„Postfenomenologická“ filosofie
Autor: Jan Kranát - Číslo: 2007/2 (Lexikon)
Část článku „Filosofie na přelomu tisíciletí“, Teologická reflexe, 1/2005.
Je jistě zajímavé, že původem německá fenomenologická filosofie prodělala po válce tak pozoruhodný vývoj právě ve Francii. Po předčasné smrti Maurice Merleau-Pontyho (1908—1961)1 je sice fenomenologie zdánlivě zastíněna razantním nástupem strukturalismu, ve stejném roce však vychází první velké dílo Emmanuela Lévinase (1906—1995) Totalité et l’infini,2 jež ovšem vstoupilo v širší známost teprve v sedmdesátých letech.
1 Z jeho díla věnovaného fenomenologii zmiňme alespoň rané práce vyrovnávající se s Husserlem a Heideggerem: La structure du comportement, Paris 1942 a Phénoménologie de la perception, Paris 1945. Úsilí o prostředkování mezi fenomenologií a strukturalismem je cítit z posmrtně vydaného díla Le visible et l’invisible, Paris 1964; čes. Viditelné a neviditelné, Praha 1998, přel. Miroslav Petříček.
2 Totalité et l’infini. Essais sur l’exteriorité, La Haye 1961; čes. Totalita a nekonečno (Esej o exterioritě), Praha 1997, přel. Miroslav Petříček a Jan Sokol.
S Lévinasem přichází do fenomenologie specificky etická a náboženská (nechceme-li rovnou říci teologická) tematika na pozadí minoritní židovské zkušenosti. „Exteriorita“ v podtitulu díla odkazuje k jinakosti, pro kterou dosud nemělo západní myšlení většího pochopení a již si hledělo v zájmu poznání a ovládnutí identifikovat s Já a osvojit násilnými prostředky (válka). Autor však tematizuje fenomény, na nichž se jinakost ukazuje: smrt, ženství, budoucnost a hlavně pak Druhý, jehož neosvojitelnost se manifestuje v jeho tváři. Druhého sice mohu i zabít, ale nemohu žádným způsobem zrušit jeho jinakost. Jinakost Druhého je určitou fundamentální kategorií, pravou transcendencí, jež se otevírá pouze etickému vztahu, nikoli ontologické pojmovosti. V tomto ohledu je etika pravou první filosofií, nikoli metafyzika. — Z takto pojaté fenomenality „jinakosti“ vyvozuje Lévinas další důsledky pro obnovenou teorii subjektivity v pozdějším díle Autrement qu’ętre ou au-delŕ de l’essence.3 Kromě vlastní identity, budované teprve „tváří v tvář“ Druhému, je tu již vždy „ne-indiference“, vztaženost k Druhému, která nám otevírá uzavřenost totality směrem k nekonečnu. Zde teprve máme možnost položit otázku po Bohu, ovšem ne metafyzickým způsobem jako otázku po základu, nýbrž jako zkušenost narušení řádu bytí. Jedná se o pokus myslet „Boha neinfikovaného bytím“.4 Zdá se, že Lévinasova fenomenologie exteriority byla hlavní inspirací pro „teologický obrat francouzské fenomenologie“ (D. Janicaud).
