Sociální učení církve

Autor: ši - Číslo: 2007/1 (Lexikon)

Nástin vývoje a obsahu

TT 13 (prosinec 1986)

Kdykoli se kazatelé, teologové, charizmatičtí učitelé duchovního života nebo rádcové vrchností poctivě vyslovovali k tématům sociální etiky, oscilovaly jejich přístupy mezi dvěma póly. Jeden z přístupů se dovolával Ježíšova „Moje království není z tohoto světa“ (Jan 18,36) a obdobných míst (Lk 17,20—21 aj.). Druhý navazoval na místo z Ježíšovy řeči k Nikodémovi, ve kterém je zdůrazněn Boží zájem o svět a to, že právě záchrana světa je cílem příchodu Syna (Jan 3,16—18). Ve vzácnějších syntetických pojetích se prosazuje mínění, že Boží kralování začíná v lidských srdcích, ale odtud proniká i sociální dimenzí lidského bytí. Projevuje se ve vztazích, strukturách, jednání — i když je ovšem na ně nelze redukovat. Boží království je již přítomné, ale je také veličinou eschatologickou: v tomto čase je realizováno vždy neúplně, nedokonale a skrytě. Ze semínka v lidském srdci se ale rozkošatí přes proměnu sociální reality a celého světa člověka až k realizaci kosmického aspektu vykoupení, až k novému nebi a nové zemi (Zj 21,1) při parusii.

Je tu ale ještě jiná polarita, svým způsobem daleko nebezpečnější. Ježíš odmítá pozici politického mesiáše, ba dalo by se říci, že vyzývá k finanční podpoře okupační moci (Mt 22,21). Co tedy pak je vlastní smysl vstupu onoho kristovsky radikálně nového právě do sociálního života? Jak se srovnávají v perspektivě vykoupeného člověka na jedné straně výzvy jako „Každý se má podřídit vrchnosti, která vládne (...) Když se tedy někdo staví proti vládě, staví se proti řádu, který dal Bůh“ (viz Řím 13,1—8), a na druhé straně vyznávání Pána, který sesazuje mocné z trůnu a bohaté posílá pryč (srov. Lk 1,51—53)?

Kdoví, zdali se asistence Ducha Svatého, přislíbená pro výkon učitelské služby církvi (srov. dogm. konstituce De Eccl. Christi I. vatikánského sněmu, kap. 4, DS 1836), neprojevovala nejprve tím, že křesťanské společenství muselo být protaženo trapnou zkušeností cézaropapismu a pokušením světské moci církve? A ovšem také vyléčením z těchto iluzí a nemocí v posledních stech letech? Jisté je, že s oficiální interpretací přirozeného práva a Božího slova v soustavných textech týkajících se sociálního učení začala církev až tehdy, když proletarizace, pauperismus, práce dětí a ohrožení rodiny ukázaly jednostranný a povýšený supranaturalismus jako neodpovědný a když se profétického zápasu o sociální spravedlnost ujali ti, kteří ji slovy nabízejí a činy popírají.

Encyklika Rerum novarum (1891) snad pozdě, ale ostře a zřetelně konstatuje proletarizaci pracujících a existenci třídního boje. Kritizuje nelidskost mocných, lichvu, koncentraci ekonomické moci, práci žen a dětí. Kritizuje zároveň navrhované socialistické řešení a neváhá již tehdy učit, že přinese dělníkům spíš škodu než prospěch: znamená totiž koncentraci ekonomické moci v rukou státní vrchnosti a tím také omezení svobody. Encyklika bývá kritizována, že obhajoba soukromého vlastnictví ze strany Lva XIII. znamená, že přes sociální rétoriku zůstává církev na straně bohatých a mocných. Text sám ale říká něco jiného: „Když stát chrání soukromé vlastnictví, musí mít na mysli zvláště malé a chudé. Vrstva bohatých, zahrnutá dostatkem, potřebuje péči státu méně; naproti tomu chudé třídy zbavené ochrany, již poskytuje majetek, potřebují tu ochranu obzvlášť.“ Vůbec už nelze mluvit o tom, že by při řešení sociálního konfliktu setrvával papež u almužny jako jediného prostředku. Volá naopak po institucích, které by zbavily chudé „ponižujícího vztahování rukou po almužně“. Zavazuje apoštolskou mocí křesťany, kteří mají vliv na chod věcí veřejných, aby respektovali lidskou důstojnost pracujících, kteří jsou tvůrci hodnot, a žádá přitom, aby státním zákonodárstvím byly zajištěny minimální příjmy, ochrana žen a dětí, zásady ohledně pracovního prostředí, právo na dovolenou a právní ochrana ekonomicky utlačovaných. Přitom text realisticky upozorňuje, že stát nemůže řešit vše, a podněcuje pracující, aby sami dělali víc pro ozdravění veřejných poměrů. Podněcuje je k zakládání soukromých sdružení zaměřených na svépomoc i na ovlivňování veřejných věcí. Reaguje tím pochopitelně na již existující odborová hnutí a dedukuje z přirozeného práva etické normy jejich činnosti. Bere je také pod ochranu tím, že zdůrazňuje přirozené právo lidí sdružovat se, které stát nesmí bezdůvodně omezovat.

