Dvě kultury

Autor: Jolana Poláková - Číslo: 2007/3 (Punctum saliens)

Pátráme-li po kořenech a trvalých základních komponentách naší civilizace, nutně odhalíme, že její zrod podmínily a její další vývoj trvale ovlivňují dva výrazně protikladné kulturotvorné impulzy. Ať chceme či nechceme, setkáváme se s jejich složitým střetáváním v každé své životní situaci.

První přichází „zdola“ — od stvořených skutečností. Kultura v nejširším pojetí — umění, věda, technika, uspořádání lidských vztahů — tu vzniká v návaznosti na přírodu v nejširším smyslu slova: jako nápodoba a rozvinutí toho, co je pro nás přínosné v našem přirozeném prostředí. Celý vývoj naší civilizace — nejvýrazněji v antice, renesanci, osvícenství, a především ve své současné vědecko-technicky vyspělé fázi — je do velké míry určen svým přírodním kontextem. Týká se to prostředků i cílů tohoto vývoje: Technická a etická věcnost — uvažování jen v rovině přirozených příčin a přirozených následků — má co nejracionálněji posloužit sebeudržení a expanzi lidstva pojatého jako nejmocnější živočišný druh. Tato spontánně antropocentrická kultura, v níž člověk pojímá sám sebe „přirozeně“ jako animal rationale, je v důsledku charakteristická svou starostí především o materiální kontexty a kvality života.

Druhým kulturotvorným impulzem, který také utváří specifickou podobu naší civilizace, je především v židovských a křesťanských tradicích zachycená „shora“ přicházející nabídka překročení zmíněného přírodního rámce. Podle ní můžeme každý zvlášť, ve své osobní identitě, zakusit, že Bůh nás „navěky postavil před svou tvář“ (Žl 41,13). Vztah k němu pak zásadně relativizuje všechny přirozené vztahy, omezené časovými a prostorovými dimenzemi toho, co se jinak zdá být naší matečnou půdou a naším nejzazším horizontem. Kultura následující Boha — ta, jejímž inspiračním zdrojem není jen stvořená skutečnost — vnáší do lidského života něco naprosto nového a z přirozeně věcného hlediska nepochopitelného: život strukturovaný hodnotami, které mají smysl pouze a jenom pro věčné a samoúčelné osobní vztahy. Upřímnost, čestnost, spolehlivost, obětavost a jiné etické hodnoty se na jiné půdě než na „skále“ primárního — ostatní vztahy nesoucího — vztahu k Bohu více či méně hroutí. V rámci přírody či v rámci jejího jakkoli vynalézavého napodobování je nelze v jejich autentické podobě vůbec najít. Proto kultura následující Boha není asimilovatelná ani nejracionálnějšími neosobními kontexty. Může si je ovšem naopak uzpůsobit, a její působení je přitom natolik živé, že sebevyspělejší kulturu, která nechce být proniknuta jejím duchem, vidí jako „kulturu smrti“. Nezdá se jí, že by takováto pouze „zdola“ utvářená kultura dostatečně uznávala důstojnost všech lidských bytostí, že by si dostatečně vážila těch tvořivých činů, které mají „jen“ etickou, nikoli zužitkovatelnou hodnotu — a tak dále. Shůry dostala do vínku rozlišování duchů, a tím i vysoká měřítka pro to, co lze opravdu považovat za plný lidský život. Ví o jeho potencialitách, které se mohou rozvinout právě jen ve vztahu k Bohu.

Jako příslušníci tímto dvojím způsobem utvářené civilizace víme, že všechno, co v běžném životě děláme, můžeme dělat v duchu buď pouze té jedné, nebo také či především té druhé z obou kultur.

„Zdola“ viděno, moci zanikání se opravdu nic nevymyká. Proto je třeba se v této situaci „rozumně zařídit“: vůči negativitě a pomíjivosti jít v zásadě cestou nejmenšího odporu, neboť je zřejmé, že v prostoru života ohraničeného smrtí neexistují jiné než konečné zdroje. Snaha vytěžit z nich maximum, ale zároveň odevzdaná konformita vůči entropickým silám redukujícím zejména duchovní a etickou úroveň lidství — to je rozhodující signál fatálního kulturního příklonu ke smrti.

Viděno „shora“, Boží stvořitelská vitalita, která nekonečně přesahuje kontext stvořených skutečností — a tedy i jakékoli formy smrti — vykupitelsky pozvedá do tohoto svého tvůrčího přesahu i všechno lidsky osobní, co — se svobodným zaujetím a s odpovědností, která se nevyhýbá obětem — hledá svůj kultivující podíl na překypující nevyčerpatelnosti rozdávajícího se Božího života.

V dnešní historické situaci mnozí upozorňují na zásadní analogii mezi současnými dekadentními trendy naší civilizace a dlouhodobým procesem zanikání antického Říma. Křesťanství se tehdy — v odporu důsledném na život a na smrt — odmítlo nechat zamíchat do pestré kulturní směsice všech ostatních názorů, přesvědčení a věr; nesdílelo jejich smrtelnost. Stalo se pak životodárnou zakládající oporou budoucí kultury. Jestliže se dnes západní civilizace vzdává své původní vertikální inspirace, rozchází se tím dobrovolně s tou svou silnou komponentou, která zůstává nezávisle i na naší civilizaci živá a časově i prostorově ji přesahuje.

Ustavující dogmata nové horizontální kultury — „Bůh mlčí“, „začíná postkřesťanská éra“ apod. — jsou samozřejmě pro současné křesťany silnou výzvou. Někdy natolik, že ji nejsou schopni unést. Po staletí zvyklí na to, že půdou pod nohama jim bylo ještě také něco víc než pouze ona církví ztělesněná „skála“ jedinečné Hospodinovy věrnosti, jsou nuceni k náročnému přechodu do existence radikálně nezávislejší na systematické obecně společenské podpoře. To je může znejisťovat a frustrovat. Výzva k většímu, intenzivnějšímu životu — je-li nezpracovaná před Hospodinem — se pro některé může stát usmrcující pastí: závislost na horizontálním uznání a potvrzení může vyústit do pošetilé, ve výsledku entropické snahy donekonečna se přizpůsobovat svému stále stejně odmítavému okolí; trauma z jasného kulturního nepřijetí pak někdy vede až k masochistické nebo téměř nekrofilní agresivitě vůči osobám a strukturám, které v rámci křesťanství a církve naopak vyjadřují zásadně nezklamanou a znovu misionářsky působící životaschopnou kulturní vertikalitu. Osobní uzavřenost vůči jejím etickým a duchovním nárokům je ovšem nejen sebelikvidující, ale ani nevydává nijak přitažlivé svědectví pro naše hledající současníky, kteří by se — na rozdíl od mnoha nespokojených či unavených křesťanů — často velice rádi přidali na stranu života. Naštěstí jsou však životodárné cesty Boží milosti — které lidem čistého srdce v církvi i mimo ni vždycky a všude otvírají konkrétní kulturně plodnou budoucnost — na umrtvujících lidských faktorech nezávislé.