Politizace humanitární pomoci ve světle milosrdné lásky

Autor: Květoslava Princová - Číslo: 2007/2 (Články)

Příspěvek přednesený na Interdisciplinárním kolokviu k encyklice Deus caritas est, uspořádaném Katedrou křesťanské sociální práce Cyrilometodějské teologické fakulty UP v Olomouci 4. května 2006.

Před pádem železné opony byly hranice poskytování humanitární pomoci celkem jasné. Humanitární pomoc byla prostřednictvím humanitárních organizací poskytována zejména obětem přírodních katastrof. Následky konfliktů byly až na některé výjimky řešeny mocnostmi, které si nenechaly do své sféry vlivu příliš zasahovat ani nahlížet.

Po pádu železné opony se začaly množit místní etnické konflikty, vzniklo mnoho komplexních krizí, začaly vleklé konflikty a hlavně se změnila role států. Sféra vlivu nebyla nově rozdělena, válčící frakce v jednotlivých zemích začaly být spíše než státními zájmy podporovány obchodníky se zbraněmi. V zemích, kde už tak byl nedostatek v důsledku místních válek, se začal šířit hlad, nemoci a množství lidí na cestách — ať už vnějších či vnitřních uprchlíků. Vlády těchto zemí humanitární krize nezvládaly a začaly volat o pomoc. Komplexní krize — ozbrojený konflikt, uprchlíci, hlad a nemoci — se dotýkají hlavně Afriky. Do těchto zemí začalo proudit množství humanitární pomoci i humanitárních organizací, jejichž počet narůstal geometrickou řadou. Humanitární organizace začaly zprostředkovávat finanční prostředky nejen od jednotlivých dárců, ale především obrovské finanční prostředky vlád. Existuje dokonce názor, že tímto „humanitarismem vlád“ dochází k vytváření jejich nové legitimity, kterou pádem železné opony ztratily.¹

Během devadesátých let však začaly být humanitární organizace postupně obviňovány, že vlastně podporují vleklé krize (například v Súdánu, v Etiopii, v Zaire) nebo teroristy (v Libérii, v Kosovu). V oblasti humanitární pomoci se začaly vytvářet otazníky, kvůli kterým se začala vleklá krize šířit i mezi humanitárními pracovníky.

Již od začátku celého tohoto procesu „krize humanitární pomoci“ po pádu železné opony se začaly od sebe lišit dva přístupy, a to, zjednodušeně řečeno, přístup Červeného kříže a na druhé straně přístup dalších humanitárních organizací, který bychom mohli zaštítit organizací Lékaři bez hranic.² Tyto přístupy reprezentují zjednodušeně dva protikladné póly v pojetí humanitární pomoci.

Přístup Červeného kříže je striktní přístup dodržování humanitárního práva: pomoc raněným i na nepřátelské straně, pokud jsou na této straně potřební, neboť potřebnost postižených je vždy na prvním místě (takzvaný humanitární imperativ).³ Tento přístup se snaží být zásadně neutrální a nestranný.

Druhý přístup je přístup Lékařů bez hranic, humanitární organizace, která stojí na opačném pólu a propaguje nový humanitarismus, orientovaný na lidská práva a nastolení spravedlivé společnosti. Tvrdí, že již není možné být neutrální, že ten, kdo je neutrální, je prakticky na straně zla. Například během konfliktů v Kosovu a ve Rwandě byli Albánci, respektive Tutsiové, ztělesněním „dobra“ a Srbové, respektive Hutuové, ztělesněním „zla“. Tento přístup je však velmi zjednodušující. Nový humanitarismus má být také orientován na výsledky — organizace působící ve vleklých krizích mají pomáhat jen tehdy, když ta pomoc v dlouhodobější perspektivě vede k nějakému výsledku, to znamená, když jsou vyhlídky na ukončení konfliktu a obyvatelé se začnou postupně sami starat o svou obživu, přestanou být závislí na neustálém přísunu pomoci.