Po čtyřiceti letech se k tématu výslovně vrací Pius XI. encyklikou Quadragesimo anno (1931). Zabývá se především vztahem práce a kapitálu. Dochází k rozlišení individuálního a sociálního aspektu soukromého vlastnictví. Užívání majetku v rozporu s jeho sociálním aspektem je eticky zavrženíhodné. Znovu se tu důrazně upozorňuje, že nesporné právo na soukromé vlastnictví je právo všech. A to také konkrétně znamená, že poskytovat pracujícím jen to, co je nutné pro reprodukci pracovní síly, je bezpráví. Společná účast práce a kapitálu na vzniku hodnot znamená také právo na odpovídající podíly na produktu. Je nutné dospět k odproletarizování proletariátu a zjednání odpovídajícího podílu na moci pro pracující. Po analýze základních skutečností hodnotí encyklika vývoj politických a ekonomických systémů, a hodnotí jej kriticky. Neomezený liberalismus popírá svobodu, na které je postaven: vede k despotické hospodářské diktatuře a ovlivňování státní moci nejbohatšími. Na soudobých socialismech se stalo zřejmým to, co předvídal už Lev XIII.: dochází k posilování státní moci na úkor jednotlivců a sdružení; i umírněné formy tendují k totalitarismu a ten znamená násilí, brutalitu, nelidskost. Zevrubně se k tomu týž papež vrací o šest let později, jak uvedeme dále.

Lékem sociálních neduhů se tehdy zdál být dnes už více méně zapomenutý korporativismus. Příznivé zmínky o něm v encyklice vyvolaly četná nedorozumění. To, oč Piovi XI. přitom jde, zůstává aktuálním postulátem dodnes: spolupráce a spravedlivý podíl práce a kapitálu na produktu a na moci. (Korporace měly představovat jednotu dvou relativně samostatných složek v rámci jednoho oboru: sdružení zaměstnavatelů a odborového svazu.) Nedorozumění vyvstalo z toho, že korporativismu se dovolával také italský fašismus. Papež přes své citlivé postavení neváhá tento systém kriticky odmítnout. Vytýká mu etatismus omezující svobodu sdružení a jednotlivců a byrokratismus. (Za zvláštní zhodnocení by pak stál projekt více méně demokratického korporativismu, který u nás ve 30. letech, inspirováni encyklikou, rozpracovávali L. Peřich, St. Berounský, J. Středa a periodika Čas, Akord a Řád.)

Shora připomenutá encyklika Pia XI. Mit brennender Sorge (1937) kritizuje nacionální socialismus pro omezování náboženské svobody, novopohanské zbožňování rasy, národa, moci; protestuje proti násilnému potlačování práv. Stát nesmí postupovat proti přirozenému právu a rozhodně je třeba odmítnout zásadu, že „právem je to, co je užitečné pro národ“.

Znovu, ke kulatému výročí Rerum novarum, otevírá téma sociální spravedlnosti papež Jan XXIII. encyklikou Mater et Magistra (1961). Shrnuje dosavadní vývoj nauky v jasných slovech, že církev nevyzývá jen bohaté k charitě a chudé k trpělivosti, ale chce reformu společenského řádu, aby byla zajištěna spravedlnost pro všechny při zachování svobody. Papež koncilu se setkává již se zcela jinou situací než Lev XIII. Konstatuje rozvité sociální zákonodárství v mnoha zemích (i když holé bídy je v jiných zemích víc než dost) a jasným pohledem i tady rozpoznává nebezpečí: vede to k množení zákonů a předpisů, k omezování iniciativy a svobody. Stát i v systémech podle jména liberálních vstupuje nelegitimně do oblastí vyhrazených iniciativě jednotlivců a sdružení. Ukazuje se, že rozhodující podíl na spravedlivém řešení sociální otázky mají mít soukromá sdružení autonomní vůči státu a se svobodou členů uvnitř, především odborové svazy. Podíl práce a kapitálu na produkci je nejlépe vyjádřen rozšiřováním vlastnických práv pracujících vůči podnikům („akcionářství práce“, podíl na zisku) a proporcionální účastí na řízení podniků při respektování odborového vedení.

