Ryhor Baradulin: Žít!

Autor: Karel Sládek - Číslo: 2007/2 (Recenze)

Ryhor Baradulin, ŽÍT! Slovanská knihovna NK ČR, Praha 2006.

Křesťanský běloruský básník Ryhor Baradulin se narodil 24. února 1935 ve vesničce Haradok. Dětství mezi prostým venkovským lidem, ve kterém vnitřně vstřebával jazykovou obraznost lidového křesťanství, se nesmazatelným způsobem zapsalo do jeho pozdějšího úsilí za zachování a rozvoj běloruského jazyka. Básník vystudoval univerzitu v Minsku a stal se žurnalistou. V roce 1959 vyšla jeho první sbírka s názvem Měsíc nad stepí. V roce 1992 byl jmenován národním básníkem Běloruska a roku 2006 byl za básnickou sbírku Kříže navržen na Nobelovu cenu za literaturu.

Výběr básní Ryhora Baradulina, vydaných Slovanskou knihovnou NK ČR ve sbírce s názvem Žít!, by neměl ujít zájmu každého člověka, kterému není lhostejná tvorba lidí usilujících o duchovní reflexi naší historické epochy se zřetelem na její prozřetelnostní ráz. Překladatelka Františka Sokolová nabídla ve sbírce velmi zdařilý výběr Baradulinovy poezie z několika jeho básnických sbírek a publikací. Předmluvu napsali Václav Havel a Michal Skobla. První z nich se jakožto bývalý disident komunistické diktatury plně solidarizuje s Baradulinovým úsilím o zachování nábožensko-kulturní identity malého běloruského národa, která je stále ohrožována pod „autoritářským politickým krytím“ (s. 9). Druhý z nich ve své meditaci nad dílem svého přítele s názvem „Být zápisníkem, do něhož píše Bůh“ vyzdvihl prorockou roli básníka jakožto prostředníka — platónského démiurga mezi světem viditelným a neviditelným — skrze něhož do dějin mluví Bůh: „Ryhor Baradulin vytváří nový poetický vesmír s vytrvalostí Nejvyššího, který šest dnů neznal odpočinku, a teprve když vyslal na svět člověka, sedmého dne si odpočinul a nabral dech“ (s. 13). Dodává: „To, že je Baradulin demiurgem, se neprojevuje pouze v přemáhání chaosu. Tady je jeho úsilí lehčí, protože pracuje společně s Bohem, ve dvojici s ním.“ Michal Skobla oceňuje Baradulinovu nádhernou běloruštinu, kterou si znalec tohoto jazyka může ve sbírce plně vychutnat, jelikož je vydána ve dvojjazyčné bělorusko-české verzi. Kniha je též doplněna o rozhovor s Ryhorem Baradulinem a jeho krátký životopis.

V Baradulinově literárním géniu, který se vyznačuje bohatstvím stylistického vyjádření a jemného zacházení s jazykem, se prožitek historické události proměnil v mystickou intuici smyslu dějin. Je téměř nemožné dotknout se v celé šíři významové hloubky básnického vyjádření Baradulinových veršů, proto by následující řádky měly být spíše pobídnutím k četbě. Všimněme si alespoň několika důležitých momentů Baradulinovy tvorby: vliv jeho maminky, úsilí o zachování běloruského nábožensko-kulturního dědictví, mysticko-prorocký ráz básní a vliv křesťanské spirituality.

Svůj vděčný a láskyplný vztah k matce, který je prost jakýchkoliv freudovsko-psychoanalytických komplikací, představuje Baradulin v básni „Mámina chalupa“. Popisuje zde své dětské drama po smrti otce, když byl za války zastřelen jako partyzán a chod domácnosti vzala na svá bedra jeho milovaná maminka: „A maminka v celém okolí/ jak vlaštovka se dřela/ a k peci přinášela/ coulová prkna/ krajiny/ a dřeva ohořelá“ (s. 75). V publikovaném rozhovoru o své matce řekl: „Maminka, to je moje země i nebe, konkrétní svatá, poselkyně Nejvyššího. Ona věděla a uměla všechno možné; dovedla rozmlouval se stromy i bylinami, s ptáky i zvířaty, rozuměla si s nimi. (...) Maminka byla živou encyklopedií běloruského jazyka, kryvičských (tj. běloruských, pozn. překl.) písní a lidových podání a pověr, (...) Cítím se člověkem, dokud ona žije ve mně.“ A připomíná: „Maminka mě učila modlitbě, učila mě nesedat si ke stolu bez znamení kříže, před odchodem z domu se poklonit před svatým obrazem“ (s. 115).

