Rodinná kultura
Autor: D. Emeis - Číslo: 2007/1 (Praxe)
Christliche Familienkultur (1978)
Základní přesvědčení se zprostředkují především tak, že dostávají názornou podobu a utvářejí život. Předávání „znalosti života“ se tedy neděje pouze slovně, ale také různými formami, jimiž se „znalost života“ projevuje. V tomto základním smyslu je třeba chápat kulturu jako zformovaný lidský život, který vyjadřuje, připomíná a zprostředkuje základní přesvědčení.
Naše společenská situace je poznačena tím, že různé konkurenční názorové skupiny mají společná jen velmi všeobecná přesvědčení – např. o lidských právech – a tak je jim společná jen povšechná rámcová kultura. Tuto rámcovou kulturu naplňuje každá z názorových skupin svou subkulturou. Také pro církev platí výzva, aby dala svým přesvědčením názornou podobu konkrétními formami, aby tedy vyhranila křesťanskou subkulturu ve společnosti sice ještě křesťanstvím ovlivněné, ale už ne všeobecně křesťanské. Tato úloha se nedá splnit zachováváním tradičních forem, vyžaduje také usilování o nové formy.
Přinejmenším kvalifikované menšiny společnosti mají v sobě živou touhu po životních formách, které vyjadřují přesvědčení, a tím mohou přesvědčovat. Ukazuje se to v diskusích o kvalitě života a o životním stylu. S tím je spojeno hledání identity ve světě, který reaguje na ústřední lidské otázky nejistě a zčásti bezradně, bez oreintace. Na identitu a na životní formu se nelze dívat jako na úkol jedinců. Jedinec hledá svou identitu a životní formu spíše v nějaké názorové skupině, s níž může souhlasit a v níž nachází orientaci.
První primární skupina, v níž se jedinec vkoření do nějaké kultury, bývá zpravidla rodina. Prostřednictvím množství styků, zvyklostí, očekávání, obrazů, slov atd. zprostředkuje přesvědčení a hodnoty. Rodina zůstává v působnosti i tenkrát, když se z ní dospívající uvolní a hledají svou životní podobu ve skupině věkově rovných.
Křesťanská rodina má dnes úlohu ve dvojím smyslu mimořádnou. Za prvé se dají mnohé tradice, pokud se vůbec ještě tradují, v mnohonásobně změněných životních podmínkách uživotnit jen přetvořením; zčásti se musejí vymýšlet nové formy. Za druhé žije většina rodin v diaspoře a okolí je stěží oporou pro jejich křesťanství; zčásti se musejí „kontrasocializovat“ (v odborném smyslu slova), totiž vyvíjet odpor proti vlivům, které působí ve směru proti jejich křesťanským názorům.
Úloha tradovat, přetvářet, vytvářet, bránit a prosazovat křesťanskou kulturu je zpravidla nad síly jednotlivé rodiny. Je proto hlavní úlohou rodinné pastorace pomáhat jí v tomto díle. Křesťanská obec se musí chápat a také osvědčit jako místo, na němž se mohou rodiny navzájem setkávat a společně hledat křesťanskou podobu rodinného života. Nejde tu o recepty, jako spíše o podněty, hesla, nebo i jen formulaci otázek. Přitom dojde na mnohé, co se už praktikuje a prožívá.