Evangelium a postmoderní kontext

Autor: Stanley J. Grenz - Číslo: 2007/2 (Články)

Z autorovy knihy Úvod do postmodernismu (Návrat domů, Praha 1997).

Evangelikální hnutí je těsně spjato s moderní érou. Jako dítě reformace, pietismu a probuzeneckého hnutí se zrodilo na počátku moderního období. A severoamerický evangelikální protestantismus dosáhl zralosti v polovině dvacátého století — na vrcholu moderní éry.

Jako moderní myslitelé užívali evangelikálové vždy nástrojů moderní doby, jako je vědecká metoda, empirický přístup ke skutečnosti a praktický realismus.¹ Obzvláště důležitými se však tyto nástroje staly ve dvacátém století, když se evangelikální intelektuálové snažili pochopit a formulovat evangelium s ohledem na výzvu, kterou před ně postavil světový názor konce moderní doby — sekularismus.

Evangelikálové dvacátého století vynakládají mnoho energie na úkol ukázat věrohodnost křesťanské víry kultuře, která oslavuje rozum a zbožšťuje vědu. Evangelikální výklady evangelia jsou často provázeny rozumovou apologetikou, která se odvolává na důkazy Boží existence, věrohodnosti Bible a historičnosti Ježíšova vzkříšení. Evangelikální systematičtí teologové se obecně zaměřují na tezovitý obsah víry a snaží se poskytnout logický výklad křesťanského učení.

Stručně řečeno, moderní evangelikálové si dobře vedli při vytváření obrazu křesťanské víry pro společnost generace staré verze seriálu Star Trek.

Nyní se však dostáváme do nového kontextu. Západní svět — od populární kultury až po vědecké kruhy — odhazuje osvícenské principy, které vytvořily základ pro moderní dobu. Vstupujeme do postmoderní éry.

Postmoderní étos má vliv především v nastupující generaci — mezi mladými dospělými, kteří považují za samozřejmost věk informací, nekonečné kanály kabelové televize a MTV. Tato generace byla vychovávána v kontextu utvářeném ani ne tak věrností osvícenskému programu, ztělesněnou v seriálu Star Trek, jako spíše postmoderním viděním světa, zobrazeným v seriálu Star Trek: Nová generace a dalších dílech. Foucaultova nedůvěra ke každému „přítomnému řádu“, Derridovo zpochybňování rozumu rozumem a Rortyho naprostý pragmatismus jsou v tomto novém kontextu běžným způsobem řeči, dokonce i pro ty, kdo nikdy neslyšeli jména těchto filosofických učitelů postmoderní kultury.

Posun ze známého území moderního chápání světa do nezmapovaného terénu postmoderní doby má vážné důsledky pro ty, kdo se v novém kontextu snaží žít jako Kristovi učedníci. Musíme promýšlet, jak fenomenální změny, k nimž v západní společnosti dochází, působí na naše chápání křesťanské víry a na náš výklad evangelia příští generaci.

Jak bychom měli reagovat na intelektuální étos nastupujícího postmoderního světa? Ve snaze napomoci úvahám o této otázce chci svou knihu o postmodernismu ukončit pokusem o předběžné hodnocení postmoderního jevu.²

Postmoderní kritika modernismu

Jak jsem již v této knize několikrát uvedl, hlavním těžištěm postmodernismu je snaha odhodit osvícenský program moderní doby. Ať už se postmodernismus nakonec stane čímkoli, začal jako odmítnutí moderního postoje, odstartované v podmínkách moderní doby. V souladu s tímto v podstatě negativním zaměřením, s tímto odmítnutím bezprostřední minulosti, se postmoderní intelektuálové většinou nesnaží poskytnout nějaké konstruktivní návrhy. Jejich cílem je především předložit sžíravou kritiku osvícenského programu na základě jeho vlastních základních principů.

Jak bychom tuto kritiku měli hodnotit?

Uhájit své stanovisko: odmítnout odmítání metapříběhu

Křesťané, kteří se poprvé setkají s myšlenkami takových filosofů, jako jsou Foucault, Derrida a Rorty, mohou mít docela dobře nutkání s hrůzou se stáhnout v obavě, že postmoderní odmítnutí osvícenského programu zachází příliš daleko.