3 Emmanuel LÉVINAS: Autrement qu’ętre ou au-delŕ de l’essence, Paris 1974.
4 LÉVINAS: Autrement..., s. 33: „Otázka transcendence a Boha a problém subjektivity neredukovatelné na esenci — neredukovatelné na esenciální imanenci — patří k sobě.“
Jean-Luc Marion5 na sebe poprvé upozornil dílem L’Idol et la Distance (1977), v němž se pokouší — poučen Heideggerovou kritikou tzv. onto-teologie — o nemetafyzickou teologii, jež přesto zůstane založena filosoficky. Dílo vlastně tvoří tři studie věnované Nietzschemu, Hölderlinovi a Dionýsiu Areopagitovi jako vzorům nemetafyzického myšlení. Myšlenka distance jako počáteční deformace (altération originaire) přibližuje Mariona Lévinasovi, byť si ho dovolil obvinit ze „subtilní formy etické idolatrie“.6 Jejich vzájemnou blízkost vykazuje i Dieu sans l’ętre, byť Marion — jako žák Jeana Beaufreta — zároveň nezapře hlubokou inspiraci heideggerovskou. Ta ho provází i ve spise Réduction et Donation, zabývajícím se znovu problematikou subjektivity zbavené svých ontologických vazeb a tematizované jako „původně deformovaná“ (originairement altérée). — Teologické momenty v Marionově díle vyvolaly reakci filosofa D. Janicauda (1937—2002), jenž nejnovější směřování francouzské fenomenologie více či méně posměšně označil za „teologický obrat“.7 Kolokvium svolané na rue d’Ulm následujícího roku (1992) pod názvem Phénomenologie et théologie sjednotilo v symbolické reakci na Janicauda myslitele jako Michel Henry, Paul Ricoeur, Jean-Luc Marion a Jean-Louis Chrétien,8 kteří se posléze identifikovali s ideou „teologického obratu“.9
5 Jean-Luc MARION: L’Idole et la Distance, Paris 1977. — Sur la théologie blanche de Descartes: Analogie, création des verités éternelles, fondement, Paris 1981; rev. ed. 1991. — Dieu sans l‘ętre: Hors-texte, Paris 1982. — Sur le prisme métaphysique de Descartes, Paris 1986. — Prolégomenes ŕ la charité, Paris 1986. — Réduction et donation, Paris 1989. — La croisée du visible, Paris 1991. — Questions cartésiennes: Méthode et métaphysique, Paris 1991. — Questions cartésiennes: Méthode et métaphysique II: Sur l’ego et sur Dieu, Paris 1996. — Etant donné: essai d’une phénomenologie de la donation, Paris 1997, 1998. — De surcroit, Paris 2000. — Etudes sur Lévinas et métaphysique: Positivité et transcendence, Paris 2000. — Le phénomene erotique, Paris 2003.
6 Cit. dle Jocelyn BENOIST: Vingt ans de phénoménologie francaise, in: Philosophie contemporaine en France, Paris 1994, s. 45.
7 Dominique JANICAUD: Le tournant théologique de la phénoménologie francaise, Paris 1991. — Ke cti autorově jistě slouží, že si za vzor svého „pamfletu“ (J. BENOIST) zvolil přehlednou retrospektivu novější francouzské filosofie Vincenta DESCOMBA Le męme et l‘autre, Paris 1979 (čes. Stejné a Jiné, Praha 1995, přel. Miroslav Petříček), na niž chce navazovat výkladem o nejnovějším vývoji. Díky autorově fundovanosti a přehlednosti díla jde též o velmi dobrý úvod do filosofie „teologického obratu“.
8 Jean-Louis CHRÉTIEN: La voix nue. Phénoménologie de la promesse, Paris 1990.
9 Dominique JANICAUD se ozval ještě jednou, kdy nejnovější vývoj ve fenomenologii označil za fenomenologii „roztříštěnou“, viz La phénoménologie éclatée, Paris, L’Éclat 1998.
J.-L. Marion precizoval starší myšlenky ve své asi nejvýraznější práci let devadesátých Étant donné (1997), v níž se (ne poprvé) zabývá fenomenologií daru (donation, donner = „dáti“ i „darovati“, proto Francouz může s fenomenologickým požadavkem danosti nakládat trochu jinak než Čech). Analogicky k husserlovskému (a karteziánskému) požadavku posledního základu (ego, transcendentální subjektivita) mluví Marion o posledním daru (fondation ultime x donation ultime). Jakákoli aktivita ego je už vždy předem založena ve skutečnosti bytí (il y a), Mariona ovšem láká heideggerovský výraz es gibt, jenž evokuje danost či darovanost, „dar zadarmo“ (don gratuit de l’il y a), a proto se pokouší vykládat subjektivitu nikoli jako sebekonstituci, nýbrž jako stálé odpovídání na předchozí dar (bytí). Subjekt není původně nějaká danost (donné), nýbrž spíše oddanost (adonné). — Jeanu Grondinovi připomíná tato analýza danosti a daru pochyby o možnosti „čisté danosti“ W. Sellarse („the myth of the given“)10 a staví tak celou tuto fenomenologickou problematiku do zajímavé souvislosti se současnou postanalytickou filosofií!
