Osvobozující zkušenosti

Autor: Karl Frielingsdorf - Číslo: 2007/1 (Praxe)

Autor je profesor pastorální psychologie a náboženské pedagogiky ve Frankfurtu n. M. Ve své zprávě (1980) dává nahlédnout do pastorálněpsychologické praxe, konkrétně ve formě kurzů komunikace, které se spolupracovníky pořádal po několik let v Positanu u Neapole. Z jeho stati vyjímáme střední část.

Během kurzů jsem se často ptal sám sebe, proč tyto kurzy s více než sedmdesáti účastníky probíhaly tak uspokojivě, proč účastníkům prokazatelně dodávají smysl pro jejich život a pomáhají: „mnohem lépe si poradit s mými problémy“, „najít svou totožnost víry a své Já“, „vystoupit ze své izolace a aktivně se podílet na životě“, „projevovat i přijímat chválu a uznání“, „připustit si úzkosti a snášet konflikty“, „odhalovat a vyjadřovat kladné stránky u sebe i u druhých“, „učit se řeči srdce a mlčení“, „znovu zaujmout kladný postoj k svému manželství“, „znovu objevit a milovat svého partnera v manželství, ačkoli jsme se už chtěli rozvést“, „rozlišovat mezi pravými a falešnými pocity viny“, „znova a krásněji poznat a prožít Boha“, mám-li už jmenovat jen několik zkušeností, které účastníci sdělili. Čím to je, že tyto dny v Positanu byly pro některé „nejcennější čas mého života“ nebo „po třiceti letech nejlepší exercicie“, že jiní mohli být „osvobozeni od svých úzkostí“, „zažít Boží dobrotu a jeho odpuštění“, „smát se až k slzám i plakat“, „opět přitakat k životu“, a to i v následujícím období?

Rozhodující se mi zdá být společná křesťanská antropologická základna, z níž při své práci vycházeli všichni vedoucí skupin, z různých psychologických škol (psychoanalýza, psychoterapie rozhovorem, tvarová terapie, terapie chování). Otázky smyslu, svobody, viny, hodnot, štěstí, utrpení atd., které dnešní psychologie často pomíjí (A. Görres postrádá v psychologii „to poznání člověka, které pomáhá nalézt sebe samého a cestu k člověku“) byly vědomě přibrány do práce a byla dána příležitost prožít je na různých úrovních, až po prožitkovou rovinu víry např. v meditacích a při slavení eucharistie.

Pokusme se ozřejmit tyto myšlenky na obrazu člověka u Ericha Fromma. Je to zástupce humanistické psychologie, který na doplnění klasické psychoanalýzy a v protikladu k ní klade otázku po „zdravém“ člověku a kterému jde i terapeuticky o pravého, zdravého člověka, o jeho celostní identitu. Kromě tohoto pozitivního vidění člověka jde Frommovi společně s křesťanskou antropologií o to, že člověk musí ze svých primárních vazeb i z psychického zúžení a odcizení najít cestu k sobě, ke své identitě (Psychoanalyse und Ethik, 2. vyd. Stuttgart 1954). Frommova dynamická psychologie, která vidí člověka s jeho tvůrčí silou a produktivitou, s jeho rozumem a schopností milovat, považuje za cíl každého lidského sebeuskutečnění „normální, vyzrálou a zdravou osobnost“, která svobodně rozvíjí své síly.

V přitakání k člověku a v pozitivním postoji k životu, který se uskutečňuje ve zdravé lásce k bližnímu a k sobě, souhlasí Frommův obraz člověka do značné míry s křesťanským. Rozhodující a kvalitativní rozdíl spočívá v jednostranně antropocentrickém pojetí sebeuskutečnění člověka. Jestliže se autonomie chápe ve smyslu sebetvoření a víra jako víra v sebe, jestliže člověk musí být svým vlastním stvořitelem a Boží obraz se stanoví jako nejvyšší stupeň seberozvinutí, v němž se člověk osvobodí od Boha k sobě, pak nalezení identity znamená redukci na Já. Pak se život, produktivita a láska stávají tlakem pro člověka, který má najít životní smysl a štěstí výlučně vlastní silou a sám si musí odůvodnit a ze sebe vytvořit Boží obraz.

Proti tomuto lidskému projektu sebe stojí obraz člověka, který podává křesťanská antropologie: člověk při všech svých tvůrčích potencích je tvor a jako takový je Bohem oslovován, pověřován a milován. Člověk je nejprve ten, kdo odpovídá, kdo je zrozen do dějin, kdo přijímá život od Boha a tím dostává svobodný příslib, že smí žít. Toto „oprávnění otvírá možnost a dává svobodu vzít svůj život skutečně do vlastních rukou, využít ho a vychutnat. Frommův protest proti pasivitě (...) vůči životu a rozvoji člověka vyslovuje původní zacílení křesťanské víry ve stvoření, která je i vírou v život, ve zmocnění dané člověku, aby žil. Ale toto zmocnění je dáno před jakýmkoli lidským přičiněním a nezávisle na lidské tvůrčí síle, před jakýmkoli sebeuskutečněním a stanovením smyslu. Křesťanská víra ve stvoření rozbíjí rámec lidského určování smyslu a přičinění. Historie Božího usilování o spásu světa, která nabyla konkrétní podoby v historii Ježíše Krista, zahrnuje do zmocnění k životu a do příslibu života všechny lidi, také trpící lidi, také ty, kteří žijí na nejspodnější hranici lidské tvořivé síly“ (G. Schneider-Flume, Leben dürfen oder leben müssen, 1976).

Když se to aplikuje na terapeutickou situaci, pak to znamená: My jako terapeuti jsme právě tak jako naši klienti nejprve Bohem osloveni a přijati. Dostáváme smysl a zmocnění k svému terapeutickému působení od Boha a nemusíme si je sami tvořit. V tomto teologickém rámci potřebuje jak rádce, tak ten, kdo radu hledá, ve stejné míře terapii, tj. „spásu-uzdravení“ (Heil), a oba pátrají po smysluplné odpovědi v existenciálních svízelích. Role jsou různé, ale cesta a směr jsou stejné. (…) Jen v rámci křesťanské antropologie, tak se mi aspoň zdá, je možné využít prázdná místa v různých psychologiích a smysluplně zpracovat v terapii existující napětí mezi svobodou a tlakem, mocí a bezmocí, životem a smrtí, zdravím a nemocí nebo emancipací a vykoupením. Víra humanistické psychologie v pokrok vede koneckonců i terapii do slepé uličky. Terapeuta staví do „pozice všemohoucnosti“ a klienta nutí do strategie sebeuskutečňování, což zatěžuje neúnosně oba, protože se nakonec popírá, že jsou jen tvorové.