Ohledně jednoho důležitého aspektu postmoderního programu jsou takové obavy zcela opodstatněné. Postmodernismus odvrhl objektivní pravdu, alespoň v jejím klasickém pojetí. Foucault, Derrida a Rorty se postavili proti tomu, co bylo po staletí panujícím gnoseologickým principem — proti korespondenční teorii pravdy (názor, že pravdu tvoří shoda výroků s „vnějším“ světem). Toto odmítnutí korespondenční teorie vede nejen ke skepticismu, který podrývá pojem objektivní pravdy obecně; také podkopává křesťanská tvrzení, že formulace našeho učení vyjadřují objektivní pravdu.

Střet postmodernismu s křesťanským zaměřením probíhá na hlubší rovině než diskuse o tom, podle které teorie poznání bychom se měli řídit. Ještě radikálnější než odmítnutí korespondenční teorie pravdy je postmoderní beznaděj týkající se snahy najít všeobecnou pravdu. Postmoderní étos v podstatě vychází z předpokladu, že žádný jednotný celek, který bychom mohli označit jako „skutečnost“, neexistuje. Postmoderní myslitelé se hledání univerzální, definitivní pravdy vzdali, protože jsou přesvědčeni, že nelze najít nic jiného než množství protichůdných výkladů či bezpočet lingvisticky vytvořených světů.

Opuštění víry v univerzální pravdu znamená ztrátu jakéhokoli definitivního kritéria, podle něhož by bylo možné hodnotit různé výklady skutečnosti, které soutěží v soudobém intelektuálním panování. Za této situace jsou všechny lidské výklady — včetně křesťanského světového názoru — stejně platné, protože jsou všechny stejně neplatné. (Výrazy platný a neplatný tak vlastně jako přídavná jména popisující výklady objektivně ztrácejí jakýkoli význam.) V nejlepším případě, říkají postmodernisté, můžeme tyto výklady posuzovat pouze na základě pragmatických měřítek, na základě „toho, co funguje“.

Postmoderní skepticismus nás tedy zanechává ve světě, který se vyznačuje nekonečným zápasem mezi konkurenčními výklady. Staví nás do situace, která připomíná Hobbesovu válku všech proti všem.

Naše věrnost Bohu, který se zjevil v Kristu, nás nutí stát pevně nejméně proti jednomu aspektu či průvodnímu jevu postmoderního skepticismu — proti ztrátě „středu“.

Jako křesťané můžeme jít například s Derridou v jeho neochabujícím útoku na „metafyziku přítomnosti“ a na „logocentrismus“ jen do určité míry. Na rozdíl od postmoderní filosofie věříme, že skutečnost má určitý jednotící střed. Budeme-li konkrétnější: uznáváme, že tento střed se ukázal v Ježíši Nazaretském, který je věčným Slovem, přítomným mezi námi.

Z jiného hlediska bychom mohli říci, že pro svou víru v Krista nemůžeme úplně souhlasit s ústředním principem postmodernismu, jak ho definoval Lyotard — s odmítnutím metapříběhu. Lyotardův závěr můžeme uvítat v jeho uplatnění na hlavní předmět jeho analýzy, a to na vědeckou činnost. Opravdu můžeme docela dobře žít bez takových mýtů, jako je pokrok poznání. Nemůžeme však přistoupit na vztažení Lyotardovy teze na skutečnost jako takovou.

Náš svět je víc než jen soubor neslučitelných a konkurenčních místních příběhů. Na rozdíl od důsledků Lyotardovy teze pevně věříme, že místní příběhy nejrůznějších lidských společenství zapadají v jeden velký příběh, v příběh lidstva. Existuje jeden metapříběh, který zahrnuje všechny národy a všechny doby.

Jako křesťané tvrdíme, že víme, co je tím velkým příběhem. Je to příběh Božího jednání v dějinách v zájmu záchrany hříšného lidstva a naplnění Božích záměrů pro stvoření. Směle prohlašujeme, že ohniskem tohoto metapříběhu je příběh Ježíše Nazaretského, který, jak dosvědčujeme, je vtělený Syn, druhá Osoba trojjediného Boha.

