Kacířský socialismus Charlese Péguyho

Autor: Petr Burda - Číslo: 2007/2 (Osobnosti)

„Básník nazírá nic a vidí všechno.“

Paul Claudel

Je mlhavý den 5. září 1914, v jedné z bitev na Marně útočí francouzská armáda, již značně zdecimovaná. V čelní linii padají první oběti. Mezi nimi leží i voják, který je současně jedním z nejvýznamnějších francouzských literátů, básník, esejista, vydavatel Charles Péguy. Muž s neobyčejně pohnutým životem, který jako by zde na zemi nikde neměl nalézt domov, kterému nerozuměli ani nejbližší přátelé. Spisovatel, jehož již následná generace zařadí mezi klasiky a který bude ovlivňovat mnohé, bude inspirovat. Byl příliš neklidný, jeho hlas provokoval takovou silou, že jej nebylo možné utišit ani několik desetiletí po jeho smrti. E. Mounier jej charakterizoval jako „špatně přemoženého“.¹ „To, že je stejného ražení jako Pascal, Kierkegaard, Dostojevskij, Nietzsche nebo Berďajev, je zcela přehlíženo.“² Mnohým však jeho význam neunikl.³ „Dnes jej téměř nikdo nečte, on však sám na sobě zakusil tři základní zkušenosti, které nejvíce poznamenaly současnou společnost: republikánský laicismus, totalitní socialismus a náboženský indiferentismus. Od prvních let dvacátého století, ještě dříve, než to učinili sociologové, se Péguy formálně prohlašuje být součástí odkřesťanštěné či postkřesťanské společnosti.“⁴

Narozdíl od restaurátorů minulosti, kteří věří, že východisko z této situace, do které moderní svět upadl, spočívá v návratu k jakési staré představě křesťanského světa, neposkvrněné a neomylné, Péguy hledí dopředu. Není to moderní svět, který zklamal, ale je to právě tento starý svět, který nedostál svým ideálům a nyní je svou nevěrohodností pohlcen. Péguy odmítá obžalovat moderní svět z toho, že opovrhl prameny věčného života. „Jestliže se svět zatracuje, je to tím, že církev mu již neposkytuje spásu, že nejedná tak jako Ježíš.“⁵ Je to způsobeno především vtíravým a úkladným faktem, že člověk, ačkoliv je ještě křesťanem, již není schopen vnímat smysl křesťanství. Péguy čeká spásu světa od proměny církve, které je třeba pokání, návratu k pravdě a svobodě založené na skutečné lásce.

1. Dětství a studia

Charles Péguy se narodil 7. ledna roku 1873 v Orleans. Náboženství navštěvoval u otce Bardetota. V roce 1909 o této výuce katechismu prohlásil: „Vysluhovali svátosti s klením jako v kasárnách.“⁶ Rodinné prostředí, ve kterém vyrůstá, není zrovna prostředím víry. Zdaleka nejdůležitější z rodinného kruhu pro něj byla jeho matka, silná žena, zarputilý dříč, která neměla čas chodit v neděli na mši.

V roce 1864 vydává papež Pius IX. pověstný Syllabus, ve kterém odsuzuje 80 bludů, mezi nimi i komunismus, socialismus, panteismus a materialismus. Šest let poté je vyhlášeno dogma o papežské neomylnosti. Obě události budou mít na Péguyho negativní vliv.

Ti, kteří v něm zanechali vzpomínku plnou emocí a vděku, byli někteří volnomyšlenkáři: samouk, filosof amatér, učedník revolucionářů z roku 1848 a vůdce studijního socialistického kroužku tesař Boitier, dále pak profesor Bondois, který mu předával úctu k ideálům Francouzské revoluce. Boitier mu dával číst Victora Huga, vysvětloval mu okolnosti války v roce 1870, která tak hluboce pokořila Francii. Skutečným duchovním vůdcem se mu stal ředitel školy ve Faubourg-Bourgogne Theophile Naudy. Byl to on, kdo si všiml Péguyho inteligence a rozhodl, že chlapec začne od roku 1885 studovat lyceum. V této atmosféře šel Charles k prvnímu svatému přijímání. „Ještě, že už to mám za sebou,“ píše na druhý den Bondoisovi.⁷

V roce 1880 vydala vláda laické zákony, jezuitům byly zavírány školy, byly zrušeny teologické fakulty, manželství bylo prohlášeno za rozlučitelné. Nedlouho poté se za asistence francouzské církve rozpoutala Dreyfusova aféra, ve které byl na základě zfalšovaných dokladů obviněn důstojník židovského původu za velezradu.

