Duchovní evoluce člověka u Nikolaje Losského

Autor: Karel Sládek - Číslo: 2007/3 (Články)

Studium antropologie ruského náboženského myslitele Nikolaje Losského (1870—1965), který se jakožto nucený pražský a později bratislavský exulant bolševického SSSR aktivně podílel na akademickém životě prvorepublikového Československa,¹ otevírá nové horizonty ve vnímání člověka a jeho směřování. Přestože od jeho smrti uplynulo již přes čtyřicet let a většinu děl, která budou následně reflektována, napsal v období mezi první a druhou světovou válkou, jeho ideje, které se podařilo bývalému komunistickému režimu úplně umlčet nebo byly veřejně zesměšňovány jako „nevědecké“, vstupují opět do dialogu s dnešním světem.

1. Postavení člověka v evoluci přírody

Ve vnímání evoluce a člověka Nikolaj Losskij navázal na Vladimíra Solovjova (1853—1900),² který si položil otázku: V čem se člověk liší od ostatních živočišných druhů? Ve studii Smysl lásky Смысл любви³ Solovjov považuje za diferenciální faktor mezi člověkem a ostatními živočichy vědomí.⁴ Svědectvím nové formy vědomí u člověka je podle Solovjova i Losského schopnost myslet a vytvářet slovo, které vyjadřuje smysl všeho a které má schopnost postihovat všejedinou a všejednotící pravdu. Losskij přiznává potenciální formu vědomí i nižší organické říši, která se mohla plně rozvinout až s příchodem člověka, s jeho schopností poznávat pravdu, dobro a krásu. Losskij v díle Podmínky dokonalého dobra [Условия абсолютного добра] píše: „Vezměme v úvahu jen tyto stupně: dolů neorganická příroda s materiálními mechanickými a fyzikálně-chemickými procesy, dále na tomto podkladě vzniká biologicky organická příroda s fyziologickými a podvědomými duševními procesy; vyšší stupeň této přírody obsahuje jako doplněk ke všemu předcházejícímu vědomé duševní procesy; konečně ještě výše stojí stupeň vývoje, na kterém je možný duchovní kulturní život, např. ve formě historického procesu lidstva, snažícího se uskutečnit absolutní hodnoty dobra, pravdy, krásy.“⁵

Dále pak Solovjov v díle Ospravedlnění dobra (etická filosofie) [Оправдание Добра (нравственная философия)] analyzuje odlišnost člověka od ostatní živočišné říše z hlediska etiky. Dělícím kritériem je zde svědomí, tedy poznání a zhodnocení dobra a zla. Losskij považuje fenomén svědomí u člověka za vyšší řídící faktor, přesahující vlastnosti matérie. V Podmínkách dokonalého dobra Losskij uvádí: „Základ svědomí, individuální a normativní idea, je princip natolik hluboký a vzdálený od chudoby pozemského bytí, že jeho dokonalé poznání je nemožné v pozemských podmínkách; proto se výroky svědomí ozývají z temných útrob ducha a mohou být různě zdůvodněné jen v nejjednodušších případech, kdy je řeč o splnění požadavků zákonové etiky, tedy té, která je vyjádřena ve všeobecných pravidlech konání.“⁶

Je třeba se zmínit o samotném aktu stvoření člověka, jak je Losskij pojímal. V díle Nauka o převtělování [Учeниe о перевоплощении] vysvětluje — po vzoru Leibnize — přechod od zvířeckosti k rozumné bytosti na základě dodatečného tvůrčího aktu, tzv. transcreatio, při kterém se z potenciální osoby stane reálná.⁷

Dále Losskij přijímá Descartovu teorii o substančním „já“, nicméně se radikálně rozchází s jeho názorem na dvě rozdílné substance uvnitř člověka (jedné, která je příčinou duševních procesů, a druhé, příčiny procesů materiálních). Ve svém antropologickém pojetí člověka Losskij tvrdí, že substanční „já“ je schopno vytvářet jak psychické, tak i fyzické procesy. Učení o lidském substančním „já“, které má nadčasovou a nadprostorovou kvalitu a které je svobodné od všech deterministických závislostí — jak rozvádí v díle Svoboda vůle [Свобода воли] — je pro Losského filosofickou interpretací biblické antropologie, ve které „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím“ (Gn 1,27).

