Umění číst periodikum

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2007/1 (Studie)

[nepodepsaný text Oto Mádra]

TT 1 (1979)

Každý čtenář má svou „knihu přání a stížností“, do níž se ukládají jeho reakce na přečtený text — pobouření, nadšení, námitky, otázky, požadavky, doplňky. Málokdy má příležitost projednat to vše přímo s autory. Přesto existuje možnost, jak snížit na minimum neuspokojenost a vydobýt z četby maximum hodnot: zvýšit svou čtenářskou kvalifikaci. Množství nedorozumění pochází z toho, že si čtenáři (dost) neuvědomují, že kvalita čtení závisí nejen na autorovi, ale také na čtenáři.

Pokusme se tedy o hlubší reflexi této jen zdánlivě prosté činnosti. Jako osnova naší úvahy mohou sloužit tři slova nadpisu.

I. Umění

Španělský filosof Miguel de Unamuno připomněl ve svém nesmrtelném podobenství o třech obuvnících, z nichž poslední „šil boty nábožně“, že se jakákoli činnost může udělat z různých motivů a různě dokonale. To platí i o čtení, a to navzdory klamnému dojmu, že je věc vyřízena dosažením gramotnosti. V naší době ovšem různá nepříjemná zjištění vedla k pokusům o zdokonalení této významné lidské činnosti. Jejich paleta sahá od techniky úsporného čtení a školení v přednesu přes pokyny psychohygieny a léčebné zásahy psychoprofesí, přes zásadní přínos teorie komunikace až po moderní hermeneutiku, z níž těží např. i biblická exegeze.

My teď chceme jít jinou cestou. Pro naši úvahu nabízí nejpodstatnější hlediska obor, kterým se obíráme. Je-li možné šít boty nábožně, pak je možné také nábožně číst. Nejen možné, ale i zavazující; zejména při tematice dotýkající se božských skutečností vyžaduje logika věci, aby to byla činnost hodnotná teologicky a eticky.

Teologicky

V sobě samém Bůh vyslovuje celé své bytí Slovem — Logem. Mimo sebe se vyslovuje částečně a analogicky stvořením; proto můžeme číst v „knize přírody“. Poselství nejvyššího řádu obsahuje Písmo, svědectví o vtěleném Slovu. Teologická literatura je lidské slovo meditující o Bohu. K. Rahner dobře vystihl, že náboženské knihy, pokud jsou pravé, slouží Písmu: buď na ně připravují, nebo je domýšlejí a aplikují.

Psané slovo. Bůh je nabídl už v období, kdy naprosto převládala řeč mluvená, ve značně prostším kulturním prostředí. Pro nás má nepoměrně větší význam, my nemůžeme bez písma existovat. Ale nejde jen o Bibli; zarputilé písmáky, biblicisty a fundamentalisty, kteří tvrdí, že vystačí s Biblí a vlastním rozumem, usvědčuje ona sama (2Petr 3,16). My jsme přijali Boží zvěst oblečenou do výraziva posledního asi (půl) století, jenže ona je v církvi dále prožívána, znovu objevována námi a pro nás. Tento poznávací proces probíhá v několika liniích: osobní prožívání a praktikování věřících, odborná práce teologie, formulace magisteria (shrnuto nejstručněji). To všechno se slévá v živou víru církve té které doby, popř. i místa, znova a znova vlastním rozumem a srdcem uchopující tutéž a věčnou pravdu Boží.

Svědectvím a nástrojem duchovního vzpínání k Bohu je teologická a náboženská literatura, knižní i periodická, od vysoce odborných prací přes řadu odstínů až třeba po osobní hodnotné vyznání.

Ani jednotlivec, ani partikulární církev se nemůže dobrovolně izolovat od života celé církve. Vzájemné duchovní sdílení patří ke katholiké od počátku. Druhé vatikánum je znovu zdůraznilo a prorazilo i hradby katolického ghetta. Stalo se samozřejmým, že po stoletích izolace nasloucháme nejen patristickému, ale i současnému Východu, věřící duši ještě nesjednoceného Západu, ba i nekřesťanům, u nichž je možné tušit působení Ducha. Hovoří se o žádoucím přínosu svébytné teologie v Asii, Africe a Latinské Americe. Téměř žíznivě se očekává přínos teologie klíčící v našem ostrém klimatu.