Postmoderní myslitelé nás správně upozorňují na naivnost osvícenské snahy objevit univerzální pravdu pomocí pouhého rozumu. Metapříběh, jehož se držíme a o kterém hovoříme, existuje mimo hranice, kde by ho rozum mohl najít nebo hodnotit. Proto souhlasíme, že v tomto světě budeme svědky souboje mezi protichůdnými příběhy a výklady skutečnosti. Dodáváme však, že i když jsou všechny výklady v určitém smyslu neplatné, nemohou být všechny stejně neplatné. Věříme, že protichůdné výklady lze hodnotit podle měřítka, které je všechny v určitém smyslu přesahuje. Protože věříme, že v Ježíši Kristu se „Slovo stalo tělem“, jsme přesvědčeni, že tímto měřítkem je příběh Božího jednání v Ježíši Nazaretském.

Stručně řečeno, prostě nemůžeme dopustit, aby křesťanství bylo degradováno na jednu další víru mezi ostatními. Evangelium je svou podstatou šířící se misijní poselství. Věříme, že biblický příběh je jasný nejen pro nás, ale že je také dobrou zprávou pro všechny. Skýtá naplnění tužeb a cílů všech národů. Ztělesňuje pravdu — pravdu o celém lidstvu a pro celé lidstvo.

Společná půda: odmítnutí osvícenské teorie poznání

Jako křesťané se musíme postavit proti postmodernímu odmítnutí metapříběhu. Jednoduše nemůžeme sdílet beznaděj nad ztrátou univerzálnosti, která vede k radikálnímu skepticismu nastupující éry. Zároveň se neodvažujeme dopustit, aby nás naše zvučné „Ne!“ postmodernismu v tomto ústředním bodě zaslepilo vůči platnosti jeho kritiky moderního chápání světa. Naopak, bližší pohled na tento jev by nás měl přesvědčit o tom, že jsme v zásadní shodě s postmoderním odmítnutím moderního myšlení a osvícenské teorie poznání, která představuje jeho základ.³

Jak jsme již uvedli, moderní přístup ke světu stojí na předpokladu, že poznání je jisté, objektivní a dobré. Postmodernismus tuto domněnku odmítá. Evangelikálové naneštěstí moderní názor na poznání často nekriticky přijímají, přestože v určitých bodech odpovídá křesťanskému teologickému pochopení více postmoderní kritika.

Jistota poznání. Postmodernismus zpochybňuje osvícenský předpoklad, že poznání je jisté a že měřítko jistoty spočívá v našich lidských rozumových schopnostech.

Podobným způsobem znamená křesťanská víra popření, že racionální, vědecká metoda je jediným měřítkem pravdivosti. Tvrdíme, že určité aspekty pravdy leží mimo rozum a nemohou být rozumem pochopeny. Jak to vyjádřil Blaise Pascal: „Srdce má své důvody, o kterých rozum vůbec neví.“

Kromě toho křesťané zaujímají vůči lidskému rozumu opatrný, až nedůvěřivý postoj. Víme, že kvůli pádu lidstva může lidskou mysl oslepit hřích. A uvědomujeme si, že intelekt nás někdy může odvádět od Boha a pravdy.

Objektivnost poznání. Podobně bychom měli ocenit i postmoderní zpochybnění osvícenského předpokladu, že poznání je objektivní, a tudíž nezaujaté.

Jak jsme viděli, moderní gnoseologie byla postavena na modelu karteziánského já, které se setkává s newtonovským světem jako vnějším objektem. Na rozdíl od moderního ideálu nezaujatého pozorovatele však potvrzujeme postmoderní zjištění, že žádný pozorovatel nemůže stát mimo historický proces. Ani nemůžeme vystupovat jako ničím nepodmínění odborníci a získávat tak univerzální, kulturně neutrální poznání. Jsme naopak účastníky svého historického a kulturního kontextu a veškeré naše intelektuální úsilí je nevyhnutelně podmíněno touto účastí.

Postmoderní gnoseologové v podstatě navazují na Augustina, když tvrdí, že naše osobní přesvědčení a závazky nejen zabarvují naše hledání poznání, ale také napomáhají procesu pochopení.

Dobrota poznání. Konečně můžeme potvrdit postmoderní odmítnutí osvícenského předpokladu, že poznání je svou podstatou dobré.

Události dvacátého století palčivě svědčí o tom, že exploze poznání přes veškerý svůj přínos nevytvoří utopii. Technický pokrok nepřináší jen možnost dobrého, ale také možnost zlého. Zřejmým příkladem je štěpení atomu. Tento objev otevřel dveře k nukleárnímu Armagedonu a k vytváření nového typu neodstranitelného odpadu. Můžeme si jen říkat, jaké strašlivé důsledky by mohl mít výzkum lidské genetické stavby.