Po příjezdu do Československa Losskij v mnohém navázal na profesora Vladimíra Hoppeho (1882—1931), který na naší akademické půdě obhajoval existenci nejen empirického, ale zejména transcendentálního „já“. Na jeho počest Losskij napsal dvě krátké studie — Theoretický a praktický význam učení prof. Hoppe o já a Metafysické pojetí lidské osobnosti ve smyslu učení V. Hoppe — kde právě oceňuje jeho zájem o transcendentální já, které plně souzní s jeho pojetím substančního „já“.⁸

Dědičnost vlastností si Losskij vysvětluje svým specifickým pojetím převtělování, které je daleko od Steinerových představ o stěhování duší či reinkarnace východních náboženství. V podvědomí každé nové existence je podle Losského zachována paměť veškerého dosavadního vývoje, neboť nižší činitelé matérie, kteří lidské bytí vytvářejí, mají v sobě tuto paměť předešlého evolučního vývoje zahrnutou, a to od anorganické hmoty po organickou, od rostlinné formy k živočišné, až k příchodu člověka. Z toho důvodu se člověk může vcítit do přírodních procesů, soucítit s rostlinami i zvířaty, pochopit je a zkoumat, neboť je sám v sobě zahrnuje a na zkušenosti jejich života se může „rozpomenout“.⁹

2. Dvojí evoluce člověka

Již v přírodě Losskij pozoroval dvojí evoluční tíhnutí: (1) egoistické, usilující o sebeprosazení, vymezení se, boj o území, stravu či rozmnožení, které v sobě nese zárodek smrti a vyhynutí; a (2) normální, hledající koordinaci s druhými a vzájemnou spoluprací rozvíjející svou vnitřní dynamickou potenciálnost. Příchodem člověka se evoluce neuzavřela. Člověk není již hotovým stadiem bez možnosti dalšího sebezdokonalování, nýbrž je aktivním spolupodílníkem na evoluci přírody. Losskij v Podmínkách dokonalého dobra opět uvádí pro člověka dvojí evoluční vývoj:

1. egoistická evoluce člověka: Člověk svým výsostným postavením v přírodě, založeným na existenci osobního vědomí a přítomnosti svědomí, může ve svém rozhodování svobodně zvolit cestu dobra i zla — plně v biblicko-křesťanské tradici (srov. Dt 30,15; Didaché I,1; List Barnabášův XVIII,1—2). Při přitakání zlu člověk vytváří pro sebe i ostatní říši zla. Samota, smutek, trýznění a psychické nemoci plynoucí z volby negativního vyhranění se, izolace, pýchy a egoistického sebeprosazování jsou pro Losského časným imanentním trestem.

Negativní vnitřní hnutí stahující člověka ke zlým skutkům charakterizuje Losskij slovy: „Činitelé říše zlých sil mohou také vstoupit do spolupráce s člověkem, a to natolik intimně, jako by se staly součástí jeho těla. Každá zlá myšlenka, každá zlá vášeň ihned k sobě přitahuje činitele, kteří se zdají být pomocníky k jejímu uskutečnění.“¹⁰ O egoistické evoluci člověka a celé společnosti Losskij uvažoval v období druhé světové války a těsně po ní. Z vlastní zkušenosti poznal rozvoj lidmi vytvářeného státního egoismu — nejprve komunismu a pak nacismu — potlačujícího stále více svobodu člověka (před těmito ideologiemi prorocky varoval v roce 1934 dílem Industrialism, komunism a ztráta osobnosti). Taktéž si byl vědom existence koncentračních táborů, nezměrného mučení a vzájemného zabíjení, které může zlá síla působit uvnitř člověka a jí spoutaný člověk vůči svému okolí.

Jako důkazy pro správnost svých závěrů o evoluci člověka si Losskij pomáhal literárními analýzami děl filosofů, básníků a spisovatelů, zejména pak svého nejoblíbenějšího autora, kterým byl Dostojevskij. V díle Dostojevskij a jeho křesťanský světonázor [Достоевский и его христианское миропонимание] představuje osudy jeho románových postav, ve kterých se projevují následky jejich pýchy, sobectví a egoistických voleb, které mají široký jak osobní, tak společenský dopad.¹¹

Losskij nicméně nebyl v pohledu na člověka pesimistou, přestože odkrýval jeho děsivé sklony, ale ve svých dílech vždy hlavní část věnoval normální evoluci, aby tím člověka dokázal usmířit s jeho temnou stránkou a ukázal mu cestu k jeho pozitivnímu vývoji.