Bůh nás oslovuje také prostřednictvím literatury zachycující meditaci v církvi, literatury starší i současné. Na současnou je třeba položit jistý důraz, pokud v sobě nese podstatné, trvalé hodnoty minulosti a snaží se objevit hodnoty důležité pro víru dneška. K životu církve patří oslava Boha liturgií, naplňováním jeho vůle, vnitřním spojením v modlitbě, šířením víry, ale také prací rozumu — hledáním a poznáváním Boha. Celý vesmír má vzdávat čest Stvořiteli, proto ani lidský intelekt v tom nesmí zaostávat. Ale tím už přecházíme na další pole.

Eticky

Už z tohoto malého náčrtu vyplývají podstatné mravní závěry. Navažme nejprve na zmíněnou výzvu adresovanou naší české a slovenské teologii. Jistěže má vždycky za úkol vybírat a zprostředkovat hodnoty vzniklé na privilegované půdě jinde, asimilovat je pro naše prostředí a mentalitu; k věci ovšem patří celkový obraz teologického ruchu ve světě, abychom měli cennou příležitost učit se rozeznávat a vybírat. Ale jde také o zpracování toho původního, co přinášejí podněty z našeho pastoračního terénu a k čemu inspiruje právě nás vanutí Ducha. Musíme si uvědomit, že na rozdíl od jiných věd pravou teologii nedělají jen chytré hlavy, ale lidé žijící s Kristovým Tělem. Touha osobně vyniknout nebo proslavit svůj národ je předpoklad nevalně nadějný. Skutečné hodnoty může vydat jen pokorná služba pravdě — Pravdě — a duchovnímu společenství bratří a sester.

Co s tím má společného řadový čtenář? Ne tak málo. Talenty pro namáhavou práci v teologii se probouzejí i v situacích tísně, ovšem z půdy obecného vědomí, že je to práce významná a nenahraditelná. Že je to nejen vyučování budoucích kněží, rutinní předávání a popularizace, ale také kvalifikované poradenství, kritické posuzování a ve vrcholu i dobrodružství badatelského hledání pravdy, neméně vzrušující, než jak je známo z jiných vědeckých oborů. Je to služba Božímu lidu a pastoraci, ale také — jak opět ozřejmil průběh Druhého vatikánského koncilu — učitelskému úřadu na nejvyšší úrovni.

Už z toho důvodu — vytváření příznivého klimatu pro teologii — není lhostejné, zdali a na jaké úrovni se čte. Tím jsme však už přešli k motivaci. Další motiv, nejběžnější, je nutnost sebevzdělání pro potřeby vnitřní pastorace, neboť náročnost vzdělaných laiků právem vzrůstá, i pro kontakt s jinými, u nichž má zásadní význam osobně prožitá a do hloubky poučená víra, nejen schopnost bez trapnosti odpovědět na námitky a orientovanost v dnešním světě. Marnivá zvědavost nebo předpojaté slídění buď po herezích u autorů, nebo naopak po slabinách oficiálních prohlášení rozhodně nejsou motivy morálně přijatelné. Takoví nečtou nábožně, spíše bezbožně, protože bez úcty k pravdě, bez lásky k Bohu a k bližnímu.

K etické stránce patří také vypěstovaný vnitřní postoj. K četbě, o níž mluvíme, se sluší přistupovat se základními předpoklady zájmu a úcty.

Zájem je nelhostejnost. Není třeba dokazovat, že vůči pravdě o Bohu nelze věřícímu a milujícímu zůstat lhostejný. Samozřejmě, nikdo nemůže pojmout všechno vědění, ostatně i tady platí prudenciální pravidlo správné míry a nutnost výběru. Ale jde o zásadní, hluboký postoj, o trvalou, bytostnou touhu po Bohu všemi způsoby, i poznáním, novým a lepším.