Křesťanské pochopení situace člověka poskytuje svůj vlastní základ pro odmítnutí osvícenského předpokladu vnitřní dobroty poznání. Věříme, že problém člověka není jen otázkou nevědomosti, ale také špatně nasměrované vůle. Domníváme se, že mýtus poznání, které rozptyluje nevědomost, čímž nastoluje zlatý věk, je založen na nebezpečné polopravdě. Potřebujeme se zachránit nejen před naší nevědomostí, ale také obnovit a přesměrovat svou vůli.

Obrysy postmoderního evangelia

Součástí křesťanského povolání je hodnotit každý nový étos, který utváří kulturu, v níž Bůh volá věřící, aby žili jako jeho lid. Jedním cílem tohoto úkolu je vybavit církev k tomu, aby mohla formulovat a ztělesňovat evangelium v kontextu této kultury. Dnes jsme vyzýváni k tomu, abychom svou věrnost Kristu projevovali uprostřed kultury a přinášeli evangelium generaci, která je ve svém uvažování stále více postmoderní.

Tento mandát vyžaduje, abychom zkoumali obrysy evangelia v postmoderním kontextu. Jaké biblické důrazy týkající se Božího spasitelného díla souzní s touhami a zájmy nastupující generace? A jak můžeme vyjadřovat evangelium v kategoriích nového sociálního kontextu?

Postmoderní situace si žádá, abychom evangelium ztělesňovali způsobem, který bude postindividualistický, postracionalistický, postdualistický a postnoeticentrický.

Postindividualistické evangelium

Postmoderní vyjádření křesťanského evangelia by zaprvé mělo být postindividualistické.

Jedním z charakteristických znaků moderní doby je vyzvednutí jednotlivce. Moderní svět je individualistický svět, říše samostatného lidského jedince, obdařeného vlastními právy.

Toto moderní zaměření odpovídá určitým ústředním rozměrům biblického učení. Proto se neodvažujeme zcela se zbavit důrazu na důležitost individuálního lidského jedince, jímž se vyznačovala moderní doba. Musíme mít vždy na zřeteli biblická témata Božího zájmu o každého člověka, zodpovědnosti každého člověka před Bohem a individuálního zaměření, které je obsaženo ve zvěsti o spasení.

Kromě toho jsou příklady totalitních režimů dvacátého století přísnou připomínkou: musíme neustále vzdorovat tyranii kolektivu ve všech jejích různých podobách.

I když však ve svých podáních evangelia zachováme důraz na jednotlivce, musíme se vymanit z radikálního individualismu, jímž se vyznačoval moderní postoj ke světu. Musíme spolu s postmoderními mysliteli potvrdit, že poznání — včetně poznání Boha — není pouze objektivní a ani není objevováno neutrálním poznávajícím subjektem.

Zde se můžeme učit od soudobých vědců zkoumajících lidské komunity, kteří se připojili k postmodernímu útoku na moderní gnoseologickou pevnost. Odmítají moderní paradigma s jeho důrazem na sebereflexivní a sebeurčující samostatný subjekt, který stojí mimo jakoukoli tradici či společenství. Místo toho nabízejí konstruktivní alternativu: jednotlivce uvnitř společenství.

Poukazují na nevyhnutelnou úlohu společenství či sociální sítě v životě lidského jedince. Například tvrdí, že společenství hraje podstatnou roli v procesu poznávání. Jednotlivci poznávají jedině pomocí kognitivního rámce zprostředkovaného společenstvím, jehož jsou účastníky. Podobně je společenství, do něhož člověk patří, klíčové pro utváření identity. Pocit osobní identity se rozvíjí vyprávěním osobního příběhu, který je vždy zasazen v příběhu společenství, jehož jsme účastníky.⁴ Společenství zprostředkovává svým členům také transcendentní příběh, do něhož patří tradice ctnosti, obecného dobra a nejvyššího významu.⁵

Objevy soudobých vědců musíme brát vážně.⁶ Odrážejí velkou biblickou myšlenku, že cílem Božího programu je ustanovení společenství v nejvyšším smyslu.

V postmoderním světě se již nemůžeme nechat vést filosofií moderní doby a připisovat jednotlivci ústřední postavení. Místo toho si musíme připomínat, že naše víra je vysoce společenská. Skutečnost, že Bůh je pospolitá Trojice — Otec, Syn a Duch Svatý — nám svým způsobem naznačuje, že Boží záměr pro stvoření je orientován směrem k jednotlivci, který žije ve vztazích. Naše evangelium musí oslovovat lidského jedince v kontextu společenství, v němž jsou lidé zasazeni.