Péguy je nadto znechucen dobovou měšťáckou morálkou: „Jedni i druzí [kněží a učitelé] nás učili tu morálku, tu stupidní morálku, která vybudovala Francii.“ Podle ní „člověk, který neustále pracuje a dobře se chová, je stále v bezpečí a nic mu nechybí.“⁸ A právě to je důvodem jeho postupného odpoutávání se od „víry“.

2. Péguy socialista

Ve 22 letech (1895) se přiklonil k socialismu, sám dokonce hovoří o konverzi. Hned od počátku vnímá socialismus jako víru. „Socialismus není jednoduše jen politikou, je novým životem.“⁹ Celá jeho existence bude od této chvíle vedena jedinou myšlenkou, bojem proti univerzálnímu zlu. V tomto bodě se mu křesťanství jeví jako něco, co se minulo účelem. Křesťané se paktují s měšťáky, křesťanství je zneužíváno jako štít pro měšťácký kapitalismus a zároveň přijímá svoje faktické vyloučení z pozemských skutečností. Ale je ještě jiný problém, pro který je pro Péguyho křesťanství nepřijatelné, totiž, že církevní magisterium vyznává realitu pekla a připouští je jako „místo“ pro vyloučené z „obce Boží“. To, po čem prahne duše tohoto mladíka, je radikální spása všech. Emblematickou figurou pro vyjádření této touhy je mu hlavní postava z jeho divadelní hry Johanka z Arku, kterou píše v roce 1897. Zajímavá je dedikace v úvodu tohoto díla „všem ženám a mužům, kteří žili a zemřeli v očekávání světové socialistické republiky“.

Právě postava Johanky dobře vyjadřuje onu mystickou rovinu jeho socialismu. Johanku volí Péguy pro její touhu po spáse všech, která koresponduje s jeho revolučním zápalem. Johanka je zmítána představou pekla a je ochotna odevzdat svou duši věčnému zatracení, jen aby zachránila jedinou duši. Johanka jasně tuší, že pozemský osud člověka hraje důležitou roli pro duši člověka. Duše a tělo kráčejí spolu, skutečné vykoupení člověka putuje nejprve po vezdejších, pozemských cestách, po cestách vtělení, uprostřed časných bitev.

V témže roce se ožení s Charlottou Baudouin civilním sňatkem. Péguy vstoupí do rodiny, kde vládne republikánský duch a volnomyšlenkářství. Do rodiny, kde je obdiv pro Pařížskou komunu. Rok poté se mu narodí první syn Marcel.

5. ledna 1900 začínají vycházet jeho slavné Cahiers de la Quinzaine (Čtrnáctideníky), stejně tak nazve i své nakladatelství, které založí v Paříži. Ještě téhož roku nastupuje jako armádní záložník do Beauce a navštíví zde katedrálu v Chartres, která na něj udělá silný dojem.

V Cahiers Péguy velmi často analyzuje to, čemu říká „monde moderne“ (moderní svět). Mizí vliv a ideje světa antického, křesťanského i velké myšlenky národních revolucí a jsou nahrazeny ideály epochy post-křesťanské. „Rozpoznávacími znameními jsou: člověk vnímaný jako čistá kalkulující inteligence, kantovský formalismus, hegeliánský systematismus, německá mravenčí práce na poli filologie, psychologie a sociologie namísto filosofie, ztráta vztahu s Bohem, ztráta vědomí kosmu, ztráta všech skutečně život dávajících kořenů, kvantifikace všech hodnot, vítězství matematiky a techniky na celé čáře, banální optimistická ideologie pokroku, peníze jako jediná světová síla.“¹⁰ Jeho kritika je ostrá, ale zároveň věcná.

Podoba jeho socialismu je jiná, než kterou nám bylo dáno poznat u nás. „My jsme ti, kteří za žádnou cenu nechtějí od sebe oddělit sociální a morální revoluci, z jedné strany nevěříme, že by bylo možné uskutečnit seriózně, upřímně a hluboce morální revoluci bez celkové transformace sociálního prostředí, a z druhé strany věříme, že by každá jen vnější revoluce vyzněla naprázdno, kdyby nebyla doprovázena zjemněním a hlubokým posunem svědomí.“¹¹ Všechny sociální a ekonomické změny musí doprovázet radikální proměna člověka.