V této souvislosti je těžko, bratři kněží, vyhnout se pohledu do stavovského svědomí. Volá po něm např. šalebná představa horlivých, že nemají čas na studium; uspávající dojem některých, že stačí dávat ze sebe a z nehlubokých materiálů; celá generace téměř bez znalosti jazyků, tedy před zavřenou bránou do světové teologie, pastorálky, duchovní literatury atd.; nedostatečné využívání pražské Pokoncilní knihovny a těch solidních knih, které u nás stačily vyjít.

F. X. Novák, vynikající znalec kněžského života u nás v nedávné minulosti (Kněžské problémy, 1912; Pohledy do života bohoslovců a kněží, 2. vyd. 1930), si všiml rozdílného vztahu českého a německého kléru k teologii. Češi vynikali nad Němce během studia, ale po svěcení jako by ztratili zájem. Němečtí kněží nepřestali ani v pastoraci studovat a udržovat se na výši novou odbornou literaturou. V čítárně mnichovské vědecké knihovny vídal až třetinu míst obsazenou muži s kolárky, doma spatřil sotva jedince.

Jedno z vysvětlení jistě tkví v naší národní povaze. Rozbor jejích kladů a záporů, a to se zvláštním zřetelem na katolíky a kněze, nás ještě čeká. Zřejmě však tu hraje podstatnou roli sklon k prakticismu, tj. vysoké hodnocení řemeslné (popř. kutilské) zdatnosti a hmatatelných výsledků, nedůvěra k patosu velkého stylu a pohrdání „nepraktickou“ teorií. — Problém lze postavit i obráceným směrem: promluvila už naše katolická teologie tak vlastní řečí, aby udeřila na silné struny české duše?

Úcta je velmi základní mravní postoj k Bohu, lidem, hodnotám, k bytí, kráse a dobru (Dietrich von Hildebrand). A k pravdě.

Pravda je výpověď o něčem, co je. (Lež je výpověď o něčem, co není.) Ale každé bytí, tím spíše svrchované Bytí, otevírá svá tajemství, jen když dovedeme v pokoře a údivu strnout před jeho velikostí a krásou. Nikoli když přistoupíme povrchně, hlučně, pánovitě a netrpělivě.

Liturgické pocty vzdávané knize knih jsou i připomínkou povinné úcty ke každému slovu sdělujícímu pravdu. Každá pravda je Boží.

II. Číst

Mluvené slovo přenáší duševní obsahy mezi přítomnými. Psané slovo je přenáší do dálek prostoru a času, jenže ochuzené o řadu prvků mimoslovní komunikace, které při přímém styku řeč doplňují a zpochopitelňují. Živý rozhovor, plynule navazující svobodnou výměnou myšlenek mezi bezprostředně reagujícími a vzájemně se inspirujícími partnery, může být jen do jisté míry imitován korespondencí. Naproti tomu kniha nebo periodikum zůstává komunikací jednosměrnou.

Není bezúčelné uvědomit si další specifika písemné komunikace, zaměřené v našem případě na sdělování převážně teoretických, odborných obsahů.

Na papír se dostane formulace zralejší, promyšlená a uspořádaná. To proto, že je třeba šetřit místem, ale také usnadnit čtení. Doléhá i vědomí odpovědnosti za psané slovo, které žije vlastním životem; jen zřídka mu může autor přijít na pomoc.

Dobří autoři se snaží vyjít čtenáři vstříc tím, že se vžívají do jeho pocitů, představ, názorů, reakcí. Nikdo ovšem, aspoň při náročnějším tématu, není schopen tak dokonalé formulace, aby úplně uspokojil všechny čtenáře. Ostatně, je to ideál? Když se o to pisatel příliš snaží, zatíží text nudou, protože vnucuje čtoucímu pasivitu, a tak znehodnotí jeho poznávací proces. Ke skutečnému osvojení se potřebujeme s problémy také sami poprat; nedopověděnosti textů mají v tomto smyslu kladný význam.

Dobrý čtenář vychází vstříc tím, že se snaží za textem vidět živého člověka, uhadovat jeho pochody, svízele i objevitelská vítězství. Překonat odcizující papírovou bariéru a vstoupit do přátelského dialogu, skoro spiknutí k odhalení pravdy. Ptá se autora a odpovídá si z materiálu, který mu on už poskytl, a samozřejmě i z vlastních zásob. Pro takový dialog si ovšem musí něco v sobě přinést, shrňme to do hesel důvěra — kritika — sebekritika.

