Karel Skalický: Církev Kristova a církev Antikristova v teologii Matěje z Janova

Autor: Irena Duchoňová - Číslo: 2007/2 (Recenze)

Karel Skalický, CÍRKEV KRISTOVA A CÍRKEV ANTIKRISTOVA V TEOLOGII MATĚJE Z JANOVA. Studie ze Sborníku z vědeckého sympozia „Mistr Matěj z Janova ve své a v naší době“, konaného na Teologické fakultě v Českých Budějovicích 29.—30. listopadu 2000. Nakladatelství L. Marek, Brno 2002, str. 47—69 (Pontes pragenses, sv. 26 — Studie Teologické fakulty Jihočeské univerzity, sv. 21).

V Teologických textech 2/2005 recenzoval Rudolf Svoboda Sborník z vědeckého sympozia „Mistr Matěj z Janova ve své a v naší době“, ale dle mého názoru nejdůležitější článek celého sborníku — studie Karla Skalického s názvem Církev Kristova a církev Antikristova v teologii Matěje z Janova — byl jen velmi krátce zmíněn. Protože tuto skutečnost vnímám jako nedocenění přínosu této studie pro teologii a poznání počátků české reformace, ráda bych se k ní vrátila.

V první části se Karel Skalický zabývá otázkou: „Odkud Mistr Matěj čerpal tak nezvyklý název: Regule?“ Odpověď nenachází v pravidlech pro zbožný, spořádaný a bohulibý život mnišský, neboť s těmi nemají regule našeho česko-pařížského mistra nic společného. Ostatně Matěj měl, ne-li proti mnišství jako takovému, tedy alespoň proti leckterým mnišským komunitám, nemalé výhrady. Není proto pravděpodobné, že by se pro název svého díla dal inspirovat mnišskými regulemi, které už byly v oběhu.

Je jistě velkým přínosem pro českou teologii objev Karla Skalického, který dokládá, že titul Matějova díla byl inspirován názvem knihy donatistického teologa Tychonia Liber regularum čili „Kniha regulí“, kterou napsal kolem roku 382. Mistr Matěj znal tuto první hermeneutiku Písma svatého prostřednictvím podání sv. Augustina, který Tychoniovo dílo rozebral ve svém spise De doctrina christiana.

O tomto výkladu se zmiňuje i Jana Nechutová v předmluvě k dílu sv. Augustina De doctrina christiana, který vydala pod názvem Křesťanská kultura, Vyšehrad 2004, str. 32: „Užití Tychoniových zásad bylo zjištěno teprve nedávno.“

Dále bych ráda upozornila na důležité a podstatné prvky Matějova díla Regule Starého a Nového zákona. Matěj svými Regulemi sleduje záměr, jak rozlišit v jedné viditelné křesťanské církvi dvě v ní bytující protikladné církve či těla, totiž tělo Kristovo a tělo Antikristovo. Proto Matěj považuje za nutné nejprve vyjasnit kritéria rozlišování duchů, aby bylo jasné, kdo je jakým duchem veden, zda svatým Duchem Božím, anebo svévolným duchem Satanovým a Antikristovým. Po tomto výčtu a vyjasnění těchto kritérií (regulí) Matěj podává teologicky velmi důkladný obraz církve Kristovy neboli církve svatých. Poté podává popis církve zlovolníků čili Antikrista, a tedy jakousi antikristologii, jíž překonal všechno, co bylo dosud na toto téma napsáno. Navíc se Matěj nespokojuje jen s líčením zlořádů, ale navrhuje i prostředky k jejich odstranění. Prvním je slovo věrných Kristových svědků a kazatelů, v jejichž příchod a působení věří, a druhým je svátost Kristova těla, jehož časté přijímání doporučuje křesťanským laikům mnoha stránkami svého díla. V tomto smyslu je spis Regulí spisem reformním.

Protože Matějovu ekleziologii rozebral již dříve Emil Valášek, zmíním zde jen několik zajímavostí. Matějova ekleziologie je výrazně inspirována augustinovsky a v podstatných rysech odpovídá ekleziologii Druhého vatikánského koncilu — má hluboce biblické základy, užívá biblických pojmů pro církev (Boží lid, tělo Kristovo, Kristova snoubenka a Boží dům či chrám) a pojmu koinónia, communio neboli společenství (rozumí se společenství svatých), který je pro Matějovu ekleziologii klíčový. Nutnost hierarchické struktury církve je Matějovi mimo veškerou pochybnost. V sakramentální struktuře církve Matěj pominul diakoniát, ale zároveň na první a nejvyšší rovinu staví papeže, čímž je svou hierarchickou strukturou papalističtější než Druhý vatikánský koncil. To je vzhledem k dějinné situaci ve 14. století velmi podivuhodné.