Měšťáctví, proti kterému Péguy vystupuje, spočívá v tom, že zakrývá rozličné aspekty života, zatímco revoluční socialismus se zakládá v radikální proměně života. Péguy píše s bezprostřední naléhavostí proroka: „Věřím, že my socialisté, abychom uskutečnili náš ideál, dříve než začneme o čemkoliv hovořit, dříve než budeme veřejně promlouvat k celému světu, dříve než vymyslíme zákony, statuta a konstituce, dříve než vybudujeme státy, musíme začít sami u sebe, nakolik jsme toho schopni. To je první úkol, avšak také nejméně běžný, nejobtížnější, nejužitečnější (...) To, co změní svět, je prohloubení vlastního svědomí.“¹²

Péguy ve svých Cahiers píše slova plná rozhořčení, je pohoršený nad tím, že strana a ti, se kterými chtěl proměnit svět, ti, po jejichž boku nasadil všechny své síly, aby společně uskutečnili Světovou socialistickou republiku, že tito lidé chtějí měnit druhé, ale nikoliv sebe. Tito lidé chtějí spálit útlak měšťácky pokryteckého světa, ale nikoliv nové socialistické formy útlaku. V roce 1899 schvaluje hlava socialistů, Péguyho přítel Jaurés, stranickou cenzuru tisku. V roce 1906 nazve Péguy toto období jako „separaci Metafyziky a Státu“.¹³ Varuje před totalizací socialismu, s mrazivou přesností předvídá stalinistické metody. Podobně jako Kierkegaard, který spojuje estetiku s etikou, spojuje Péguy mystiku s politikou. Naléhavě varuje před zneužitím podstatného, když volá: „Vše začíná v mystice a končí v politice.“¹⁴ Péguy dochází k závěru, že etické a estetické je v hloubi totožné. Stejně tak je spojeno i mystické a politické.¹⁵ Při odtržení jednoho od druhého dochází k nedozírným následkům.

V roce 1901 se Péguymu narodila dcera Germaine. Dva roky poté se narodil Pierre. V tomto období se v Cahiers objevují i texty s náboženskou tematikou: Cahiers du Noël (Vánoční deníky), Contes de la Vierge (Povídky o Panně). Na počátku nového století Péguy zcela jasně vidí hrozbu dvou imperialismů, které se snaží ovládnout svět: německý a ruský. Ve Francii vidí jakéhosi mezinárodního rozhodčího, jehož je třeba za každou cenu zachránit. Cahiers celou situaci ostře reflektují, stejně tak jako selhání socialismu. Nepřátelství socialistických maloměšťáků se spojilo s nepřátelstvím starých kapitalistických měšťáků, aby zničili jakýkoliv vliv Péguyho Cahiers. Přesvědčují jej, aby učinil ústupky, kterými by se diskreditoval, jeho žena jej přesvědčuje, ať ustoupí, Péguy nepovolí.

3. Od socialismu ke křesťanství

Rok poté nastupuje do Cahiers mladá židovka Blanche Raphaël. Pracuje jako dobrovolnice, je zapálená pro stejné ideály jako Péguy, ke kterému cítí hluboký obdiv. Mezi oběma se brzy vytvoří velmi důvěrný, vzájemně přátelský vztah. Rodinná situace je stále obtížnější. Mnohdy není ani na základní životní potřeby. Péguy se pokouší o habilitaci, usiluje o získání profesorského místa jako učitel filosofie na místním lyceu. „Provozoval bych to řemeslo učitelské, jedno z nejkrásnějších, jaké snad vůbec jest, které vášnivě miluji.“¹⁶ Místo nakonec nezíská. „Úžasná je mravní a intelektuální poctivost Péguyho, ale ještě větší je jeho vědomí zodpovědnosti (...) Tento člověk propadl při akreditaci proto, že byl socialista a dreyfusovec.“¹⁷ Vždy mu byl naprosto cizí oportunismus, všude měl své nepřátele, i socialisté jej považovali za přeběhlíka a potírali jej zbraněmi zákeřnými a nečestnými. „Nikdy se nezdráhal říci to, co pokládal za pravdu, i když se tím zbavil posledního přítele nebo přívržence a vydal se v plen nejhorší bídě.“¹⁸