Důvěra je základní předpoklad plodného mezilidského styku vůbec. Důvěřovat je vždycky spojeno s nějakým rizikem, ale vyhýbat se jakémukoli riziku znamená znelidštit se. Když tedy čteme, normálně předpokládáme, že autor věc zná a že je vědecky poctivý. Jde o druh přirozené víry.

Kritika je nezbytný doplněk důvěry, nemá-li četba ulpět na povrchu nadšeného nebo trpného konzumu. Pouhý spotřebitel zůstává dlužen sobě, autorovi i věci samé. Není schopen bránit se možnému omylu autora ani svému vadnému pochopení.

Věřící člověk je náchylný podléhat nekritičnosti vůči čemukoli v oblasti víry, třebaže je v praktických záležitostech normálně na výši. Naše nekritičnost představuje jednu z překážek přijetí víry dnešními lidmi, pro něž je naivní člověk, když bere sdělení bez samozřejmé kritické reflexe, vyřízen jako inferiorní a nepříslušný ve věci poznání.

Vyskytuje se mezi námi i druhý extrém, vášnivá apriorní kritika. Protože „krajnosti se dotýkají“, také ona zabraňuje v přístupu k pravdě. Může se projevit impulzivním odmítnutím nebo odvoláním na to, že přece vždycky to tak bylo, nebo palbou osobitých argumentů, ale vždycky je to prostě obhajoba svého, o pravdu tu nejde. Kořeny takové defenzivní kritiky bývají pýcha, duševní lenost, strach.

Pravá kritika vychází z pokorné a statečné vůle k pravdě.

Sebekritika je i kritika kritiky. Čtenář si potřebuje zhodnotit nejen autorův názor, ale i svou reakci na něj. Je to střízlivý pohled na meze vlastního poznání. Jako trvalý stav mysli je to součást pokory, nejen křesťanské.

Tvrzení jiných ověřujeme tím, že je zkusmo, „metodicky“ zpochybňujeme. Zcela právem jenom tehdy, když umíme položit kontrolní otazník i za svou kritiku. Jinak bychom činili svůj rozum absolutním soudcem.

Drtivá, bezohledná kritika bývá symptomem falešné, pyšné sebejistoty. Je naopak známkou velkého ducha, že hledá závadu v první řadě u sebe. O svatém Tomáši Akvinském se traduje, že když něčemu nerozuměl po prvním přečtení, konstatoval klidně Stultus ego (Já jsem hlupák) a četl podruhé; když ještě potom nerozuměl, řekl si Stultus ego vel ille (Buď jsem hlupák já, nebo on); teprve když nechápal ani po třetím přečtení, udělal závěr Stultus ille (On je hlupák) a knihu odložil.

K bezprostřední dobré dispozici patří známá, ale připomenutíhodná podmínka: ztišení, soustředění mysli. Před sportovním výkonem je zapotřebí maximálně probudit pohotovost svalové energie; oddechová relaxace naopak vyžaduje maximální uvolnění a rozptýlení těla i ducha, a na obojí existují odborné návody. Má-li být čtení plodnou myšlenkovou prací, musí se člověk uvolnit od tělesných a duševních stresů, napětí, uklidnit těkání představ a s příjemným očekáváním, s radostnou zvědavostí se oddat autorovu vedení do světa poznání. Současné návody k přípravě duševní práce těží ze zkušeností meditativního Východu a připomínají naše známé techniky rozjímání. Ta blízkost není zcela náhodná, a jestliže někdo nad teologickou literaturou maně vstoupí do dialogu s Bohem, je to jen logické a známka optimální dispozice.

Nakonec sem patří připomínka nejzapomínanější ctnosti. Vděčnost poskytuje autorovi, když se s ní někdy setká, ujištění — potřebnější, než si čtenář běžně umí představit — že se nenamáhá do prázdna. Má však význam i pro čtenáře samého.

