Převtělování, stěhování duší

Autor: Josef Zvěřina - Číslo: 2007/1 (Lexikon)

TT 15 (prosinec 1987)

Mezi zmatenými názory přítomné doby, které zatemňují veliké křesťanské pravdy o Bohu a člověku, se objevuje také tento blud. Jde skutečně o blud — proto nutno k němu zaujmout jasné stanovisko.

1. Podle stálého křesťanského učení je člověk nezaměnitelným Božím obrazem, podobenstvím, které mu osobně dává Boží láska. Jako každá láska, je i tato tvůrčí Boží láska bezprostřední, osobní a nepřenosná na něco nebo někoho jiného (srov. Gn 1,26; 5,1n). Písmo skutečně nezná takovou nauku, podle níž by se člověk měnil v něco jiného nebo něco jiného v člověka.

2. Člověk je tvor dějinný, jeho život v pozemské podobě začíná a končí. Ovšem v „Boží mysli jsme od věčnosti“. Tak je třeba vykládat všechna místa Písma, kde se mluví o preexistenci člověka. Proto je naivní představa, že duše kdesi od věčnosti existovala, než se stala lidskou duší.

3. Tuto nauku výslovně odsoudil sněm v Cařihradě r. 543. Mezi Origenovými bludy zavrhl představu bytostí odvěkých nebo souvěčných s Bohem (DS 410). Také je stálé učení církve o definitivním stavu člověka — buď v radikálním odporu od Boha odloučeného, nebo naopak s Bohem navždy spojeného (srov. sněm I. lyonský r. 1245, DS 839, aj.).

4. Také vykoupením Ježíše Krista se člověk ve křtu stává novým obrazem, neodvolatelným a nezaměnitelným (srov. Řím 8,29; 1Kor 15,49). „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě — to vše mocí Ducha Páně“ (2Kor 3,18). Jediné proměnění, které křesťanská víra zná, je proměňování v stále zřetelnější obraz, k němuž jsme byli stvořeni, k němuž jsme vykoupeni — a to mocí Ducha a následováním Krista.

5. Tímto pojetím hájí křesťanská víra nezadatelnou a neopakovatelnou důstojnost člověka. Ale v tom je obsažena i jeho nepřevoditelná odpovědnost. Člověka ukazuje Boží zjevení jako jedinečného partnera Božího, svobodného a odpovědného za své mravní činy, schopného s Boží milostí i toho nejvyššího existenciálního rozhodnutí o své věčné podobě. Tuto velikost by snižovalo jakékoli „stěhování“ či „převtělování“. Od Boha jsme vyšli, náš návrat je k Němu, k nikomu jinému. Anebo nastane nezvratný zmar, trvalé odmítnutí Boží lásky a pád v největší možnou odloučenost, osamělost, absurdnost.

6. Mravní velikost a osobní odpovědnost člověka vylučuje předchozí nebo následné změny existence. Člověk je tím, čím jej Bůh stvořil, ničím jiným. „Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest“ (1Jan 3,2). Proměna se děje mocí Ducha: „Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni“ (Řím 8,10). Naše láska a víra jsou lidskou podmínkou pro tento vykupitelský čin Kristův a proměnu vzkříšení mocí Ducha.

7. Neznáme jiného tvora s lidskou duší než člověka; jeho „já“ je nezměnitelné a nezaměnitelné. Proměna, o které mluví víra ve vzkříšení, není převtělování, stěhování, ale výsostný Boží čin, který se týká toho nejpodstatnějšího v mém „já“. Idea stěhování duší nebo převtělování vychází z naivní antropologie, která představuje tělo a duši jako dvě samostatné, mnohonásobně oddělitelné „podstaty“. Toto radikální oddělení duše a těla pochází z manicheismu, který chápal tělo jako žalář duše.

8. Jiný pramen je v platonismu, v jeho představě o preexistenci ducha, který žil v nebeských sférách a viděl Pravdu. Pádem z těchto sfér je od Pravdy odloučen, ale v myšlení se „rozpomíná“ na pravdy, které kdysi viděl (Faidros). Dokonalejším poznáním sebe vykoupí. Ale my víme, že naše myšlení není jen rozpomínání: je tvůrčí, vede k objevování, ne k rozpomínání, ukládá též rozhodnutí.

9. V myšlení je minulost, přítomnost i budoucnost. Pro některé jevy minulého (např. „deja vu“ — zdá se nám, že jsme něco „už viděli“) má dostatečné vysvětlení psychologie, tradice jako předávání lidských zkušeností, dědičnost genetických informací atd. Poslední výhled v budoucnost nám otevírá naděje v naše konečné já v Bohu. Nepotřebujeme sem vtahovat nesmyslnou metafyziku.