Problémy s autoritou

Autor: Mikuláš Lobkowicz - Číslo: 2007/1 (Články)

Vybrané části z úvahy Für eine Kultur der Geduld. Vom christlichen Sinn der Autorität. Deutsche Tagespost, 1987/4, s. 11—12.

TT 15 (prosinec 1987)

Stále víc mizí v naší době ochota poslouchat, ba i jen uznat a přijmout nezbytnosti. S tím souvisí, že se vytrácí autorita. Ve stále vzácnějších případech se rodiče odvažují domlouvat dospívajícím dětem, protože by tím s určitostí vyvolali konflikt. V mnoha školách to dospělo tak daleko, že se učitelé dotazují žáků, co by je asi zajímalo. Zdá se totiž důležitější, aby se žáci nenudili, než aby se něco naučili. Ve světě dospělých tomu odpovídá „průzkum veřejného mínění“; jeho původním účelem bylo zvýšení odbytu zboží, postupně se však stal nástrojem stálého přizpůsobování autorit lidem, a to i v církvi. Na univerzitách se přednedávnem považovalo za přímo nemorální podřizovat se nějakým autoritám. Počátkem sedmdesátých let napsali mnichovští studenti v nádvoří univerzity velkými písmeny heslo: „Chovejte se jako doma — buďte antiautoritární!“

Dvojí význam slova autorita

Co je vlastně autorita? Latinské slovo augeo znamená „rozmnožovat“ nebo také „podporovat“. Auctor je tedy „podporovatel“; jako spolehlivý člověk podporuje přijetí nějakého poselství, jako ručitel upevňuje smlouvu, jako původce (autor) dává vzniknout např. zákonu nebo válce. „Autorita“ tedy znamená nejprve záruku nebo plnou moc, dále příklad a vzor a nakonec i vlivnou osobu. Toto množství významů se dělí do dvou vzájemně souvisejících, ale zřetelně odlišných významných kmenů, jež vycházejí jednak z rétorické, jednak z politické tradice. Rétorovi auctoritas zaručuje správnost jeho tvrzení. Takovým způsobem používali církevní otcové Starý zákon a evangelium. V politickém, veřejném životě platí, že určité instance mají právo rozhodovat. Senatus auctoritas prostě znamená „vůle“ nebo „rozhodnutí (římského) senátu“.

Z této dvojí tradice máme dva základní významy autority: epistemická (z řeckého slova epistémé = znalost) a deontická (z řeckého slova deon = to, co má být). Nejzřetelnějším příkladem epistemické autority je odborník: odvolávám se na něho, protože se ve věci vyzná. Naproti tomu generál má především autoritu deontickou. Může být sice odborníkem, ale ne proto ho poslouchají podřízení. Poslouchají, poněvadž má moc velet.

Autorita je tedy souhrn vlastností osoby, grémia, literárního textu, nositele úřadu nebo vlastníka role, jejichž projevy působí převážně dobrovolný souhlas těch, k nimž se obrací. Omezení na „převážně dobrovolný souhlas“ opisuje neurčitou hranici, kterou je třeba posuzovat vždy znova, případ od případu. Jestliže dá někdo peníze lupiči, který ho ohrožuje pistolí, pak pro něj lupič ještě zdaleka není autoritou. Zato parlament nebo vládce zůstávají autoritou i tehdy, když hrozí trestem za neuposlechnutí.

Rozlišení epistemické a deontické autority je významné tam, kde jedna forma autority obvykle přivolává i druhou: významní odborníci, třebas uznávaní učenci, se stanou předsedy institucí (kdysi rektory univerzit); neschopný generál bývá dříve nebo později sesazen. Epistemická autorita se však obrací nejdříve k rozumu. Jestliže něčemu věřím, protože mi to řekl moudrý člověk nebo odborník, jde o souhlas rozumu. Deontická autorita se naproti tomu obrací na mou vůli: jestliže někoho poslechnu, pak proto, že je příslušnou autoritou, mým představeným.

Poslušnost rozumu

To všechno ukazuje na komplikované souvislosti mezi autoritou, rozumem, vůlí, vírou a poslušností. Odsouhlasit zřejmou větu, k tomu není potřebná žádná autorita — souhlas se jakoby vnucuje sám. Epistemická autorita vede k souhlasu, ale ne následkem pochopení. Na základě vyjádření nějaké autority něčemu věřím, aniž bych to vlastně věděl. Víra však není něco jako skeptické vědění. Tvrzení autority přijímám (vcelku bezpodmínečně) spíše proto, že to tvrdí ona. Víra je poslušnost rozumu. Ani poslušnost vůči deontické autoritě nepředpokládá pochopení, kromě pochopení práva autority nařizovat. Představa dnes velice rozšířená, že se má poslouchat teprve tehdy, když uznám za správné to, co se nařizuje, je tedy nesmyslná. Když poslouchám autoritu, nejednám na základě pochopení. Jinak by platilo, že autority vůbec neexistují nebo že mají nanejvýš právo upozorňovat, ale ne rozkazovat.