III. Periodikum

U knihy jde o jednoho autora, u novin o velké množství pisatelů. Odborné periodikum soustřeďuje několik autorů, kteří byli pozváni, protože mají co říci k nějakému okruhu otázek. Jejich osobnost zůstává, stejně jako u knihy, složkou jejich sdělení, ale na rozdíl od knihy jednoho autora nebývají jejich pohledy skloubeny do jednotného celku.

Odpovědná redakce neudělá z takového svazku ani neuspořádanou názorovou tříšť, ani volnou bojovou arénu. Snaží se podat materiál tak, aby jej čtenář mohl asimilovat do své syntézy vědění. Nenabízí autory a texty, od nichž se nedá čekat skutečný přínos: bez kvalifikace odpovídající zaměření publikace nebo tématu, rozmělňující známé věci, fanaticky útočné.

Na druhé straně každá publikace podávající vhled do současného myšlenkového dění v církvi musí obrážet pluralitu teologie, která chce být živá, tj. vůbec k něčemu dobrá. Požaduje-li někdo od teologie jen hotové informace, nesporné a jasné, je na špatné adrese; takové může najít v katechismech potridentského období. Přiznejme tomuto historickému období spravedlivě, že vneslo do západní církve mj. cennou zkušenost řádu, jejíž jádro není dovoleno opustit. Ovšem doznívání Tridentina, jak jsme je ještě zažili, uvázlo v málo tvořivém a sklerotizujícím ovzduší, a to muselo Druhé vatikánum vyvětrat. Jistěže má i toto naše období svá nebezpečí současná a budoucí. Nelze na ně zapomínat, ale nelze je vyřídit zarputilou, zaslepenou, špatnou věrností, jejímž otcem bývá strach, tj. malá víra.

Je paradoxní, ale nevyhnutelné, že pokoncilní teologie navazuje ne tolik na právě skončené období, jako na tvořivé ovzduší patristiky a na pluralitu středověké teologie s jejími disputacemi, zápolením škol a plnohodnotným životem ducha.

Díky Bohu, už je zase jasné, že Duch Svatý nepůsobí (jak to lidové představě vnukala holubice u hlavy sv. Řehoře Velikého) pouze na papeže nebo na výjimečné osobnosti. Božský Duch pravdy působí v celém Božím lidu, i když neruší jeho hierarchickou strukturu. Zajisté neopomíjí ani teologické pracovníky, kteří od počátku církve plní důležitý úkol. Ani ti ovšem nemají monopol na Boží pravdu, musejí vnímat vanutí Ducha ve věřících obcích a respektovat nadřazenou autoritu magisteria.

Vztah magisteria a teologie je samostatná otázka; v této souvislosti aspoň několik poznámek.

V církvi je teologie složka reflektující Boží zjevení pomocí všeho, co má v té které době lidský intelekt k dispozici. Magisterium je složka řídící celý život církve, včetně oblasti víry. V posledních letech se i u nás vytvořila představa bojového vztahu mezi oběma dík zdůrazňování úlohy teologie jakoby osvobozené od dozoru učitelského úřadu, a z druhé strany dík zdůrazňování, že „někteří teologové“ mají pochybné názory, aniž se učinila zmínka o pozitivní práci teologie. Zbytečně se vyhranila polarita: jedni přísahají na prioritu pravdy a druzí na prioritu víry. (Souvisí to s lidskou psychikou, s převažující potřebou buď svobody, nebo bezpečí.) Ve skutečnosti je pouze jedna priorita, absolutní nárok pravdivé víry. Nevymyšlené lidmi, přijaté od Boha, ale stále lidmi prohlubované v poznání a očišťované od nánosů lidských představ. Jí musejí sloužit obě složky, sice na různé úrovni, ale s vlastní kompetencí.