To, co je v Matějově teologii nové, a bohužel dosud ne dost probádané, je jeho traktát o Antikristu a „anti-církvi“, jemuž se Skalický, asi jako první, hlouběji věnoval. Matějovi je převážná část viditelné církve církví Antikristových zlovolníků, které identifikuje se lžikřesťany (pokrytci), zatímco pravá církev Kristova a jeho vyvolených svatých je už téměř neviditelná, a je-li ještě trochu viditelná, pak je od církve zlovolníků pronásledovaná. Matěj se v pojetí vztahu mezi církví Kristovou a církví Antikristovou opírá o Augustinovo schéma dvou obcí, které se do ekleziologie promítá jako schéma dvou církví, kdy viditelná církev je Augustinovi „smíšené tělo“. Jak na tomto místě poznamenává Karel Skalický, z Matějovy nauky není jasné, v jakém vztahu jsou tyto dvě církve. K pochopení jejich vztahu je proto nutné srovnání teologie Tychoniovy a Augustinovy, neboť tento problém se na teologickém obzoru objevil v donatistickém rozkolu.

Zde vidím další velký objev Karla Skalického, který provedl srovnání pojetí vztahu mezi církví Kristovou a Antikristovou v teologii Tychoniově, Augustinově a Matějově. Tychoniův model je dán pojetím dvojstranného těla (corpus bipartitum), které má svou svou pravou, světlou, jižní, kristovskou stranu a svou levou, temnou, severní stranu antikristovskou. Augustinovo pojetí by se, dle Karla Skalického, dalo spíše znázornit modelem parazita, který se zvenku přimyká ke svému nositeli, aby na něm a z něho tyl. U Matěje, který zdůrazňuje, že Antikrist nepřijde zvenku, ale zevnitř, by se dle Karla Skalického dalo mluvit o modelu rakovinného bujení. Jednotlivé křesťanské buňky Kristova těla se zvrhnou a začnou se tak množit, že zasáhnou i hlavu.

Dalším zajímavým prvkem Matějovy teologie je jeho pojetí Antikristova těla. Ačkoli se Augustin k tomuto tématu staví rezervovaně, Matěj je naopak naprosto přesvědčen, že Antikrist tělo má, a tudíž má i svou jakousi anti-církev. Neváhá proto mluvit o „corpus mysticum Antichristi“. Jako popis těla Antikrista interpretuje Matěj text Job 41,6-8, v němž se popisuje mořský netvor Livjátan. Matěj užívá tento text hlavně proto, aby ukázal, že mystické tělo Antikristovo je masivně kompaktní, a to ne snad proto, že by bylo jednotné. Dále Matěj píše, že mezi oběma těly-církvemi existuje dokonalý, byť převrácený paralelismus, který vytváří dvě souběžné struktury, mezi nimiž není neutrální manévrovací prostor. Matějův nábožensko-mravní rigorismus tak vyhrocuje dělící oblast mezi oběma církvemi téměř na ostří nože. Tento Matějův vyhrocený dualismus je pro nás dnes nepřijatelný a nepoužitelný. Přesto by tato část Matějovy nauky o Antikristu zasloužila hlubší teologické zkoumání.

Ačkoli, jak zdůrazňuje Karel Skalický, je v Matějově teologii častým námětem Ježíš ukřižovaný, nenajdeme u něho významnější zmínku o Ježíši zmrtvýchvstalém. Že Kristovo zmrtvýchvstání nemá v Matějově teologii žádnou významonosnou funkci, lze považovat za opravdu vážný nedostatek. Je ovšem nutné zdůraznit, že další Matějova zásluha tkví v jeho angažovanosti, se kterou se zasazoval za časté svaté přijímání Kristova těla křesťanskými laiky; přijímání, které neustále doporučoval, teologicky ospravedlňoval a činorodě prosazoval jako hlavní prostředek účinné obrody v Duchu Kristově.

Závěrem bych chtěla poděkovat Karlu Skalickému za zpřístupnění teologie mistra Matěje z Janova nejen odborné, ale i laické veřejnosti. Za jeho objevy při srovnání teologie Tychonia, Augustina a Matěje z Janova, zvláště pak za odvahu poukázat na hypotézu shody názvu díla Matějova a díla Tychoniova. Za zdůraznění pak i paralely základních biblických ideí týkajících se církve, které spojují ekleziologii Matějovu s ekleziologií Druhého vatikánského koncilu.