Svým zaměřením na společenství nás postmoderní svět vybízí k tomu, abychom si uvědomili důležitost společenství víry v našich evangelizačních snahách. Naše slovní výklady evangelia nedělají na příslušníky nové generace často žádný dojem. Chtějí vidět lidi, kteří uplatňují evangelium ve zdravých, pravdivých a uzdravujících vztazích. S důrazem na příklad Ježíše a apoštolů bude křesťanské evangelium pro postmoderní věk zvát druhé k tomu, aby se stali účastníky společenství těch, kdo jsou na prvním místě věrni Bohu, zjevenému v Kristu. Členové takto otevřených společenství se budou snažit přitáhnout druhé ke Kristu tak, že budou toto evangelium ztělesňovat v obecenství, jež mezi sebou mají.

Postracionalistické evangelium

Kromě toho, že bude postindividualistické, by vyjádření křesťanského evangelia mělo být také postracionalistické.

Druhým charakteristickým rysem moderní doby je její zdůraznění rozumu. Zaměření na logickou argumentaci a vědeckou metodu nás osvobodilo od řady pověr, které sužovaly předmoderní národy. Toto zaměření nám také poskytlo nástroje k vybudování moderní společnosti, která svým občanům nabízí velmi mnoho výhod.

Přes útoky na víru, které křesťanům dělaly starosti ve věku rozumu, se křesťanství podařilo najít si v moderním světě domov. Tomuto procesu napomohli moderní evangelikálové. Horlivě prokazovali, že křesťanská víra není nutně nerozumná. V odpověď moderním skeptikům směle prohlašovali, že nikdo nemusí spáchat intelektuální sebevraždu, aby se mohl stát křesťanem.

Postmoderní ztělesňování evangelia by se nemělo stát antiintelektuálním a nemělo by zcela opouštět zisky osvícenství. Postmoderní kritika moderní doby však vystupuje jako potřebná připomínka toho, že naše lidství netvoří pouze naše poznávací stránka. Jsme myslící bytosti, ale představujeme víc než jen Aristotelovo „rozumné zvíře“. A musíme uznat, že samotné intelektuální uvažování a vědecká činnost nás nemohou spojit se všemi dimenzemi skutečnosti ani nás nemohou dovést k nalezení všech aspektů Boží pravdy.

To znamená, že pravdu nemůžeme jednoduše převést na kategorie racionální určitosti, které jsou typické pro moderní éru. Spíše bychom při chápání a formulování křesťanské víry měli nechávat prostor pro pojem „tajemství“ — nikoli jako iracionální doplněk racionálního, nýbrž jako připomínku, že základní reálná existence Boha přesahuje lidské rozumové schopnosti. I když tedy zůstaneme racionálními, dosah našeho evangelia se nesmí omezovat na intelektuální stránku člověka. Musí zahrnovat i další rozměry našeho bytí.

Těžištěm našeho úkolu při promýšlení víry v postmoderním kontextu je závazek nově se zamyslet nad funkcí pravdivostních výroků a pouček. Musíme i nadále uznávat zásadní důležitost racionálního pojednání, ale naše pojetí víry nesmí zůstat fixováno na tezovitý přístup, který křesťanskou pravdu chápe jen jako správnou nauku či dogmatickou pravdu.

Zde můžeme získat pomoc u postmoderních sociologů. Tito myslitelé se snaží nahradit zásadní individualistický racionalismus moderního západního myšlení takovým pojetím poznání a víry, jež je chápe jako společensky a jazykově utvářené.⁷ Spolu s tím nabízejí užitečné postřehy ohledně úlohy tezí v lidském životě.

Žádná zkušenost se neodehrává ve vakuu; k žádné proměně u nás nedochází izolovaně od výkladu umožňovaného pojmy — „názorovou sítí“ — které do něj přinášíme. Naopak, zkušenost a interpretační pojmy jsou vzájemně propojeny. Dojmy napomáhají chápat naše prožitky, zatímco naše zkušenost utváří interpretační pojmy, pomocí nichž mluvíme o svém životě.