Teologii zůstává odpovědnost za poznání v celém prostoru její lidské odbornosti; tuto odpovědnost jí nesmí vzít ani magisterium, nechce-li se dopustit opovážlivého spoléhání. Z druhé strany se nemůže přehlédnout, že teologie nemá tutéž relativní suverenitu jako jiné vědy, neboť její služba Božímu zjevení je těsně spjata s církví. Boží pravda je i cesta a život, Bůh je ve své církvi a nepochybně zvlášť silně ovlivňuje ustanovené strážce své pravdy. Jsou to však jen lidé (Antonín Mandl při takové příležitosti připomínal Petrovo slovo „Vstaň! Vždyť i já jsem jen člověk“ — Sk 10,26) a nic na světě nesmí zastírat absolutní Boží suverenitu. Vůči teologii má učitelský úřad právo a povinnost jednak odmítat zjevné hereze (jenže v tom případě odmítá jedincův omyl zpravidla celá teologie), jednak bdít nad vývojem bádání, aby v překotném tempu nezabočilo, jednak bránit věřící před neodpovědnou publicitou předběžných pokusů o teoretické řešení. Tím nechce být řečeno, že má mít laická většina v církvi představu učitelského úřadu jako ministerstva školství, které předepisuje učitelům učebnice, jejichž obsah jsou povinni vpravit do hlavy žáčků. Je potěšením číst v nejnovějším dokumentu Kongregace pro nauku víry ze 17. 5. 1979 přesvědčivé vyslovení pastýřských povinností odpovědných činitelů na jedné straně a nebývale kladné uznání nepostradatelnosti teologické práce i práva teologů na badatelskou svobodu na straně druhé. Vyvážený pohled na obojí službu Boží pravdě v církvi vzbuzuje naděje na plodnou spolupráci hierarchie a teologie v naší době, která má před sebou mnoho závažných úkolů.

Napětí mezi teologií a magisteriem se ovšem nedá zcela vyloučit; v přiměřených mezích je dokonce zdravé pro rozvoj víry (srov. J. Guitton, Dialogues avec Paul VI). Dochází k němu, když tvořivá teologie přijde s něčím nezvyklým, co namáhavě vydolovala, nebo když plní riskantní povinnost kritiky vůči nějaké autoritě (kritizovat se má samozřejmě v úctě a s odborným podložením). Historický příklad svaté smělosti dala např. ve 14. století žena, sv. Kateřina Sienská, která sice ctila papeže jako „dolce Cristo in terra“, ale současně uměla bez obalu bušit mu do svědomí svou kritikou. Současná teologie si uvědomuje stále více svou vícestrannou odpovědnost: 1. vůči pravdě, 2. vůči autoritě, 3. vůči pastoraci a 4. vůči věřícím. Dogma je třeba vždycky přijmout v poslušnosti víry. Jinde však zůstává pro věřící, tím spíše odborně kvalifikované, možnost, popř. povinnost říci autoritám všech stupňů závažné slovo, odpovědně schvalující i odpovědně kritické. Toto právo se ovšem nevztahuje na projevy neodpovědné — neuvažující pobouření, sebevědomé prosazování atd. — nebo věcně nicotné nebo formou neslušné.

Teoretické spory nás leckdy pochopitelně ruší, ale jen do té doby, než si uvědomíme, že tak ve vědomí církve zraje Boží pravda a že i čtenář může něco získat vhledem do různých aspektů, i když zatím neharmonizovaných. Musíme vzít vážně předběžnost všeho lidského poznání („jako v zrcadle“, 1Kor 13,12) a považovat ji za výzvu k hledání Boha všemi cestami.

„Současný člověk naslouchá raději svědkům než učitelům (...) a když naslouchá učitelům, pak proto, že to jsou zároveň svědkové“ (Pavel VI., Evangelii nuntiandi 41). Dnešní teologie chápe sebe právě v tom smyslu: chce podávat svědectví poctivého, nepředpojatého hledání pravdy rozumem i srdcem.

Ještě si všimněme jiné svízele pro dorozumění mezi autorem a čtenáři. Čím je čtenářů více, tím více je různých individualit, tím těžší je sdělit své nové poznání lidem s neznámými danostmi rozumovými, citovými i zkušenostními. Aby zůstal srozumitelný všem, musel by autor říkat jen banality. A tak je na čtenáři, aby si uvědomil, že mu neznámý odborný termín dává příležitost rozmnožit si vědění vlastním pátráním (dotazem, nahlédnutím do slovníku) a že ho méně srozumitelné sdělení nutí, aby zkusil dostat se vlastní silou nad dosavadní myšlenkovou úroveň. Pokud nějaké záhady zůstanou, ať ho utěší, že i mezi odborníky není dorozumění vždycky jednoduché; Einsteinovu teorii relativity chápalo do hloubky po drahný čas jen pár kongeniálních jedinců. S prázdnou však neodejde nikdy, vynaloží-li nějakou poctivou námahu na zvládnutí hodnotného pojednání.

