Teologické texty v podzemí

Autor: Tomáš Podivínský, Oto Mádr - Číslo: 2007/1 (Punctum saliens)

Rozhovor s Oto Mádrem

Z diplomové práce Tomáše Podivínského Teologické texty v samizdatu, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy, 1992.

Pane doktore, kdy jste přišel na myšlenku vydávat teologické periodikum, stát se redaktorem odborného časopisu?

Redaktorská práce mě provázela vlastně od dětství a po studiu bohosloví jsem pocítil, co znamená být publicistou v širokém slova smyslu. Psal jsem do Katolíka, Vyšehradu, Časopisu katolického duchovenstva. První samizdat jsem napsal v roce 1951 — aniž jsem věděl, že se samizdatem stane; vešel ve známost pod titulem „Slovo o této době“. Ve vězení na Mírově jsem začal psát na malé papírky jakýsi „Katolický týdeník“ a také jinou duchovní literaturu pro spoluvězně. Právě v té době jsem si naplno uvědomil, jak je důležité periodikum, že je to mnohem víc než knížka nebo izolovaný článek.

V době mého propuštění z vězení (1966) se již začalo samizdatově opisovat a překládat něco málo ze starší literatury, ale kvalitou i kvantitou to bylo nedostačující. Cítil jsem, že doba potřebuje něco jiného — časopis. Po krátké existenci teologické revue Via jsme v roce 1978 dali s Josefem Zvěřinou dohromady Teologický sborník, který však neodpovídal mým představám o systematické a odborné časopisecké práci. Cítil jsem povinnost vydávat moderní odborný časopis.

Páté číslo Teologického sborníku jsem sestavil už samostatně, objevily se náznaky rubrik, reportáží a podobně. Došlo ovšem k zatčení lidí, kteří byli kolem Teologického sborníku, a k zabavení potřebné techniky. Otázkou bylo, jak pokračovat dál. Po roce jsem pokračoval pod novým názvem a s novou koncepcí; první tři čísla s názvem Texty, další jako Teologické texty. Vedle nich vyrostla také knižní edice.

Potřebné technické zabezpečení bylo rovněž ve vaší režii?

Všichni lidé kolem tisku byli velmi utajení. Kontakty s nimi jsem navazoval přes známé, kterým jsem důvěřoval, někteří byli z nezávislých skupin, tisk byl výhradně dobrovolnou záležitostí. Rozmnožovalo se, kde se dalo, kdo byl ochotný a komu se dalo věřit. Největší kus práce na tomto poli udělal P. Radim Hložánka a paní Květa Kuželová, kteří se dokázali nejen nasadit, ale práci odvést zručně, přesně a pečlivě. Někdy se tisklo i na venkově, ve stodolách, podle možností. Technicky zpočátku na ručních vyřazených cyklostylech, později přišly z ciziny elektrické stroje. Z technických důvodů nemohly Teologické texty vycházet pravidelně a ve stále stejném nákladu. Problém byl také s papírem a barvou, neboť se všechno muselo kupovat v papírnictví, což mohlo při množství, které jsme potřebovali, vyvolat podezření, zvláště při kupování rozmnožovacích blan.

Taková vydavatelská činnost musela být náročná i finančně.

Samozřejmě, ale Teologické texty mohly být přesto distribuovány zdarma. Praxe byla taková, že kdo mohl, přispěl podle svých možností — někteří kněží i tisícovkami, jiní, třeba studenti, nedali nic, někdy finančně vypomohli přátelé ze zahraničí, ale jen zřídka, od nich jsme spíše dostávali technické vybavení.

Příprava, výroba — to všechno vyžadovalo vysokou konspiraci. Jak v takových podmínkách probíhala distribuce?

Idea byla jasná — výroba dodá Teologické texty do diecézních distribučních center a tam si je postupně rozeberou kněží a laici. Kromě vlastní distribuční sítě se našli i aktivní jedinci, kteří si distribuci obstarávali ve svých regionech sami, což ovšem probíhalo za co možná nejvyšší míry konspirace. Vzhledem k velkým obtížím se nikdy nedosáhlo ideálního šíření.

Vydávání Teologických textů bylo rozsahem velmi široké. Co na to říkala StB — věděla?