Je jistě oprávněná otázka, jaké jsou hranice mé poslušnosti vůči nějaké autoritě, neboť jak epistemická, tak deontická autorita může překračovat svou kompetenci. Fyzik vůbec nemusí být autoritou v zeměpise a nemám důvod, proč bych měl věřit jeho zeměpisným informacím. Nadřízený mě nemůže zavázat k poslušnosti, když nařizuje věci, pro něž není příslušný, nebo když nařizuje něco nezákonného, nebo dokonce nemravného. Přesto „poslouchat“ neznamená, že plníme příkazy druhého na základě vlastního vhledu do věci. I tehdy, když takový vhled mám, neposlouchám kvůli němu. Jinak by ustanovení, příkazy a poslušnost nebyly tím, čím jsou.

Na základě těchto úvah je zřejmé, proč byla autorita v novověku stále zpochybňována. Novověk je — mimo jiné — epochou rostoucího odmítání tradic, nejdříve nemnoha lidmi a pak stále větším počtem. Člověk už nechce jen věřit a poslouchat, nýbrž sám nahlížet a autonomně rozhodovat; často se ovšem nepozoruje, že toto odmítání autorit je ve skutečnosti přijímání autorit jiných. V 15. a 16. století byla otřesena Aristotelova autorita, ale současně se lidé začali odvolávat na Démokrita a Epikúra, později na Descarta a Newtona; dodnes se odvolávají na odborníky. Protestantskou reformací začalo ve velké části Evropy odmítání autority církve. Místo ní se začalo naslouchat jednak dobovými pojmy vykládanému evangeliu, jednak volnomyšlenkářům.

Většinu svých přesvědčení uznáváme proto, že to tvrdí druzí. Kdo z nás kdy zjišťoval, že voda opravdu vře při 100 °C a kdo se mohl opravdu přesvědčit, že Sydney leží v Austrálii, a ne na Novém Zélandě? Bez epistemických autorit a důvěry k nim by věda nebyla vůbec možná. Žádný učenec nemůže přezkoumat ani zlomek toho, co pro svá bádání předpokládá. Představa, že by to mohl kdykoli přezkoumat, je nerealistická. Kdyby chtěl fyzik prověřit i jen většinu zákonů newtonské mechaniky, nepokročil by nikdy ve vlastním výzkumu. Boj proti tradicím, víře a autoritě, vedený osvícenskými racionalisty, byl předem prohraný. Kdybychom se nemohli spolehnout na to, co nám zprostředkují tradice a co učí vědecké autority a učebnice, zůstali bychom věčně zaostalí.

Trpělivost vůči legitimní autoritě

Nejprve bychom si měli uvědomit — především mladí lidé — že společnost bez autority není myslitelná. Nikdo se nemůže sám přesvědčit o všem, co považuje za svá přesvědčení a své znalosti. Žádná společnost nemůže přežít ani krátkodobě, nebude-li umožněno určitým autoritám závazně rozhodovat v řadě záležitostí. Kdo si myslí, že může autoritám zásadně odporovat, měl by svědomitě zkoumat, jakým autoritám ve skutečnosti věří. „Žádné, jenom svému rozumu“ je tvrzení předem nevěrohodné a lze dokázat jeho nepravděpodobnost. To, že autorita byla občas zneužívána a že poslušnost může sloužit ospravedlňování nemravného jednání, není argumentem proti autoritě a poslušnosti. Nikoho by nenapadlo, aby uváděl zneužití lásky, milosrdenství a spravedlnosti jako argument proti těmto formám lidské dokonalosti. A přece nikdo nepopře, že láska může být podnětem k osudovým hloupostem, že milosrdenství se prokazuje často z pouhé slabosti a že spravedlnost občas vede k tvrdosti. Zneužití se mi může stát argumentem jen tehdy, když už předem proti autoritě něco mám — třebas mínění, že autorita je jen nutné zlo a poslušnost je namístě jen tehdy, když se neposlušnost nevyplácí.

Tím ovšem nemá být řečeno, že by si člověk neměl vyvinout jasná kritéria, kdo, v čem a za jakých okolností je legitimní autoritou a od kterého bodu se poslušnost stává odmítáním vlastní odpovědnosti. Církev tuto myšlenkovou práci již dávno vykonala. I biskup může očekávat poslušnost jen v případě, že nařizuje jednoznačně něco, co patří do jeho působnosti, a nezasahuje např. do těch světských záležitostí, pro něž není příslušnou autoritou.

