kniha.

G. Gäde rozdělil svoji studii do čtyř kapitol, kterým předchází úvod a uzavírá je závěrečná bilance. V úvodu (str. 11—22) se zabývá definicí teologie náboženství, úkoly, které stojí před tímto oborem, a potížemi, na které naráží.

První kapitola (str. 23—38) krátce reflektuje dva nesprávné přístupy k řešení vztahu mezi jednotlivými náboženstvími. Jsou to relativismus a fundamentalismus. Tyto jevy se mohou pochopitelně vyskytnout v každém náboženství. Ani hinduismus nebo buddhismus nejsou tak mírumilovné, jak se na první pohled zdá, a nebezpečí fundamentalismu a netolerance je obsaženo i v nich. Autor oba jevy kritizuje s odkazem na nebezpečí, která s sebou nesou — na jedné straně je to neúcta k pravdě a k vlastní náboženské totožnosti, na druhé straně je to netolerance, namyšlenost a neschopnost dialogu. Jasně vidíme, že Gäde považuje jak relativismus, tak fundamentalismus za postoje v mezináboženském dialogu nepřípustné.

Druhá kapitola (str. 39—82) je věnována analýze dosud známých modelů vztahu křesťanství s ostatními náboženstvími, jak je vypracovali křesťanští teologové. Jedná se o exkluzivismus, inkluzivismus a pluralismus. V této poměrně dlouhé části knihy autor podrobně pojednává o tom, odkud tyto teorie vycházejí, k jakým závěrům dospívají, kdo je zastáncem toho kterého modelu a především, jaké jsou jeho kladné a záporné stránky. Dospívá k závěru, že z dosavadních modelů žádný neřeší uspokojivě otázku vztahu mezi křesťanstvím a ostatními náboženstvími. Navíc, podle jeho názoru, inkluzivismus — čili model nejvíc akceptovaný katolickými teology — je v podstatě vylepšenou formou exkluzivismu, poněvadž stejně jako on stojí na přesvědčení o nadřazenosti křesťanství. Autor konstatuje, že teologie náboženství se v důsledku toho nachází v jakési slepé uličce. Existuje totiž možná alternativa: buď je pravé pouze jediné náboženství a všechna ostatní jsou méněcenná (inkluzivismus a exkluzivismus), nebo jsou všechna stejně pravdivá (pluralismus). Třetí možnost není. Ovšem Gäde tvrdí, že z této zdánlivě neřešitelné situace existuje možné východisko. K tomu je nezbytný přechod od religionistické k teologické perspektivě. Religionistika — coby věda stojící na neutrálním bodu — může přijímat jen jeden z výše zmíněných postojů. Teologie, která je vědou objektivní, ale nikoliv neutrální (je přece vědeckou reflexí víry), přijímá přesvědčení o tom, že v Ježíši Kristu se nám zjevila pravda, kterou nikdo a nic nepřekoná. Ve světle pravdy zjevené Kristem křesťan vidí, že i v jiných náboženstvích je obsažena Boží pravda, kterou úplně, v nejvyšší míře, přinesl na zem právě Ježíš Kristus. Gäde postuluje, aby se na pravost náboženství pohlíželo v kontextu dialogu, nikoli v kontextu konkurence, jak tomu bylo dosud. V tom místě autor přerušuje uvažování o novém modelu vztahu mezi náboženstvími — jak ho chce nabídnout — a věnuje pozornost náboženství obecně.

Jde o obsah třetí kapitoly (str. 83—130). V úvodu se autor zabývá definicí náboženství. Jak je obecně známo, je velmi obtížné formulovat takovou jeho definici, která by zahrnovala celé široké spektrum náboženských jevů. K tomuto přesvědčení se připojuje i sám Gäde, který poté, co cituje několik definicí náboženství a líčí jejich nedostatky, v závěru konstatuje, že náboženství je něco, co má cosi společného se skutečností, která všechno přesahuje a zároveň nabízí spásu. Ovšem i tato velmi široká a neurčitá definice, ačkoliv se zdá, že obsahuje všechny náboženské jevy, je problematická. Proto se autor v dalších úvahách zabývá problémy, jako jsou například: „Co to je spása?“, „Odkud lidé vědí o spáse?“ nebo „Jak Bůh hovoří k lidem?“ Jako odpověď na tyto otázky se nabízí podle Gädeho křesťanská víra, zakládající se na zjevení trojjediného Boha v Ježíši Kristu. Podle něho Ježíš spasil nejen lidi, ale i náboženství. Gäde totiž věnuje velkou pozornost tématu „temných stránek“ náboženství, ke kterým počítá nejen fanatismus a netoleranci, ale také ritualismus a formalismus. Ježíš Kristus ukázal, jaké má být opravdové náboženství. Gäde striktně odděluje náboženství od víry. Ačkoliv se na první pohled zdá, že tato část knihy je zbytečná, že nějak nezapadá do celku, je to pouze první dojem. Ve skutečnosti pro pochopení čtvrté kapitoly, která představuje jakési těžiště práce, jsou obecné úvahy o náboženství nezbytné. Gäde zastává názor o přísné transcendenci Boha a zjevení v obecném smyslu slova považuje za problematické, poněvadž podle něho chybí (až na jednu výjimku) vhodný „prostředek“ komunikace mezi Bohem a člověkem. Pojem „slovo Boží“ je pro něho velmi problematický, jedinou výjimkou je osoba Ježíše Krista, jediného pravého Božího Slova. Otázkou je, proč lidé vědí o spáse, proč si tuto spásu představují tak zvláštním způsobem — že není pouze prodloužením dosavadního života do nekonečna, a to za skvělých podmínek. Všechna náboženství slibují něco, co se už nedá přesáhnout, vylepšit: společenství s Bohem. Není jejich slib klamný? Není z toho důvodu, že Kristus přesvědčivě zjevil, že to je pravda (s. 112). Kvůli Kristu, kvůli tomu, kým on je a co zjevil, můžeme náboženství považovat za jev pozitivní. Bůh se zjevil lidstvu jako trojjediný a existence Trojice nám dovoluje pochopit, jak je možné, že transcendentní Bůh navázal vztah a společenství s lidstvem, aniž svou transcendenci porušil. Podle Gädeho je tajemství nejsvětější Trojice klíčové pro pochopení vztahu Bůh — svět (s. 116—117). Jinak je náboženství původcem neštěstí a zmatku. Biblický příběh Kaina a Ábela ukazuje, jak je náboženství nebezpečné. Také Kristus je obětí konfliktu mezi ním a náboženstvím, ve kterém vyrostl. Tato negativní stránka náboženství je zapříčiněna lidmi. Kde jsou lidé, tam je také hřích, zlo, nedostatky (s. 121—128).