Být křesťanem znamená především osobní setkání s Bohem v Kristu, které nás utváří a formuje. Na základě tohoto setkání se pomocí určitých kategorií snažíme spojit do pochopitelného celku rozmanité prameny našeho osobního života. K předním z těchto kategorií patří „hřích“ a „milost“, „odcizení“ a „smíření“, „beznaděj“ a „Boží moc“, „být ztracen“, ale „nyní být zachráněn“. A věroučné teze nacházejí svou důležitost právě v tomto kontextu snahy objasnit život vyprávěním příběhu. Setkání s Bohem v Kristu je tak umožňováno i vyjadřováno v kategoriích, které jsou svou povahou tezovité. Kategorie, které tvoří kolébku pro tuto zkušenost, pak utvářejí mřížku, jíž věřící začíná vnímat veškerý život.

O tezích či poučkách tedy lze říci, že mají význam druhého řádu. Slouží prožitku obrácení a zároveň vznikají z našeho nového postavení jako věřících. Naším cílem při zvěstování evangelia by proto nemělo být pouze přivést druhé k souhlasu se seznamem správných tezí. Spíše bychom měli teologické pojmy, jako je „hřích“ a „milost“, používat tak, aby se druzí mohli setkat s Bohem v Kristu a připojit se k nám na nádherné cestě chápání významu toho, s čím se setkáváme po celý život.

Postmoderní formulace evangelia je postracionalistická. Již se nezaměřuje na poučky jako na ústřední obsah křesťanské víry. Místo toho bere vážně dynamické pojetí úlohy intelektuálního rozměru lidské zkušenosti a našich snah porozumět životu.

Postdualistické evangelium

Zatřetí, postmoderní vyjádření evangelia bude také postdualistické. Musí čerpat odvahu z postmoderní kritiky moderního dualismu a vytvářet biblický holismus.

Osvícenský program byl postaven na rozdělení skutečnosti na „ducha“ a „hmotu“. Tento základní dualismus ovlivnil osvícenský pohled na člověka jako na „duši“ (myslící substance) a „tělo“ (fyzická substance).

Nemůžeme popřít, že tento dualismus měl v křesťanském myšlení dlouho značný vliv. Křesťané, kteří jsou prostoupeni osvícenským pohledem na svět, často formulují dualistické evangelium. Jejich hlavním, ne-li jediným předmětem zájmu je spasení „duší“. Mohou mít i jakýsi vedlejší zájem o „těla“, ale jsou přesvědčeni o tom, že fyzická stránka lidského jedince nemá žádný význam pro věčnost.

Chceme-li však sloužit v postmoderním kontextu, musíme si uvědomit, že nová generace se stále více zajímá o člověka jako jednotný celek. Evangelium, které zvěstujeme, musí zasahovat celého člověka. To neznamená jen položit větší důraz na emoce či na citové stránky života vedle rozumových. Spíše sem patří spojování citových a také tělesně smyslových stránek s intelektuálně rozumovou oblastí uvnitř každého lidského jedince. Jinými slovy, použijeme-li ilustraci ze seriálu Star Trek: Nová generace, musíme být ochotni uznat vzájemnou závislost poradkyně Troiové a Spocka (či Data) v každém z nás.

Křesťanský postmoderní holismus však musí jít dál než jen ke znovusjednocení duše a těla, které od sebe byly v době osvícenství odtrženy. Jak jsme již uvedli, naše evangelium musí také vrátit člověka do kontextu společnosti a prostředí, který nás utváří a vychovává. Nemůžeme se zabývat pouze izolovaným jednotlivcem, nýbrž také člověkem ve vztazích.

Naše antropologie musí brát vážně biblickou pravdu, že součástí naší identity je vztah k přírodě, vztahy s ostatními, vztah k Bohu, a tedy i pravdivý vztah k sobě. Všechny tyto důrazy jsou zjevné ve službě našeho Pána, který o lidech mluvil jako o celých bytostech a jako o jedincích ve vztazích, a také jim tak sloužil.

Postnoeticentrické evangelium

A konečně by postmoderní formulace evangelia měla být postnoeticentrická. To znamená, že naše evangelium musí potvrzovat, že cíl naší existence zahrnuje víc než jen hromadění poznání. Prohlašujeme, že účelem správného učení je sloužit k dosažení moudrosti.

Osvícenství dalo lidstvu svým důrazem na poznání velké dědictví. Zaměřilo lidské úsilí na snahu o získání poznání, které začalo být vnímáno jako vnitřně dobré.