Prostou křesťanskou víru a lásku k odkazu nábožensko-kulturního dědictví předků vepsala do Baradulinova života právě jeho maminka. Baradulin se v těžkých dobách rusifikace odvážně postavil za národní jazyk s jeho venkovskými nářečími: „Být Bělorus, co to má být?/ Svůj jazyk v srdci zachovat/ a cizí po svém přebírat,/ aby zem mohla věčně žít“ (báseň „Být!“, s. 101). V jeho úsilí však není špetka zhoubného nacionalismu. Stejně jako o osud vlastního národa se zajímal i o život okolních národů. Taktéž bývalému Československu, které v roce 1982 navštívil, věnoval cyklus básní „Gotika topolů“: „Češtino,/ země tvá/ někdy se mi jak krajinka/ z té pohlednice zdá,/ na níž se píše latinkou/ v jazyce slovanském,/ cítím však,/ každé to písmenko,/ náleží i mně“ (s. 67—69).

Dalším sledovaným rysem je Baradulinův mysticko-prorocký ráz básní. Autor ve verších odkrývá nitro člověka, přičemž si je vědom vnitřního boje světla s tmou: „A člověk... nebude již jiný,/ i v černých spárech bolesti a tmy/ budoucím nese oheň staletími./ Vždyť život,/ to je zápas se tmou“ (báseň „Pohled z letadla“, s. 29). Jeho křesťanská mystická zkušenost překonává wittgensteinovské mlčení, aby se slovo — logos — stalo tvůrčím a plodným, schopným postavit se zlu: „Ke slovu špína nepřilne./ Slovo je projev vyšší síly,/ která nám káže říci ne/ a nesklonit se před násilím“ (báseň „Ke slovu“, s. 31). Baradulinovo citlivé vnímání pronikání zla do dějin — „Vědí kdy přišel čas/ vylézat z temných skrýší (...) Čas vylézání zmijí/ je tichý/ — proto hrůzný“ (báseň „Čas vylézání zmijí“, s. 55) — vychází z vlastního dramatického prožitku války. Válečné trauma z dětství se v Baradulinově srdci proměnilo v prorockou zodpovědnost nejen za svůj život, ale za veškerou existenci života na celé planetě. Život na zemi je stále ohrožován člověkem, který využívá sofistikovaných prostředků technického pokroku ve službách ničení a zkázy: „Od těch pekelných hrůz/ v Nagasaki/ čas už dále/ nepočítá dny. (...) A Hospodinův hněv/ zas bezbožnému světu ohlašuje/ zvon kostelní (...) aby zval všechny na Poslední soud/ a varoval,/ že dar rozumu byl lidem dán,/ aby byl ovládán“ (báseň „Zvon z Nagasaki“, s. 63). Obava z globálního zničení života, která hrozila v dobách studené války, není ani po pádu železné opony zažehnána a Baradulinova apokalyptická vize stále varuje lidstvo: „Hospodin vyjde bosý na nebeské nivy,/ za hradbou mračen Perun blesky ukryje,/ planeta Země hlavu posype si popelem/ — radioaktivním...“ (báseň „Apokalypsa“, s. 109).

Z posledně citované básně je zřejmá křesťansko-pohanská symbolika, která se jako červená nit proplétá celou jeho tvorbou. Ryhor Baradulin si vždy zachoval prostou křesťanskou víru, která ve svém lidovém vyjádření měla i svůj předkřesťanský akcent. Přestože se komunistický režim snažil náboženství vymýtit jakožto marxovské opium národů, Baradulin nikdy nezabředl do svůdných vod ateismu a jeho autentické svědectví zralého křesťanství nadále inspiruje. Báseň „Kříže“ je jeho intimní modlitbou, ve které si je vědom své nepatrnosti a činí pokání: „Můj Pane, odežeň ten strach,/ který mi stále v stopách kráčí./ Já který jsem jen prachu prach,/ přiznávám svoje chyby s pláčem“ (s. 93). Básník stojící ve své nahotě před Bohem se následně modlí za celé lidstvo: „Slituj se, Bože, nad každým/ ať nejsou války/ bratrů s bratry/ sekery zrezivějí katům/ a večeří jen voní dým“ (s. 95). Svou životní moudrost shrnul do básně „Žij!“: „Na čele věčnosti zůstal šrám/ po hrůzném políbení./ Možnost vzít s sebou něco tam —/ dokonce sám sebe — není./ Čas/ je člun letící po vodě./ Tvé touhy/ jen sladký dým./ To pamatuj,/ žij dnešním dnem,/ aby byl zítřek tvůj“ (s. 111).

Dílo Ryhora Baradulina je neocenitelnou výpovědí generace, která poznala působení zla ve formě válečných hrůz a útlaku totalitních systémů. Přesto se odvážně postavila na stranu dobra a i nadále perem bojuje za svobodu jazyka a náboženskou obrodu. Baradulin uchovává autentickou běloruskou kulturu a její vyjádření v křesťanské víře pro budoucí pokolení. Jeho naděje v budoucnost vychází z důvěry v Boží plán s lidskými dějinami: „Stále hlouběji pak budou hledět/ oči Kristovy,/ božsky zachraňující i staletí, i nás“ (báseň „Oči“, s. 103).