Existuje, i když méně výrazně, čtenářská vztahovačnost. Autor kresleného humoru před časem vyprávěl v televizi, co zní jako psychiatrická anekdota. Dostal od neznámého pobouřený dopis s výtkou, že svou kresbou nediskrétně zveřejnil pisatelovu intimní příhodu, ale prý „stejně to tak docela nebylo“. V naší souvislosti nejde o podobně drastické příhody, ale přesto je dobře hlídat se před ukvapeným vztažením na sebe něčeho, co míří na jinou adresu. Jestliže čtu něco z jiné země, nemohu to beze všeho pokládat za návod pro nás, ale za informaci o jiné části církve a za podnět k přemýšlení. Jestliže se autor snaží formulovat něco tak, aby např. ovlivnil mládež určitého typu, pak to musím chápat jako pastorační přístup v dané situaci snad jedině možný a nevyžadovat učebnicové formulace. Jestliže v nějaké souvislosti zdůrazní A a pouze zmíní (nebo ani ne) B, pak mu přiznám právo neříkat vždycky všechno a necítím se dotčen, že hodnotu B mně drahou nevyzvedl, jak by se zdálo náležité právě mně.

Uveďme ještě problém výběru. Jeden člověk nemůže obsáhnout se stejným zájmem všechno, s čím se v takové publikaci setká, a nikdo si to nepotřebuje vyčítat. Není-li pro každého všechno, je pro každého něco.

Dobrá kritéria jsou patrně 1. intelektuální předpoklady, což není totéž jako odborné vyškolení; 2. zájem, ovšem vážný, ale i přirozená zvědavost něco naznačuje; 3. potřeba, neboli stavovská povinnost udržovat krok s věděním, které mi pomáhá lépe pracovat pro Boží království. Solidní čtenář se nerozhoduje z iracionálního popudu („To mě nezajímá.“ „Toho nesnáším.“) a ctí zájem a potřebu jiných čtenářů. Redakce se musí snažit uspokojit podle možnosti všechny jejich skupiny. K volbě čtenáře patří také rozhodnutí, co si pročte orientačně se zachycením sem tam něčeho, co přečte pro uchopení celku, a co prostuduje, aby si to osvojil.

Normálně by měla být četba završena rozhovorem o přečteném. Lidé zaujatí pro Boží věc by neměli zapomínat na tento vynikající druh aktivního odpočinku (vedle duchovního sdílení). Jestliže v teologickém rozhovoru prorazí něco z vnitřní vřelosti, není to vada, za niž by se někdo měl stydět, naopak, čistě cerebrální přístup k realitám Božího světa není normální.

Snad jsme se tedy shodli na tom, že záleží nejen na autorovi, zdali čtení bude činností hodnotnou nebo nicotnou, ale i na čtenáři, na jeho umění číst. Když jsme o něm uvažovali, nebylo lze opominout aspoň některé výtěžky současného vědění; tři desetiletí po Théologie des réalités terrestres Gustava Thilse bylo samozřejmé pokusit se i o malou teologii čtení. Ukázalo se, že závěry, které jsme postupně z našeho rozboru vytěžili, přesáhly úzký rámec daného tématu a že mají obecnější platnost: pro vztahy v církvi vůbec, ba mezi všemi lidmi dobrého smýšlení, s nimiž můžeme a máme společně hledat pravdu a dobro. Ale důkladnější teoretické zamyšlení nad uměním dialogu je samostatné téma.

Kam bychom přišli, řekne někdo, kdyby se ze všeho dělala věda, a je třeba mu přisvědčit. Ale vedle této pravdy stojí druhá, neméně důležitá: že se vyplatí aspoň jednou poctivě nahlédnout do srdce věci, v tomto případě čtení. Jen pohledem z hloubky se dá zúčtovat s polovičatou rutinou, za niž platíme vlastními ztrátami, křivdami na jiných, ubližováním pravdě a oprávněnou nespokojeností s odbytým životním dílem.