Estébáci věděli, samozřejmě, protože se některé výtisky dostávaly do rukou členům kolaborantské kněžské organizace Pacem in terris a ti je ještě začerstva předali na StB. Čas od času jsme byli voláni na „přátelské pohovory“ na StB, odkud jsme se v náznacích dovídali, co všechno o samizdatu vědí. Z pácistických kruhů jsme byli informováni, že estébáci měli přehled i o naší knižní produkci. Teologické texty bylo nutné udržet při životě, proto jsem se záměrně neangažoval v Chartě, nebylo žádoucí zbytečně provokovat. Zbylo více času a klidu na poněkud riskantní a náročné vydávání Teologických textů, které by za mne asi nikdo nedělal. Existencí tohoto časopisu jsme podnítili dokonce i oficiální produkci náboženské literatury, protože StB chtěla vliv samizdatu paralyzovat větší a aktuálnější oficiální produkcí — samozřejmě podle nich v únosných mezích. Tak začaly vycházet svazky Teologické listy. Vyprovokovali jsme vlastně kolaborující církev, aby také něco udělala pro Pána Boha a nejenom pro rudého císaře.

Kde jste bral materiály do Teologických textů, kdo překládal?

Za Pražského jara jsem navázal hodně kontaktů s cizinou, odkud mi dodávali teologické materiály a někdy pomáhali i vydavatelsky. S překlady nebyly problémy, většinu materiálů jsem ale překládal a redigoval sám.

Existoval nějaký klíč k výběru materiálů do Teologických textů?

Přesný klíč jsem nikdy nepoužíval. Odborné literatury jsem měl dostatečné množství, takže k jednotlivým tématům, která byla aktuální, jsem udělal selekci — ve smyslu kytice z velkého záhonu květin, aby to tvořilo určitý celek, protože každé číslo bylo pro mě uměleckým dílem.

Bylo těžké získat spolupracovníky a přispěvatele?

Někdy ani ne, protože mnozí křesťané, kteří byli i odborně na výši, nemohli publikovat veřejně. Takže formou samizdatu se alespoň částečně realizovali, a to rádi a bez výjimky zadarmo. To bylo další pozitivum samizdatu — že lidé pracovali rádi bez nároku na finanční ocenění.

Jaký měly Teologické texty záběr — kolik lidí mohlo jedno číslo přečíst?

Počet vydaných exemplářů byl různý, ale neustále rostl. V posledních letech jsme sami vyráběli kolem 1500 kusů, dál se ještě opisovalo na Moravě i jinde — také několik set kusů —, někteří lidé opisovali i ručně na stroji, takže číslo mohlo mít až 3000 výtisků. Tím se Teologické texty staly patrně nejpočetnějším samizdatem v historii české samizdatové literatury.

Kdybyste měl stručně zhodnotit Teologické texty v samizdatu, jak by vypadalo takové krátké shrnutí?

Časopis Teologické texty přinášel pro kněze i pro laiky teologii v celém panorámatu. Byl laděný tak, aby to nebyl ryze odborný časopis na evropské úrovni — pro koho? Snažil jsem se překlenout propast náboženské izolace a připravovat se na volnější časy, aby lidé byli vyzbrojeni do budoucna i pro teď — pro pastoraci, pro apoštolát, pro sebe samé.

Jak byly samizdatové Teologické texty dobré, důležité, hodnotné nebo úspěšné — nevím. Já jsem to viděl tak, že tohle byl důležitý úsek našeho boje o svobodu a především o život. Protože křesťan, který se modlí a věří a který je věrný Pánu Bohu — ten je neprůstřelný, s tím si ideologie neporadí. Křesťan, který je ještě k tomu vzdělaný, je nebezpečnější, protože může bořit modly ideologie a být oporou i pro ostatní. Jako kvas v těstě. A o to šlo. Protože vzdělání samo o sobě je málo, v Teologických textech byl vždycky přítomen i spirituální rys. Aby to byla živá teologie, pokoncilní dialog bratří a sester v Kristu, se schopností žít svorně i při názorových odstínech a různých darech. Aby se všichni sešli a mohli se domluvit. Přečíst číslo Textů s vědomím: To jsem rád, že jsem křesťan.

Pane doktore, děkuji za rozhovor.