Měli bychom budovat kulturu trpělivosti a snášenlivosti vůči legitimním deontickým autoritám: vůči státu a jeho institucím a právě tak vůči církvi — přesněji biskupům. Většinou to není tak, že bychom takovou autoritu naprosto zpochybňovali — jen jsme netrpěliví a rozčilujeme se, když od nás stát a církev chtějí něco, co nám není příjemné. Přitom vůbec není třeba zaujímat stanovisko, že oni mají vždycky pravdu; stejně jako stát, i biskupové se mohou mýlit, a to i v otázkách, pro něž jsou příslušní. A skutečně se občas mýlí, dokonce i když jsou přesvědčeni, že pro svěřené lidi konají to nejlepší. Ale poslušnost vůči deontické autoritě nespočívá ani v pochopení toho, co se nařizuje, ani v tom, že autorita má pravdu. Teprve tehdy začíná být poslušnost nepovinná, popř. dokonce zakázaná, když autorita není legitimní nebo když se její nařízení zřejmě staví proti autoritě vyšší: proti ústavě, mravnímu zákonu, víře, někdy i jen proti tomu, co se dá spravedlivě požadovat. V takových případech by se však nikdo neměl příliš rychle odvolávat na své svědomí, ale nejdříve zkoumat, zda se jeho svědomí nemýlí. Svědomí totiž není jako pohádkový cvrček, který něco zezadu našeptává Pinocchiovi, nýbrž závěr vyvozený ze zásad, který určuje, co je v dané situaci povinné. Jestliže nejsou zásady správné nebo když jsme špatně zhodnotili situaci, může nás svědomí oklamat. — Bohužel, tuto pravdu, známou katolické tradici už po staletí, leckterý morální teolog v posledních desetiletích zamlčoval.

Trpělivost a snášenlivost, až i poddajnost vůči legitimním autoritám naprosto neznamená, že by se jim nesmělo odporovat. Kdo po zralé úvaze a důkladném zkoumání svého svědomí dojde k názoru, že autorita rozhodla nebo nařídila něco nesprávně, má jí to oznámit. Přitom musí stejně svědomitě dbát o to, aby nepodkopával autoritu nositele úřadu — což se dnes děje téměř denně pomocí veřejných prohlášení, protestů a demonstrací. Kdo nesouhlasí s rozhodnutím nadřízeného, měl by se omezit na to, aby mu to přátelsky sdělil in camera caritatis. V jistém smyslu to platí i pro politiku.

Každý ať pohlédne do svého hříšného srdce

Právě křesťan, který by měl kvůli svému Pánu být světu příkladem, je povolán k tomu, aby autoritu přiměřeným způsobem ctil. Známý výrok z listu Římanům (13,1—7 — „Dávejte každému, co mu patří (...) komu čest, tomu čest“) sice může být nově vykládán, ale určitě není překonán, a přesto se dnes podle něj jedná tak málo jako nikdy dřív. Všichni křesťané, ať stojí vpravo či vlevo, se cítí povoláni stále kritizovat všechny církevní autority. Jednomu je Kongregace pro nauku víry příliš tradicionalistická, jinému jeho biskup příliš pokrokářský. Jedni si stěžují na svého faráře, že je mdlý, jinému je nudný. Zde by se mělo vyslovit a stále opakovat, že se má každý nejdříve podívat do svého hříšného srdce, místo aby se rozčiloval nad stavem církve a světa. A pak je úlohou křesťana chopit se práce tam, kde je: pomáhat, sloužit, jednat podle spravedlnosti a s pokorou. Zde, stejně jako jinde má hledět na Pána, vždyť on je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). Lze namítnout, že Kristus často velice energicky odporoval farizeům. Farizeové však nebyli autoritou deontickou a pouze v omezeném smyslu epistemickou. Byla to sekta horlivců, která asi sto let předtím získala vážnost u židovské populace; jejich status odpovídal asi skupině příliš horlivých teologů. Podobně tomu bylo se znalci Písma. Kristus nikdy nekritizoval židovské kněze nebo velekněze (srov. Sk 23,5) ani římské úřady (Mt 22,21). Naopak, když ho odsoudili k smrti, podrobil se, jako by k tomu oni měli právo. Přitom byl rozsudek očividně nespravedlivý.

Právě křesťan by si neměl myslet, že chybujícím autoritám je třeba postavit se na odpor a dosáhnout co možná okamžitě úspěchu. Křesťan by měl vědět, že pánem dějin není on sám ani vůbec žádný člověk, nýbrž Ježíš Kristus. Augustin má jistě pravdu, když se svých čtenářů ptá: „Čeho dosáhne člověk ve své ubohosti, jak daleko a kterou cestou postoupí vpřed ke svému štěstí, nepovede-li ho Boží autorita?“ (O Boží obci XVIII, 41, 17—20).