Čtvrtá část knihy (str. 130—190) je její hlavní částí. Gerhard Gäde zde prezentuje odborné veřejnosti nový model vztahu mezi křesťanstvím a ostatními náboženstvími. Tento model má název „interiorismus“. Argumentace v této kapitole probíhá ve třech etapách: Nejprve se pokazuje na skutečnost, že Písmo svaté Starého zákona bylo převzato křesťany bez oprav a změn, jen bylo nově interpretováno díky novému, hlubšímu pochopení, které bylo umožněno působením a učením Ježíše Krista. Je to, jak správně Gäde podotýká, jediný známý případ v dějinách, kdy jedno náboženství vzalo všechny posvátné spisy jiného náboženství za své. Ve druhé etapě autor klade otázku, zda tento vztah mezi Starým a Novým zákonem — tak, jak ho známe z křesťanství — může být považován za model správného vztahu křesťanské víry k nekřesťanským náboženstvím. Po kladném zodpovězení této otázky následuje třetí krok — projednání možných námitek vůči novému modelu.

Klíčovým momentem pro Gerharda Gädeho je skutečnost, že ti, kteří uvěřili v božství Ježíše Krista díky událostem, které známe z Nového zákona, byli v jejich světle schopni nově pochopit a interpretovat starozákonní proroctví, události, ba celé dějiny vyvoleného národa. Co bylo dříve, nezůstalo odmítnuto, nýbrž zůstalo odhaleno: tyto události, proroctví, dějiny byly přípravou na příchod Krista. Kvůli tomu pak křesťané pohanského původu přijali spisy Staré smlouvy jako Boží slovo, poněvadž uvěřili v Krista (s. 158). Následovně Gäde pomocí obrazu o kamenu majícím schopnost fluorescence popisuje jádro své teorie. Kámen má tuto schopnost vždy, ale projevuje se pouze tehdy, když na něj padají paprsky světla. V tom okamžiku začíná svítit. Podobně je to s náboženstvími. V každém z nich je ukryta Boží pravda, v každém z nich již Kristus působí. Ale teprve když se na ně podíváme ve světle Krista — skrze optiku jeho evangelia — uvidíme, že on tam je přítomen. Gäde doslova píše: „Tak bylo možno srovnávat nekřesťanská náboženství s fosforeskujícími kameny. Když na ně padne Ježíšovo světlo, vyjde najevo, že v nich už je Kristus, i když v jiném zabarvení a ztvárnění. A přece to je vždy tatáž nepřekonatelná skutečnost, která se vyjadřuje v těch náboženstvích jinak. Teprve Ježíšovo poselství nám otevírá oči pro to, že Kristus v nich už od počátku působí“ (str. 171). Jak autor přiznává, tato koncepce není zcela nová. V roce 1974 její první projekt načrtl Peter Knauer, ovšem nevzbudila v tehdejší době větší zájem, spíše se setkala s nepochopením. Gäde doufá, že nová, vylepšená verze této teorie, kterou formuluje, se setká s větším zájmem.

Na závěr kapitoly autor vypočítává některé námitky proti teorii a odpovídá na ně. Ovšem zdá se mi, že na dvě nedovedl přesvědčivě odpovědět. Nejprve: Vztah mezi židy a křesťany, mezi Starým a Novým zákonem je neopakovatelný, výjimečný. Není to stejné měřítko jako vztah mezi křesťany a vyznavači jiných náboženství, jak to chce Gäde. A dále: Přes veškeré úsilí autora o ujištění, že interiorismus je novým a originálním modelem, zůstává u čtenáře dojem, že jde v podstatě o vylepšenou formu inkluzivismu, poněvadž to, co je v ostatních náboženstvích dobré, je i podle Gädeho původem od Krista, neboť je to odhaleno teprve pohledem z perspektivy evangelia.

Dalším, nepatrným nedostatkem recenzovaného díla je skutečnost, že seznam použité literatury je umístěn za každou podkapitolou. Takže pokud se čtenář zajímá o prameny inspirující Gädeho v jeho práci, musí se podívat na dvanáct míst.

Kniha si zaslouží pozornost odborné veřejnosti, poněvadž je bezpochyby kvalitním pokusem o nový přístup k otázce vztahu křesťanství a ostatních náboženství.