Mezi lety 1905-1908 píše svá velká díla. K vydání dojde, jako v případě Notre patrie (Naše vlast), až o půl století později. Stále více pociťuje povolání spisovatele. Osobní neúspěch se stále více zvětšuje. Naprostá většina toho, co napíše, zůstává v rukopisu. Tíhu jeho situace vyjadřuje paradox, že Péguy-vydavatel musí odmítat Péguyho-spisovatele. A tak se v jeho vydavatelství dostane úspěchu Romainu Rollandovi, příteli Charlese Péguyho, který jím byl objeven. V Cahiers vyjde jeho Jan Kryštof . Dále vydává bratry Tharaudovy, kteří díky němu prožívají období literární slávy. Péguy zůstává ve stínu, prožívá marnost, kterou jen těžko překonává. Od exponentů měšťácké společnosti sklízí intenzivní posměch. Prožívá krach revoluce, krach jako spisovatel i jako vydavatel a k tomu se ještě přidruží krach jeho manželství. Jeho žena s ním stále méně sdílí jeho svět. Stále víc v něm zraje příklon ke křesťanství, což jej ale ještě víc vzdaluje od jeho vlastní ženy. Počátek tohoto směřování bychom mohli vysledovat již od roku 1905. Podnětů, které doprovázejí a živí tento příklon, je jistě víc. Není bez zajímavosti názor Françoise Marie Lethela, že zde výraznou roli hraje identifikace osobního utrpení s utrpením Ježíše, jakési mystické pochopení smyslu utrpení,¹⁹ naproti tomu je ale třeba odmítnout tvrzení M. C. Putny, že jeho příklon ke křesťanství je ryze nacionální povahy.²⁰

Někdy od roku 1904 navštěvuje spolu s Maritainem, jeho ženou Raissou a spolu s dalšími francouzskými intelektuály, kteří budou mít později velký vliv na francouzskou kulturu (Sorel, Charles du Bos aj.), Bergsonovy přednášky o Plotinově filosofii.²¹ Teprve v roce 1907 vyzná svoje křesťanské přesvědčení svému příteli Jacquesu Maritainovi a žádá jej, aby vše podržel v tajnosti, vyjma Dona Bailleta. Baillet navštívil Péguyho v srpnu a vede s ním dlouhý rozhovor, který je pro něj velkým zklamáním, neboť Baillet jej velmi autoritativně vyzve, aby dal pokřtít své děti a k témuž přiměl i svou ženu. Podobně agresivně na něj později budou útočit mnozí věřící přátelé, jako například Maritain, který jej dokonce bude nabádat k rozvodu s nevěřící ženou.

Příštího roku řekne svému příteli Josephu Lottovi: „Neřekl jsem ti vše, jsem katolík.“²² Sám Lotte se ostatně stane krátce poté katolíkem a roku 1910 přijme svátosti. I Péguyho dílo se podstatně prohlubuje, píše obdivuhodný fiktivní rozhovor mezi křesťanskou a pohanskou duší Clio — Dialogue de l’histoire avec l’âme charnelle (Clio — Dialog historie s tělesnou duší). V tomto díle mimo jiné vystupuje proti kněžím, kteří zhrdají časnými věcmi, a tak „pošlapávají zahrady milosti“.²³ Maritain se vydá za Péguyho ženou a tchyní, aby se daly pokřtít. Výsledkem je totální krach. Monsignore Batiffol mu radí, aby se rozvedl, neboť kanonicky byl sňatek neplatný.²⁴

