Svoboda slova v církvi a umění dialogu

Autor: Quis, Oto Mádr - Číslo: 2007/1 (Dialog)

TT 12 (červenec 1986)

Převzato z Informací o církvi 1986/7, poněkud zkráceno.

Už předkoncilní papež Pius XII. proklamoval potřebu veřejného mínění v církvi. Druhé vatikánum šlo dál, zvláště pokud jde o laiky. Aspoň jeden citát: „Je dokonce žádoucí, aby mnoho laiků dosáhlo přiměřeného vzdělání v posvátných vědách a aby se jich mezi nimi našlo dost, kteří se věnují těmto studiím naplno, popřípadě i na vyšší úrovni. Aby však mohli svému úkolu dostát, je třeba přiznat věřícím, ať duchovním nebo laikům, náležitou svobodu bádání, myšlení a pokorného i statečného projevování názorů o věcech, ve kterých jsou odborníky“ (CS 62). Od té doby začali laici (včetně žen) nastupovat i na katedry teologických fakult a pracovat v církevních úřadech a soudech (i ženy), také v papežské kurii, je jim svěřováno vedení farností, Řím zavádí rozhovory s teology, kteří šíří povážlivé teze, ani drsné kritiky církevních poměrů nejsou potlačovány, ale uváděny na pravou míru pomocí korigujících informací, čelný církevní časopis — s tichým souhlasem nejvyšších míst — horuje proti „papolatrii“ a „infalibilismu“, atd. Je to málo, je to příliš? Faktem zůstává, že vzrůstá důvěra mezi věřícími a hierarchickým vedením církve, které vidí, jak mocný faktor je cit víry Božího lidu.

Je snad namístě prohloubit představu o tom, jak vypadá opravdu křesťanská a plodná diskuse neboli dialog.

Nemá to být hádka ve smyslu slovního utkání, při němž jde především o sebeprosazení, a proto převládají emoce nad rozumem; cílem je „mít pravdu“, ne poznat pravdu. Uvolnění citových zábran dává vyplout množství iracionálních momentů, naskládaných pod prahem vědomí, a ty blokují rozumné uvažování. Je třeba vědět, že tu často působí obava jednak o vlastní „tvář“, jednak o osobní „víry“, na které člověk zavěsil své naděje, jistoty, štěstí atd. a bojí se, že se mu jeho mentální svět rozkymácí. Nikdo není úplně prost předsudků, ale čestný člověk cítí povinnost odhalovat je a osvobozovat se od nich. Východiskem je pokora: Každý se může mýlit, tedy i já, každý může mít pravdu, tedy i druhý. Hledejme ji společně.

Na opačném pólu, ale právě tak neplodná, je nezávazná výměna názorů. Debaty u piva nebo povídání u kávy, kde si každý řekne své, aniž ho opravdu zajímá mínění druhého nebo skutečná pravda.

Jiná věc je diskuse, polemika, vědecký spor, tj. kritické probírání nějaké otázky z různých hledisek tříbením různých názorů. Jejich výměna může probíhat zcela klidně nebo až bouřlivě, ale podstatné je pátrání po pravdě.

K etice diskuse však patří kromě úsilí o pravdu ještě druhý aspekt: dobrý vztah k partnerovi. On přece není pouhým prostředkem k poznání a nikdy se nesmí stát prostředkem k manifestaci mé převahy. Ať je výsledek pře jakýkoli, oba by se měli vždycky rozejít „sportovně“, tj. prokázat si vzájemně úctu člověka k člověku. Hodnota lidské osoby není menší než hodnota sebevýznamnějšího poznatku. Křesťan si za „úctu“ dosadí „lásku k bližnímu“, v níž je navíc obsažena přízeň, laskavý a taktní zájem o druhého člověka. Takto chápaná diskuse je testem lásky. Kromě toho dává příležitost posilovat mezi lidmi kladné vztahy porozumění, blízkosti, přátelství, které unese i velké rozdíly v názorech. Z toho už snadno vyplyne také způsob rozhovorů: zdvořilý, ohleduplný, ale současně připravený užít popřípadě i důrazných slov v zájmu pravdy a člověka.

Tyto dva rysy charakterizují dialog, což je věc pociťovaná právě v naší době jako nesmírně důležitá. Církev vede dialog se světem, snaží se o něj názorové a mocenské bloky, dialog se stává nezbytnou součástí soužití v manželství atd. My křesťané jako lidé evangelia, jako bratři, máme všechny důvody mluvit mezi sebou dialogálně. To znamená stále se tomu učit.

K umění dialogu patří především vnitřní dispozice. Abychom neupadli do bezděčného trumfování a jiných špatných triků, potřebujeme si předem upravit duši. Otevřít ji poctivě a pokojně pro pravdu a pro partnera rozhovoru. Prakticky: pozorně mu naslouchat s vůlí pochopit, co říká, z čeho vychází, jaké má důvody, oč mu jde, proč se vyjadřuje právě takovým způsobem. Jen tak se vytvoří oboustranné ovzduší důvěry, nutné pro plodný dialog.

Zadruhé však musí dialog vyloučit všechno, co čpí demagogií. V průběhu dialogu je příkazem poctivost podání, argumentace i kritiky. Na středověkých univerzitách se pěstovaly disputace („učená hádání“), při nichž musel být respektován přísný řád: věcné vyjadřování bez řečnických způsobů, každý má možnost říci a dopovědět svoje, musí se držet daného tématu, každé tvrzení se musí odůvodnit věcně i logicky správně, cokoli řečeného se může odmítnout, ale jen z řádných důvodů, které nato protivník kriticky prověří.

Demagog naopak utíká od tématu a chytá se vedlejších drobností, popř. načne novou otázku. Nesnáší souvislosti a celkový pohled, protože potřebuje kalit vodu polopravdami. Využívá slabých stránek člověka, apeluje na jeho vžité chuti a nechuti, předsudky a touhy. Vysmívá se a znevažuje. Žongluje s izolovanými fakty a citáty. Rád nadhazuje spektakulární příklady, jako by měly obecnou platnost.

V každém z nás — v obhájcích starých pravd i v průkopnících nových pravd — číhá na svou příležitost dobře skrytý demagog. Je na nás, abychom si ho navzájem bratrsky objevovali. Pravý dialog je přece jeden z naprosto základních kamenů civilizace lásky, kterou jsme povinni budovat v této nelaskavé době.

Jinak — jaká je to sůl země, to naše křesťanství?