V roce 1963 vychází encyklika Pacem in terris. Jak neprávem se jí někteří dovolávají, je zřejmé z textu. Dlouho předtím, než začne hovořit o míru a jej podmiňujících vztazích mezi státy a o nadstátní autoritě, analyzuje Jan XXIII. nezbytné podmínky uskutečnění míru. Říká o tom mimo jiné, že stát je povinen respektovat svobodu a důstojnost občanů. Respekt k přirozeným právům člověka zahrnuje právo na život, práci, odpočinek, i na hledání pravdy, na pravdivé informace, na sdružování a shromažďování, na vyznání a na účast na moci. Příkazy vrchnosti vydávané v rozporu s přirozeným právem nejsou závazné.

Vlastní téma míru a války a také mnoho z dosavadního učení papežů shrnuje a dále rozvíjí konstituce II. vatikánského sněmu Gaudium et spes (1965). Z dosud zde neuvedených motivů sociálního učení církve můžeme z obšírného textu vyjmout a připomenout úvahu o veřejné moci. Ta totiž podle koncilu patří k Bohem stanovenému řádu. Bližší určení způsobu vlády a výběr vládních činitelů jsou ponechány svobodné volbě občanů. Když vrchnost překračuje svou pravomoc, mohou občané hájit svá práva v mezích přirozeného práva a zásad evangelia. Mezi hlavní zásady spravedlivého společenského řádu patří rozdělení funkcí a orgánů veřejné moci a účinná a naprosto nezávislá ochrana občanských práv.

Papež posledního všeobecného sněmu Pavel VI. se ujímá tématu sociální etiky dvěma dokumenty: encyklikou Populorum progressio (1967) a dopisem Octogesima adveniens (1971). Z druhého uveďme alespoň to, že varuje před nebezpečím podléhání ideologiím. Vedou svobodné lidi k otročení programům a chybí jim solidní vědecký základ. Křesťany přitahují socialistické doktríny. Zde je nutno pozorně rozlišovat. Jsou tu jistě rysy shodné s křesťanským sociálním programem, ale nesmí se zapomínat, že mají represivní charakter; je omylem domnívat se, že z marxismu lze přejmout analýzu sociálně ekonomické situace a nebýt vtažen do mocenské struktury z něj vycházející. Některé verze socialismu vedou k totalitarismu. Ani pro liberalismus se nemůže křesťan angažovat bez výhrad. Je nutno jej podporovat v obhajobě svobody, v obraně před totalitními tendencemi. Je ale zároveň pravda, že bezmezný liberalismus míní užívat svobody bez ohledu na Boha a že je v rozporu se sociální spravedlností. Liberalismus v soudobé podobě má dokonce shodné rysy se socialismem: byrokracii, technokratické tendence, utilitarismus, materialismus, teoretický nebo praktický ateismus.

Pavel VI. zcela zřetelně nechává souběžně s etickými normami mluvit evangelium v nezastřené plnosti: Křesťané, vedeni Duchem Kristovým, mají přispívat k větší spravedlnosti. Mají svobodu angažovat se v různých směrech, ale mají se chránit před absolutizací kteréhokoli řešení, před zbožštěním ideologií, modelů a programů. Evangelium vede k překračování mezí systémů a ideologií. Dynamismus víry triumfuje nad egoistickými kalkulacemi. Eschatologické očekávání nových nebes a nové země vede k budování mírového, svobodného, spravedlivého a bratrského společenství. Přeměna struktur bez oživení duchem evangelia vede jen ke změně v nositelích moci, ale nositelé i těch nejrevolučnějších změn, když dosáhli moci, se ohraničují novými privilegii, omezují svobodu a produkují nové formy nespravedlnosti.

Sociální nauka současného papeže Jana Pavla II. ukazuje, že organická kontinuita není ani ustrnutí v jednom stadiu, ani pěstování květů nebo plodů ve vzduchu. Sociálněetické pasáže encykliky Dives in misericordia (1980) a encykliky Laborem exercens (1981) je těžko zatím hodnotit. Realizace postulátů těchto textů se aktuálně děje, a ne bez problémů, mimo jiné také v setkávání a střetávání s teologií osvobození.

Sociální nauka církve není než interpretací Božího zákona završeného evangeliem. V tom je její závaznost, ale i předběžnost a otevřenost dopředu a vzhůru. Opomenout to by znamenalo zaprodat evangelium ideologiím.

Literatura: Soubor dokumentů k sociální etice církve v trojčísle 332—334 časopisu Znak, r. 1982 — Encyklika Pia XI. Quadragesimo anno, přel. B. Vašek, Olomouc 1947 — Vatikánské dokumenty I. a II., skriptum CMBF, bez dalších údajů — T. Vodička: Principy sociální ethiky, Olomouc 1945—1946, Krystal — J. B. Metz: Zur Theologie der Welt, Mainz — München 1968 — A. Schweitzer: Křesťanská sociální etika. Úpadek a nová výstavba kultury, přel. T. Havlenová-Kühnová, HČSBF, Praha 1964 — D. Pecka: Člověk a dějiny, Praha 1969 — W. Karpiński: Tradycje katolickiego liberalizmu, Więż 7—8/78, s. 36