2. normální evoluce člověka: Člověk se může formováním své vůle svobodně postavit proti své egoistické evoluci a vzájemnou spoluprací s ostatními bytostmi tíhnout k větší harmonické jednotě. Na počátku odvratu od zlých sklonů má pro Losského základní význam formování vůle. „Neméně důležitou úlohu hraje výchova vůle, totiž sebeomezování a sebeovládání, i v takovém případě, jestliže se na začátku podniká pro egoistické cíle a pro dosažení nižších hodnot,“ píše Losskij a pokračuje: „Největší rozšíření a prohloubení vědomí hodnot vzniká na základě lásky k člověku, živým bytostem, a zejména k Bohu.“¹² Zdokonalující se bytosti se stávají krásnými a duševně zdravými, což Losskij opět dokumentuje nejen na románových postavách Dostojevského, které svým soucitem a láskou přitahovaly mnohé (zejména analyzuje oblíbeného starce Zosimu nebo Aljošu Karamazova¹³), ale taktéž na základě nadosobně-osobních cest mystiků. Losskij přijímá klasickou novoplatónsko-křesťanskou metodu očišťování v jejích třech fázích vývoje — očištění, osvícení, sjednocení — během kterých dochází k postupnému „zbožštění“ lidské přirozenosti. V díle O smyslové, intelektuální a mystické intuici Чувственная, интеллектуальная и мистическая интуиция píše: „Prvním a přípravným stupněm je cesta očišťování (via purgativa). Skládá se z morálních a asketických cvičení, kterými se krotí smyslnost a hříšné vášně a člověk se osvobozuje od otročení světu. Druhým stupněm je cesta osvícení (via illuminativa). Ta se skládá z modlitby a meditace, tedy koncentrování mysli a představivosti na nadkosmický princip, tj. na Boha a na všechno, co k němu vede. Třetí stupeň je cesta sjednocení (via unitiva), která představuje završení všech těchto cvičení. Pro mnohé křesťanské i nekřesťanské mystiky znamená zážitek jednoty s Bohem, pro buddhisty ponoření se do nirvány.“¹⁴

Antropologické uskutečnění normální evoluce proběhlo podle Losského v osobě Bohočlověka Ježíše Krista. V knize Podmínky dokonalého dobra pak Losskij medituje, jakou intimní pomoc dostává člověk při svém rozvoji v normální evoluci v církvi, přičemž za nejmocnější prostředek sjednocení všech s Ježíšem Kristem pokládá svátost eucharistie. Pro evoluční růst pomáhá prosebná modlitba, modlitba Otčenáš, andělé strážní a společenství svatých (communio sanctorum).

3. Lidské „já“ a tělo: princip nemoci a uzdravení

Přijetím existence substančního „já“ v lidské osobnosti se člověku podle Losského otevírá nový náhled na vztah k jeho vlastnímu tělu. Vlastnosti lidského „já“ podle Losského i Hoppeho nelze odvodit jen na základě neurofyziologických procesů mozku, jelikož „já“ člověka v sobě zahrnuje transcendentální rozměr, přesahující svou kvalitou biologické podmíněnosti. „V čele každého těla stojí ‚já‘ člověka; jemu jsou podrobeni činitelé, kteří spravují vyšší centra a celé skupiny orgánů, např. činitel spravující centrum řeči, činitel spravující srdce, játra, rozmnožovací orgány apod. (…) Každý činitel je poměrně samostatná bytost, účinkující svobodně a přiměřeně svému cíli.“¹⁵ Nemoc Losskij vnímá jako narušení normální funkce orgánu buď vnějším činitelem, nebo činitelem, který orgán vytváří a za nemocný orgán odpovídá.

Losského pojetí zdraví těla je organické a celostní, jelikož sleduje osobu v její celistvosti a vznik nemoci vidí v širokých souvislostech dynamických vztahů uvnitř lidského těla, a to s přímým vztahem ke konkrétnímu etickému životu nemocného a celé společnosti. Své intuice ohledně nemoci a uzdravení Losskij konzultoval s lékařskou praxí prvorepublikového lékaře Ctibora Bezděka (1872—1956), kterého bychom pro jeho stěžejní dílo Etikoterapie mohli nazvat českým zakladatelem psychosomatické a sociální medicíny. Bezděk kromě mnohých příkladů z dějin lékařství a své vlastní lékařské praxe uvádí ve svém díle svědectví o thaumaturgických uzdraveních Ježíše Krista, ve kterých je uzdravení vždy dáváno do souvislosti s odpuštěním hříchů, tedy s odpuštěním egoistického činu člověka a jeho následku.

Za příčinu fyzických a duševních nemocí považují Losskij i Bezděk oslabení role substančního „já“ v rozličných projevech egoismu, jako je strach ze zodpovědnosti, pýcha, lakomství, hněv, závist, sebelítost apod. — tedy cesta egoistické evoluce člověka. Nemoc může být ukazatelem špatného směřování, odklonu od normální evoluce. Projevy a průběh nemoci pak plně závisí na vybudovaných postojích lidského „já“.¹⁶ Taktéž infekční epidemie jsou podle Bezděkova názoru následkem etické poruchy nejen jednotlivce, ale i pokleslého mravního stavu lidí, tříd, národů, o čemž podle něho svědčí strašné epidemie doprovázející každou válku a poválečný morální marasmus (jako např. španělská chřipka, zabíjející po první světové válce více lidí, než bylo jejích obětí).