Opravdu, poznání je dobro. A jako křesťanští dědicové osvícenství bychom měli soustředit své intelektuální úsilí na získávání různých forem poznání o Bohu. Můžeme také potvrdit, že správné myšlení je důležitým cílem v procesu posvěcení, protože jsme přesvědčeni o nutnosti správných názorů a správného učení pro křesťanský život.

Svůj cíl však nesmíme omezovat na samoúčelné hromadění poznání. Ani bychom neměli podléhat iluzi, že mít poznání — dokonce i biblické poznání nebo správné učení — je samo o sobě dobré. Apoštol Pavel takové názory mezi Korinťany důrazně odmítl (1 K 8,1). Poznání je dobré jen tehdy, když napomáhá dobrému výsledku — konkrétně když v poznávajícím pěstuje moudrost (či duchovnost).

Postnoeticentrické křesťanské evangelium zdůrazňuje důležitost víry pro každý rozměr života. Vzpírá se tomu, aby vydání se Kristu zůstalo jen intelektuálním úsilím, pouze otázkou souhlasu s pravověrnými poučkami. Vydání se Kristu musí být uloženo také v srdci. Postmoderní svět nám vpodstatě poskytuje příležitost, abychom si nově osvojili starý pietistický názor, že správná hlava nemá žádnou hodnotu bez správného srdce. Křesťanské evangelium se týká nejen přeformulování našich intelektuálních závazků, ale také proměny našeho charakteru a obnovy celého našeho života jako věřících.

Za tímto účelem postnoeticentrické evangelium podporuje náležité uspořádání aktivismu a kvietismu. Již se nemůžeme řídit moderním postojem, který se na viditelnou činnost, chování či konkrétní rozhodnutí dívá jako na jediné měřítko duchovnosti. Tento důraz nakonec vede jen k duchovní vyprahlosti a vyčerpanosti. Postmoderní étos správně chápe, že aktivismus musí vycházet z vnitřních zdrojů. Postmoderní evangelium nám bude připomínat, že správné jednání budeme moci udržovat jen tehdy, když bude vyplývat ze zdrojů Ducha Svatého, který neustále obnovuje našeho vnitřního člověka.

Toto zaměření nás vrací k vedlejší úloze poznání. Názory a přesvědčení jsou důležité, protože utvářejí chování. Náš základní názorový systém se odráží v našich činech. Jako křesťané bychom tedy měli stát o získávání poznání a držet se správného učení, abychom mohli dosáhnout moudrosti pro život a líbit se tak Bohu.

Podle názoru mnohých je naše společnost uprostřed obtížného monumentálního přechodu, v období posunu od moderní doby k postmoderní. Ať je tomu jakkoli, nastupující generace — ti, kdo patří do světa Star Trek: Nová generace a jejích nástupců — je prosycena mnoha aspekty postmoderního myšlení. Naším úkolem není hájit modernismus, obracet intelektuální směřování zpět k osvícenství. Spíše jsme voláni k tomu, abychom nové intelektuální ovzduší pochopili a dívali se na ně křesťanskýma očima.

Tento program zahrnuje užívání nástrojů naší víry k hodnocení silných a slabých stránek postmoderního étosu. A postmodernismus má slabiny v mnoha bodech. Proto se neodvažujeme jednoduše „jít s dobou“ a přijímat nekriticky nejnovější intelektuální vývoj. Zároveň však kritické střetnutí s postmodernismem nemůžeme končit zjednodušujícím odmítnutím celého tohoto étosu. Naše kritické úvahy nás musejí vést k určení obrysů evangelia, které bude mluvit k srdcím postmoderních lidí. Postmodernismem se musíme zabývat proto, abychom mohli rozpoznat, jak nejlépe formulovat křesťanskou víru pro příští generaci.

Evangelium Ježíše Krista se v každé éře šířilo s mocí obracet lidská srdce. Dnes je toto evangelium odpovědí na touhy postmoderní generace. Naším úkolem jako Kristových učedníků je ztělesňovat a formulovat neměnnou dobrou zprávu o dostupné spáse tak, aby to pro nastupující generaci bylo srozumitelné. Jedině pak se můžeme stát nástroji Ducha Svatého při vedení našich současníků k setkání s trojjediným Bohem, které mění život a z něhož odvozuje svůj význam celá naše existence.