Velmi často jsou humanitární organizace do těchto postojů nuceny dárcovskými vládami — vlády se tak prostřednictvím humanitárních organizací snaží ovlivňovat politiku v těchto zemích (jde možná o shora zmíněné hledání jejich nové legitimity). Toto podmiňování pomoci vede k politizaci humanitární pomoci. Výsledek byl takový, že v Afghánistánu za vlády Talibanu mohl pracovat jen Červený kříž, stejně tak za války v Srbsku. Mnozí uvádějí, že být neutrální znamená být na straně zločinu.⁴ Jak se ale museli cítit humanitární pracovníci, když museli odejít a nechat miliony hladových uprchlíků v Zaire proto, že mezi nimi byli někteří, kteří se podíleli na genocidě?

Humanitární pracovníci se tak často dostávají do role soudce nad životem a smrtí. Opírají se o etický kodex, humanitární chartu, humanitární právo, princip „Do no harm“. Ale mají dostatek zkušeností, a zejména informací k tomu, aby rozhodli, které straně konfliktu pomáhat, kterým lidem poskytnout to základní pro přežití, a které nechat umřít? Mají k tomu mandát? Stává se, že si dárcovská vláda uprostřed rozdělané práce uvědomí, že poskytovaná pomoc nevede k jí zamýšlenému cíli, a pomoc zastaví. Takováto situace je zejména pro církevní organizace, například pro Charitu, naprosto neúnosná, a proto se politizací humanitární pomoci již několik let intenzivně zabývají a hledají odpověď na tyto otázky.

Odpovědí by mohla být encyklika Benedikta XVI. Deus caritas est. Přesně udává hranice mezi politikou a vírou, když říká, že spravedlivé uspořádání společnosti a státu je ústřední úlohou politiky. Církev má napomáhat při formování svědomí lidí v politice a přispívat k tomu, aby vzrůstalo vnímání skutečných požadavků spravedlnosti. Víra tedy umožňuje rozumu, aby lepším způsobem naplňoval svou úlohu a aby lépe vnímal, co mu přísluší. Katolická sociální nauka však nepřenáší na církev (předpokládám, že ani na věřící a na církevní organizace) pravomoci státu. Církev nemůže a nesmí vzít do svých rukou politický boj, zároveň ale nemůže a nesmí zůstat pouze na okraji usilování o spravedlnost. Spravedlivá společnost nemůže být dílem církve, protože ji má uskutečňovat politika. Církev se nicméně hluboce zabývá nasazením pro spravedlnost tím, že pracuje na otevřenosti intelektu a vůle vůči požadavkům dobra.⁵

Encyklika přímo zmiňuje humanitární pomoc: „(...) přítomnost nám dává k dispozici nesčetné prostředky k tomu, abychom poskytovali humanitární pomoc potřebným bratřím.“⁶Zmiňuje rozdělování potravin a oblečení, stejně jako nabídku ubytování a pohostinnosti. Podtrhuje solidaritu národů a oceňuje sdružování prostředků vlád a humanitárních organizací. Opírá se přitom o stanovisko Jana Pavla II. v encyklice Sollicitudo rei socialis a prohlašuje, že „katolická církev je ochotna spolupracovat s charitativními organizacemi (...) neboť my všichni máme společnou základní motivaci a jeden a týž cíl, totiž opravdový humanismus, který v člověku uznává Boží obraz a chce člověku pomáhat k tomu, aby vedl život odpovídající této důstojnosti“.⁷ Další encyklika Jana Pavla II. volá po společném hlasu křesťanů a „jejich nasazení za potřeby všech, zejména chudých, pokořovaných a bezbranných“.⁸ To lze skutečně chápat jako výzvu k obraně lidských práv. Jan Pavel II. se zásadně podílel na likvidaci nespravedlivého řádu ve východní Evropě. Jak se mu to podařilo? Jeho postoj a životní cesta by mohly být příkladem humanitárním pracovníkům a odpovědí na otázku: Jak daleko vlastně může humanitární pracovník, zejména pracovník církevní organizace, jít? Hájit důstojnost a práva člověka na jedné straně s tím, že nevinného člověka na druhé straně nechá strádat a umírat? Může rozhodnout o tom, který jeho čin povede k nastolení spravedlnosti? Kde je přesná hranice, jak má rozhodnout? A může o tom rozhodovat?