4. Básník zkoumající hlubiny tajemství

Rodinná propast mezi manžely se stále prohlubuje. Když se brali, byl Péguy mladý student, bylo mu čtyřiadvacet let, Charlotě Baudoin osmnáct. Oba hořeli pro revoluční ideály socialistické revoluce. Společně usilovali o realizaci těchto ideálů a bojovali za novou laickou a ateistickou víru. Péguyho osobní cesta se však značně odklonila od tohoto společného prvotního kréda. Charlota Péguy zůstává tam, kde byla, manželovu cestu nenásleduje. V jejích očích manžel popírá vše podstatné z republikánské a komunardní tradice. Péguy jí není schopen vysvětlit, že jeho proměna není popřením všeho, ale vnitřním prohloubením. Jen skutečnost, že oba myslí na své děti, jim zabrání v rozvodu. Děti jsou tři, žádné z nich není pokřtěno. Tehdejší církevní právo je v některých otázkách až nekřesťansky neústupné. Péguy nemohl své manželství před církví konvalidovat, nechtěl nutit ženu ke křtu. Bez křtu dětí a konvalidace manželství nemůže přistupovat ke svátostem. Mnozí jeho katoličtí přátelé na něj i na jeho ženu vyvíjejí nátlak, aby se buď daly děti pokřtít, nebo se manželé rozvedli a on se oženil s nějakou katoličkou. Péguy svoje rozhořčení proti těmto lidem vyjádří v první verzi své knihy Clio: „Ne jen svou radou a svým učením, ale také svými nařízeními a směrnicemi se v zahradách milosti pohybují s děsivou brutalitou.“²⁵

A právě v této atmosféře se zrodí všechna Mystčres (Tajemství), s jejich naléhavou potřebou vynést na světlo naději. Existenciální naléhavost dává každému jeho slovu neobyčejnou přesvědčivost. Péguyho dílo zasahuje jak křesťany, tak i židy a pohany.²⁶ Nachází se tak uvnitř i vně církve. Je pevně zakořeněný jak ve světě, tak i v církvi, ani před jedním neutíká. Tyto dva světy se u něho natolik prolínají, že je nemožné je od sebe oddělit. „V něm se obdivuhodně slučují neslučitelné protiklady: komunista a tradicionalista, extrémní pravice a extrémní levice, člověk žijící a myslící s církví a antiklerikál, mystik a rozhořčený novinář“²⁷, „Žil tak intenzivně a opravdově, že jednoho dne musel nalézt to, co je nad životem a co jej podmiňuje“.²⁸

V březnu 1912 vyjde Mystčre des Saints Innocents (Tajemství svatých neviňátek). Alain Fournier později napíše, že po Dostojevském není nikdo více mužem Božím než právě Péguy.²⁹ Naděje je zde alegorizována s takovou přesvědčivostí, ryzostí a teologickou důsledností, že jen na málokoho nezapůsobí. Ještě téhož roku, na počátku prosince, vyjde Tapisserie de Sainte Genevičve et de Jeanne d’Arc (Koberec svaté Jenovéfy a Johanky z Arku). Básník jako by cítil, že se jeho život chýlí ke konci, usilovně pracuje na všech polích s obdivuhodnou energií. Mnoho sil jej stojí snaha o zachování rodiny.

Nad Evropou se stahují mraky, Cahiers burcují z poklidu, Péguyho poezie je zaměřena k samým kořenům problému. Následujícího roku v lednu píše Pričres dans la Cathedrale (Modlitby v katedrále), v květnu Tapisserie de Notre Dame (Koberec Naší Paní). V létě začíná pracovat na svém vrcholném díle: Čve (Eva). 28. prosince 1913 Čve vychází. Péguy si je vědom významu a velikosti tohoto svého díla. Prvního srpna téhož roku odjíždí na frontu. Těsně před odjezdem slaví svůj velký úspěch, podaří se mu prolomit vztah se svojí ženou. 15. srpna, na svátek Nanebevzetí Panny Marie, je přítomen na mši, byla to první mše od dob jeho dětství. 5. září 1914 umírá v čele svého oddílu, když se francouzská armáda pokouší o ofenzívu na Marně. 4. února 1915 se mu narodí syn, který dostane jméno Charles-Pierre Péguy, Charlota při porodu málem zemře. Germaine a Pierre budou pokřtěni na vlastní přání spolu s bratříčkem Charlesem-Pierrem v roce 1925 v katedrále Notre-Dame v Paříži. Rok poté přijme křest i Charlota Péguy. Kmotrem všech tří dětí je Monsignore Batiffol, starý básníkův přítel, který pokřtil i madame Péguy. Nejstarší syn, Marcel Péguy, přijme také křest, a to rovněž rukama otcova přítele, pastora Robertyho.³⁰

Péguy, podobně jako Kierkegaard, chtěl člověku ukázat, že se řítí ke zkáze,³¹ ale dává mu naději. Hlavního nepřítele spatřuje ve všem strnulém, ve všem bez života, v náboženství bez ducha, v šosáctví. Péguy znovu odkrývá burcující, revoluční sílu Evangelia.