10 Jean GRONDIN: Le tension de la donation ultime et de la pensée hermenéutique de l’application chez Jean-Luc Marion, in: Dialogue 38 (1999), s. 553.
Michel Henry (1922—2002) je dalším představitelem teologicky zabarvené francouzské fenomenologie.11 Navzdory osobnímu setkání s Heideggerem (v doprovodu Jeana Beaufreta navštívil Heideggera v jeho horské chatě na Todtnaubergu) se nestal stoupencem žádného z proudů, jež opanovaly francouzskou intelektuální scénu v letech šedesátých až osmdesátých. Od skromných počátků rozvíjel filosofii „citu“, „afektivity“ či prostě „filosofii života“ a ve fenomenologii proto věnoval stálou pozornost nikoli tomu, co se „ukazuje zraku“ (apparaître du voire), nýbrž tomu, co je „patrné citu“ (apparaître du sentiment).
11 Michel HENRY: Phénoménologie du corps, Paris 1965 (dokončeno 1950). — L’Essence de la Manifestation, Paris 1963. — Marx I, II, Paris 1976. — Généalogie de la psychanalyse. Le commencement perdu, Paris 1985. — La barbarie, Paris 1987. — Voir l’invisible. Sur Kandinsky, Paris 1988. — Du communisme au capitalisme: théorie d’une catastrophe, Paris 1990. — Phénoménologie matérielle, Paris 1990. — C’est moi la Verité. Pour une philosophie du christianisme, Paris 1996. — Incarnation. Une philosophie de la chair, Paris 2000. Kromě prací odborných je M. Henry autor čtyř románů: Le jeune officier (1954), L’Amour les yeux fermés (1976), Le Fils du roi (1981) a Le Cadavre indiscret (1996).
Jeho filosofické dílo počíná i vrcholí problematikou těla a vtělení. V obsáhlém díle Incarnation (2000) završuje svůj „převrat ve fenomenologii“ (renversement de la phénoménologie). Předchází mu práce C’est Moi la Verité (1996), v níž s fenomenologickou otevřeností pojednává otázku položenou Janovým evangeliem, nakolik spolu souvisí Život a Pravda, jsou-li navíc do této těsné souvislosti uvedeny Slovem Božím. Jejich neviditelné společenství předchází každé společenství viditelné. Pojednat tuto problematiku podle Henryho můžeme i se zachováním největší fenomenologické přísnosti! — Ze stejného východiska se odvíjí i Incarnation: neviditelné předchází viditelné, ale nám se otevírá až prostřednictvím vtělení, v těle. Tělo (la chaire) je oknem ke skutečnosti, ono podmiňuje naše city, nese naše utrpení, je základem naší svobody, ale také nese „nejvyšší rozumnost Života“ (l’Archi-Intelligibilité de la Vie). Henry vidí v křesťanské myšlence vtělení zásadní polemiku proti řeckému rozdělování senzitivity (tělo) a inteligibility, a tím tedy i možnost, jak se vypořádat s metafyzickým dědictvím západního myšlení. Překvapivou naději pro příští fenomenologii vyjadřuje Henry závěrečným zvoláním: „A tak janovská nejvyšší rozumnost je uváděna všude tam, kde je život, šíří se až k tělesným bytostem, jako jsme my, pojímá do své žhnoucí Parúsie naše směšné touhy a naše skryté rány a to vše pro Kristovo utrpení na kříži. A čím čistší, jednodušší, všeho zbavené, na sebe sama, totiž na své fenomenologické tělo redukované, je každé z našich utrpení, tím mocněji zakoušíme bezmeznou moc, jež dovádí toto utrpení k sobě samé. A když toto utrpení dosáhne svého vrcholu a propadneme beznaději, tehdy na nás hledí Boží oko. A my jsme naprosto opojeni životem, zcela nás pohltil nejvyšší požitek jeho věčné lásky ve Slově a v Duchu. Všechno ponížené bude pozvednuto. Blahoslavení trpící, kteří možná nemají nic jiného než své tělo.“12
12 HENRY: Incarnation..., s. 374.