Humanitární imperativ, který říká, že pro humanitárního pracovníka jsou primární potřeby člověka, ke kterému byl poslán, není nic jiného než imperativ lásky. Benedikt XVI. psal encykliku bezpochyby s vědomím dilematu humanitárních pracovníků, protože zmiňuje mezinárodní charitativní organizace církve a říká: „Křesťanská charita je nejprve odpovědí na to, co v určité konkrétní situaci představuje bezprostřední potřebu: je nutné nasytit hladové, obléci nahé, je třeba pečovat o nemocné a usilovat o jejich uzdravení, je třeba navštěvovat vězněné“⁹ a dále: „Křesťanská charitativní aktivita musí být nezávislá na politických stranách a ideologiích.“¹⁰ Polemiku, kterou jsem uvedla na začátku, o tom, že neutrální chování napomáhá zlu, přímo odmítá s tím, že to je marxistická teorie, která „učí, že ten, kdo v situaci nespravedlivé moci pomáhá lidem prostřednictvím charitativních iniciativ, se ve skutečnosti staví do služeb onoho nespravedlivého systému, protože ho do jisté míry ukazuje jako snesitelný“, neboli — legitimizuje jej. Tím se prý, podle marxismu, brzdí revoluční potenciál!¹¹

Všechny odpovědi na otázky humanitární pomoci zaměřené na budoucnost překonává další tvrzení: „Vlastně takto je člověk žijící v současnosti obětován molochu budoucnosti, jejíž faktická realizace zůstává přinejmenším pochybná. Humanizace světa opravdu nesmí být rozvíjena tím způsobem, že se v dané chvíli odmítne humánní jednání. K utváření lepšího světa se přispívá výhradně tím, když se koná dobro teď, osobně, se zanícením, všude, kde je to možné, bez ohledu na stranické strategie a programy.“¹²

Takto jednoznačné stanovisko Svatého Otce je jistě velkou úlevou pro humanitární pracovníky církevních organizací a jasnou odpovědí na otázku: „Jak máme jednat?“ Svatý Otec jim však tím příliš neulehčil jejich pozici — v konkurenci s ostatními organizacemi se mohou zdát nespolehlivé, málo použitelné pro účely vlád, příliš zásadové a těžce ovladatelné. Může se tak stát, že příště nezískají prostředky a nebudou moci vůbec pomáhat. V oblasti humanitární pomoci je dnes obrovská konkurence a humanitární organizace se musejí v mnohém přizpůsobovat, aby se dostaly ke zdrojům pro své potřebné.

Ani v tomto bodě však nenechává tyto organizace a jejich pracovníky Benedikt XVI. na pochybách. „Nemají se dát ovlivňovat ideologiemi o vylepšování světa, nýbrž se mají nechat vést vírou, která se v lásce stává činnou.“¹³ A o něco dále: „Právě v takových okamžicích mu pomůže vědomí, že on sám není víc než nástroj v Pánových rukou, a tak se osvobodí od domnění, že musí sám osobně provést nutné vylepšení světa. V pokoře udělá to, co je v jeho možnostech, a zbytek pokorně svěří Pánu. Je to Bůh, kdo řídí svět, nikoli my.“¹⁴

Literatura: Benedikt XVI. Deus caritas est. Praha: Paulínky, 2006. — Fox, F. The Politicisation of Humanitarian Aid. Bruxelles: Caritas Europa, 2000. — The Sphere Project. Humanitární charta a minimální standardy pro humanitární pomoc. Praha: Sdružení Česká katolická charita, 2003.