Léčbu a terapii vidí Losskij i Bezděk v překonání sobectví prací pro druhé, štědrostí a umírněností, duševní hygienou a ukázněností nižší přirozenosti. Prosba o vlastní zdraví má v sobě také stín sobectví, proto je důležité zlomit jeho maskování v rozvinutí soucitu s druhými lidmi. Losskij i Bezděk se shodují na tom, že každý člověk je zodpovědný za své tělo a aktivně ovlivňuje jeho zdraví.

Závěr

V křesťanské antropologii je stále aktuální hledání „ontologického skoku“ mezi zvířecí a lidskou přirozeností. Podle Losského k němu došlo na základě vnitřního úsilí činitelů působících v přírodě a vybavených potenciálním vědomím. Díky postupnému rozvíjení se a sebepoznávání tíhne příroda v normální evoluci ke své plné realizaci v osobním vědomí. K přímé „aktivaci“ tohoto vědomí a následnému rozvoji svědomí došlo na základě dodatečného tvůrčího aktu, který Losskij pojmenoval jako transcreatio.

S příchodem člověka neskončila dvojí evoluce přírody — egoistická a normální — a člověk má svobodnou volbu evolučního růstu či regresu. Proti egoistické evoluci člověka Losskij stále vybízel k nutnosti návratu a rozvoje normální evoluce, přičemž si plně uvědomoval, že kvůli vždy přítomným silám egoismu nebude zřejmě možno v pozemských dějinách nastolit harmonii Božího království. Svou naději však vkládal do stálé možnosti obrácení na cestu normální evoluce v jejích fázích očištění, osvícení a sjednocení s Bohem. Existenci normální evoluce v přírodě a u člověka Losskij bránil s entuziasmem téměř rytířským.

Aplikace pojetí substančního „já“ měla pozitivní výsledky v prvorepublikové lékařské praxi Ctibora Bezděka, který vycházel z učení profesorů Hoppeho a Losského o lidském „já“. Etikoterapie je výzvou i pro současnou medicínu, ve které je stále více zohledňováno celostní chápání lidského zdraví a nemoci, mající přímou souvislost s životním stylem a vztahem člověka k životu nejen vlastnímu, ale i všech lidí a okolní přírody.

Primární literatura: Losskij, N., Absolútne kritérium pravdy, Martin: Matica slovenská, 1946; Losskij, N., Bog i mirovoje zlo, Moskva: Respublika, 1999; Losskij, N., Creative activity, Evolution and Ideal Being, Praha: Ruská svobodná universita, 1937; Losskij, N., Čuvstvennaja, intellektuaľnaja i mističeskaja intuicija, Moskva: Respublika, 1999; Losskij, N., Dostojevskij a jeho kresťanský svetonáhľad, Lipt. Sv. Mikuláš: Tranoscius, 1946; Losskij, N., Filozofia intuitivismu, Poprad: Christiana, 2000; Losskij, N., Industrialism, komunism a ztráta osobnosti, Praha: L. Souček, 1934; Losskij, N., Istorija russkoj filosofii, Moskva: Sovetskij pisatel´, 1991; Losskij, N., Izbrannoje, Moskva: Pravda, 1991; Losskij, N., Metafysické pojetí lidské osobnosti ve smyslu učení V. Hoppe, Praha: Souček, 1934; Losskij, N., Metafyzické pojetí lidské osobnosti ve smyslu učení V. Hoppe, Praha: L. Souček, 1934; Losskij, N., Nauka o reinkarnaci, Velehrad: Refugium, 2004, s. 43; Losskij, N., O mystickej intuícii, Poprad: Christiana, 2004; Losskij, N., Svoboda voli, Paris: Ymca Press, 1927; Losskij, N., Uslovija absoljutnago dobra [strojopis Slovanské knihovny NK Praha pod signaturou Rb 3765]; Losskij, N., Vospominanija, München: Wilhelm Fink Verlag, 1968.17

Sekundární literatura: Bezděk, C., Etikoterapie. Záhada života a smrti, Olomouc: Gemma89, 1995; Bezděk, C., Záhada nemoci a uzdravení. Etikoterapie II., Olomouc: Fontána, 2000; Hoppe, V., Přirozené a duchovní základy světa a života, Praha: Nákladem Miloše Procházky, 1925; Losev, A. (ed.), Vladimir Sergejevič Solov´jëv, Sočinenija v dvuch tomach, II., Moskva: Mysl, 1990; Solovjov, V., Ospravedlnění dobra, Velehrad: Refugium, 2002; Sládek, K., N.O. Losskij a Československo — in: Studia Theologica 23/2006; Sládek, K., Pohled na evoluci očima Vladimíra Solovjova — in: Theologická revue, 2/2005, Ročník 76, s. 180—188.