Svědectví krve v rané církvi a ve 20. století

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2007/2 (Studie)

Předneseno na 3. kongresu Evropské společnosti pro katolickou teologii, Nijmegen, srpen 1998.

Mučednictví je jedno ze slov, jež jsou dnes tabuizována. Právě proto však to je dobré téma pro bádání o dnešní církvi v kontextu dnešního světa. Jde přitom mimo jiné o nalezení konstant a proměnných v křesťanské víře.

Historicky

I. V rané církvi

Zakladatel církve je mučedník par excellence. Trval na svém božském poslání, i když věděl, že proto musí být popraven jako rouhač. Stejně skončil mladý evangelizátor Štěpán a množství jiných křesťanů. V době pronásledování se museli rozhodnout mezi svou vírou a svým tělesným životem. Když se rozhodli pro věrnost, stali se svědky křesťanské pravdy. V opačném případě se stali odpadlíky. Třebaže takových „lapsi“ nebyl jen nepatrný počet, církev dále trvala na přísném požadavku věrnosti i za cenu oběti života. To byl jeden z důvodů, proč se křesťanství udrželo jako zřetelně profilovaná církev a nerozplynulo se ve velkém množství samovolně vznikajících náboženských skupin a sekt. „Krev mučedníků je semenem křesťanů.“

Následování Ježíše, „velkého svědka“, bylo však doplněno následováním dobrého pastýře a jeho milosrdenství. Slabí mohli být po vykonání pokání znovu přijati do církve.

Mučednictví bylo hodnoceno jako nejvyšší čin víry. Věřící jím projevovali smrtelně vážně své spojení s Bohem podobně jako jejich božský bratr. Pavel to dokonce vykládal jako určitý druh liturgie napodobováním oběti kříže a blížící se poslední hostiny. Ještě plastičtější je v témže smyslu líčení v zápisu o mučenictví svatého Polykarpa.

Taková hrdinská oběť přinášela mimořádné duchovní plody: odpuštění všech hříchů nebo náhradu nedosaženého křtu u katechumenů. Také „lapsi“ prosili o přímluvu v církvi (libelli).

Lidskou slabost podpíralo nekompromisní slovo Ježíšovo: „Kdo mne zapře před lidmi, toho já zapřu před svým nebeským Otcem.“ (Mt 28,33)

Při křesťanské výchově byli tito „atleti“ víry modelem pro snášení všeho utrpení a strádání během cesty dobrým životem.

II. Dvacáté století

Když pomineme misijní země, došlo v nové době k pronásledování církve v Mexiku a ve Španělsku, v Německu a v komunistických zemích. Miliony lidí se staly oběťmi ideologického teroru. Trvale probíhaly různé aktivity s cílem ideové odpůrce získat pro kolaboraci nebo morálně zkompromitovat podle metody cukr a bič. Jako opora proti takovému svádění sloužil Ježíšův postoj vůči pokoušejícímu Satanovi. Kolaboranti byli masově odměňováni, zato ti druzí tvrdě pauperizováni, jejich děti vylučovány ze studia apod.

Jako čestné se oceňovalo dvojí:

1. nespolupracovat,

2. aktivně šířit prostor svobody.

Zbaběle se stáhnout do svého soukromí se jevilo jako druh zrady. I děti a mladí prokazovali pozoruhodnou statečnost. Rodičům dalo nejednou mnoho námahy umožnit nadaným potomkům přiměřené vzdělání bez zásadních morálních ústupků. V atmosféře trvalého ideového teroru rostli vedle sebe slabí, ale i hrdinové, kteří pak mohli vstoupit do svobodné éry připraveni.

Eticky

Základní otázka zní, zdali nebo jak dalece má ještě dnes platit tradiční pojetí mučednictví. Určité postmoderní smýšlení považuje vysoce mravné činy v souvislosti s vírou za nerozumné. Proto je žádoucí zařadit tuto problematiku do obecného kontextu a vykázat etiku víry v souvislosti s logikou. Vedle toho se však sluší nově osvětlit naši tradici s pomocí prostředků moderního myšlení a určit její konstanty.

I. Mučednictví je druh hrdinství. To však je součást soužití lidí. Kdo se hlásí k policii, k hasičům a podobně, ten musí přijmout povinnost riskovat v té službě i život. Navíc ukládá stát každému vojákovi jednoznačně povinnost nasadit při nutné obraně společného dobra i život.

II. Pochopitelně je třeba uznat obdobnou povinnost, když jde o nejvyšší hodnoty duchovního rázu.

III. Oběť patří k etickému životu ve všech morálních systémech. Její smysl a přijetí závisí na smyslu života. Chybí-li transcendence, pak rozhoduje důraz na:

1. pozemšťanství bez eschatologické naděje: Po smrti nic není.

2. seberealizaci — Já zaujímá nejvyšší místo, jako by to byl Bůh. Naproti tomu křesťanský smysl života se oprošťuje od egoismu. Rozvíjí se v něm láska. Pak oběť plodí také hluboké štěstí. Neměl by se vlastně každý křesťan považovat za „potenciálního mučedníka“?

IV. Je dnes ještě mučednictví důvodem pro víru? Pro osobní víru mučedníka zajisté, ovšem obtížněji zdůvodňuje pravdu křesťanství. Přesto i současné zkušenosti naznačují, že aspoň neodmítání svědectví krve přinejmenším pootvírá dveře k vážným úvahám o víře. Není dnes, jako kdysi ve starověku, každý křesťan povolán k tomu, aby byl misionářem ex offo?

V. Je běžný názor, že si každý osobně odpovídá za své činy nebo svá opomenutí. Vzniká otázka, zdali je eticky korektní, že církev vybízí své věrné, aby žili jako svědkové víry. Proti tomu stojí opačná otázka: Můžeme jít tak daleko, že by nám ohled na svobodu druhého zakazoval životem i slovy s úctou sdělovat vlastní zkušenosti s Božím světem? Význační teologové volají po rozhodných křesťanech s odvahou k vydávání osobního svědectví.

VI. Humanisticky zabarvená otázka: Jak stojí před Božím soudem různí „odpadlíci“? Psychologické vysvětlení jejich osobního vývoje by nemělo být závěrem, spíše novým východiskem.

VII. Ekumenicky aktuální otázka: Nebyli někteří či mnozí odsouzení i popravení heretikové, kteří se za žádnou cenu své osobní víry nevzdali, spíše mučedníci sui generis (Jan Hus a mnozí)?

VIII. Dnes se necení vysoké ideály. Jsou podezírány z pýchy nebo pokrytectví. Neměla by proto církev zdůrazňovat skromný, prostý život? Jenže platí také toto: „Běda národu, který nemá hrdiny!“ Vysoké mravní ideály, i jenom zčásti realizované, jsou zdravým budíčkem života, aby nezplaněl v nížinách sebepečování.

Závěrečná otázka: Je mučednictví a hrdinství něco nelidského? Nebo je to naopak vrcholné vypětí ducha?